Zimní kroužkování labutí 2009

Poděkování patří všem zúčastněným, kteří navzdory zimě vydrželi, a v neposlední řadě také na místě nepřítomným pracovníkům hradeckého muzea, díky jejichž pomoci jsme mohli zaparkovat auta bezplatně ve dvoře muzea. V Hradci se totiž za parkování všude musí tvrdě platit… Děkuji také panu Borisu Medvěžovovi za pořízení fotodokumentace.

Až do této chvíle nám vůbec nestihla být zima. Teprve při zpracovávání ptáků, které chvíli trvá, jsme si mráz začali pořádně uvědomovat. Každá labuť dostane nejdříve kroužek a je zvážena. Poté je hodnocen zobák – barva podle vzorové škály a hrbol, rovněž podle škály. Dále se měří délka ramenní kosti a délka 4. letky. Následuje určování pohlaví podle kloaky a závěrečné měření chodidla a nohy. Pawel pracuje tak, že bere 1 míru vždy u všech ptáků, pak 2. míru u všech ptáků apod., pěkně postupně. Ostatní už v této fázi příliš práce nemají, tak každý trávil čas jak chtěl. Lidé si většinou povídali – svázané labutě opět, jako včera v Hradci, dychtivě žraly chleba, nasypaný jim pod zobáky.

Pokud jsem to dobře spočítala, okroužkovali jsme dnes na Bajkale 27 labutí, ostatní chycené již měly kroužky. Loňští kroužkovanci byli znovu zváženi a změřeni, jsem zvědavá, jaké rozdíly budou v mírách. Nejtěžší samec dnes vážil 11,74 kg, což je absolutní rekord, ani vloni jsme tak těžkého neměli.

Akce na Bajkale skončila okolo 14. hodiny. Pawel se chtěl hned přemístit k Labi a pokračovat, zbytek skupiny se ale vzbouřil pod záminkou hladu a zimy, a tak tím chytání skončilo. Většina Čechů se rozloučila a odjela, zbytek se spolu s Poláky přemístil poobědvat a vypít čaj. Poláci se po cestě ztratili na pardubických semaforech a dojeli na jiný konec Pardubic, než měli. Rozhodně toho ale nelitovali – na Dukle v ul. B. Němcové pozorovali na 3 smrcích hejnko křivek, což pro ně pochopitelně byl velmi nevšední zážitek.

Než jsme si oddechli, byl přesně čas odjet se podívat na přílet havranů na nocoviště. Musím ale říct, že havrani velmi zklamali – čekali jsme na ně do 17.00 a nepřilítli. Škoda, nevím, co se děje. Takže den skončil poněkud předčasně odchodem celé skupiny na hotel, kde část polské výpravy bydlí.

Bylo jasné, že tudy cesta nevede. Přestali jsme je tedy honit a celé hejno se usadilo opodál na ledě. Přišla na řadu varianta dvě, osvědčená z Bajkalu. Špagát, natažený přes celou šířku Labe. Na každém břehu držel konec jeden člověk a pomalu provaz vedli proti labutím. Ty se zvedly a tentokrát se opravdu naštvaly, takže většina jich vzlétla, obletěla nás a po pár metrech přistála na louži v ledu pod mostem u muzea.

„Naše“ labuť ale vzlétnout nemohla, tak začala pěšky před provazem utíkat. Spolu s ní „solidárně“ cupitaly po ledu čtyři další. Po chvíli byly z obou strany odděleny od volného prostoru přes řeku nataženými zábranami. Dva chlapi s provazem postupovali proti nim, další dva z lodi a ze břehu drželi druhý za jejich zády. Prostor mezi špagáty se zužoval. Dvě labutě to přestalo bavit a odlétly. Jedna o něco později usedla na led a nedala se dále vyrušovat. V zužující se pasti zůstávaly dvě mladé – ta „naše“ a její kamarádka, která ji nechtěla opustit.

Napsané to vypadá jednoduše a přečte se to za pár minut. Jak náročné to bylo ve skutečnosti, jak se zejména někteří naběhali ze břehu na břeh, jak někteří riskovali lednovou koupel opakovanými vstupy na led, jak zmáčený byl David, když vylezl z lodě a kolik to stálo „nervů“ – zda se to povede, jestli někdo nespadne do vody…, to vědí jen ti, kteří byli při tom. Celá akce trvala dvě hodiny a jediným flegmoušem, kterému bylo všechno fuk, byla naše stará známá nutrie. Tu vůbec nerozházelo zmizení všech ptáků, nepřekážela jí ani loď. V klidu si tam na ledu sbírala chleba, který zbyl po labutích a jen neochotně uhýbala, když se loď příliš přiblížila.

Labuť – kámoška „naši“ zamotanou opustila až doslova v poslední chvíli. Zamotanou se nakonec pomocí provazů a lodě opravdu podařilo nahnat ke břehu, kde ji Radek hrdinným chvatem lapil. Během chvíle byla zbavena svého trápení a po rychle prohlídce, zda je jinak v pořádku, byla znovu vypuštěna. Když jsme ji viděli, jak si vesele rozcvičuje křídla a krásně jimi mává, všem se nám ulevilo a měli jsme opravdu radost.

Po zdárně ukončené akci se ukázalo, že David kromě pramice přivezl s sebou také dvě labutě, které podstoupily rehabilitaci v jejich záchranné stanici. Jedna z nich byla „naše“, okroužkovaná vloni v rámci projektu v Hradci (nyní nalezená na Rozkoši). Druhá z Broumovska neměla kroužek, tak jej dostala a obě byly vypuštěny na Labe.

Okroužkováním vyléčeného maroda ze záchranné stanice bohužel nečekaně předčasně skončila letošní labutí akce. Jeden manželský pár „našich“ Poláků se musel z rodinných důvodů urychleně vrátit do Polska a ostatní nechtěně museli jet s nimi, neboť by se do druhého auta nevešli. Kroužkování v Pardubicích v pondělí tím pádem odpadá. Je to škoda, na Labi zůstalo dalších asi 30 labutí, které už se kroužků nedočkají.

Celkově tedy letos bylo okroužkováno méně labutí – v Pardubicích 27 a v Hradci 11. Dohromady jich za obě zimy máme 88. Teď nastupuje druhá fáze, která je svým způsobem obtížnější: odečítat kroužky, odečítat kroužky, odečítat kroužky … Prosím vás všechny o pomoc.