Jespák mořský (Calidris maritima) – foto: Jakub Vrána
Před pár měsíci jsem zde publikoval první ze dvou částí cestopisu o Islandu a jeho ptačích obyvatelích. Ironií osudu mi ve stejný den, kdy jsem vložil svůj příspěvek na web, začal Jarda Vaněk posílat své čtyřdílné zážitky z Nizozemí, za něž mu moc děkuji. Rozhodl jsem se tedy s druhým dílem o Islandském putování počkat a přijít s ním až po Jardově opusu. A tak Vám nyní s delší odmlkou, za kterou se omlouvám, předkládám po Westmanských ostrovech své zážitky i ze samotného Islandu.
Labuť zpěvná (Cygnus cygnus) – foto: Jakub Vrána
Poté co trajekt doplul do přístavu s těžko napsatelným a ještě hůře vyslovitelným názvem Landejarhӧfn, rozhodli jsme se s přáteli udělat menší pauzu, jíž oni využili k odpočinku a dosušení oblečení, já pak ke krátkému výletu podél delty řeky Markfjord. Nevím, jak ta vypadala před výbuchem sopky Eyjafllajokull (byli jsme tu pár měsíců po erupci), ale nyní se na jejích březích vytvořily velké nánosy „bahna“ ze sopečného popele a prachu, jež dokonce daly vzniknout i několika malým ostrůvkům uprostřed ní. Nutno ovšem poznamenat, že podobná situace, nebo alespoň zvednutí a rozbouření hladiny, nastala u většiny řek jižního Islandu a několikrát za našeho pobytu hrozila dokonce povodeň. Pracovití místní však celou situaci skvěle zvládli.
Kačka strakatá (Histrionicus histrionicus) – foto: Jakub Vrána
Ale teď už k samotným ptákům Markfjordu. Ihned po příchodu začaly nízko nade mnou kroužit chaluhy velké (Stercorarius skua), což trochu připomínalo zažitou představu o supech kroužících nad ztraceným v poušti. Nicméně já byl v mnohem lepší situaci, a to jak životně, tak ornitologicky, protože staré známé z Westmanů po chvíli doplnila chaluha příživná (Stercorarius parasiticus). Rychle prolétla kolem a hned zmizela v dálce. Jdu pomalu dál a nově potkávám bahňáky kulíka písečného (Charadrius hiaticula) a jespáka obecného (Calidris alpina). Navíc se postupně začínají objevovat také potáplice malé (Gavia stellata). Bylo jich minimálně deset a většina stále ještě ve svatebním šatě. Ke konci svého drobného putování se setkávám také s rodinkou labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Na podmáčených loukách potom sedí desítky hus velkých (Anser anser) a kolih malých (Numenius phaeopus).
Kajka mořská (Somateria mollissima) – foto: Jakub Vrána
Dalším místem, které jsme se rozhodli navštívit, se stává Skogar. Malá vesnice s nádherným vodopádem, u něhož hnízdí buřňáci lední (Fulmarus glacialis). Občas tu mezi nimi proletí také krkavec velký (Corvus corax) a rackové stříbřitý (Larus argentatus) se žlutonohými (Larus fuscus). Naším hlavním cílem je nyní dojít až mezi sopky Ketla a Eyjafllajokull. Proti se však staví počasí. Vytrvalý déšť nás připravuje o celé dopoledne a my nakonec radši stopuje dál za turistickými lákadly první třídy – vodopádem Gulfoss a gejzíry.
Obrovským štěstím se nakonec stává skutečnost, že k vodopádům dorážíme až večer, kdy je jindy přecpaná lokalita liduprázdná. V klidu si tak vychutnáváme Gulfoss v celé jeho majestátné kráse. Překvapuje mě, že i tady, hluboko ve vnitrozemí, pořád létají buřnáci lední. K ornitologii se ale dostávám až následující den, rozhoduji se totiž jít k vesnici Geysyr (nenechte se mýlit, nejmenuje se podle gejzírů, naopak ty se jmenují po ní) pěšky. V hlavě mám vidinu bělokura horského (Lagopus muta), spokojit se však nakonec musím „jen“ s desítkami lindušek lučních (Anthus pratensis). Samotné gejzíry pak byly opět nádherné. Bohužel, tentokrát jsme se již nevyhnuli zástupům turistů. Z ptáků se zde pro mě poprvé mihli z Čech dobře známí kos zpěvný (Turdus merula), špaček obecný (Sturnus vulgaris) a drozd cvrčala (Turdus iliacus).
