Hostynske vrchy – Pro podstatnou cast Vychodocechu bude oblast vychodni Moravy zrejme dost „exotickym“ prostredim, ve kterem jako urcite birdwatcherske lakadlo ziji nektere horske druhy ptaku. Oproti napriklad Kralickemu Snezniku je system Vnejsich Zapadnich Karpat podstatne rozsahlejsi, a vybrat si tak lokalitu s ornitologickym cilem nemusi byt nakonec tak snadne. V druhe polovine dubna letosniho roku jsem zvolil Hostynske vrchy na pomezi Kromerizska, Zlinska a Vsetinska.
Pripomenme jeste, ze Hostynske vrchy jsou Ptaci oblasti, zrizenou k ochrane strakapouda belohrbeteho (Dendrocopos leucotos) a lejska maleho (Ficedula parva).
Se mym sedmiletym synem Ondrou jsme jako „zakladnu“ zvolili ve dnech 19. az 21. dubna oblast vrchu Tesak, konkretne chatu Pod Tesakem. Odtud jsme se vydavali na kratsi i jednu delsi vypravu. Na zaklade dostupnych zdroju a informaci jsem jako „cilove druhy“ vytycil strakapouda belohrbeteho, datlika triprsteho (Picoides tridactylus) a kosa horskeho (Turdus torquatus). Vsechny tri druhy, ktere jsme jeste nikdy nevideli, maji hlavni teziste hnizdniho arealu v teto casti republiky v Moravskoslezskych Beskydach. Kos horsky je asi prece jenom v Hostynskych vrsich vice rozsiren nez oba splhavci. Ti jsou v zaznamech na webu CSO nejcasteji z Hostynskych vrchu uvadeni z oblasti PR Cernava, z okoli vrchu Tesak a Trojak, pripadne z oblasti Kelcskeho Javorniku a prilehleho okoli smerem vychodnim (napr. Holubova chata). Na dalsi horske druhy ptaku, napriklad jerabka lesniho (Bonasa bonasia) nebyl pochopitelne v nasem casovem limitu prostor.
Pres rovinatou Hanou jsme konecne za Zlinem stoupali z jihu do Hostynsko-Vsetinske hornatiny. Zretelne se uz z dalky projevovala oblymi vrchy, pokrytymi zejmena jeste neolistenymi buky a jehlicnatymi smrky. Po ubytovani v chate (kde v tuto dobu na turisty urcite nejsou prilis zvykli) jsme dlouho nevahali, vzali zakladni vybaveni, vcetne nahravek hlasu ptaku a zacali „prozkoumavat“ blizke okoli chaty. Dosli jsme do nedaleke rezervace Cernava, ve ktere se na severovychodnim upati stejnojmenneho vrchu (844 m n.m.) nachazi bucina s radou starych zlomcu i padlych kmenu, evidentne poznamenanych pritomnosti splhavcu. Ten den jsme ale na ne stesti nemeli. Do lesu jeste nedorazili lejskove mali nebo budnicci lesni (Phylloscopus sibilatrix), a tak je zde pomerne pusto. Zaznamenavame jen hlasy sykor, kralicky obecne (Regulus regulus), cervenky obecne (Erithacus rubecula), penkavy obecne (Fringilla coelebs), hlas datla cerneho (Dryocopus martius) a holuba doupnaka (Columba oenas).
Na druhy den jsme se vydali na asi jedenactikilometrovou trasu k nejvyssimu vrchu – Kelcskemu Javorniku (865 m n.m.). Vsimame si toho, ze podstatna cast teto oblasti je geologicky tvorena (paradoxne k nadmorske vysce) piskovcem nebo slepencem. Ondru musim poucit, ze jsme ve flysovem pasmu, ktere vzniklo vyzdvizenim usazenych hornin ve tretihorach pri vrasneni. Cestou nas zabavuje nornik rudy (Clethrionomys glareolus), veverka obecna (Sciurus vulgaris), jesterka zivoroda (Zootoca vivipara), krkavec velky (Corvus corax) nebo docela hojni motyli – martinaci bukovi (Aglia tau). V rezervaci na Javorniku rostou skutecne stare javory, ve kterych Ondra opet patra po docela velkych dutinach, jiste od splhavcu, ktere jsme zde ale bohuzel opet nevideli. Presto jim Ondra sbira z okoli larvy hmyzu, ktere do dutiny s ochotou umistuje (asi k nalakani).
Zaciname se trochu zklamane vracet, kdyz me napadne vyhnout se splhani na Cernavu chuzi po vrstevnici do rezervace, kde jsme byli vcera. Ondru upozornuji, ze nyni uz nemuzeme hrat nejake dalsi hry (na odrazeni jeho stupnujici se unavy) a musime se soustredit asi na posledni nadeji na spatreni nejakeho naseho „ciloveho druhu“. Ondra to pokorne prijima.
V rezervaci s temer marnym vyrazem zkousim jednu z mnoha prehravek hlasu, kdyz tu nahle ihned reaguje jeden strakapoud. Kdyz priletne na vrchol stromu nad nami, ihned jej urcuji jako samici strakapouda belohrbeteho. Predstavoval jsem si vetsi velikost tela, ale typicke je zbarveni hrbetu i strakapouda v letu. Docela casto se premistuje ze stromu na strom, chvilkami i bubnuje, ale neprileti nikdy blizko. Nevadi. Jeden zazitek (nyni se jevi jako jediny) je za nami. Kdyz pak prichazime asi do vzdalenosti 450 metru od nasi chaty a zaciname pomalu bilancovat nas vylet, tak Ondra poznamena, ze ho „ten kos horsky zklamal“. Kdyz se ale za okamzik podivam do porostu smrku u nasi cesty, na vetvich tu poletuje zrejme dvojice kosu. Jak velka je nase radost, kdyz Ondrovi hlasim, ze jde o kosa horskeho. Pri prehrani zpevu samce se kos vydava na pruzkum. Pohybuje se docela skryte a pro fotodokumentaci nejsou uplne dobre podminky. Presto jsme plne spokojeni a jdeme se po sedmi hodinach naseho lesniho pobytu odmenit do restaurace na Tesaku.
Vecer v posteli konstatujeme, ze jsme tedy nakonec meli velky kus stesti a nejen Ondrovi oci zari spokojenosti. Kontrolujeme nafocene snimky, hledime do „Svenssona“ a premitame predesle okamziky. Usiname skutecne prijemne naladeni.
Treti den pred nasim odjezdem mame jeste chvili casu, a tak nabadam k navsteve nasi „kosi“ lokality, kde by se mohla podarit nejaka lepsi fotografie. Kos jakoby nam letel naproti. Priletel i se samici, se kterou na zemi hledali potravu. „Ted uz nam zbyva jenom ten datlik“, rikam. To bychom ale meli asi stesti prilis, a tak nezbyva, nez se za nim vydat jindy. Treba opet na vychodni Moravu.
Jiri Mach
