Lešná – Na návštěvu tohoto zooparku jsem se opravdu těšil. O ZOO v Lešné jsem totiž slyšel pouze samé pozitivní reference, navíc při pohledu na jejich druhové seznamy jsem byl naprosto unešen, co všechno chovají. Samotná ZOO se nachází asi 12 km od Zlína v areálu zámeckého parku. Pro dopravu je nejlepší použít automobil, poněvadž jinak z Prahy cestujete s min. jedním přestupem. Celá koncepce ZOO spočívá v rozdělení expozic podle geografických oblastí světa. Pokud si přečtete některé statistiky, zjistíte, že tato zahrada již v současné době patří mezi tři nejlepší ZOO v republice.
Do Lešné jsme se sice vypravili s kolegy ze ZOO Praha v poněkud nevhodnou dobu začínajícího listopadu, ale i tak jsme viděli víc, než jsem očekával… Nedaleko vstupu se nachází jihoamerická tropická hala s výstižným názvem Yucatan. Jedná se o designově velmi povedenou stavbu s působivým okolím. Uvnitř je několik ohraničených zvířecích expozic včetně akvárií a zasítěné voliéry s kubánskými krokodýly. Zeleni dominuje čeleď banánovníků a různé stromové epifyty. Většina ptáků, stejně tak jako primáti (kosmani a chvostani), je v pavilonu puštěná navolno. Z typicky stromových ptáků zde najdete tukany bělolící (Ramphastos vitellinus), arassari zlatolící (Selenidera culik), pilany černolící (Momotus momota) a údajně i vlhovce žlutohřbeté (Cacicus cela). Kolekci posléze doplňuje jeden ze dvou druhů chovaných ostnáků, ostnák jihoamerický (Jacana jacana) a atraktivní slunatec nádherný (Eurypyga helias).
Vedle Yucatanu je několik venkovních stylových expozic. S mravenečníky, kapybarami a tapíry jihoamerickými jsme ve výběhu narazili na kohouta krocana divokého (Meleagris gallopavo). Vedle této expozice je voliéra pro dravé čimangy falklandské (Phalcoboenus australis) a v protějším rozlehlém výběhu bylo druhů k vidění hned několik. Dominantou bylo bezesporu mnohočlenné hejno nandu Darwinových (Pterocnemia pennnata), kterým dělalo společnost několik pižmovek velkých (Cairina moschata f. domestica) a pár husic magellanských (Chloephaga picta). Kondory krocanovité (Cathartes aura) jsem ve výběhu neviděl, ač tam mají být. V jedné z postranních voliér jsem objevil hejno ibisů rudých (Eudocimus ruber), ale i vlhovce zeleného (Psarocolius viridis). Kromě nich má mít ZOO také dva druhy vzácnějších ibisů – ibisy šedokřídlé (Theristicus melanopis) a slámokrké (Threskiornis spinicollis), ale ani jeden z uvedených druhů jsme bohužel nenašli.
Pustili jsme se stezkou dolů z kopce podél výběhů a venkovní expozice kotulů až k prostupné papouščí voliéře. Zde jsme mohli vidět hned několik druhů arů – ararauny (Ara ararauna), vojenské (Ara militaris), zelenokřídlé (Ara chloroptera) a jeden exemplář ary malé (Ara severa). V létě s nimi sdílejí výběh údajně ještě hokové pospolití (Crax alector), ale na ty už byla venku přece jenom trochu zima. Mimochodem, tento druh v současné době chovají pouze čtyři zoologické zahrady v Evropě. Pod voliérou se rozprostírá úžasná amazonská bažina se spletí cestiček močálem. Vodní plochu obývalo hejno labutí černokrkých (Cygnus melanocoryphus), kachniček šedookých (Callonetta leucophrys) a poláků peposaka (Netta peposaca). Ve vysoké trávě si mě zvědavě prohlížela čája chocholatá (Chauna torquata) a ve stínu stromů jsem našel druh, který byl jedním z důvodů, proč jsem sem přijel – pár čápů jihoamerických (Ciconia maguari). Tento pták vypadá téměř jako čáp bílý. Je zároveň údajně jediným čapím druhem, který umí hnízdit na zemi v rákosinách.
