ZOOLOGICKÁ ZAHRADA ÚSTÍ NAD LABEM 
Jednoho lednového víkendu letošního roku (2010) jsme se s kolegou Michalem Podhrazským a kamarádem Františkem vypravili do zoo v Ústí nad Labem. Jedním z původních cílů byl odchyt labutí na Labi za účelem odečítání kroužků, což bohužel nevyšlo, protože v celé délce řeky v městě zimovaly slovy tři labutě. Ústeckou zoo jsem navštívil již v roce 2005, kdy jsem si odtamtud odnesl velmi podivné pocity, proto jsem se chtěl podívat, jestli se za pět let park alespoň trošku změnil k lepšímu. Předem této recenze ale avizuji, že ústecká zoo bohužel není příliš specializovaná na ptáky, takže tato recenze bude poněkud obecnějšího charakteru.
Ač svítilo sluníčko, mrazivé zimní počasí zanechalo cestičky buď zasněžené nebo zledovatělé, takže musíme dávat pozor na cestu. Celá zoologická zahrada je vestavěná do velikého kopce, takže budeme postupně stoupat až na vrchol. Bokem vchodu je za budovou ředitelství bazén pro dva tuleně, kteří se s námi nechtějí kamarádit a odmítají se fotit. Na podestě před prosklenou vitrínou pavilonu orangutanů hned nad vchodem do zoo potkáváme dva kohouty páva korunkatého (Pavo cristatus), exhibující se před hejnem slepic. V pavilonu orangutanů se v malé vitrínce marně snažím dohledat křepelky korunkaté (Rollulus rouloul). Jen jejich zvědavé sousedky, veverky Prévostovy (Callosciurus prevostii) mě přesvědčují zvědavými pohledy, že tady opravdu ptáky asi nenajdu.
Pokračujeme okolo posmutnělé malé expozice pro lachtana, kolem prázdného výběhu vyder a tapírů směrem k expozici vodních ptáků. Ale ouha! Ani v té nenacházím žádné ptactvo! V domečku plameňáků se vyvaluje babyrusa celebeská (Babyrousa babyrusa) a po opeřencích není ani památky. „Tak ty plameňáky fakt odvezli do Prahy,“ konstatuje Michal. Od zaměstnanců se později dozvídám, že expozice vodních ptáků musela být zrušena. „Máme tady problémy s vodou. Celý kopec, na kterém je zoo postavena, je skalnatý a chybí tu přívod užitkové vody. Bazén pro našeho jediného lachtana musíme plnit pitnou vodou – naplnění se dělá víckrát v týdnu a stojí k devíti tisícům korun,“ tvrdí interní zdroje. „Jediní, kdo mají svůj vlastní vrt, jsou tuleni. Z finančních důvodů si nemůžeme dovolit mít tu vodní zvířata.“
Kousek výše, vedle vlčích výběhů, konečně nacházím výběh se dvěma emu hnědými (Dromaius novaehollandiae), kteří mají oba dva na hlavě velmi extraordinérní účes, že se při pohledu na ně neubráním smíchu. Zvědavě po nás pokukují a přitom vydávají pro ně typické, hluboké bručivé zvuky. Vydáváme se okolo expozic opic, kde mě konsternuje gueréza pláštíková (Colobus guereza), spící na žbrdlení plynového radiátoru, okolo prázdné staré papouščí klece (v roce 2005 v ní měli tuším andulky vlnkované nebo korely chocholaté – teď v zimě je prázdná) až k Exotáriu. Vnitřní expozice Exotária jsou sice poněkud starší, ale po designové stránce je tento komplex velmi příjemným místem. Mimo slušné sbírky želv a několika krásných akvárií s rybičkami nacházíme v jedné obrovské prosklené expozici také zebřičky pestré (Taeniopygia guttata). V horním patře Exotária jsou umístěni drobní primáti, několik druhů plazů, surikaty (Suricata suricatta), kaloni (Pteropus hypomelanus) a jedna fosa (Cryptoprocta ferox), jejíž vnitřní i vnější expozice je natolik stísněná, že se v ní zvíře skoro ani pořádně neotočí. Některé vnitřní vitríny mají typický design pavilonů 80. let minulého století, ale zoo se alespoň snaží je upravit, aby to nebylo tolik vidět. Vnější expozice jsou typické tmavé klece s třípalcovými mřížemi. V horním patře Exotária vyniká miniaturní pavilon pro žáby s velmi pěkně upravenými terárky. Vedle venkovních expozic lemurů jsem nemohl přehlédnout novou, pěknou a velikánskou voliéru pro ary, kde jsem bohužel vzhledem k mrazivému zimnímu počasí její obyvatele nenašel, ale i tak jsem měl radost, že vidím nějakou renovaci.
