Tunisko: Ptačí ráj i prokletí
aneb cestopis o jedné ornitologicko-etnografické výpravě
Jakub VRÁNA
Pěnice bělohrdlá, Tunisko. Foto – Jan Richtr
Dne 8. února 2008 krátce před pátou hodinou ráno vyráží ze Svitav rychlík směrem na Prahu a v něm sedí naše tříčlenná výprava. Naším cílem je prohlédnout si jak zajímavá místa Tuniska, tak i místní avifaunu a přírodu jako takovou vůbec. Cestou do Prahy většinou všichni ještě pospáváme a smskami se loučíme s našimi blízkými. V této činnosti vesměs pokračujeme až do chvíle, kdy letadlo tuniských aerolinií vzlétá z Ruzyně a míří do Tuniska. Mělo by přistát na malém letišti v Monastiru. „Mělo by“ je správný výraz, protože asi po 2 hodinách letu přistáváme na Djerbě. Nám třem to ani moc nevadí, konec konců v Tunisku už jsme. A tak, zatím co se ostatní nervují, my přímo v letištní hale pozorujeme první vrabce pokřovní (Passer hispaniolensis) – ptáky, se kterými se budeme v Tunisku setkávat opravdu na každém kroku. Asi po hodině jsme letištní službou nacpáni do menšího letadla, které nás za pár minut dopraví do kýženého Monastiru. Odtud rychle odjíždíme autobusem do města Souss, ze kterého budeme vyrážet na naše cesty.
Hrdlička senegalská, Tunisko. Foto – Jakub Vrána.
Druhého dne dopoledne se nejdřív lehce projdeme po Souss – třetím největším městě Tuniska, a pak vyrážíme do El-Jemu, města s třetím největším římským amfiteátrem na světě. I přes tuto skutečnost však El-Jem nepatří k příliš turisticky vyhledávaným lokalitám a to se projevuje ve všech směrech – domy jsou tu oprýskanější, ulice špinavější a i lidé se zde mají na první pohled o něco hůře než v Souss. Samotný amfiteátr je překvapivě hodně zachovalý. Jsme v něm pouze my a tři Němci, takže si ho můžeme důkladně prohlédnout. Hnízdí zde holub domácí (Columba livia domestica) a poštolka obecná (Falco tinnunculus). Po prohlídce vyrážíme za město do olivových hájů. Prvními ptáky, které v nich potkáváme, jsou pestré hrdličky senegalské (Streptopelia senegalensis) jinak další běžný městský druh, s nímž se setkáme jak v Tunisu, tak i v samotném Souss. O kousek dál pozorujeme společné hejno špačků černých (Sturnus unicolor) a obecných (Sturnus vulgaris). Po chvílí se na živém plotu z opuncií objevuje pravý krasavec – sameček rehka severoafrického (Phoenicurus moussieri). Stojíme teď ve středu pro Středoevropana neuvěřitelného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří špaček černý, hrdlička senegalská a rehek severoafrický. Několik minut je ještě s úžasem pozorujeme a potom se vydáváme dál. Ve křoví nalézáme pěnici bělohrdlou (Sylvia melanocephala) a o kousek dál sedí i ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Ze všech stran se ozývají zvonohlíci zahradní (Serinus serinus) a radost nám dělají i dudci chocholatí (Upupa epops) a africký poddruh pěnkavy obecné (Fringilla coelebs africana). Cestou zpátky potkáváme ještě chocholouše obecného (Galerida cristata) a přímo na vlakovém nádraží nasloucháme štěbetání stovek vrabců pokřovních nocujících v korunách jednoho starého stromu.
Racek tenkozobý, Tunisko. Foto – Jakub Vrána.
Třetí den našeho výletu se vydáváme do Tunisu, hlavního a největšího města této africké republiky. Procházíme místní trh, opravdový arabský trh s hlasitým vyvoláváním, smlouváním a skutečnou atmosférou orientu. Pomalu se jím prodíráme až do postraních uliček – míst, kam turisté většinou nechodí. Situace je v nich podobná jako v El-Jemu. Nakonec se dostáváme až na okraj města k jedné mořské zátoce. Na její hladině sedí vedle nám dobře známých potápek malých (Tachybaptus ruficollis), lysek černých (Fulica atra) a racků chechtavých (Larus ridibundus) i několik racků tenkozobých (Larus genei). Po chvíli se objevuje i cistovník rákosníkový (Cisticola juncidis). Pomalu postupujeme k moři, dvojice volavek stříbřitých (Egretta garzetta), sedících u břehu nás k sobě pouští na pár metrů. Za zatím slabého deště pozorujeme na moři ještě potápku roháče (Podiceps cristatus) a potápku černokrkou (Podiceps nigricollis). Potom ale přichází něco v Tunisku zcela neočekávaného – deštík se mění v pořádné krupobití. To je sice krátké, ale silné, takže se k nádraží všichni vracíme promoklí až na kost.