Z Nového světa jsme se pomalu přesunuli na nejmenší kontinent, do Austrálie. Při průchodu kolem velikého rybníka jsem zaznamenal labutě černé (Cygnus atratus) a husice královské (Tadorna radjah). To už jsme ale mířili do prostupného australského výběhu, kde na nás čekalo hejno odrostlých pubertálních kuřátek emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), která dělala společnost skupině klokanů. V průzoru mezi větvemi křoví jsem zaregistroval dva veliké šedivé ptáky. Snažil jsem se dostat blíže, ale z návštěvnického prostoru to nešlo. Přiznávám, že být zaměstnancem ZOO v jistých situacích přináší určité výhody. Takže ve snaze vidět ptáky co nejlépe jsem se směle pustil chovatelskou pěšinou, až jsem se dostal aspoň do takové vzdálenosti, abych bezpečně poznal pár jeřábů Antigoniných, zvaných také sárus (Grus antigone), kteří patří k největším jeřábům světa. Zaujala mě cedulka s jejich jménem, umístěná překvapivě v průchozím australském výběhu. Přišlo mi, že vpustit velkého teritoriálního jeřába do průchozí expozice, kudy proudí davy lidí, je poněkud odvážné. Později jsem se dozvěděl, že vzhledem k tomu, že jeřábi nejsou v návštěvníkům přístupné části, ale přesto jsou zdálky vidět, tak po nesčetných dotazech návštěvníků, se rozhodlo o umístění cedulky na nejbližší možné místo. Stejně tak by nepatřil do takové expozice ani mohutný kohout kasuára přilbového (Casuarius casuarius), jehož výběh se nalézal poblíž. V přítmí lesa jsem zahlédl pár husic kuřích (Cereopsis novaehollandiae), ale to už jsme se přes Wallaceovu linii pomalu dostávali do Asie. Ještě než jsme do ní stačili dorazit, odskočil jsem si přes dva kontinenty do Afriky pro jeřáby královské (Balearica regulorum), kteří byli vidět stejně tak jako sárusové z poměrně velké dálky.
V Asii nás uvítal pár zoborožců guinejských (Aceros plicatus) v malé vnitřní ubikaci. Když jsme procházeli kolem výběhu asijských antilop, na stromech v expozici seděli křídlovaní supi bělohlaví (Gyps fulvus). Vstoupili jsme do průchozí ptačí asijské voliéry. V rybníčku filtrovalo potravu hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Všude okolo nás posedávali ibisové hnědí (Plegadis falcinellus) a skalní (Geronticus eremita). Kolega si všiml automatu na krmné granule. Poté, co ptáci zaregistrovali, že do něj hází mince, první skalní ibis se ostentativně postavil pod automat a čekal, co z něj vypadne. Ve chvíli, kdy uviděl v ruce hrstku granulí, začal kolegu provokativně klovat do kalhot tak dlouho, až si k němu sedl a ibis mohl z jeho dlaně vybírat jednu granuli za druhou. To už se ale objevili jeho další kamarádi a najednou okolo nás bylo celé hejno ibisů, kteří žadonili o krmení. Slípku modrou (Porphyrio porphyrio) nabízená pochoutka nezaujala, zato čáp bělokrký (Ciconia episcopus) se tvářil, že o ní silně přemýšlí. To se ale už objevila paní čápová, takže místo vlastního žaludku se šel raději věnovat manželce. Před našima očima začali synchronně tokat, aby nám ukázali, jak moc se mají rádi. Jen neradi jsme opouštěli ptačí voliéru, abychom se vydali po trajektorii směrem k černému kontinentu. Cestou jsme minuli ostrov gibonů, ležící uprostřed rybníku s pelikány bílými (Pelecanus onocrotalus) a husami indickými (Anser indicus) a dva menší výběhy, ve kterých jsem zahlédl osamoceného jeřába daurského (Grus vipio) a mandžuského (Grus japonensis).
