Brno – Cestu do zoologické zahrady v Brně jsem původně vůbec neplánoval. Došlo k ní vlastně náhodou, když mi vyhořela exkurze na dropy do sousedního Rakouska, protože na mě nevyzbylo místo v autě. Nakonec jsem jako substitutivní plán za účelem relaxovat po přednáškovém turné na Zoologických dnech 2009 zvolil exkurzi do brněnské ZOO, kam jsem se vypravil s kolegyní, zoogenetičkou Ing. Hankou Zemanovou a s kamarádkou Janou. Celý park je poněkud stranou hlavního městského ruchu, umístěn na zalesněném kopečku nad řekou Svratkou nedaleko městské části příznačně nazvané Komín.
Hned při přecházení Svratky jsem si mimo několika hybridních kachen všiml i dospělé samice pižmovky velké (Cairina moschata f. domestica), která seděla na břehu a čistila si peří. Zjevně se jednalo o něčího uprchlíka (v posledních letech víc než běžná praxe…).
Brněnská ZOO je relativně veliká a projít ji vám přece jenom zabere nějaký čas. Hned nedaleko vstupu vyrostl luxusní pavilon pro asijské kočkovité šelmy, spojený se stylovou restaurací, jejíž vyhlídka je směrována přímo do tygřího výběhu. Přišlo mi až humorné, že zatímco návštěvníci u stolečku si dávají něco dobrého a šťavnatého k obědu, tygr je celou dobu pozoruje spoza skla a nevrle čeká na oběd vlastní. Nevím, co by ho vice vyburcovalo k jídlu – jestli pohled na plné talíře návštěvníků či pohled na návštěvníky samotné. Při vstupu do restaurace jsou dvě malé upravené voliérky. V jedné z nich jsem zastihl pár obřích veverek ratuf cejlonských (Ratufa macroura), v druhé asijské špačky majny Rothschildovy (Leucopsar rothschildi), kteří jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí (v roce 2002 měla celá populace pouhých 8 jedinců). Introdukce ptáků do přírody je sice možná, ale neúčinná, protože je domorodci velmi rádi zpětně loví a využívají vzhledem k jejich inteligenci a učenlivosti jako klecové mazlíčky. Společnost majnám zde dělají hrdličky jihoasijské (Streptopelia tranquebarica) a běžně chované křepelky korunkaté (Rollulus roulroul).
Ve spodní části ZOO jsem nedaleko asijského pavilonu šelem narazil na malý výběh s několika pubertálními výrostky emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), kteří měli na nohách legrační dlouhé nohavičky, které u dospělých ptáků nejsou tolik vidět. Ve vedlejší lineárce voliér na mě nevraživě hleděl kalous ušatý (Asio otus). Naproti lachtaní expozici jsem objevil popínavými liánami zarostlou postarší voliéru a v ní několik ostralek štíhlých (Anas acuta) a kachniček mandarinských (Aix galericulata). Z dále uvedených ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus) jsem neměl štěstí ani na jednoho. Co se týče vrubozobých, je mezi českými zoologickými zahradami Brno naprostým unikátem – nechová totiž (na běžné poměry zoologických zahrad) téměř žádné. Poněkud mě to překvapuje, ale vzhledem ke spektru chovanců v zoologických zahradách to není zas až tak úplně na škodu. V celé ZOO jsem je viděl mimo tuto voliéru pouze ještě v jihoamerické expozici (2 druhy) a v dětské ZOO (1 druh; uvedu později).
Naprosto mě nadchla nová expozice jeřábů mandžuských (Grus japonica). Měl jsem zde premiérovou možnost vidět ptáky pořádně na sněhu a jejich krásné čistě bílé peří, dokrášlované černou barvou krku a červenou lysinkou na hlavě ve mně na sněhové pokrývce budilo dojem uměleckých japonských obrázků. Podél nové, pěkné expozice bobrů kanadských (Castor canadensis) jsme pokračovali v prohlídce až k souvislému pásu několika větších voliérek dravých ptáků. Z budky na mě koukal zvědavě raroh velký (Falco cherrug), kterého jsem měl konečně po dlouhé době možnost si v klidu vyfotit. To samec sovice sněžné (Bubo scandiacus) byl na soví zvyk obracet před fotoaparátem hlavu na opačnou stranu výjimečně naladěn a nechal se zvěčnit. Avšak u expozice motáků pochopů (Circus aeruginosus), na které jsem se velmi těšil, jsem si musel chvíli počkat, protože ptáci nezbedně poskakovali a poletovali po celé kleci a odmítali setrvat delší chvíli na jednom místě. Moták pochop je v současné době jediným více chovaným druhem motáka v celé Evropě. Celkově mi přijde, že je tato skupina dravců silně opomíjena, což je vzhledem k jejich zajímavosti poněkud škoda.
Ve strmém kopci nad skalnatým výběhem ledních medvědů (Ursus maritumus) jsme narazili na voliéru orlů kamčatských (Haliaeetus pelagicus) a ač tento druh z Prahy důvěrně znám, rád zjišťuji, že se chov největších orlů světa po Evropě velmi rychle rozšířil. Ač je vidět, že voliéra v brněnské ZOO již pamatuje mnoho let, je vcelku prostorná.
