ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA
Nový rok jsem se odhodlal začít skrze asi nejodvážnější pisatelský počin, a sice napsání recenze na procházku po Zoo Praha. Psát tuto recenzi je pro mě poměrně složité, protože jsem v Zoo Praha strávil pracovně čtyři roky, a tudíž ji znám nejen z toho návštěvnického úhlu pohledu, ale i jako zaměstnanec. Pokusím se tedy vložit do svého putování po pražské zoo střípek historie za dobu, kterou jsem v ní strávil. Tento text je aktuální k červnu 2009, kdy jsem smlouvu se Zoo Praha pozastavil kvůli své několikaměsíční zahraniční stáži. Pokusil jsem se jej alespoň částečně aktualizovat, tak doufám, že mi něco neuniklo.
Chodil jsem sem už jako malý kluk, takže mám k tomuto místu vcelku srdeční vztah. Vždycky jsem se nejvíc těšil na ptačí expozice a nějaký slon a žirafa se mohli snažit, jak chtěli, ale “barevná slepička na dvorku” je zmákla levou zadní. Dodnes si ještě pamatuju, když jsem asi ve třetí třídě na základní škole přelezl jedné zimy plot ve výběhu u plameňáků, abych ukořistil krásné červené pero, které mi posléze stejně sežrali moli. Ještě teď se při té vzpomínce trošku červenám. Možná i z toho důvodu mě posléze velmi rozzlobilo, když se při povodních v roce 2002 zdůrazňovalo, že zde uhynul slon, hrošice a gorilí samec a na těch dalších 100 ptačích hrobečků si všemocní novináři z předních českých periodik ani jejich čtenáři ani nevzpomněli.
Pražská zoo byla na svém ornitologickém vrcholu za vedení prof. RNDr. Zdeňka Veselovského, který se jako přední český zoolog zasadil o zdůraznění zoologických hodnot parku. Vystřídalo se v ní spousta velmi vzácných ptačích druhů – namátkou např. plameňáci Jamesovi (Phoenicoparrus jamesi) či harpyje pralesní (Harpia harpyja).
Procházku po zoo bych započal u expozice tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) v dolní části zoo, se kterými sdílejí prostorný bazén také kachny vlasaté (Lophonetta specularioides). Občas se nejen ve výběhu tučňáků objeví slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), které zde mají velmi silnou divokou hnízdní populaci. Na slípkách je možné zde napozorovat fantastickou spoustu životních projevů, protože si na přítomnost člověka zvykly a jsou zde téměř stejně běžné jako holubi věžáci. Jejich denzita je až překvapující, avšak žádnopádně nemohou konkurovat masové rostoucí populaci kachen divokých (Anas platyrhynchos). Ta je patrná zejména v zimním období na rybnících zvaných “Laguna” – kolegové jich údajně napočítali jednu zimu asi 800 exemplářů! Vedle expozic tučňáků se nachází řada dravčích voliér. První obývají supi hnědí (Aegypius monachus) a mrchožraví (Neophron percnopterus), kteří se zde úspěšně množí. V další voliéře svoje několikáté potomstvo úspěšně odchovává pár orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus) a v další zbytek supů hnědých a mrchožravých. Za nimi následuje malá voliéra krkavců velkých (Corvus corax), jejichž odchov se také realizoval v Praze více než jednou. Puštíci bradatí (Strix nebulosa) mají ve slepé uličce v přistíněné voliéře s hustým porostem vcelku klid od návštěvníků, protože si jejich expozice málokdo všimne. To obě dvě voliéry s orly kamčatskými (Haliaeetus pelagicus) jsou dost k nepřehlédnutí – zvláště když si chtějí provětrat hlasivky a pořádně si “zazpívají”. Uklízení expozice seriem rudozobých (Cariama cristata) může občas připomínat i akční film, protože seriemy nejsou příliš snášenlivé. Navíc jejich “pěvecké” schopnosti také poněkud rvou ušní bubínky. V poslední z voliér se střídají v letním období orlíci kejklíři (Terathopius ecaudatus) s mrazuodolnými krkavci bělokrkými (Corvus albicollis). Na protější straně této cesty, lemované voliérami, se nachází prostorný výběh afrických vodušek abok (Kobus megaceros), který v létě doplňují čápi marabu (Leptoptilos crumeniferus). Nad výběhem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris) hnízdí v korunách stromů divocí kvakoši noční (Nycticorax nycticorax), stejně jako na mnohých jiných stromech v dolní části zoo. Jedná se o populaci uměle vysazenou ještě za éry socializmu, která se později sama obohatila o novou krev z volné přírody. Prostorný výběh s rozsáhlou vodní lagunou obývají plameňáci karibští (Phoenicopterus ruber) a chilští (P. chilensis). Druhý zmíněný druh se v Praze velmi dobře rozmnožuje. Výběh s nimi sdílí skupina kachen bronzovokřídlých (Speculanas specularis) a skupinka husiček stromových (Dendrocygna arborea).
