Lovy beze zbrani… Vzpominate na ten porad? Ovladacem tak kliknout na televizi, kde by par nadsencu vzpominalo na svoje cesty prirodou. Na zazitky. A nejlepe tak sedet u krbu s nimi – a kdyz uz, tak v case silvestrovskem! Pridat k tomu „hosta na telefonu“ a bezplatnou linku volajicim. Zatopili bychom hned po ranu a domu sli az vecer. Vedel bych, koho pozvat. Paralelne by porad bezel po rozhlasovych vlnach a neverim, ze bychom v sledovanosti ci poslechovosti propadli. Krajina by mela reklamu, ja bych zastupoval boleslavske Pojizeri. Zazitku mam dost.
Články k tématu: Zamyšlení
Lovy beze zbraní
Řeč beze slov
Hide – pozorovatelna ptáků od Milana Hojného z A Rocha (vlevo) a krmítko ing. Oldřicha Šreibra z ŠSO (vpravo). Foto – Pavel Světlík.
Pred ocima mam obrazek, jaky se nam naskytl dnes rano pri pohledu z naseho okna. Zasnezeny prostor malebneho udolicka kolem vznikajiciho ekologickeho centra A Rocha „Kruparna“. Kout uzavira lesik osazeny smrky, modriny a kerovym podrostem. Pred nim v posledni dobe vyrostly dve male stavbicky. Jedna peci pritele ornitologa Oldricha – totiz velke stacionarni krmitko, spise krmiste. A o kousek dal ve svahu, pili sikovneho technika A Rocha Milana, byla vybudovana krasna prostorna pozorovatelna ptaku – „hide“. Jeste neni zcela dokoncena. Az bude hotova, rad bych na jeji stenu uvnitr zavesil krome barevnych plakatu operencu i jeden biblicky citat – starozakonni slovo Zalmu 19. Kral David v nem opevuje neartikulovanou rec stvoreni.
Nezapomeňme poděkovat!
Ornitologicky rok 2011 konci. Ja jej uzil se slaviky, vy treba s vlastovkami po konirnach, s bahnaky na modernich zastavkovych mistech v polnich lagunach, anebo pri chytani v rakosi. Zjara jen lehce spicatem, pozdeji zlatozelenem, v lete pak tmavem, ulepenem od msic. A v posledni fazi uz zase susticim. Nekomu se na hrazi snad i trasl stativ nad vyjevem za sklem, jiny se pod strakatou plachtou dockal vytouzeneho momentu. Dalsi se v horskem sedle konecne „trefili“ do suproveho pocasi, az nebylo na reflektor pres rojici se operence chvilemi videt a jiny se treba rozzaril nad konecne vsevypovidajicim grafem, plnym zastupu prehledne odlisenych sloupku.
Vánoční rozjímání
Rychlym krokem mirim pres pole k rybniku za lesikem. Chci stihnout vychod slunce. Zatim je jeste pritmi, nad zemi se povaluje ridka mlha a je ponekud sychravo. Skoda, ze letos neni snih! Krajina odena do bileho roucha ma svoje poeticke kouzlo. Ale lesem lemovane pole ma v rannim oparu take svou romantiku, i kdyz je hnede a blative. Vanocni cas… Rok co rok rano na Stedry den vyrazim do prirody, ke svemu milovanemu rybniku. Tam se mi nejlepe rozjima…
Ptáci a lidé
Jaro je obecne v prirode symbolem zrozeni, dobou rozmnozovani a peci o potomstvo. Nejinak je tomu i u ptaku. A v tomto, prave probihajicim, hnizdnim obdobi, kdy se v ruzne fazi hnizdeni nachazi vetsina ptacich druhu, je od druhu Homo sapiens nanejvys eticke, temto malym hrdinum, vyhledavajicim v pritomnosti cloveka a jeho staveb bezpeci, ukryt a nekdy i snazsi dostupnost potravy, tuto prirozenou a krasnou aktivitu umoznit a poskytnout jim, byt jen docasne, nekdy jen na velice kratke obdobi, azyl. Jsou druhy, ktere s duverou doprovazeji cloveka od nepameti, a to nejen pri hnizdeni – v dobe, pro ne tak velke energeticke narocnosti a pile.
Zmítán závislostí
Byvalo to snadnejsi! Pred ctvrtstoletim stacilo v cervenci prehodit ruksak v kabinetu pres klandr a od „vedy“ byl pokoj. Zbytek casu do jara jsem vyckaval, odkud ze z Afriky se moji slavici „zahranicnim hlasenim“ pripomenou.
Cas projel krajinou jako nuz maslem. Konec stoleti, ktery se dlouho zdal tak groteskne daleko, je davno minulym, slavici zpetne hlaseni nedorazilo ani ze sousedniho okresu, natoz z Afriky! Neco se ale preci jen zmenilo. Konicek presel v zavislost!
Přání tichých, pokojných vánoc
„Ticha noc, svata noc…„. S pohnutim nebo jen bezdecne si clovek zanotuje tuhle vanocni koledu. My vsichni vsak velice potrebujeme prave ticho. A klid. I pokoj. Tez vnitrni ztiseni.