Rozhodujeme se vyrazit víc na sever a poměrně se nám daří. Chytáme dobrý stop a dostáváme se za Reykjavík do obce zvané Grundarmverfi. A přichází čas pro mou večerní ornitologickou procházku. Na pobřeží létají spolu s kormorány velkými (Phalacrocorax carbo), racci bouřní (Larus canus) a žlutonozí, nechybí ani zhruba desítka rybáků dlouhoocasých (Sterna paradisaea). U pobřeží dokonce loví jeden osamocený papuchalk bělobradý (Fratercula arctica), je to paradoxně moje nejbližší setkání s tímto opeřencem a podobně jsem na tom také s alkounem obecným (Cepphus grylle). Jedno mládě plave jen malý kousek od břehu. Pomyslného bobříka v nebojácnosti dnes ale jasně získává jespák mořský (Calidris maritima), který neprojevil sebemenší zájem o mou osobu, ani když jsem poměrně hlučně měnil baterky ve fotoaparátu a zjevně považoval dva metry za dostatečnou distanční vzdálenost. Ostatní bahňáci se chovali podobně, na něj však neměli. Jednalo se konkrétně o vodouše rudonohé (Tringa totanus), ústřičníka velkého (Haematopus ostralegus) a kameňáčky pestré (Arenaria interpres). Konečně jsem dočkal i kajek mořských (Somateria mollissima), vedle nich se tady objevují také kachny divoké (Anas platyrhynchos). Na samý závěr se pak setkávám také s morčáky prostředními (Mergus serrator) a tuleněm obecným (Phoca vitulina).
Další den se nese ve znamení pokračování cesty víc na sever. Máme štěstí na stopy, takže se pohybujeme docela rychle. Hlavní cesta tu navíc vede mnohem víc ve vnitrozemí, jímž se proplétají drobné říčky, na nichž čas od času sedí labutě zpěvné a vzácněji i husy krátkozobé (Anser brachyrhynchus).
Mladý racek žlutonohý (Larus fuscus) – foto: Jakub Vrána
Nakonec se zastavujeme ve městě Blӧnduos, kde trávíme dva dny, půlené příjemným probuzením od místního policisty. Nechtěně jsme tu totiž nejspíš přespali na místě představujícím něco jako náměstí. (Hlavní částí islandským měst je přístav. S něčím, co by odpovídalo české představě o centru města, jsme se prakticky nikde nesetkali.) Jinak je sever mnohem divočejší než jih. Úplně zde chybí stromy a keře. Také druhů rostlin je tu méně a výrazně převažuje suchopýr. Počasí je o něco chladnější a moře rozbouřenější. Ani tu ovšem nechybí husy velké a téměř všudypřítomní kulící zlatí (Pluvialis apricaria). Blӧnduos je však známo víc svými mořskými ptáky, konkrétně racky polárními (Larus glaucoides), na něž bohužel nemám štěstí. Jinak ale na rozbouřeném moři defiluje celá řada dlouhokřídlých. Ve velkém množství přede mnou poletují rackové tříprstí (Rissa tridactyla), chechtaví (Chroicocephalus ridibundus), mořští (Larus marinus) a stříbřití. Potěšila i první světlá morfa chaluhy příživné, dosud jsem měl štěstí jen na její tmavší sestřičku. V ústí jedné větší řeky sedí mladý racek šedý (Larus hyperboreus), poláci chocholačky (Aythya fuligula) a osmička kaček strakatých (Histrionicus histrionicus). Samec už je naneštěstí v prostém šatě, přesto si svůj další splněný sen užívám. Víc než zajímavá je i zhruba pětistovka kajek mořských, další tuleň, buřňák lední a samozřejmě mladí rybáci dlouhoocasí, sedící na molu v přístavišti.
Zpáteční cesta vede přes velký fjord v Borgjanes. Konečně vidím, co znamená odliv! Zatímco přes den je všude plno vody, večer jsou kolem „jen“ nekončící bahna, přeplněná různými opeřenci. Jespáci obecní jsou těmi nejpočetnějšími. Novým druhem se potom stává břehouš černoocasý (Limosa limosa).
Máme dobrý čas, a tak navštěvujeme Akranes. Sympatické malé barevné rybářské město na poloostrově nad Reykjavíkem. Místní pobřeží je plné chaluh a vedle už pozorovaných druhů se konečně objevují i kormoráni chocholatí (Phalacrocorax aristotelis). Poprvé od Westmanského souostroví vidím tereje bílé (Morus bassanus), poletující nad mořem v jedenáctihlavém hejnu. Největší pozornost ale určitě získávají racci šedí. Dosud jsem se s nimi setkal dvakrát a pokaždé jen s jedním ptákem. Tady jich jsou desítky! Spokojeně opouštíme toto ornitologicky i lidsky velmi milé místo a vyrážíme do hlavního města, kde se koná kulturní festival.