Již v roce 2005 na mě velmi depresivním dojmem dýchl čerstvě zrekonstruovaný Pavilon velkých koček, protože vnitřní expozice byly vymalovány v odstínech černé, tmavě zelené, hnědé a tmavomodré barvy, což jim, nehledě na design, dodávalo trochu vzhled temných kobek. Ten se za pět let příliš nezměnil, zato jsou předělané venkovní výběhy, což mě velmi těší, protože jsou opravdu velmi pěkné. Zejména obrovský výběh pro matku irbise sněžného (Panthera uncial) s odrůstajícím kotětem je srovnatelný s expozicemi zámožnějších zoologických zahrad. Pod sklem pošimrám na tlapce irbisí děcko, kterému se to ani trochu nelíbí. Michal přes sklo poškádlí trochu tygra, který na hru okamžitě reaguje nevrlým bručením a vydáváme se vzhůru, směrem k výběhům kopytníků. Ústecká zoo má snad jedny z největších výběhů pro kopytníky, které jsem viděl. Jsou krásné a prostorné a pod bílou sněhovou peřinou, ozářenou sluníčkem, vypadají ještě lépe. V jednom z nich nacházím hlavní hvězdy, za kterými jsem do zoo přijel – pár mohutných supů himalájských (Gyps himalayensis). Jejich světlé béžové peří s bílými lemy dělá v kontrastu se sněhovou pokrývkou dojem tlustého zimního kabátu. Okamžitě se mi vybaví scéna z bondovky „Jeden svět nestačí“, kde Pierce Brosnan a Sophie Marceau jako dědička ruských ropných rafinérií Elektra King divoce lyžují ve vysokých horách a Sophie má na hlavě elegantní ruskou dámskou kožešinovou čepici. Přirovnávat ženu k supovi je možná netradiční, ale sup je v onom huňatém peří stejně elegantní jako krásná dědička ruské nafty.
Ptáci jsou dost netradičně vypuštěni křídlovaní do společného nekrytého výběhu s antilopami nilgau (Boselaphus tragocamelus). Chov supů na otevřeném prostranství jsem zatím viděl jen v Lešné, kde mají takto supy bělohlavé. Napadá mě, jak moc supům jako typickým králům oblohy takový způsob života vyhovuje. Později se ke svému velkému překvapení dozvídám, že pár dokonce už zahnízdil! Supi mají mezi dravci tu výhodu, že umí velmi dobře chodit po zemi, takže jim křídlování tolik nevadí. Na zbytku jejich oběda si pochutnává několik vran šedých (Corvus cornix), jedna vrána černá (C. corone), kavky obecné (C. monedula) a jedna straka obecná (Pica pica).
Míříme k Pavilonu slonů. Tento komplex je v současné době asi největší chloubou ústecké zoo. U dvou slonic, které zde mají, se už několik let usilovně snaží umělou inseminací zvířata rozmnožit, což se bohužel vzhledem ke komplikovanému množení slonů zatím nedaří. Uvnitř je teplé, tropické klima. U vchodu mě poněkud vyvede z rovnováhy prosklená lednička, na které je tučným písmenem napsáno „Zde spí želvy“. Když se podívám dovnitř, skutečně je v lednici na tácech umístěno několik želv, které takto tráví zimní sezónu. Mimo dvou krásných slonic, které jsou nezvykle celé chlupaté, nacházím ve dvou vlascových voliérách konečně i nějaké opeřence. Vedle vchodu mají svoji expozici korunáči vějířoví (Goura victoria), kteří zde i hnízdí. S nimi sdílí společný prostor loriové zelenoocasí (Lorius chlorocercus). Naproti slonům vestavěli do stěny velmi povedenou simulaci potoka, do kterého vypustili želvy, několik druhů ryb včetně výstavních jeseterů. Naproti opačnému konci potoka sdílí spolu s kožnatkami druhou voliéru majny Rothschildovy (Leucopsar rothschildi).
