Články k tématu: Úrazy A úhyny Ptáků

   Krasíkov – Krajina v okolí krasíkovské rozvodny je protkána hustou sítí elektrovodů. V údolní nivě Moravské Sázavy místní myslivci odedávna nacházeli pod dráty poraněné i mrtvé kachny, labutě, volavky i další ptáky. Niva byla pro ptáky atraktivní vždy a ještě zajímavější se stala po vybudování suchého poldru u obce Žichlínek. Na poldru je stálá zádrž vody na ploše přibližně 15 ha. V těsné blízkosti vybudovaných jezer vede linka vysokého napětí. K rozvodně je z poldru necelý kilometr vzdušnou čarou. Nebezpečí úrazu ptáků zvyšují v oblasti časté a dlouho trvající mlhy. Lokalita tak funguje nejen jako refugium pro tažné ptáky, ale i jako velmi efektivní ekologická past.

   Letos 18. března jsem nalezl v oranici pod dráty vysokého napětí mezi žichlínským poldrem a rozvodnou Krasíkov labuť velkou (Cygnus olor). Pták byl imobilní, převezl jsem ho do záchranné stanice Zelené Vendolí. Zde byl ošetřován a 1. 4. 2009 jsem ptáka vypustil na poldru. Jeho rekonvalescence v přírodě trvala další měsíc. Příběh labutě Leonky byla story se šťastným koncem. Fatální následky měl ale kontakt s dráty na immaturního orla mořského 6. 6. 2009. Pták utrpěl po nárazu do drátu devastující poranění, kterým na místě podlehl. S odstupem času se domnívám, že 62 denní pobyt (v listopadu a prosinci 2008) potáplice severní na jezeře, které leží v těsné blízkosti linky vysokého napětí měl pravděpodobně také souvislost s dráty… Většina ptačích tragédií pochopitelně uniká pozornosti. Kadavery a poranění ptáci jsou promptně odstraněny mrchožrouty a predátory, a tak tento problém zdánlivě neexistuje.

   Dnešní civilizace se bez gigantických rozvodů elektřiny neobejde, a tak vyvstává otázka, co se dá pro ohrožené ptactvo udělat. Samozřejmě je morální povinností lidí podporovat činnost záchranných stanic, které se snaží pomoci poraněným ptákům vrátit se zpátky do přírody. Dále je nutné přemýšlet o tom, jak zvýraznit dráty, a to pokud možno i za snížené viditelnosti, pro ptáky protahující nivou Moravské Sázavy v blízkosti krasíkovské rozvodny. K úrazům ptáků po kolizi s dráty bude docházet stále, ale fatalistický přístup není cestou k minimalizaci problému raněných a mrtvých ptáků pod elektrovody.
Petr Moutelík

{mxc}

   Chrudimsko, Jenišovice – Minul letní slunovrat. Čas vyměřený k ptačímu rozmnožování se neúprosně krátí. Většina drobných pěvců má jen malou šanci, že se dožije příštího jara a proto musí do své aktuální reprodukce investovat veškerou svou energii. Pokud se jim letos ještě nepodařilo úspěšně vyvést potomky, mají počátkem léta nejspíš poslední pokus poslat své geny dál po proudu času.

   Nejinak je tomu i u skřivanů polních (Alauda arvensis). Celkem běžné je u nich dvojí hnízdění v roce. Na první snůšku mohou zasednout již koncem března a kdyby šlo vše podle plánů, mohli by „mít splněno“ již na přelomu května a června. Ale v přírodě tomu tak není. Skřivaní hnízda můžeme na polích najít často až do počátku srpna. Hnízdění je vždy velmi nejistá záležitost. Snůšky ohrožuje řada opeřených i savčích predátorů, nepřízeň počasí i lidská činnost. Z těchto důvodů se úspěšného vyvedení dočká jen kolem třetiny započatých hnízd. Skřivani to ale nevzdávají a bojují. V sezóně jsou v nouzi schopni uskutečnit až šest hnízdních pokusů.

