Plzeň – Motivaci podívat se do plzeňské zoologické zahrady jsem měl už dlouho, protože jsem o ní slyšel pouze samé chvály. A tak jsem se jednoho dne do Plzně vypravil za společnosti členky rady Středoevropské asociace přátel zoo (CEAF) Bc. Evy Krásové a našich dvou společných kamarádek. Za pochodu jsme stačili navštívit teraristickou pobočku ZOO v centru města a pak jsme zamířili již do samotné ZOO.
Cestou okolo plotu ZOO můžete vidět již do některých expozic. První, čeho jsem si všiml, byl výběh vodních ptáků, a v něm mohutný houser husice kuří (Cereopsis novaehollandiae). Na bočním dvorku odpočívala husa labutí (Anser cygnoides) a nepříliš často chovaná husice vlnkovaná (Stictonetta naevosa). Před samotným vstupem do ZOO nás ještě pozdravilo odrostlé mládě pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), které posedávalo ve společnosti několika labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Ale to už jsme byli téměř u brány. U vchodu nás přivítal Mgr. Martin Vobruba, tiskový mluvčí zoologické zahrady, který do nás asi tak v pěti minutách stačil nasypat telefonní seznam novinek, který nebyla moje mozková centrála schopna pojmout ani z pětiny. I mě poněkud vyvedl z míry jeho obrovský přehled o dění v českých zoologických zahradách. Když jsme se s ním rozloučili, museli jsme se rozhodnout, odkud začít.
Jako první jsme prošli okolo rybníku s vodním ptactvem, který jsme viděli skrz mříže. Zahlédl jsem několik dalších, běžně chovaných druhů vrubozobých – bernešky velké (Branta canadensis), husy indické (Anser indicus), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), labutě černé (Cygnus atratus), ale taktéž velmi nevšední kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha). Bokem jsem si všiml malého domečku, ve kterém jsem našel expozici připravenou pro několik drobných druhů zpěvných ptáků, ale ještě neosazenou. V druhé vitríně seděl majestátní pár lelkounů sovích (Podargus strigoides). Tímto strategickým krokem jsme se geograficky dostali do Austrálie. O kus dále na nás v malé voliérce nevrle pohlíželi ledňáci obrovští (Dacelo novaeguinae) a v malých skleníčcích okolo jsem našel holuby bronzovokřídlé (Phaps chalcoptera) a čejky australské (Vanellus miles). Oba dva tyto druhy byly vsazeny více méně do botanických miniskleníčků, kterých je po zahradě na tucty. Bohužel některé jsou poměrně exponované sluníčku, tak si moc nedokážu představit, jak to funguje, když je venku pořádné vedro.
V kombinovaném starobylém zvířecím pavilonu, kde je možné najít opravdu zástupce všech základních živočišných skupin, jsem objevil ararauny (Ara ararauna). Společnost aguti černohřbetým (Dasyprocta prymnlolopha) měli dělat guani modrohrdlí (Pipile cumanensis), které jsem v jejich ubikaci ovšem nenašel. Venku jsem v přístavkových voliérkách zahlédl pár bažantů kalij (Lophura leucomelanos) a bažanta vietnamského (L. hatinhensis) a pak jsme zamířili k restauraci, protože děvčata měla poněkud hlad. Posadili jsme se k velké prosklené africké expozici želv ostruhatých (Geochelone sulcata), v jejíž stromových větvích v horní části se to jen hemžilo drobným zpěvným ptactvem. Objevil jsem zde 4 druhy snovačů, dále ještě vidu límcovou (Euplectes ardens), vrabce hnědohřbetého (Passer luteus) a určitě tam byly i další druhy. Opodál restaurace se nachází veliký centrální rybník s vodním ptactvem, kterému zjevně dominuje skupinka plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a chilských (P. chilensis). Opět zde následoval ubíjející telefonní seznam vrubozobých. Zastihl jsem zde celkem 7 druhů plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen, 2 druhy kachniček, 7 druhů husic a husy Rossovy (Chen rossi). Všem jim vévodily svérázné obrovské pižmovky ostruhaté (Plectropterus gambensis) a husice stračí (Anseranas semipalmata).
