Byvalo to snadnejsi! Pred ctvrtstoletim stacilo v cervenci prehodit ruksak v kabinetu pres klandr a od „vedy“ byl pokoj. Zbytek casu do jara jsem vyckaval, odkud ze z Afriky se moji slavici „zahranicnim hlasenim“ pripomenou.
Cas projel krajinou jako nuz maslem. Konec stoleti, ktery se dlouho zdal tak groteskne daleko, je davno minulym, slavici zpetne hlaseni nedorazilo ani ze sousedniho okresu, natoz z Afriky! Neco se ale preci jen zmenilo. Konicek presel v zavislost!
Jeste pred lety jsem dokazal s odletem slaviku odvest myslenky jinam a s nastupem zimy uz hostit starosti docista jine. Ted uz to nejde. Pouto mezi slavicimi placky a mnou se nekde prismodrchalo a ja k nim v tom lepsim pripade hazim z auta pohledem, v horsim musim hned zastavit. A skocit si zase vyskladat z pod listi vsechna ta leporela pribehu, divat se, jak starsi v obrazcich napadne blednou, ale pribeh v dusi toho kartonu, ten drzi dal. Je mi tam dobre a mam silny pocit, ze o mne kout tak nejak vi, ze mi doprava vzacneho ztiseni a dovoluje v nalade zustat. Uzivat si.
A prave tak dnes – a to jsem si kus pred zatackou jeste rikal, ze dneska si brzdy nevsimnu, v nejhorsim, ze se jen kratce ohlednu. U silnice v zahonu kopriv, pred slavicim rostim, vsak sedeli hylove, a tak jsem zabrzdil rad. Vitr se bavil setrasanim snehu ze stonku, co nesklepali naducani „trumpetkove“ a pokoutne chystal od severu nasup. Hlas tech „kanovnicku“ dobre znam a zimu si bez toho smutneho podkresu nedovedu predstavit. Ale ja jsem od kopriv najednou uslysel hlas jiny – malem slavici! Vyzkumem za leta poznamenan, mel bych zacit pocitat s moznymi komplikacemi, ale strofa se ozvala znovu! Pokud bych se ted k okraji kere vydal, zacina to byt se mnou opravdu podezrele.
Utichl vitr, zmizeli hylove, v rozmachanych botach jsem zustal pobliz kalne zaveje sam. Z projizdejiciho auta s bile dvojitou plnou carou uprostred karoserie mi bujari vyrostci signalizovali petardou, ze konec roku pred sebou uz pravdepodobne vidi. Blaznivy cas – ale kdyz mohou oni…! Zamiril jsem do kopriv a rozhlizel se v misty roztopenem snehu. V dalsim nakroceni jsem uz ale zustal, jako opareny. Pod zmeti polehlych stvolu jsem se uz docista cilene dohrabal ke kosicku z listi. Slavici hnizdo! Tak odtud tedy v casnem podleti vyvedli rysaveckove do sveta svou mladez! Nadzvedl jsem vyklonenou kotlinku a pod prahem domu z duboveho listi rutinne nahmatal klic. Dal jej do hnizda a pistalky z kopriv i bojinku – tak, jak je mistr s letem znudene odlozil, jsem pootocil, aby na nich uz nikdo jiny do dubna nemohl vyhravat. Vitr si mne vubec nevsiml, mel za kopcem u Boleslavi uz docela jine starosti. Jak krasne jsem se dnes v tom konci roku zase dokazal zastavit. No a domov, ten slavikum tech „par nedel“ uz pohlidam sam!
Vsem, kteri pro sebe objevuji ci uz snad objevili uchvatny svet prirody, preji v nem dlouhe ziti a putovani rokem „11″ – at nema stin!
Z Knezmostu Pavel Kverek
