„Vtáčím rájom“ – několik ornitologických střípků z NPR Senné – rybníky

V rezervaci hnízdí až 60 párů rybáků bahenních (foto L.Kadeřávek)

Navštívit rezervaci v Senném se rovná mému splněnému snu. Jako dvanáctiletý kluk jsem při prvním seznámení s knihou Fauna ČSSR nemohl nezaznamenat jméno známé ptačí rezervace na východním Slovensku, zejména v kapitolách, které se týkaly výskytu vodních druhů ptáků – a zvláště bahňáků. Ještě v roce 2004 jsem se zatajeným dechem pročítal znovu a znovu poutavý článek Pavla Žďárka v Panurusu o expedicích východočeských ornitologů na tuto lokalitu. Toužil jsem spatřit místa, kde se konaly proslulé „Erólie“ – čili kroužkovací akce, do té doby v této oblasti výzkumu neprobádané lokalitě. Okolnosti mi však dovolily stanout v těchto místech až po více než patnácti letech od prvních klukovských snů….

Území Senné se nachází v tzv. Senianskej nížině, která vznikla v raném pleistocénu v důsledku tektonických poklesů Východoslovenské nížiny. Krajina byla po tisíce let zaplavovaná tajícím sněhem z Karpat, nebo po přívalových deštích. Voda modelovala charakter území a ovlivňovala život místních obyvatel. Množství ptáků, kteří nacházeli po povodních ideální podmínky k životu, lákalo i první ornitology. Prvotní snahy o ochranu území sahají do období mezi dvěma světovými válkami. V roce 1955 bylo území Senianskej deprese vyhlášeno za státní přírodní rezervaci. V šedesátých letech minulého století bylo zahrnuto do programu vodohospodářských úprav Východoslovenské nížiny, jehož součástí byla i výstavba Zemplínské Šíravy, jejímž hlavním účelem bylo zamezit rozsáhlým záplavám. V katastru obcí Senné, Iňačovce a Blatná Polianka se začala budovat rybniční soustava, která měla lépe hospodářsky využít velké podmáčené plochy krajiny a která nabídla první příznivé podmínky pro zahnízdění řady vodních druhů ptáků.

Centrem Chráněného ptačího území, které má rozlohu 2703 ha, je soustava rybníků, která zahrnuje 26 chovných rybníků a jeden mimoprodukční rybník o rozloze 213 ha, který je chráněn jako NPR Senné – rybníky. Ochranné pásmo zasahuje i část chovných rybníků (211 ha). Celková rozloha rybniční soustavy je cca 700 ha. V NPR, která má tvar nepravidelného pětiúhelníku (jinak též zvaná „Vtáčnik“) se nacházejí tři ostrovy, které jsou nejvýznamnějším hnízdištěm volavkovitých ptáků, ale i kormoránů velkých a racků bělohlavých. Na jednom z ostrovů rovněž zahnízdil orel mořský. NPR a její ochranné pásmo je od roku 1990 zapsané v seznamu mezinárodně významných lokalit podle Ramsarské úmluvy a patří mezi Významné ptačí území (IBA).

Do Senného jsme přijeli s Michalem Pavelkou v odpoledních hodinách 18. srpna 2009. Celý výlet jsme pojali v rodinném duchu a naším přítelkyním cestou barvitě líčili, jak se jim místní kraj bude líbit – o zdejších komárech a našich touhách věnovat se především ptákům jsme takticky předem pomlčeli. Jakožto místa neznalí – i díky skoupým informacím, které lze nalézt na internetu, jsme zvolili přístup k chovným rybníkům podél říčky Okna, která lemuje jižní část rybniční soustavy. Už těsně za obcí Senné, kde jsme překročili most přes Oknu, nás vítali první rybáci bahenní (Chlidonias hybrida), na spuštěných sádkových rybníčcích konipasi luční (Motacilla flava) a přeletující žluvy hajní (Oriolus oriolus). S rozechvělostí, jakou jsem už dlouho nezažil, jsme usedli na cestu při břehu rybníka a začalo pravé ornitologické safari! Na hladině se houpala těla desítek kopřivek obecných (Anas strepera), potápek roháčů (Podiceps cristatus), nad vodou se elegantně proháněli rybáci bahenní a v pobřežních patriích nehnutě postávaly volavky bílé (Egretta alba) a volavky stříbřité (Egretta garzetta), z rákosin vzlétly k nebi tři volavky červené (Ardea purpurea). Naše nadšení však mělo pouze jen několika minutové trvání – vzápětí se objevil strážce se psem a s pistolí, na níž provokativně držel stále ruku a nekompromisně nás od rybníků vykázal s tím, že jde o soukromý pozemek, na nějž je vstup přísně zakázán a že „vraj ornitológov tu němajú radi“….