S výběhem plameňáků sousedí prostory rozsáhlé bažantnice. Dolní voliéry přilehlé k výběhu plameňáků jsou veliké a prostorné. Obývají je pár vzácných rybožravých sov ketup malajských (Ketupa ketupu), které chová jen šest zoologických zahrad v Evropě (a množí je pouze Praha a Walsrode!), pár majestátních dvojzoborožců indických (Buceros bicornis; jeden z páru je, tuším, toho času deponován u soukromého chovatele), pár dvojzoborožců velkých syn. nosorohých (Buceros rhinoceros), pár excelentních argusů okatých (Argusianus argus), sojkovec černohrdlý (Garrulax chinensis) a několik druhů holubů. Při výčtu holubího a sojkovčího bohatství se musím držet silně na uzdě, protože v tom je pražská zoo asi jednou z nejbohatších. Ze zástupců čeledi Timaliidae (sojkovci a timálie) celkově najdete v Praze 20 druhů a holubů o dva druhy více!. Ironické poznámky některých kolegů z jiných oddělení už překřtily sektor bažantnice na “holubník”. Nutno dodat, že v mnoha případech se jedná o hůře chovatelné plodožravé holubí druhy. Ve vnitřním prostoru bažantnice je odstavný výběh, do kterého je vidět zvenčí. Dlouhou dobu jej obýval samec jeřába popelavého Honzík (Grus grus), který byl posléze odvezen do Itálie. Horní lineárku voliér tvoří vesměs menší prastaré hustě zarostlé klece, ve kterých sice návštěvník nevidí téměř nic, ale z chovatelského hlediska se v nich ptákům velmi dobře daří. Kolegové zde mají zejména zpěvné ptáky a (opět) holuby. Ze zdejších chovanců za zmínku určitě stojí kavčata červenozobá (Pyrrhocorax pyrrhocorax) a pilan černolící (Momotus momota) z řádu srostlorpstých. Prostor se zpěvnými ptáky sdílí bažanti tibetští (Crossoptilon crossoptilon) a pár stárnoucích tetřevů hlušců (Tetrao urogallus). V separované kleci smutní po uhynulém tetřívkovi obecném (Lyrurus tetrix) pár kulíšků nejmenších (Glaucidium passerinum).
Naproti pavilonu slonů je další řada voliér, tentokráte poněkud prosvětlenějších. Obývá ji několik druhů zpěvných ptáků, včetně svérázného lemčíka plavého (Chlamydera cerviniventris), (do třetice) další druhy holubů, osamělý vdovec lelkouna sovího (Podargus strigoides), myšáci hnědokřídlí (Colius striatus), vousáci senegalští (Lybius dubius), zoborožci žlutozobí (Tockus flavirostris), sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), pár vzácných bažantů ohnivých (Lophura ignita) a osamělý kohout bažanta červenolícího (Lophura eryhtrophthalma), kterého má Praha opět jako jedna z pouze sedmi evropských zoo. Pomalou procházkou se dá projít až k velké voliéře dravců, kterou obývají již zmínění supi hnědí a mrchožraví a osamělý luňák červený (Milvus milvus; kolegové mají v plánu ptáka v blízké budoucnosti dopárovat opačným pohlavím). Voliéra bývá při krmení dravců plná strak obecných (Pica pica), které zde parazitují na potravě, kterou sem chovatelé supům donesou.