V expozici afrických antilop mě překvapila koexistence velkých mohutných ptáků, jakými byli pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), marabuové afričtí (Leptoptilos crumeniferus) a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) dohromady se skupinkou subtilních ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). To už jsem ale v dálce zaslechl řev lvů z nedalekého výběhu s tak dokonalou akustikou, že se zvuk nesl celým údolím. Okolo expozice výrostků afrických slonů jsme se začali šplhat nahoru do kopce směrem k druhé expozici afrických kopytníků. Zde měli kromě žiraf, zeber a dvou nosorožců další pštrosy dvouprsté.
Pomalu se začínalo stmívat, takže když jsem procházel okolo starých ptačích voliér, banánovce obecné (Musophaga violacea) jsem v hustém podrostu už příliš neviděl, stejně jako vzácné papoušky kapské (Poicephalus robustus fuscicollis). Následovalo několik menších výběhů, ve kterých byl umístěn pár jeřábů panenských (Anthropoides virgo) a osamělý jeřáb bradavičnatý (Bugeranus carunculatus). Podle posledních informací se k tomuto ptákovi konečně podařilo s odstupem sehnat druhého do páru.
Ani jsem netušil, že u čápů sedlatých (Ephippiorhynchus senegalensis) existuje pohlavní dichromatizmus ve zbarvení duhovky (samec má mít hnědou a samička žlutou). A i když to na tabuli měli pěkně rozkreslené, při nedostatečném osvětlení jsem to u poměrně vzdálených ptáků v expozci už nezkoumal. To už jsme se ale dostali téměř zpátky k budově zámku. Venkovní prostory zámecké restaurace mají stylové podloubí, jehož součástí je i prostorná voliéra pro bažanty zlaté (Chrysolophus pictus). Když jsem vylézal ze zámeckého terária, na odpadkovém koši seděly tři krásné zakrslé barevné slepičky se zadečky směrem dovnitř a lemovaly kovový okraj. Přes veliký výběh tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) jsem prošel k zámecké ptačí voliéře. To už bylo ale v přítmí lesa takové šero, že jsem tam nic moc neviděl, proto jsem se rozhodl najít ještě poslední ptáky, které jsem chtěl vidět, a sice plameňáky malé (Phoeniconaias minor). Poblíž zámku jsem totiž našel pouze rybníček s plameňáky starosvětskými (Phoenicopterus roseus) a chilskými (Phoenicopterus chilensis), ale poslední druh se mi nějak nedařilo dohledat. Na cestičce podél plameňáčího rybníku jsem ještě chvíli v malých voliérkách laškoval s vlhovci zelenými, ale ani ty, ani plachou krasku zelenou (Cissa chinensis) se mi nepodařilo vyfotit příliš kvalitně, což mě mrzelo, protože tento druh je k vidění pouze v šesti ZOO v Evropě. Nerad jsem to vzdal a pokračoval dál. Po pravé straně se objevil prázdný rybníček bez ptáků a bez cedulky. Pochopil jsem, že jsem na místě. V pološeru jsem zahlédl v dálce skupinku plameňáků malých. Bohužel byli ale zalezlí, takže jsem výběh obcházel ze všech stran, ale na vzdálenost bližší jak 30 metrů se mi nepodařilo k nim dostat. Ale aspoň můžu potvrdit, že je opravdu mají.
Za jeden den jsem prošel celkem čtyři kontinenty a viděl nepřeberné množství vzácných druhů, z nichž mnohé jsem měl tu možnost vidět poprvé. Přes mrholivé počasí jsem si výlet do Lešné vcelku užil a mohu tento park doporučit vřele k návštěvě. Pokud byste s návštěvou váhali, můžete se podívat na moji kompletní fotoreportáž, ale taktéž doporučuji si projít výstavní webové stránky zahrady. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov
Kompletní seznam chovaných ptáků naleznete zde.
{mxc}