Snad je to ještě důsledek konfliktu z roku 2002 mezi soukromým vlastníkem, jenž na rybniční soustavě hospodaří a SOS/Birdlife Slovensko kvůli špatnému managementu v NPR. Pro nás to znamenalo, že ta nejatraktivnější část pro nás zůstane uzavřena.

K večeru jsme tedy odjeli do Ińačovců, kde jsme se chtěli dostat do blízkosti rybníků ze západní strany a nalézt místo k přenocování. Na silničce mezi obcí a rybníky, v místě zvaném Uhlisko jsme na chvíli zastavili. Kam oko dohlédlo, táhnou se louky, rozdělené Iňačovským kanálem, poseté drobnými keři, remízky či podmáčenými místy, porostlými rákosem. Traviny se vlní v mírném větru, slunce zakrývá hradba bouřkových mraků a stříbřité paprsky, probleskující v jejich trhlinách, hladí do široka rozběhlý kraj. V loukách, pod modravou siluetou Vihorlatu v dáli, stojí nepohnutě volavky bílé. Za okamžik nacházíme i tři jeřáby popelavé (Grus grus), dva dospělé ptáky a jednoho mladého. Na vrcholcích bodláků u cesty se vystavuje bramborníček černohlavý (Saxicola torquata) a nad hlavou nám táhnou šiky hus velkých (Anser anser). Nad loukou prolétá mladá poštolka rudonohá (Falco vespertinus), usedá na dřevěný sloup elektrického vedení a několik vteřin ochotně pózuje pro naše dalekohledy. Od Senného přilétá hejno asi sedmdesáti kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a k naším uším doléhá flétnovitý hlas kdesi nad loukami letící kolihy velké (Numenius arquta).

Kraj, zahalený již do houstnoucí tmy protínají hlasy jeřábů, kteří se navrací z luk do rezervace. Dobře se usíná!

V brzkém jitřním světle 19. srpna se po loukách povalují chuchvalce mlžných oparů a z blízkých rybníků zaznívají ševelící ptačí hlasy. Vydáváme se od tábořiště u hlavního vjezdu do rybniční soustavy směrem na sever k NPR. Šli jsme po pravém břehu Černé vody, kde je vybudována naučná stezka „Vtáčím rájom – Senianske rybníky“. Naučná stezka je součástí projektu „Ochrana chránených vtáčích území Senné a Medzibodrožie“, který podpořila Evropská komise v programu LIFE. Realizuje ho Státní ochrana přírody SR ve spolupráci s dalšími partnery, mj. SOS/Birdlife Slovensko. Cílem tohoto projektu je obnova mokřadních společenstev v chráněných ptačích územích, obnova a vytváření hnízdních a potravních podmínek, výkup pozemků a podpora extenzivního způsobu hospodaření.

Na rybníky vidět není. Doznívají k nám pouze hlasy vodoušů šedých (Tringa nebularia), vodoušů kropenatých (T. ochropus) a bahenních (T. glareola). Nízko nad vrcholy rákosin prolétli dva jespáci bojovní (Philomachus pugnax) a ve spleti stvolů poskakují sýkořice vousaté (Panurus biarmicus). Co chvíli se k nám na několikametrovou vzdálenost přiblíží rybák bahenní, který nad Černou vodou loví rybky. Jejich počet odhadujeme na cca 200 ex. Kousek za dřevěným můstkem přes Blatský kanál jsme se zastavili a své dalekohledy namířili do zelených koberců travin.

V okolí rybniční soustavy se nacházejí různé typy luk od sezónně zaplavovaných až po suché louky s fragmenty menších mokřadů. V lukách jsou patrné sníženiny, mokřadní vegetací zarostlé pozůstatky starých říčních ramen, které poskytují ptákům nejen bohaté potravní zdroje, ale i možnost hnízdního úkrytu. Mezi vegetací zvědavě vykukuje volavka červená, volavky stříbřité a nad loukou opět poletuje poštolka rudonohá. Mezi vrbovými keři se prosmýkla silueta jestřába lesního (Accipiter gentilis). Z rybníků do luk táhnou v dlouhé řadě volavky bílé. Je jich více než padesát. Celkový počet, který se nalézá v CHÚ si netroufáme odhadnout. Volavky bílé jsou prakticky všudypřítomné. V mokřadech se ozývají chřástali vodní (Rallus aquaticus) a z vrbin u Černé vody se ozývají moudivláčci lužní (Remiz pendulinus), jejichž hnízda visí na větvičkách vrbin nízko nad vodou.

