Pozval jsem ji do života a dobře spolu vycházíme. Stará se mi o volný čas a je na ni spolehnutí. Snaží se, abych byl šťasten, a plánuje věci příští. I proto mne v konci roku vybízí k řece, s předstihem vyhledat ledňáčka – novoroční symbol štěstí!
Ledňáček říční – foto: J. Mach
foto : T. Kverek
Mám rád chvíle, kdy jsem u řeky sám. V proudech už docela povážlivě „nabírá vodu“ starý rok a s ním směřují ke dnu utržené prohry i vítězství. Vítr na slavnost vyčesal stromy , aby dal vyniknout všem vlascům s třpytkami a splávky, propletenými jejich ofinami nad vodou. Drozdí hnízdo, v němž nedožil rána střízlík, někdo uklidil i s převisem. K představení si chystá scénu slunce nad řekou.
Hýlové zasedli do javoří a pobaveně plivou prázdné vrtulky do tůně. K městu veslují havrani. Voda, vyždímaná z hor, ohmatává cestu neznámou krajinou. Krajinou bez sněhu a bez závějí. V chrámu nad soutokem visí zvon, slitý z tuny bronzu Petrem, mistrem boleslavským. Přes čtyři století vítal životy lidí i vyprovázel na poslední cestu, až železné srdce nevydrželo. Když jsem jej, žárem vyléčené, vracel zpět, ze strun mistra Raka pode mnou zněl z cyklu Pocta čaji Vltavský se Smetanou. Proč jen Smetana zapoměl na Jizeru, když k ní z pod Chlumu neměl daleko? Jizera má proudy stejně romantické a soutok jeden z nejkrásnějších!
U jezu pod Hradištěm už vidím skorce, skáčou do vody a velebí řeku. Začínám věřit, že rybaříka pro štěstí najdu i dnes.
Dvouhlavé smrčisko na břehu hledí přátelsky jako tehdy za bouřky, kdy jsem pod ním hledal záchranu. Sešlo se nás v podletí tolik, že nevyšly přístavky. Odpovídám stromu na pozdrav a dlaň přátelsky rozkládám po kmeni, splývám v přítmí koruny a naslouchám řece. Sotva slyšitelnému mumlání pramenů kdesi v horských loukách u hranic – Jizerku, tu už slyším zřetelněji, Kamenici pak rámusící, v překážkovém běhu. Proudy rozvážnější – ty patří Mohelce, slévající v celek potoky kraje Karoliny Světlé. Stříbrné, drobnější – ty patří Zábrdce, ze stejného Podještědí. Víc jsem však vyčíst nestačil, při břehu zavýskl rybařík, zářil štěstím, jak to umí jen on. Letěl jsem s ním až k zákrutu a zdálo se, že hlas se podivně vrací. Opravdu, a bylo jich víc! Ve chvilce tu byli vedle mne všichni – herci z příběhů Karla Nového – rybaříci od Modré zátoky! Vrátili se, aby připomněli, čím je jim řeka, jak ji potřebují a jsou při ní šťastni. V silvestrovském přeludu se v tůni postupně vykreslily všechny skvostné tahy štětcem Mirko Hanáka, patnáct dílů zápolení statečných rybaříků a když jsem pak přicházel k sobě, i skromné vyznání autorovo. V tůni znovu převládla barva medu, zmizely obrazy. Od města zahřměla petarda – druhá a třetí! Návrat do světa lidí byl přímo bleskový. A přestože pestré šmouhy, prostupující s praskavým rachotem oblohou, byly monstrózní, tónů mojí řeky a barev mých rybaříků nikdy dosáhnout nemohly. Vím dobře, kam chodit pro štěstí…
Zápisníky i sítě plné zážitků v ornitologickém roce 2009 přeje z Kněžmostu Pavel Kverek.