Od voliéry pak vychází stezka malých klecí, ve kterých bývala až do nedávna umístěna většina pražských papoušků. Dnes je tu kromě několika málo druhů amazoňanů, papoušků mniších (Myiopsitta monachus), zbytkové sbírky arů (ty tam jsou ty časy, kdy i Praha měla krásné ary hyacintové!) a kakadu bílých (Cacatua alba) možné vidět severské drozdy tmavé (Zoothera sibirica) a černoprsé (Turdus dissimilis), výrečky malé (Otus scops) a bělolící (Ptilopsis leucotis) a sýce rousné (Aegolius funereus). Sýčka obecného (Athene noctua), umístěného vedle klecové voliéry velkých papoušků, jsem tam za čtyři roky v houští břečťanu neviděl ani jednou, ač tam údajně opravdu žije. Expozice pro ary je zde poněkud nešťastně řešená, protože ptáci jsou v teplých dnech umísťováni na otevřené prostranství se zastřiženými křídly. Takovouto expozici mají například ve Dvoře Králové. Její základní neřestí je, že papoušek není pták uzpůsobený k chůzi, nýbrž ke šplhání, tudíž ptáci trpí častými otlačeninami nohou. Chovatelé na tento faktor již několikrát bezúspěšně upozorňovali.
Když se vydáme od velké voliéry dravců na úplně opačnou stranu, po levé straně se objeví veliký rybník, který obývá hejno pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Za tímto výběhem následuje prostorná voliéra vodních ptáků, zvaná Dunajská delta. Zde lze najít hlavně evropské druhy vodních ptáků. Voliéru obývá veliké chovné hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), které rok od roku roste geometrickou řadou. Společnost jim dělá pár čejek chocholatých (Vanellus vanellus), ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus), čírky obecné (Anas crecca), morčáci bílí (Mergus albellus) a prostřední (M. serrator; mimo Německo je tento druh v Evropě chován pouze ve čtyřech zoo).
Africká ptačí voliéra pod lanovkou s postupem času pěkně zarostla a už to není jen holá step, nýbrž krásný travnatý palouček. Zde je k vidění veliké chovné hejno ibisů skalních, tzv. waldrappů (Geronticus eremita), kteří se sice v zoologických zahradách velmi dobře množí a jejich počet v zajetí roste geometrickou řadou, ale ve volné přírodě dnes už najdete pouze žalostné trosky. V průběhu teplého léta je zde doplňuje pár ibisů hagedaš (Bostrychia hagedash) a nesytové afričtí (Mycteria ibis). Z dalšího osazenstva je zde možné vidět chovné hejno pravých nehybridizovaných holubů skalních (Columba livia), pár frankolínů žlutohrdlých (Francolinus leucoscepus) a perliček supích (Acryllium vulturinum), které bývají slyšet po celé zoo. Svoje území vytrvale hájí čejky senegalské (Vanellus senegallus), které velmi agresivně vyhánějí kohokoliv, kdo se jim nelíbí (tato čejka je opět v Evropě chována málo – má ji jen Praha, Plzeň, jeden park v Portugalsku a jedna německá zoo). Nevelký rybníček obývají tři ohrožené druhy vrubozobých ptáků, které můžeme vidět při troše štěstí i na evropském kontinentu – čírky modré (Anas querquedula), čírky úzkozobé (Marmaronetta angustirostris) a kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala).
A protože nás na další zastávku čeká cesta přes celý Starý svět, tak se teď měsíc zdržíme v Africe, pořádně si ji prohlédneme a za měsíc vyrazíme o kus dál. Myslím si, že putovat v lednu po teplých krajích vůbec není od věci. V příští části se dozvíte, jak vypouští pražská zoo čápy černé, jak je v Praze úspěšný chov největších dravců Evropy, který druh jeřábů se dobře rozmnožuje v zajetí a jak nás pan Žluva vyvedl z rovnováhy. Nashledanou v únoru.
Petr Suvorov