Druhým, bohužel slepým výlezem se ocitáme na vyhlídce na jihoamerický výběh lam a nandu pampových (Rhea americana). Naše další cesta se ubírá kolem zavřeného žirafince a dětské zoo už dolů z kopce. Cestou nás pozdraví kolem letící káně lesní (Buteo buteo), čímž nám dává najevo, že se blížíme k expozici jejích masožravých kamarádek sov. Voliérky sov by ani tak nepotřebovaly zrenovovat, jako zvětšit. V první z nich na mě ospale kouká puštík bělavý (Strix uralensis), který se mi ale přes odlesk skla špatně fotí. To sovice sněžní (Bubo scandiacus) v další expozici mi při zaostřování objektivem opět otočí hlavu obráceně (zde jsem se přesvědčil, že to nedělají jen ty naše pražské a občas mám pocit, že to dělají schválně!). Sýček obecný (Athene noctua) je asi zalezlý doma a spí. Nad našimi hlavami v korunách stromů píská hejno hýlů obecných (Pyrrhula pyrrhula). Sedí ale příliš vysoko, takže se mi podaří vyfotit pouze jednu samičku a pak mi uletí z dosahu foťáku. Poslední ptačí druh, který v Ústí dnes uvidím, je pár výrů velkých (Bubo bubo) o kus níže. Moc mě to nemrzí, protože o to delší dobu trávíme čas před výběhem severských rosomáků (Gulo gulo). Táta rosomák je sice starý mrzout, ale mladá samička je skutečné éro, které živě pobíhá po výběhu a k našemu velkému překvapení se v jednom momentě vyšplhá po kmeni stromu do výšky asi pěti metrů, kde se usadí a lišácky po nás pokukuje. Sekám jednu fotku za druhou, protože kunovité šelmy patří expozičně k jedněm z nejpraktičtějších zvířat (většinu denního času prospí). Oba rosomáci mají krásné veliké tlapy a na drátěném plotě je vidět, že už je používali, když testovali, jestli se opravdu z toho výběhu nemůžou jít podívat někam na procházku. V posledním výběhu mě překvapí zvíře, které vypadá tak trochu jako koza zkřížená s medvědem. K mému velkému překvapení se jedná o serau malého (Naemorhedus crispus). Nedalo mi, abych se o tomto úžasném zvířeti alespoň nezmínil, protože jej návštěvníci budou vnímat jako „další kozu do počtu“. Tento japonský kamzík se chová v Evropě pouze v šesti zoologických zahradách. Z magisterských univerzitních let si ještě pamatuji, že serau patří mezi savci k jedněm z mála výjimečných druhů, kteří provozují savcům cosi nevlastního, a to je monogamní soužití. A když se pokusíte vyjmenovat všechny monogamní savce světa, určitě to číslo nebude příliš vysoké – my jsme se hravě vešli do dvou desítek.
Celý výlet zakončujeme opět v teplém zázemí Pavilonu orangutanů, kde mně trčící rohlík z baťohu připomíná, že mám velký hlad, takže rychle vytahuji celý proviant a přehlížím žebravé orangutaní oči. Konečně mám chvíli na to, abych si v hlavě srovnal celkové hodnocení Ústecké zoo. Bohužel se nám nepodařilo vidět všechny ptačí druhy, které zde chovají. Jmenovitě se jedná o 15 druhů více méně běžných papoušků, holuby zelenokřídlé (Phalcophaps indica), křepely kalifornské (Callipepla californica), dva druhy našich sov – puštík obecný (Strix aluco) a sova pálená (Tyto alba) a dravců – poštolka obecná (Falco tinnunculus) a raroh velký (Falco cherrug). Marabu africký (Leptoptilos crumeniferus) byl evidentně na zimu v teplém zázemí. Nejvíce mne asi mrzí tři poměrně atraktivní ptačí druhy – orel okrový (Aquila rapax), zoborožec vrásčitý (Aceros corrugatus) a hoko červený (Crax rubra). Zejména s prvním zmíněným jsem tu čest zatím neměl vůbec.
Celý park je opravdu veliký. Lokalita je velmi pěkná, prostory a potenciál jsou tu obrovské. Stavět by se dalo o sto šest. Kolekce zvířat také není vůbec špatná. Bohužel chybí to základní – finance. Nejen zoologická zahrada, ale hlavně město Ústí nad Labem se již několik let potýká s finančními problémy. Do zoo proto nejde patřičný přísun peněz, takže se park nemůže dále rozvíjet. „Máme extrémně nízkou návštěvnost,“ říkají smutně interní zdroje. „Potřebovali bychom nějakou pecku, kterou bychom magistrát přesvědčili, aby nám dali dotaci.“ Zoo si tak musí sama na sebe vydělat, ale vzhledem k tomu, že většina jejích expozic je opravdu velmi zastaralá, nemá příliš mnoho, čím by návštěvníky přitáhla. Jediným alternativním zdrojem příjmů jsou ptačí odchovy většiny výše zmíněných druhů, které se potom prodávají soukromníkům. Je to jeden z důvodů, proč ptáky nevidíme v expozicích. Plán zahrnout do objektu zoo krásný skalnatý důl, se kterým park sousedí, se bohužel již delší dobu nedaří, protože důl není zabezpečitelný do té míry, aby se do něj mohly umístit expozice s živými zvířaty. Po mé první návštěvě v roce 2005 jsem z Ústecké zoo odešel s hluboce depresivním dojmem, protože jsem na park koukal očima návštěvníka. Nyní to vidím trošku jinak a možná o to větší smutek ve mně celkový stav věci vzbuzuje. V dnešní době, kdy většina zoologických zahrad v této části Evropy jen kvete, se nedaří najít finanční zdroj, který by zoo podpořil. Takže asi tak na závěr bych chtěl opět apelovat na všechny, kteří se rozhodnou sponozrovat v České republice nějakou zoozahradu nebo adoptovat nějaké zvíře, aby zamířili právě sem, protože tady se Vaše finance opravdu využijí. Budu pevně doufat, že se Ústečákům podaří společnými silami zoo dostat na úroveň srovnatelnou s ostatními parky v České republice.
Pěkné jaro!
Petr Suvorov