Protože se trochu znám s kolegy z chovatelského oddělení, poprosil jsem je, jestli bychom mohli navštívit jejich zázemní chovy. A právě u expozic vrubozobých se nás ujala kolegyňka Mirka Palacká a odvedla nás do krytého zázemí. Toto místo je takovým malým hangárem s nepřeberným množstvím klecí, ve kterých všude něco pípá a píská. Mají tu tolik druhů, že u některých z nich jsem se nechytal ani do čeledi, o druhu již ani nemluvě. Vypsat je sem všechny by asi nebyl problém, ale vznikl by zjevně další dlouhatánský telefonní seznam. Výjimečně vás tedy na své webové stránky odkážu v textu přímo – můžete se podívat sem.
Z celého zázemního chovu jsem si kromě výše zmíněného nedozírného druhového bohatství odnesl dva nejsilnější dojmy. Tím prvním bylo nedůvěřivé mládě dytíka skvrnitého (Burhinus capensis), které mi Mirka ukazovala s velkou pýchou. „Tohle je můj skutečný mazlík. Vždycky se na mě přijde podívat, když mu nesu něco dobrého,“ dodávala, když otevřela ptáčeti dvířka, aby mohl dojít až na práh. Poté na mě lišácky mrkla a povídá: „Chceš vidět stepokuřátko?“ Ani jsem jí nemusel odpovídat, zjevně stačil výraz mé tváře. V malé plastové bedýnce pípalo několik bažantích kuřátek a poskakovalo na dlouhých nohách a mezi nimi se jako malý plyšový medvídek kutálel malý stepokur hnědobřichý (Pterocles exustusa). Byl jsem z něj doslova na větvi, protože mládě stepokura jsem do té doby nikdy neměl možnost vidět a zde jsem měl možnost jej dokonce srovnat s mláďaty hrabavých ptáků. Strávili jsme v chovatelském zázemí dobrou hodinu, když děvčata začala významně pokukovat po hodinkách. Neodešel jsem ale odtamtud, dokud jsem s Mirkou neprošel 99,999% klecí a u každé se na něco nezeptal. Asi jsem v tomhle poměrně dost neudolatelný ornitoturista, ale nějak jsem si v té chvíli nemohl pomoct. Rozloučil jsem se s Mirkou, poděkoval jsem jí za její ochotu a ubrali jsme se dále. Venku jsme okouknuli nám dobře známé tučňáky Humboldtovy (Spheniscus humboldti) a zamířili směrem k malému stinnému lesíku na dravé ptáky. Cestou jsme potkali malý skleníček, ve kterém poskakoval jakýsi kardinál, ale vzhledem k absenci cedulky i mé nedostatečné fotografické rychlosti jsem se rozhodl jej zanechat v anonymitě v jeho křoví.
Dravé ptáky mají zde umístěné po sokolonicku pod širým nebem a ne ve voliérách, jak jsme na to běžně zvyklí, z čehož usuzuji, že se s nimi zřejmě více pracuje a že jsou zvyklí na kontakt s člověkem. Jejich sbírka je relativně veliká. Z orlů zde mají orla skalního (Aquila chrysaetos) a kamčatského (Haliaeetus pelagicus). Jeden z několika orlů mořských (H. albicilla) byl neuvěřitelně interaktivní a živě se o nás zajímal. Přiblížit jsem se k němu ale vzhledem k velikosti jeho zobáku netroufnul. Opodál jsem zahlédl raroha velkého (Falco cherrug) a káně lesní (Buteo buteo). Zbytek kolekce tvořily sovy – výr velký (Bubo bubo) a sova pálená (Tyto alba). Mě ale naprosto vyvedl z rovnováhy puštík bělavý (Strix uralensis), který k mému velkému překvapení v teplém letním počasí před mýma očima hupsnul bujaře do lavoru s vodou a začal se v něm koupat jako kachnička, dokud nebyl úplně celý mokrý a neměl urousaný i závoj okolo očí. A potom že sovy nemají rády vodu!
