Adultní exemplář husy sněžní bílé morfy. Foto J. Vaněk
Prozatím každý den našeho pobytu v Holandsku měl svůj zlatý hřeb, někdy jich bylo i více. Pravdou je, že člověk nalezení takového zlatého hřebu musí často trochu napomoci. Ve středu 23.2. jsme si v navigaci označili souřadnice lokality, na které byla v tomto týdnu pozorována husa sněžní (Anser caerulescens). Ráno tedy vyrážíme do provincie Flevoland, kde se má náš cílový druh pro tento den nacházet kdesi u obce Herxen.
Navigace hlásí, že po pár desítkách metrů dojedeme do cíle a se přitom motáme po cestách mezi živými ploty v okrajových částech obce. „No tak tohle je blbost, tady to určitě nebude !“ Takto vyjadřuje svůj názor na věc Láďa. Sotva jej však stačí dopovědět, živé ploty se rozestupují a po pravé straně se mezi domy rozkládá pastvina o rozloze několika set metrů čtverečních. Navigace hlásí, že jsme dorazili do cílového místa a současně se nám naskýtá pohled na hejno několika set hus běločelých (Anser albifrons a velkých (Anser anser). Zvedáme dalekohledy a téměř okamžitě náš zrak padá na parádní exemplář husy sněžní tzv. modré (tmavé) morfy. Rozbalujeme stativáky a vytahujeme fotoaparáty. První snímky pořizujeme z auta, poté opatrně vylézáme ven. Husám jsme naprosto lhostejní, svůj odstup od nás považují evidentně za bezpečný. Husa sněžní se pohybuje přibližně uprostřed hejna ostatních hus, střídavě se pase a odpočívá. Svoji pozornost jsme až do této chvíle zaměřili výhradně na tohoto jedince, teprve po chvíli se začínáme rozhlížet podrobněji po dalších husách. Na okraji hejna, na straně bližší k nám se pohybuje další odlišná husa, v tomto případě bílé barvy. Zatím jsme jí nevěnovali pozornost, protože jsme již zvyklí na značný počet kříženců bílé barvy, i hus domácích, které se zde v hejnech vyskytují. Teprve teď si lépe všímáme bílé husy a nestačíme se divit. Máme před sebou krásný exemplář adultní husy sněžní, v tomto případě je to ukázková bílá morfa. Černé ruční letky, prostě vše, jak má být. Znovu intenzívně mačkáme spouště fotoaparátů. Celou akci ukončuje automobil, který přijíždí po cestě na opačné straně pastviny, ze kterého vystupuje člověk a jde vybírat poštovní schránku u cesty. Celé hejno hus mizí za hrází za kterou se tušíme řeku. Parkujeme dodávku a jdeme se podívat na hráz. Zde si u břehu všímáme menší skupinky hus velkých, kterým dělá společnost další husa sněžní. Je to celkem třetí pták, protože v tomto případě jde o subadultního jedince, zřejmě ve druhé zimě. Je bíle zbarvena, pochopitelně s černými ručními letkami, ale v opeření jsou ještě patrna některá šedá pera mladých ptáků. V tomto případě se mě daří pořídit záběr husy na vodě i dokumentační letovku, takže spokojenost je naprostá.
Mezi jespáky písečnými jsem objevil jednoho označeného barevnými kroužky. Foto J. Vaněk
Když už jsme v provincii Flevoland, jedeme se podívat k rezervaci Lelystad. Silnice vede po umělé hrázi, která odděluje rezervaci od moře. Rezervace Lelystad je tvořena rozsáhlými mokřady s nekonečnými plochami rákosí. Do rezervace nahlížíme od silnice za pomoci stativáků. Kromě na zdejší poměry obvyklých druhů, zde objevujeme 12 labutí zpěvných (Cygnus cygnus), kulíky písečné (Charadrius hiaticula) a jespáky obecné (Calidris alpina), dravce zastupují moták pochop (Circus aeruginosus) a jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Shodně konstatujeme, že jaro by zde mohlo být velice zajímavé. Prohlížíme i uměle vytvořené zálivy na moři a volné moře. Počty kachen jdou do mnoha tisíců, nejpočetnější jsou poláci chocholačky, jejichž počet odhadujeme asi na deset tisíc. Poté už zakončujeme další vydařený den a jedeme plánovat ten příští.