Postupně jsme začali šplhat do kopcovité horní části zoologické zahrady kolem kopytnatých expozic, ve kterých bylo již poněkud zima na atraktivní paviány dželady hnědé (Theropithecus gelada gelada), minuli jsme obrovský výběh kanadských vlků (Canis lupus occidentalis) a okolo kulanů (Equus hemionus kulan) jsme se vyšplhali až do moderního objektu dětské zoo. Zde jsem na dvorku potkal pořádně vykrmené husy labutí (Anser cygonides f. domestica). Nedaleko dětského areálu jsem marně v prázdném výběhu hledal kasuára přilbového (Casuarius casuarius), který byl zjevně někde v teple. Africké panorama pod sněhem vypadalo bez zvířat poněkud opuštěně. Brněnská ZOO zde trpí dost velkým nedostatkem, protože pavilon žiraf není přístupnou částí parku, takže v průběhu tužších zim nemají návštěvníci šanci chovance africké savany vidět. Je to vcelku škoda, protože zde chovají žirafy síťované (Giraffa camelopardalis) a ne nejběžněji chované žirafy Rothschildovy (Giraffa camelopardalis rothschildi). Savanu s nimi mimo jiných kopytníků sdílejí i pštrosi dvouprstí (Struthio camelus).
Podél bizonů amerických (Bison bison) jsme se postupně dostali směrem k teráriu, před kterým se nalézá australský výběh. Cedulka nás upozornila, že kvůli nízkým teplotám byly labutě koskoroby (Coscoroba coscoroba) a husice magellanské (Chloephaga picta) uklizené v teplém zázemí. Místo nich jsem si musel vystačit s párem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris), kterým nejen že zima očividně nevadila, ba naopak, chladné počasí v nich probudilo překvapivě milostné choutky, takže jsme byli svědky vzájemného tapířího rozehřívání. Před odchodem se ze zadní části výběhu vynořil jeden nandu pampový (Rhea americana), takže jsme zas tak úplně na ocet v Jižní Americe nezůstali.
Pavilon ptáků, který leží poblíž jihoamerické expozice, je stavba, která je svým designem již poněkud zastaralá, přesto mi venkovní voliéry připadaly relativně veliké, aby se v nich chovanci mohli alespoň trochu proletět. Avšak na sněhové pokrývce by se asi teplomilným papouškům nelíbilo, takže jsme se na ně šli podívat dovnitř. Osazenstvo pavilonu trošku svým spektrem pokulhává, najdete zde většinou běžně chované druhy ptáků – ary ararauny (Ara ararauna), zelenokřídlé (Ara chloroptera), andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus), amazoňany modročelé (Amazona aestiva), kakadu bílé (Cacatua alba), Goffinovy (Cacatua goffini) a v zázemní kleci jsem zahlédl jednoho růžového (Eolophus roseicapillus). Dále pak ledňáky obrovské (Dacelo novaeguinae), zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) a výše zmíněné křepelky korunkaté.
V jedné vitríně sdíleli s araraunou expozici australští klokánci králíkovití (Bettongia penicillata), kteří se k ní sice geograficky příliš nehodili, ale vzhledem k relativně jasnému rozdělení ekologického prostoru expozice (denní papoušek ve větvích, noční klokánci na zemi) si vzájemně nevadili. Tak či tak jsem spojení vačnatců s papoušky viděl takto dohromady poprvé a vcelku by mě zajímalo, jak se tak odlišná zvířata v jednom prostoru snáší. Z méně chovaných arů je zde k vidění marakána (Primolius maracana). Příjemným zpestřením jsou dvě expozice žaků, ve kterých kromě žaka konžského (Psittacus e. erithacus) lze vidět i vzácnějšího žaka libérijského (Psittacus e. timneh). Ptákem číslo jedna v tomto pavilonu pro mě zůstal pracovitý papoušek kea (Nestor notabilis), který si mě zvědavě prohlédl a upaloval se přede mnou schovat do zázemí.
To už jse ale ptačí pavilon opouštěli a putovali dál. Přes téměř historický pavilon opic, ve kterém jsem objevil pár mandrilů ryholících (Mandrillus sphinx) a k mému překvapení i osamělý deponát binturonga (Arctictis binturong), který tuším pochází z Ostravy, jsme se pomalu obraceli k východu ZOO. Cestou jsme minuli klec s osamělým sokolem stěhovavým (Falco peregrinus) a opuštěnou venkovní expozici zazimovaných hoků proměnlivých (Crax rubra). Začínal jsem na sobě cítit únavu, ale v parku už asi nebyl kout, který bychom neviděli, takže jsme se se ZOO Brno mohli rozloučit.
Celkový dojem, který ve mně ZOO vzbudila, byl velmi neutrální. Je zde mnoho expozic, které jsou nové a pěkné, na druhou stranu podíl těch starých, které potřebují zrenovovat, je přece jenom ještě dost vysoký. Otázkou je, jestli by jejich ponechání nebylo vhodné například z didaktického hlediska. V takovém případě bych asi do nich volil nenáročné běžné druhy (což mi přišlo, že bylo ve většině případů splněno). Dalším faktem je, že jít do ZOO uprostřed zimní sezóny není příliš dobrý nápad. Jak jsem mnohde podotkl, spousta zajímavých zimomřivých chovanců bývá umístěna v teplém zázemí, takže možnost je vidět zde bohužel není. Přesto jsem na ZOO v Brně shledal mnoho pozitiv a budu jim držet palce, abych byl, až se sem za dalších deset let podívám, velmi příjemně překvapen. Moji zimní fotoreportáž z brněnské zoo si můžete prohlédnout zde.
Petr Suvorov, ZOO Praha
Post Scriptum: Od provozního zoologa ZOO Jiřího Vítka jsem se zpětně ještě dozvěděl, že samice binturonga byla v době, kdy jsem byl v ZOO, vedle na karanténě. Co se týče hoků, kohouta mají teprve první rok, takže o kuřatech zatím nemůže být ani řeč.
Seznam ptáků. chovaných v ZOO Brno naleznete zde.
{mxc}