Při cestě byl madagaskarský pavilon, složený z noční a denní expozice. V noční ptáci nebyli. V denní jsem zastihl agapornise šedohlavé (Agapornis cana) a vazy velké (Coracopsis vasa), z nichž jeden měl hlavu úplně vyholenou na kůži. V expozici u vchodu se vystavoval jak na módní přehlídce kohoutek křepelky madagaskarské (Margaroperdix madagascarensis). Za ním se v houští mihnul černý stín. Chvíli jsem musel čekat a trošku hledat, než jsem zahlédl aspoň kousíček z malého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostra). Celá čeleď chřástalovitých je bohužel z expozičního hlediska velmi nevděčnou skupinou ptáků, protože většina z nich se vzhledem k jejich kryptickému způsobu života příliš ráda před návštěvníky neukazuje. Proto je také v zoologických zahradách často nevidíte.
Když jsme vylezli ven, nebe vypadalo, jako by z něj měly „trakaře padat“ a já jsem jen čekal, kdy se spustí déšť. Obešli jsme pavilon a objevili jsme dvě hustě zarostlé voliéry. V jedné z nich se cosi hýbalo. Když jsem se sklonil, objevil jsem jeden z druhů, kvůli kterému jsem sem jel – jednoho ze dvou samců ibise madagaskarského (Lophotibis cristata), které dostala ZOO od ptačího parku ve Walsrode. Tento vzácný ibis se v zoologických zahradách v Německu již několikrát rozmnožil, ale v České republice je Plzeň zatím jediným místem, kde jej můžete vidět. Trošku mě zaráží, že jsem ho našel ve velmi nenápadné expozici, kde ho návštěvníci velmi snadno mohou přehlédnout. Okolo pavilonu gueréz a rozestavěného afrického panoramatu jsme se začali šplhat do kopce. Bokem jsem zahlédl ve skupině antilop slepici pštrosa dvouprstého (Struthio camelus). Před námi vyrostla veliká voliéra, jako stvořená pro dravé ptáky. Již z dálky nás pozoroval marabu africký (Leptoptilos crumeniferus), který dělal společnost několika supům bělohlavým (Gyps fulvus) a kapucínům (Necrosyrtes monachus). Kolekci voliéry dost nezvykle doplňovalo hejno jeřábů královských (Balearica regulorum).
Když jsme došli až k africkým stájím, čekala nás tam atrapa obrovského pštrosího vejce. Nechal jsem se zlákat, jaké to asi je být kuřetem, které se právě líhne. No a když jsem si ve skořápce dostatečně dlouho poseděl, vypravil jsem se ke dvěma bočním voliérovým výběhům, přistavěným k samotným stájím. V jedné se právě krmili zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). V druhé jsem objevil pouze suchý kmen a nic kolem. Ohnul jsem se a uvnitř kmenu seděl výr africký (Bubo africanus), který se moc se sluníčkem nekamarádil. A se mnou ostatně taky ne, takže jsem pokračoval v naší pouti.
A vzhledem k tomu, že byla před námi ještě velmi dlouhá cesta, rozhodl jsem se pro tentokráte, že článek o plzeňské ZOO rozdělím na dva díly. Takže jestli se chcete dozvědět, co zajímavého jsem viděl ve Střední Americe, jaké tajemství skrýval severský dřevěný srub u pižmoňů, jaká je historie chovu nekřídlovaných pelikánů v České republice a proč jsem musel určovat všechny druhy ptáků, umístěné v japonské zahradě, počkejte si na další pokračování, které si budete moci přečíst za měsíc.
Petr Suvorov