Brzy jsme stanuli v louce na severní straně od vlastní NPR. Na suchém stromě posedává asi osmdesát vlh pestrých (Merops apiaster). Jednotliví ptáci loví nad rozsáhlými rákosinami Vtáčnika. Ve svitu Slunce, usednuvšího poblíž Vihorlatu, jsou jejich pastelové barvy neskutečně zářivé.

Vracíme se k Vtáčniku, tentokrát po cestě při levém břehu Černé vody a za chvíli jsme přišli k chovnému rybníku, kde jsme před cedulí se zákazem vstupu postavili dalekohledy. Na hladinu rybníka ze spleti rákosin pomalu vyplouvají poláci malí (Aythya nyroca). Je jich tu celkem třináct, včetně několika mladých ptáků. Nad vodou poletují volavky stříbřité, kvakoši noční (Nycticorax nycticorax) a svá křídla roztáhl i rozvážný bukač velký (Botaurus stellaris), aby po chvíli zapadl do rákosin.

Na hrázi mezi chovným rybníkem a Vtáčnikem stojí ornitologická pozorovatelna. Cestu k ní zamezuje cedule s upozorněním, že vstup na soukromý pozemek je zakázaný a tak se opět vracíme do luk, kde se kocháme v malém mokřadu detailními pohledy na skupinku vodoušů tmavých (Tringa erythropus). Na azurovém nebi krouží orel křiklavý (Aquila pomarina), z polí se do rezervace vrací naši tři jeřábi a stovky hus táhnou v dlouhých klínech směrem k Zemplínské Šíravě….

K večeru jsme se rozhodli, že se podíváme na východní stranu rybníků. Bohužel, množství komárů, kterým zřejmě repelenty příjemně voněly, nás po pár minutách donutilo doslova k útěku. Útěchou nám byl pouze přelet ostříže lesního (Falco subbuteo) a v padajícím šeru později i kalous ušatý (Asio otus), vydávající se na lov do širokých luk. Pokorně jsme se vrátili na naše tábořiště u Iňačovců. Večer nám zpříjemňovali nejen sýčci obecní (Athene noctua), z nichž jeden nám přelétl před rozsvícenými světly auta a kteří na sebe poté pokřikovali ze střechy místní drůbežárny, ale i dobré tokajské víno a obloha plná hvězd, co chvíli protkávaná drahami létavic….

Jasné, ale poměrně chladné ráno 20.srpna nás opět přivábilo do luk po západní straně rybniční soustavy. Ranní divadlo se opakuje: opět do luk a polí míří jeřábi, desítky volavek bílých, jednotlivé volavky červené, vzduchem hlaholí hlasy bahňáků. Nad rákosím poletuje minimálně 80 motáků pochopů (Circus aeroginosus) a zhruba dvacítka racků bělohlavých (Larus cachinnans). Usadili jsme se v louce Blatá a jen se dívali. Orli křiklaví jsou dnes dva a v teplém závanu vzduchu stoupají do závratné výše. Nízko nad loukou prolétají tři čápi černí (Ciconia nigra) a 6 kolih velkých, hejnko 11 vodoušů šedých a 3 holubi doupňáci (Columba oenas). Z louky vzlétla bekasina větší (Gallinago media), která pak v širokých kruzích létala okolo nás a v letu se opakovaně ozývala zvláštním, asi vteřinovým hvízdáním s téměř naříkavým zabarvením. Z polí zaznívají hlasy křepelek polních (Coturnix coturnix). Slunce začíná připalovat a Vihorlat se chvěje. Do rezervace se opět vracejí naši jeřábi. Nad Černou vodou letí dva kormoráni malí (Phalacrocorax pygmeus) a mizí za hradbou rákosin jednoho z chovných rybníků poblíž rezervace.

Byť jsme se tedy nedostali k vlastním rybníkům, které byly původně cílem naší cesty, prakticky pouze z pěšiny v louce jsme pozorovali během dvou dní 95 ptačích druhů, v nichž je zahrnuto osm druhů brodivých a osm druhů dravců. Při pohledu na pestrou škálu ptačích druhů, které se nám míhaly před očima, jsme jen s tichým údivem odhadovali, jaké ptačí skvosty ještě mohou být ukryty přímo na rybnících. Pro běžného turistu bez zvláštního povolení je však rezervace i rybniční soustava nedostupná. Nadšení z ptáků však bohužel až příliš brzy vystřídala lítost z nutnosti odjezdu a zároveň nová touha se sem opět vrátit!

Lukáš Kadava