ZOOLOGICKA ZAHRADA DRESDEN
V prvni skutecne zahranicni recenzi jsem zamiril do nedalekych Drazdan, kam se dostanete z nekterych koutu republiky velmi rychle – ja to z Prahy mam pouze 149 km a z Hradce je to jen o 100 km dale. Cela cesta do Drazdan vzesla jako napad meho kolegy Michala Podhrazskeho v kvetnu 2008. Seslo se nas jen pet, ale i tak jsme se rozhodli, ze pojedeme. Jediny, kdo mezi nami umel trochu nemecky, byla nase kamaradka Mgr. Petra Hudcova, ktera pracuje jako prekladatelka. Kdyz si nekdo plete vyrazy jako „Tiergarten“ a „Tigergarten“, tak si dokazete predstavit, jak zabavne bylo hledani zoo v samotnych Drazdanech. U vstupu nas privital vzorne upraveny pan v saku a ciste bile kosili, zapsal si nase jmena do navstevni knihy a s milym usmevem nas pustil dovnitr.
Temer na hlavni branu navazuje ponekud nezvykle africky pavilon pro slony a mandrily ryholici (Mandrillus sphinx). Tam meli krasne sloni mimino, ktere melo velky zajem o obrovsky mic, ktery byl v expozici. Po neprilis velikem pavilonu plazu jsme se ocitli pred jihoamerickym vybehem s lamami guanako (Lama guanicoe), kapybarami (Hydrochoerus hydrochaeris) a nekolika nandu pampovymi (Rhea americana). Krome obycejnych nandu jsem v pozadi vybehu zahledl i jednoho bileho, ale ten mi rychle utekl. Vedle klece s krvelacnym dhoulem (Cuon alpinus) jsem sice nasel cedulku oznamujici jeraba mandzuskeho (Grus japonica), avsak ptaka samotneho jsem nejak nemohl dohledat. Az pak jsem si vsiml, ze dva vybehy, u kterych jsem se nalezal, neprilehaly tesne k sobe. Byla mezi nimi ani ne dva metry siroka nudle, prorostla vysokou travou, ve ktere odpocival jerab. Pres nekolik vrstev pletiv se mi podarilo z nej zahlednout pouze kus. Okolo vsech vybehu s kopytniky a vacnatci jsme se postupne dostali az ke komplexu volier, z nichz jedna byla pruchozi. Jednalo se o jakousi simulaci palearkticke tundry. Jiz z dalky jsme slyseli hlasity ptaci piskot, vychazejici z pruchozi voliery, coz nas samozrejme popohnalo dovnitr. Po prkennem chodnicku jsme vstoupili do vresoveho koberce a pred nosem nam vzletlo nekolik vodousu rudonohych (Tringa totanus). Jeden se posadil na nejvyssi klacek ve voliere a jeho tahle pisklave volani prehlusilo vsecko okolo. Vresovy koberec pozvolna navazoval na malou piscitou plaz, lemujici nevelke jezirko. Na te sedel temer bez hnuti kulik pisecny (Charadrius hiaticula) a vubec se nebal, ani kdyz jsme si sedli tesne k nemu. Druhy ptak do paru se pletl kolem dvou kolih velkych (Numenius arquata), ktere se aktivitou jeho ani jeho dvou malych kurat nedaly vubec vyvest z rovnovahy. Na hladine jezirka plaval par polaku kaholek (Aythya marila), morcaku bilych (Mergus albellus) a hvizdaku eurasijskych (Anas penelope). Nasi pozornost okamzite zaujal par potapek malych (Tachybaptus ruficollis), ktery vodil dve ochmyrena mladata. Potapky se v zajeti chovaji vyjimecne a jeste vyjimecneji se rozmnozuji. Bokem jsem si na pisecne plazi vsiml kamenacka pestreho (Arenaria interpres), ktery se lidi prece jen trosku bal.
Kdyz jsme vylezli z voliery, jal jsem se prozkoumavat, co skryvaji okolni klece. V prvni z nich tokal kohoutek tetrivka obecneho (Lyrurus tetrix), kteremu delal spolecnost drozd bravnik (Turdus viscivorus). Cedule hlasala cosi podivneho – na obrazku jsem nasel ptaka, ktery mel evidentne znazornovat rehka zahradniho (Phoenicurus phoenicurus). Latinsky nazev ohlasoval „Phoenicopterus ochrurus„. Ze by se jednalo o nejakeho velmi vzacneho a temer neznameho zastupce skupiny plamenaku? V expozici jsem nicmene onoho tajemneho exota bohuzel nedohledal.