Kolpík bílý na pastvině u Camperduinen. Foto J. Vaněk
Náš pobyt v Holandsku rychle utíká a už se přehoupl do své druhé poloviny. Od počátku máme v plánu navštívit ostrov Schiermonnikoog, nejvýchodnější ze Západofríských ostrovů. Trajekty na ostrov vyplouvají z městečka Lauwersoog, které je od našeho bydliště vzdálené 130 km. Musíme si trochu přivstat, abychom chytili první trajekt. Na tento ostrov se cestuje bez auta, takže se budeme pohybovat částečně místním autobusem a částečně pěšky, přesněji řečeno převážně pěšky.
Do přístavu přijíždíme s časovou rezervou, parkujeme dodávku v krytých garážích a nastupujeme na trajekt. Počasí je mírně řečeno hnusné. V noci sněžilo, moře bičuje ledový vítr, občas prší, chce to zkrátka kus opravdového nadšení, vydat se v této slotě na ostrov. Po přistání na ostrově nastupujeme do jednoho z čekajících autobusů, který nás odváží do městečka, které nese stejné jméno, jako ostrov. Vystupujeme u infocentra, kde kupuji mapu ostrova, abychom se dostali do obrazu, kudy se máme vydat. Našimi cílovými druhy na ostrově jsou strnad severní (Calcarius lapponicus) a skřivan ouškatý (Eremophila alpestris), takže tipujeme lokality, kde bychom je mohli nalézt. Po poradě se vydáváme k severnímu pobřeží ostrova, podél kterého se táhne pásmo dun, z velké části porostlé porosty rakytníku. Vytváříme rojnici a začínáme propátrávat terén. Po několika kilometrech nenalézáme ani jeden z cílových druhů, takže se rozhodujeme změnit prostředí a míříme do nitra ostrova na pole a pastviny. Zde sice nacházíme skřivany, ale jen polní (Alauda arvensis). V průběhu průzkumu ostrova samozřejmě zaznamenáváme řadu dalších ptačích druhů, ale nic takového, co by nás po několikadenním pobytu v Holandsku vyvedlo z míry. Postupně se dostáváme až na jižní pobřeží ostrova, kde potkáváme místního birdwatchera. Lojza jej podrobuje výslechu, a tak se dozvídáme, že strnadů severních zde v tuto dobu moc není, ale skřivanů ouškatých se pastvinách zdržuje poměrně dost. Této informaci přizpůsobujeme svoji strategii, vytváříme rojnici na hrází oddělující moře od pastvin a polí a prohledáváme okolí. Ptáků vidíme dost, dokonce si připisujeme i nové druhy, např. sokola stěhovavého (Falco peregrinus), sedícího na ohradníku na pastvině, ale z cílových druhů ani jeden. Zkrátka, ne každý den se všechno podaří podle představ. Já osobně si na poslední chvíli připisuji alespoň jedno mimořádné pozorování. Na asfaltové cestě, lemující pobřeží vidím v jednu chvíli přistát nějakého zpěvného ptáka, který střídavě zalétá mezi kameny hráze a zase se objevuje na cestě. Zaměřuji na něj stativák a ejhle – linduška skalní (Anthus petrosus). Pokouším se fotografovat, ale vzdálenost je dost velká a pták neustále v pohybu. Nějaké záběry na kterých se dá vytušit pták uvedeného druhu nakonec pořizuji, ale skutečně nic moc. Na lindušku ještě upozorňuji gestikulací Lojzu, který jediný je v tu chvíli na dohled, ostatní dva kolegové jsou bohužel mimo dosah, takže mají smůlu. Tímto celkem šťastným koncem bych uzavřel popis dne na ostrově Schiermonnikoog, který v porovnáním se všemi ostatními dny v Holandsku byl asi tím nejméně vydařeným.
Ptačí ambulance – o něčem podobném si naše záchranné stanice mohou nechat zdát. Foto j. Vaněk
Večer plánujeme poslední den – pátek. V sobotu chceme ráno vyrazit rovnou k domovu. Jet na noc po celodenním pobytu v terénu se nám nezdá rozumné. Takže máme před sebou poslední den a uvažujeme co s ním. Na internetu v našem bližším okolí žádnou inspiraci nenacházíme, takže se rozhodujeme, že si zopakujeme některé osvědčené lokality v bližším okolí. Volba tak padá na přístav Den Helder , okolí Pettenu a pobřeží u Camperduinen.