Ten je spíš než velkolepou událostí, přehlídkou místních tvůrců, která ale nepostrádá svůj kolorit a příjemnou atmosféru. Z birdwatcherského pohledu nejvíc zaujalo jezírko (nebo rybník, překlady se liší) Tjӧrnin, kde se drží velké množství vrubozobých včetně kopřivky obecné (Anas stopera) a poláka kaholky (Aythya marila). Zátoky kolem města pak nabízí zajímavou kombinaci mořských ptáků s kachnami. Novinkou byla skupinka hvízdáků euroasijských (Anas penelope).
Vracíme se na jih s cílem dostat se k největšímu ledovci jménem Vatnajokull. Předtím se nám ještě podaří dostat se s jedním Holanďanem k čerstvě vybuchlé Eyjafllajokull. Všude kolem je šedý sopečný popel, takže není vidět silnici a jede se jen podle postavených kůlů. Také ledovce jsou jím pokryté a všechno působí zvláštně klidným, tak trochu posmrtným dojmem. Podobný dojem přichází i ze samotných ledovců. Ale ty mrtvé rozhodně nejsou. V keřích poletují cvrčaly a přímo u ledovce se drží lindušky luční, konpasi bílí (Motacilla alba) a bělořiti šedí (Oenanthe oenanthe). Zapomenout nemohu ani na zvláštní bahno, které se pod člověkem chvěje jako puding.
Mladý racek šedý (Larus hyperboreus) – foto: Jakub Vrána
Pořád máme ještě dost času, tak jdeme projít poloostrov Reykjanes, na němž leží samotné letiště. Střídavě procházíme a projíždíme velká lávová pole, tak typická pro celý Island. Dostáváme se až k známé modré laguně, kam si jezdí odpočinout jak turisté, tak místní. Na rozdíl od gejzíru a Gulfossu, které jsou zadarmo, stojí tato lokalita značné peníze, takže místo ní dáváme přednost adrenalinovému nočnímu výšlapu na sopku. Cesta nahoru byla rychlá, zato dolů jsme lezli hodiny a „užili“ si i šlapání na srázu do prázdna. Ironií osudu jsme další den zjistili, že nahoru vedou ze všech stran stezky, tedy kromě největšího srázu, po němž jsme šplhali. Celkem nás to pobavilo. Nebyl důvod se něčím stresovat, sestup jsme zvládli a dočkali se vytoužené polární záře. Její celá nádhera se bohužel nedá nijak zachytit. Ani kamerou, ani slovně, takže Vám mohu říct jen, že šlo o nejkrásnější věc v mém životě.
Mladý rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea) – foto: Jakub Vrána
A štěstí se mě drželo dál. Spali jsme u jednoho z největších lesů na Islandu (v českých poměrech by šlo o menší remízek) a ráno z něj vylétli dva dřemlíci tundroví (Falco columbarius). Po chvíli přišel další dravec. Dospávali jsme probdělou noc, když nás probudil hysterický křik. Dva rackové žlutonozí naháněli po obloze mladého raroha loveckého (Falco rusticolus). Šli jsme dál až na Reykjanesta – nejzápadnější cíp poloostrova. Je z něj krásný výhled na ostrov Eldey, na kterém hnízdní alky malé (Alca torda) společně s alkouny tlustozobými (Uria lomvia) a úzkozobými (Uria aalge). Ty jsem však nestihl, před pár dny odlétli na moře. U asi nejznámějšího obyvatele téhle skály mám potom zpoždění dobrých 176 let. Poslední hnízdní pár alky velké (Pinguinus impennis) byl právě zde umlácen lovci v roce 1844. Nyní se tu prohánějící rackové, terejové a kormoráni chocholatí už nic netuší o dávné tragédii. Stejně tak i sněhule severní (Plectrophenax nivalis) na kamenných valech u moře a bekasina otavní (Gallinago gallinago), osídlující louky o kousek dál. Jediným pamětníkem je asi jen pole sirných kuřáků opodál. Jsou jedinečné. Možná, že tak nějak vypadá peklo, ale to asi ne. Na něj je vše příliš úchvatné.
Pomalu se chystáme na návrat zpátky. Stačíme ještě ztratit stan, přespat u hodného litevského páru a přes Kodaň se vracíme domů. Nebudu Vám teď na konec srdceryvně vyprávět o tom, jak nezapomenu na všechny vodopády, ptáky a spol. Jednak proto, že mi tyhle řeči přijdou kýčovité a navíc jste to všichni určitě pochopili. Zbývá snad jen říct, že jednou z nejoblíbenějších zábav turistů v severských zemích je stavění kamenných trollů pro další návrat. Ani my jsme jednou neodolali, tak se snad zadaří. Islande, nahledanou!
Jakub Vrána
