Rychlym krokem mirim pres pole k rybniku za lesikem. Chci stihnout vychod slunce. Zatim je jeste pritmi, nad zemi se povaluje ridka mlha a je ponekud sychravo. Skoda, ze letos neni snih! Krajina odena do bileho roucha ma svoje poeticke kouzlo. Ale lesem lemovane pole ma v rannim oparu take svou romantiku, i kdyz je hnede a blative. Vanocni cas… Rok co rok rano na Stedry den vyrazim do prirody, ke svemu milovanemu rybniku. Tam se mi nejlepe rozjima…
Jeste par kroku, a jsem tu. Stale jeste je sero, ale na vychode uz se to chysta… Mam stesti. Mraky se v noci rozplynuly a bude krasne rano. V keri vedle me se ozvala cervenka. Statecny ptacek vita nadchazejici stedrovecerni rano svou melancholickou pisnickou, jako by ani nebyl prosinec.
A uz je to tady. Nad hladinou rybniku se objevuji paprsky zlateho slunce. Miluji tuhle chvili! Vsechno okolo mne najednou dostava barvy, nabyva tvary a oziva. Na stribrne hladine se zabelal par labuti. Letos se jim nevydarilo hnizdeni, ale zustaly na rybnice a ted zde cekaji, dokud hladina nezamrzne. Pak preleti na reku do mesta. Spolu s nimi tu zustaly jeste i nejake kachny divoke a lysky. Proti slunecnimu jasu vidim jen vetsi a mensi siluety na rozzarene hladine. Majestatni ticho rozrizl pokrik priletajiciho hejna racku. Ladni letecti akrobate jako by se primo koupali ve slunecnich paprscich. Nad hreben lesa krouzive vystoupala kane. Stary znamy… Podle vypadleho pera v rydovaku bezpecne poznavam samce z mistniho hnizda. Otacim hlavu za sustenim. To veverka spolecne se sojkou prohledavaji hromady opadaneho listi pod duby a hledaji zaludy. Nad hlavu mi priletelo hejnko mlynariku. „Vatove kulicky“ se houpou na tenkych vetvickach brizy, vyrovnavaji rovnovahu svymi dlouhymi ocasky a neustale si povidaji. Chvili po nich priletaji i sykorky. Najednou je prostor kolem me naplneny stebetanim – modrinky i konadry, uhelnicci a dokonce vidim i nekolik parukarek. Jak si tak prohlizim ciperne sykorky, v dalekohledu se mi objevuje jedna – dva – tri … sesticlenne stadecko srnci si vyslo na pastvu na louku na kraji rybnika. I oni si uzivaji slabe, ale preci jen hrejicich paprsku dobrotiveho slunicka.
Jakoby vse zive prislo pozdravit slunce, ktere prave porazilo dlouhou zimni noc a zazarilo na obloze. Stojim v tichem obdivu ke vsi te krase a moje rty jen tise zaseptaji: dekuji ti, Pane!
Ta nalada vanocni ceske prirody mi pripomina dva tisice let starou udalost. Tehdy se v judskem meste Betleme narodilo dite. Pastyri a mudrci se prisli poklonit detatku, ktere bylo dano na svet jako svetlo, premahajici tmu. Od te doby „to svetlo sviti ve tme, a tma jej nepohltila“ *
Mili pratele – narodil se Kristus Pan, radujme se! To svetlo sviti mne, stejne jako tobe. Vzdyt – nam, NAM NARODIL SE!
– Aludenom –
(* Janovo evangelium, 1. kapitola, vers 4 )