Dalšího dne ráno se nejdřív vydáváme do soussského rybářského přístavu. Kromě racků středomořských (Larus michahellis) tu loví i dvojice rybáků obecných (Sterna hirundo). Dopoledne pak vyrážíme na další výpravu, která tentokrát vede do Monastiru, rodiště prvního tuniského prezidenta Habiba Bourguiba. Cestou sem pozorujeme z vlaku na místních slaniskách desítky plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber). Rozhodujeme se proto tady na zpáteční cestě zastavit a tuto zajímavou lokalitu prohledat. V Monastiru procházíme starou medinu a Borguibovo mauzoleum. Odpoledne vystupujeme na vlakové zastávce Monastir – letiště a vydáváme se na slaniska. Kromě plameňáků jsou tu i jespáci malí (Calidris minutus) a kulíci mořští (Charadrius alexandrinus). Kousek od nás prolétá skupinka vodoušů rudonohých (Tringa totanus). Asi po pětiminutové procházce podél břehu jednoho slaniska nacházíme i kulíka písečného (Charadrius hiaticula). Chvíli pokračujeme dál, pak před námi ale zastavuje policejní auto a dva muži se samopaly nás strkají dovnitř. Asi po minutě hrozné cesty zastavujeme přímo u letiště a vysvětlujeme jednomu dispečerovi, že pouze pozorujeme ptáky a nehodláme jim letiště vyhodit do povětří. Nakonec pochopí a propouští nás. Policisty jsme odvezeni zpět k vlakové zastávce. Pomalu si uvědomujeme, že jsme vlastně byli podezřelí z terorizmu. Chvíli přemýšlíme, co budeme teď dělat. Po chvíli se rozhodujeme zastavit o dvě zastávky dál na dalších slaniskách, daleko od jakéhokoliv letiště. Toto místo se docela poeticky jmenuje Sahib Sabhka a ptačí sestava je zde hodně podobná té z Monastiru. Chybí sice plameňáci, zato se zde opět setkáváme se skupinkou racků tenkozobých a nově i s několika vodouši šedými (Tringa nebularia). Na jednom valu vedle sebe sedí asi 500 kulíků zlatých (Pluvialis apricaria). Na závěr dne, za zpěvu lindušek lučních (Anthus pratensis), nám nad hlavou přelétá i 7 husic liščích (Tadorna tadorna). Spokojeni se vracíme do Souss a vybíráme cíl příštího výletu. Bude jím okolí Friguii.
Vrabec pokřovní, Tunisko. Foto – Jakub Vrána
Na toto místo jsme přišli vlastně náhodou. Při cestě do Tunisu nás nejprve zaujaly místní krásné hory a když potom vyletěl kousek od zdejší vlakové zastávky i jeřáb popelavý (Grus grus), zbývalo vyřešit, kdy se sem podíváme. Ta chvíle teď nastala. Během cesty pozorujeme z okna vlaku desítky čapích hnízd na sloupech vysokého elektrického napětí. Většina je už obsazena. Za necelou hodinu jsme na místě. Vystupujeme a vydáváme se k horám po silnici vedené mezi malebnými poli a křovinami. Tady pozorujeme naše staré známé – rehka severoafrického a pěnici bělohrdlou. Slyšet jsou rovněž skřivani polní (Alauda arvensis) a chocholouši. Po pár minutách se objevují i první jeřábi. Úmyslně si prodlužujeme cestu přes kamenité pole a vyhlížíme na něm nějaké bělořity nebo zmiji růžkatou (Vipera ammodytes). Nakonec však pozorujeme našeho jediného bělořita paradoxně na stromě. Je to bělořit černý (Oenanthe leucura). Další naší „zkratkou“ se stává vyschlé vádí. Tím se, provázeni jasným hlasem cistovníka rákosníkového, dostáváme až k jedné malé vodní nádrži zarostlé orobincem, ze kterého se ozývá několik chřástalů vodních (Rallus aquaticus). Vylézáme první kopec a zatím se dole houfuje místní domobrana. Hned jak všichni slezeme dolů, přicházejí k nám a když zjišťují, že pozorujeme ptáky, odváží nás do zdejší zoo. Dodnes nechápeme proč. Chrání lokální vodní zdroj? Nebo snad nechtějí, abychom viděli něco, co nemáme vidět? Každopádně nás večerní zjištění, že polovina lidí v ulicích jsou v civilu maskovaní policisté, už nijak nepřekvapuje. Tunisko tak trochu vůbec připomíná Oceánii z Orwelova 1984. Přesto je nám dost líto, že ho už brzy budeme muset opustit. Teď nás ale čeká Mahdie.
Trh v Souss, Tunisko. Foto – Jan Richtr
Mahdie je pobřežní město, jehož břehy (patrně lávového původu) jsou posety zbytky římského opevnění. Je opravdu nádherné pozorovat racky černohlavé (Larus melanocephalus) a středomořské u přes tisíc let starých římských bran. V dálce na volném moři zde loví i terejové bílí (Sula bassana). Rybáci severní (Sterna sandvicensis) a velkozobí (Hydroprogne caspia) k nám při lovu přilétají o něco blíž. Zpátky do města se vracíme podél arabského hřbitova, kde potkáváme dva staré české známé – rehka domácího (Phoenicurus ochruros) a bramborníčka černohlavého (Saxicola torquata). Poslední den se jdeme jen tak projít do Souss, o ptáky nemáme moc zájem, bohužel nás čeká strašná rána. Na zdejším trhu nacházíme muže prodávajícího špaččí maso. V asi metrové kleci se v pěti patrech mačkají stovky špačků obecných. Na její střeše leží zkrvavená mačeta. Kdykoliv přijde nějaký kupec, je špaček ihned popraven a jeho maso ve vteřině prodáno. Do té doby musí každý pták hodiny, možná i dny zůstat absolutně bez pohybu v kleci s hromadou dalších špačků a vystrašeně čekat na smrt.
Tento otřesný zážitek v mnoha ohledech zkazil naše nadšení pro Tunisko. Přesto bychom však neradi zapomněli na všechny ptačí i jiné krásy, které nám Tunisko nabídlo.
Volavka stříbřitá, Tunisko. Foto – Jakub Vrána.