Sovice krahujove (Surnia ulula) i snezne (Bubo scandiacus) mely vzhledem ke svemu apetytu radsi samotku v hustem smrkovem vetvovi (plamenaci asi uz dosli :o) ). Dalsi volierka mne svoji kompozici temer vzala dech. Ani jsem nestacil sledovat rozpustile poletovani mlynariku dlouhoocasych (Aegithalos caudatus) a sykor uhelnicku (Parus ater). Na jedne vetyvce se odehravala romanticka scena, kdy si dva hylove obecni (Pyrrhula pyrrhula) vyznavali lasku pred kouskem stavnate jahody. Soucasti voliery bylo prosklene jezirko se zastupci nasi ichtyofauny (i lipani podhorni – Thymallus thymallus). Na kameni nad jezirkem se cistil konipas horsky (Motacilla cinerea).
Usedli jsme pod velky strom, vytahli svacinu a kochali se hejnem ibisu rudych (Eudocimus ruber), hnizdicich na uriznutem jasanu ve voliere brodivych. To jejich africti kolegove, ibisove posvatni (Threskiornis aethiopicus) vzali zavdek drevenou podlozkou, na ktere bojovali o misto s nesyty africkymi (Mycteria ibis) a kolpiky africkymi (Platalea alba). Situaci z uctiveho povzdali sledovaly volavky rusovlase (Bubulcus ibis) a husicky vdovky (Dendrocygna viduata).
Na druhe strane se rozprostiral nejvetsi vybeh v zoo s nekolika druhy zvirat – antilopy kudu (Tragelaphus strepsiceros) sdilely prostor s pstrosy dvouprstymi (Struthio camelus), jeraby kralovskymi (Balearica regulorum), husami sneznimi (Chen caerulescens) a malymi (Anser erythropus). Kombinace tolika druhu v jednom vybehu ve mne vyvolavala pochyby, jak moc bude polydruhovy vybeh fungovat. Jeden ze pstrosich kohoutu postaval ve stinu a kdyz okolo nej prochazel jeden z jerabu, uvedomil jsem si, jak mohutny a obrovsky pstros v porovnani s jerabem je.
O nekolik metru dal jsem narazil na krasnou starou volieru kopuloviteho tvaru, ve ktere sedel marabu africky (Leptoptilus crumeniferus) spolecne s mohutnym samcem dzelady hnede (Theropithecus gelada) a supy belohlavymi (Gyps fulvus). Naproti ni byla dlouha rada kleci, skytajicich opravdove ptaci bohatstvi. V jednotlivych volierkach jsem nasel par cirek obecnych (Anas crecca), par sykoric vousatych (Panurus biarmicus), strnada rakosniho (Emberiza schoeniclus), tuhyka obecneho (Lanius collurio), spacky ruzove (Sturnus roseus), dudky chocholate (Upupa epops), dytiky uhorni (Burhinus oedicnemus), bukacky male (Ixobrychus minutus) a hejno vlh pestrych (Merops apiaster). Na nejkryptictejsiho obyvatele, chrastala polniho (Crex crex), jsem si musel ale pockat. Mel jsem obrovske stesti, protoze chovatel chvili pred mym prichodem prinesl misku s krmenim, takze jsem chrastala v cele jeho krase videl jako jediny ucastnik nasi expedice. Pod pavilonem opic jsme zamirili k rybnicku s velikym hejnem plamenaku karibskych (Phoenicopterus ruber), kterym delaly spolecnost kachnicky mandarinske (Aix galericulata). Na druhe strane postavalo ve stinu vysokych stromu nekolik pelikanu bilych (Pelecanus onocrotalus) a jeden kormoran velky (Phalacrocorax carbo) a ventilaci blanitymi vaky se ochlazovali. Vsude okolo nas poskakovaly vrany sede (Corvus cornix) a jejich krizenci s vranou cernou (Corvus corone x cornix). Na vedlejsim rybnicku jsem zahledl kacera koprivky obecne (Anas strepera). Kolekce vrubozobych pokracovala v dalsim vybehu krasne vypasenou kacenkou hohola severniho (Bucephala clangula), morcaky velkymi (Mergus merganser), polaky velkymi (Aythya ferina), kaholkami a chocholackami (A. fuligula). Celou tuto kachni serii doplnovala atraktivni husice rudoprsa (Chloephaga poliocephala). To uz jsem asi ale vycerpal posledni ptaci druh, ktery jsem v Zoo Dresden mohl videt (pardon, teda zapomnel jsem na plastikovy exemplar 5 cm vysokeho tucnaka bryloveho, ktereho zoo deponovala do me soukrome sbirky v Praze :o) ).
Co tak rict zaverem? Zoo Dresden je konzervativni dobra zoo s objemnou kolekci zivocichu. Jeji nektere expozice by asi potrebovaly zrenovovat, ale i pseudohistoricky styl ma sve kouzlo. Z ptaku bych na prvnim miste vypichnul luxusni sbirku evropske avifauny, kterou jsem zatim videl jen na malo mistech. Uz z tohoto duvodu se do Drazdan vyplati prijet. Trebas tady zahlednete i toho chrastala polniho, pokud jste ho ve volne prirode jeste nevideli. Nasedam na vlak do Prahy a za mesic zase nashledanou!
Petr Suvorov
Post scriptum: Jak jiz tradicne si zbytek fotografii z vyletu muzete prohlednout zde.