V přístavu Den Helder nás opět očekávají jespáci mořští (Calidris maritima) – celkem jich napočítáme 13, spolu s nimi asi 30 kameňáčků pestrých (Arenaria interperes), 2 jespáci obecní (Calidris alpina) a 4 ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Jespáky mořské mám vyfotografované již z minula, takže se pouštím do ústřičníků, kde mě kvalitnější dokumentace dosud chybí. Na hladině ještě nacházíme 17 kajek mořských (Somateria mollissima) a pak se již přesunujeme do oblasti Camperduinen. Písečné duny tentokrát vynecháváme a jdeme se rovnou podívat na pobřeží. Tady mě nejvíc zaujme hejno asi třiceti jespáků písečných (Calidris alba). Všímám si, že minimálně jeden pták je označen barevnou kombinací kroužků, takže se snažím získat jeho dokumentaci, což se mě nakonec daří.
Skupinka racků žlutonohých poddruhu graellssi, nebo intermedius (vlevo racci bouřní). foto J. Vaněk
Po návratu dostáváme z Holandska rychlou odpověď, že pták byl označen 19.9.2009 v Holandsku a od té doby zde byl již 22x kontrolován, pochopitelně pokaždé v zimních měsících.
Na závěr si necháváme oblast pastvin, která se nachází v podstatě mezi Camperduinen a Pettenem. Již předem je třeba říci, že zdejší lokalita opět nezklamala, právě naopak byla parádním závěrem naší expedice.
Vodouši rudonozí na pobřeží ostrova Schiermonnikoog. Foto J. Vaněk
Již několik set metrů od Camperduinen si na pastvině všímáme tří nápadných bílých ptáků. Jsou to kolpíci bílí (Platalea leucorodia)a dokonce mě umožňují pořídit několik celkem použitelných záběrů. Samozřejmostí jsou zde stovky kolih velkých (Numenius arquata) a ústřičníků. Kromě bernešek tmavých (Branta bernicla) a bělolících (Branta leucopsis) zde nalézáme i podivného ptáka, kterého nakonec Láďa určuje jako křížence husy velké (Anser Anser) a bernešky velké (Branta canadensis). Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani hejno racků žlutonohých (Larus fuscus) s tmavě šedými pláštíky, které jsou známkou některého z poddruhů graellsii, nebo intermedius. To nejlepší nás však čeká opravdu až skoro na konci. Několik desítek metrů od cesty registrujeme hejno několika desítek hus. Nejprve je pozorujeme z auta a nestačíme se divit. Jde o hejno složené výhradně z hus malých (Anse erathopus) a nakonec jich napočítáme neskutečných 74. Proč neskutečných ? Je třeba si uvědomit, že švédská reintrodukovaná populace, která zimuje v Holandsku čítá asi 120 jedinců a ve zbytku Skandinávie hnízdí dalších 60 – 80 ptáků. Z toho vyplývá, že jsme měli před sebou téměř dvě třetiny švédské populace. Už ani nevím kdo z nás si všimnul, že některé husy jsou označeny barevnými odečítacími kroužky. To již stojíme vedle auta u stativáků, Petr s Láďou odečítají a já zapisuji. Nakonec se nám podařilo odečíst kroužky celkem u 13 ptáků. Jedenáct hus mělo na levé noze červený kroužek s bílým číslem, nebo písmenem, dva ptáci měli kombinaci barevných kroužků.
Malá část z unikátního hejna 74 husí malých. Foto . Vaněk
Po návratu se nám celkem rychle daří zjistit, že husy s červenými kroužky byly označeny na pelichaništi ve středním Švédsku na pobřeží Botnického zálivu. Nejzajímavější je však husa s kombinovaným žlutočerným kroužkem. Je to samice, která byla kroužkována v roce 1995 a je nejstarší známou husou malou na světě.
Po tomto velkolepém zakončení zahajujeme přesun do našeho bydliště, ale ještě nás cestou zaujme zajímavý kříženec, pravděpodobně husy velké a bernešky velké. Poslední večer věnujeme rekapitulaci, při které zjišťujeme, že během svého pobytu v Holandsku pozorovala naše výprava celkem 113 ptačích druhů. Toto číslo však není příliš podstatné. Důležitější je fakt, že řada z těchto druhů byla skutečně unikátních. Všichni se shodujeme na tom, že podobnou akci bychom v budoucnu rádi zopakovali.
Konec 4. části
J. Vaněk
Poněkud ponurý den na ostrově Schiermonnikoog. foto J. Vaněk
Kříženec husy velké a bernešky velké. Foto J. Vaněk
Ústřičník velký v přístavu Den Helder. Foto J. Vaněk