   K ilustraci neblahých konců mateřských nadějí dobře slouží i dramatické události kolem tří skřivaních snůšek, které se na počátku letošního července objevily na řepném poli u Jenišovic na Chrudimsku. Tři samičky tu synchronizovaně postavily hnízda jen asi 300 m vedle sebe. V jednom důlku se první vejce zalesklo 3. 7., v druhém 4. 7. a ve třetím 5. 7. Díky tomu, že jsme k těmto hnízdům s Karlem Weidingerem instalovali kontinuální videozáznam vám mohu prozradit jejich následné chmurné osudy. První hrozba přišla 6. 7. Do pole vjel již v brzkém jitru traktor, který za sebou táhl plečku (v dnešní době silných herbicidů a odolných řepných kultivarů se řepa plečkuje už jen minimálně, nicméně toto zemědělské družstvo zavedenou tradici naneštěstí ještě neopustilo). Přičiněním naší obezřetnosti jsme se ono nešťastné ráno vydali inkriminované pole zkontrolovat. Nejstarší hnízdo, ve kterém byla tento den už čtyři vejce, se nám bohužel před plečkováním zachránit nepodařilo. Výstelka byla při našem příchodu rozmetána široko daleko, dvě vejce zmizela někde pod vrstvou zkypřené zeminy, dvě jsme našli půl metru od hnízda. Monitorovací videotechnice se naštěstí nic nestalo, proto jsme se rozhodli hnízdo trochu opravit, dvě zachovalá vejce jsme vrátili zpět do kotlinky a sledování „umělého“ hnízda pokračovalo i nadále. Ale šance, že se k vejcům samice ještě vrátí, byla velmi nízká. Zbylá dvě hnízda se nacházela v části pole, kam plečka ještě nedojela.Traktorista ochotně přislíbil, že když hnízda vykolíkujem, tak je objede. A tento slib opravdu dodržel. Nicméně happyend se nekonal.

   Jedno z vykolíkovaných hnízd samice později sama opustila. Kontroly videa, okolní plečkování, a půldenní přítomnost čtyř dřevěných kolíků nedaleko hnízda, to byl na její psychiku nejspíš příliš silný nápor. Až 10. 7. její tři dny vychladlou snůšku objevilo hejno šedivek. A vrány samozřejmě nepohrdly drobnou svačinou.

   Moc rád bych napsal, že to dopadlo dobře aspoň v případě onoho zplečkovaného hnízda. Samice se ke zbylým dvěma vejcům skoro zázračně vrátila a pečlivě je i nadále dnem i nocí zahřívala. Ale osud byvá zlomyslný. 8. 7. o půl jedenácté v noci samici probudil blízkým šramot. Pak následoval rozespalý výlet z hnízda a smrt. Její život vyhasl v tlamě bystré lišky. Dvě vejce v hnízdě osyřela a chladla až vychladla. Možná tam leží ještě dnes. Život na svobodě je boj.
Libor Praus

{mxc}

   Mladoboleslavsko – Zejména u sov se úhyny zjišťují obtížně. Ještě během noci, nebo těsně po ránu jejich mrtvá těla často poslouží za potravu jiným predátorům či divokým prasatům. Navíc těla, ležící na frekventované vozovce, auta v krátké chvíli rozjezdí natolik, že nelze za jízdy ani zjistit, co uhynulo a případně zastavit.

   Za desítky let, co se ornitologii věnuji, jsem se setkal s množstvím sovích tragédií, mnohdy kuriózními. Vzpomínám, jak ještě v 80.letech minulého století byl například sýček obecný (Athene noctua) natolik běžný, že nejčastější sovou, bezvládně ležící na silnici, po předchozím nalákání světly, byl právě on. Dokonce jediný můj ptačí preparát, který spolu se mnou v kabinetu posedává, je sýček z uvedené doby, nalezený v Sobotce. Dnes sýčkové v oblasti téměř chybí, hnízdišť je pouze několik.

   V komínech, zejména hájoven, končili svůj život puštíci obecní (Strix aluco), kteří po pádu do sopouchu již nedokázali k otvoru vystoupat a hynuli vysílením. Kalousi ušatí (Asio otus) byli nejčastěji nalezeni pochůzkářem na železnici, když je v noci do kolejiště srazil rychle jedoucí svítící vlak. Výři velcí (Bubo bubo), hynuli nejčastěji na „stožárech smrti“ – sloupech vysokého napětí, s nebezpečnými konzoly. Často vůbec nespadli a zůstali po výboji elektrického proudu zaklíněni mezi izolátory převaděče. Kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum) přinesl kdysi hajný z Žehrovských lesů. sovu našel utopenou v sudu u hájenky. Šlo tehdy o první důkaz výskytu tohoto druhu v oblasti.

   Sovu pálenou (Tyto alba) přivezl onehdy domů řidič náklaďáku z cesty po Slovensku. Po nárazu zůstala ležet v rohu nákladní korby. Kroužek na její noze vypověděl o nočním dravci vše zbývající. Sova pálená byla před několika dny rovněž nalezena ve Veselé u Mnichova Hradiště, bez hnutí ležící poblíž stodoly. Podle ohledání se lze domnívat, že uhynula po zimě vysílením. Označena byla na Mělnicku, jako mládě v předchozích letech.

   Z nočních lovců však nehynou pouze sovy, doručena k nám byla samice lelka lesního (Caprimulgus europaeus), záměrně sražená na silnici u Kněžmostu rychle jedoucím autem.

   Vzhledem ke skutečnosti, že právě sovy jsou lákány reflektory dopravních prostředků a následně při střetu zabíjeny, ztráty na populacích mohou být lokálně velmi vysoké. Navíc, jak již bylo zmíněno, monitorování jejich úhynů je velmi obtížné.
Pavel Kverek

{mxc}