Skorec vodní – Pták roku 2009. Foto – Tomáš Bělka.
Klášter nad Jizerou – Mnohé obdivovatele ptactva nepochybně potěšila zpráva, že vyvoleným druhem pro rok 2009 je houževnatý a vlastenecky založený skorec vodní (Cinclus cinclus), opeřenec v mnoha ohledech zajímavý a dodnes značně tajemný. Rovněž také velký nedočkavec ve vztahu k blížícímu se jaru.
Svého prvního skorce jsem zaslechl v mrazivém dopoledni začínající zimy roku 1986 v Klášteře nad Jizerou, na říčce Zábrdce (severní Mladoboleslavsko). Pro mne do té doby zcela neznámý hlas pronikl otevřeným oknem až do pivovarské hospody, kde jsem měl krátkodobou pracovní příležitost. Zaujat ptačím křikem, vyšel jsem rychle ven a nad vodou stačil ještě zahlédnout dolů proudem upalujícího hnědavého ptáka, který nemohl být nikým jiným, než skorcem vodním.
Jeden ze skorců, chycených na Zábrdce. Foto – Pavel a Tomáš Kverkovi.
Z potoků kolem mého bydliště jsem jej neznal, nebyly tam pro něho vhodné podmínky. V Klášteře vypadala voda úplně jinak, byl jsem jí doslova okouzlen.
Hned druhého dne jsem skorce u mlýna chytil a okroužkoval. Prozradím-li už nyní, že jsem jej po čtyřech letech kontroloval na stejné Zábrdce, jak v únoru zpívá z tarasu sousedního mlýna, jen malý kousek proti proudu, vyzradím tím o životě těchto ptáků téměř vše. Skorci jsou opravdu přivyklí svým revírům a jen silný mráz je odtlačí k nejbližšímu jezu na Jizeře, odkud však hnízdiště bedlivě sledují.
Zbývá mi vyznat se z obdivu nad životním prostředím mistrných ptačích potápěčů. Byli to právě skorci, kdo mi vzácnou pozvánkou nabídli zažít změnu. Z výspy Polabí, ještě nedávno plné smradlavých boleslavských stok, zaklopených pralesem kopřiv, mne vylákali do krajiny živé vody, do království karmínových křivonosek, k zurčícím stružkám, chystajícím na málem třicetikilometrovou pouť podhorskou Zábrdku. Vodu s proudivými pačesy trav a klenutými mosty z kamení, do jejichž puklin tlačili mechová hnízda ptáci se zářivě bílou náprsenkou.
Vracel jsem se v předjaří za atmosférou skorčích dvojzpěvů do roztodivných meandrů, které moje potoky neuměly. Žil jsem obavou o ptačí páry, trýzněné povodněmi, to když se Zábrdka snažila úzkým korytem protlačit kusy stromů, drtících lávky i stará skorčí hnízda. Dnes vím, že i v tom byl kus originální kulisy. Jak jen dovedly potěšit následné ptačí tóny, oslavně pronášené nad novým reliéfem potoka, s čerstvě pokaňkanými místy nových čihadel!
Na zimní kroužkování, přestože přineslo zajímavé výsledky, mi čas dávno nezbývá. Setkání se skorci však umožnilo založit v mém archivu „Putování Pojizeřím“ jednu z nejmilejších přihrádek, naplněnou vysokými songy střízlíků i žlutí horských konipasů, večerním smutněním táhnoucích červenek, pozdravy brhlíků, akrobaciemi uhelníčků, prostě vzpomínkami na celou tu ptačí partu chladného údolí. Nejde ale jen o ptáky. Své místo ve vzpomínkách mají šupinaté kmeny klenů, stejně jako smrkoví stařešinové, s těly roztřískanými dláty datlů a léčených pryskyřicí. V tůňkách barevné záblesky pstružích boků včetně hladových stop volavky v kraji písčiny. To vše, zabalené v portrétu slunečních hodin ze stěny mlýna na Bukovině, kam na vyrežnalou volutu už slunce pro stromy dávno nedosáhne.
Spolu s ostatními skorci tedy letos slaví i ti moji, od říčky Zábrdky. Přeji všem dlouhé žití a nám, kteří jsme je zažili, neutuchající náklonnost.
Pavel Kverek
Na chytání skorců je třeba síť natáhnout nízko přes potok. Foto – Pavel a Tomáš Kverkovi.