Chytačovy chvíle předvánoční…
Mladoboleslavsko – Chytával jsem dříve i v čase Vánoc. Dobře jsem věděl o skorcích, ledňáčcích, zimujících červenkách, střízlících i hýlech. Vyčkával jsem pravidelných průletů družných mlynaříků, pod jabloněmi chytal kvíčaly… A což teprve, když i náš kraj konečně poctili návštěvou vzácní brkoslavi! To býval fofr! Na rumištích jsem v pelyňkových hájích chytal do nízkých sítí konopky i našeho nejmenšího strakapouda, který tam zaletoval bušit do stvolů, v jednom divném prosinci v síti dokonce uvízl skřivan se zvonohlíkem a v nejspodnější kapse ještě pěvuška.
Času se však stále víc nedostávalo, ale obava, že přijde „absťák“, v němž roztřesenou rukou budu marmeládová očka lineckých koleček vykrajovat kroužkem na kalouse a kleštěmi zdobit perníčky, se taky nenaplnila. Dostavilo se jisté vychladnutí.
Dnes, kdy chytám pouhou třetinu roku a téměř výhradně jen slavíky, je mnohé jinak. Ne že bych si už nedovedl představit drátěná bludiště „polského typu“, plná bahňáků, klícky s hbitě pobíhajícími chřástaly, po stovkách v rákosí nocující a o překot křičící vlaštovky či žluté konipasy na prázdninové Klenici, jak zvolna poskakují k jihu. Nezbývá čas.
Krajinu a ornitologii jsem však ani pro zbytek roku neopustil, více dnes o ní mluvím k posluchačům a čtenářům, častěji brouzdám v mojí Velké knize slavíků, uložené v kabinetu a také žiji ze vzpomínek. Ty jsou jistotou ze všech nejjistější a podle mého vůbec nestárnou. Se slavíky tak zůstávám po celý rok. A když chci mít příběhy trojrozměrné, vyjedu si klidně i v adventním čase na jejich plácky. Mám těch slavičích domovů v péči na padesát a mohu si vybírat. Každý je tak trochu jiný, každý ukrývá jiný příběh. Není-li sníh, nacházím ještě i v tomto čase slavičí hnízda. Tužka v ruce začíná kmitat, jak rychle hodnotí umístění stavby v prostředí, použitý materiál či usazení hnízda. Plácky jsou v tu dobu přehledné, je vidět do křoví i na stromy. Současně shledávám i to, že ležení bezdomovců jsou už opuštěná. I po nich pod opadanými větvemi zůstal příběh. Na planých jabloních září stále ještě strakatá jablka, také obří pneumatiky jsou na svých místech, do křoví je kdysi vyhnala zřejmě „perestrojka“, kdy těžké stroje, hltající pohonné hmoty vířením v nádrži, nešlo v novém povětří již dál uživit.
Náhle nacházím slavičí hnízdo v hromádce starých plechovek. Všechny jsou půvabně rezavé jako slavíci. Dívám se na mohutné větve zdivočelých stromů, rozlámaných k bezmezné radosti šoupálků poslední vichřicí. Zkypřená zem pod keři, kde zjara číhaly slavičí sklopky, je stále ještě syrová. Dívám se do těch míst, opona letí pod strop a příběh z chytačova zápisníku v momentě ožívá. Po pár metrech jich je nakonec tolik, že se nechce odejít.
Jsem šťasten, že tato místa pro mne stále mají tolik úžasu, poznání i odpočinku. Rozmlouvají se mnou, jsou přátelská v každé době a dnes snad konečně již ve vší pokoře mohu prohlásit, že jim rozumím. Srostl jsem se statečnou krajinou a nebude už jinak, abych se nepostavil za její roští, nehájil je před člověkem, jenž ničeho nepoznal, neviděl, nezažil, nechtěl…
V čase, kdy na železném svícnu před domem zapaluji skauty čerstvě přineseným Betlémským světlem poslední ze čtyř svící, mám dobrou zprávu, pro slavíky i pro lidi přírodě blízké: „slavičí roští Boleslavska stále ještě žije!“
Pavel Kverek
Upsán ornitologii aneb cesta za štěstím
Pozval jsem ji do života a dobře spolu vycházíme. Stará se mi o volný čas a je na ni spolehnutí. Snaží se, abych byl šťasten, a plánuje věci příští. I proto mne v konci roku vybízí k řece, s předstihem vyhledat ledňáčka – novoroční symbol štěstí!
Ledňáček říční – foto: J. Mach
foto : T. Kverek
Nejkrásnější stromeček – Božíhodový příběh
Příběh, který se mohl odehrát kdekoliv – Na návštěvu strejdy Pavla a tety Jany se Péťa těšil. Vždycky se tam něco zajímavého dozvěděl, a tak už se nemohl dočkat vánoční návštěvy.
Ráno na Boží hod nemohl dospat. Konečně! Tatínek startuje auto, ještě zamávat mamince a jedeme. Cesta zasněženou krajinou příjemně ubíhá. Péťa si všímá po polích rozesetých kání. Co jich všude je! A támhle se pole černá hejnem havranů. Míjejí alej jeřábů, obsypaných kvíčalami a tatínek mu vysvětluje, že stejně jako někteří naši ptáci odlétají na zimu do teplých krajin, jiní ptáci, žijící daleko na severu, přilétají na zimu k nám. Poslední zatáčka na konec vesnice a jsou v cíli cesty.
