Články k tématu: Ptačí Kolekce

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA
Nový rok jsem se odhodlal začít skrze asi nejodvážnější pisatelský počin, a sice napsání recenze na procházku po Zoo Praha. Psát tuto recenzi je pro mě poměrně složité, protože jsem v Zoo Praha strávil pracovně čtyři roky, a tudíž ji znám nejen z toho návštěvnického úhlu pohledu, ale i jako zaměstnanec. Pokusím se tedy vložit do svého putování po pražské zoo střípek historie za dobu, kterou jsem v ní strávil. Tento text je aktuální k červnu 2009, kdy jsem smlouvu se Zoo Praha pozastavil kvůli své několikaměsíční zahraniční stáži. Pokusil jsem se jej alespoň částečně aktualizovat, tak doufám, že mi něco neuniklo.

Chodil jsem sem už jako malý kluk, takže mám k tomuto místu vcelku srdeční vztah. Vždycky jsem se nejvíc těšil na ptačí expozice a nějaký slon a žirafa se mohli snažit, jak chtěli, ale “barevná slepička na dvorku” je zmákla levou zadní. Dodnes si ještě pamatuju, když jsem asi ve třetí třídě na základní škole přelezl jedné zimy plot ve výběhu u plameňáků, abych ukořistil krásné červené pero, které mi posléze stejně sežrali moli. Ještě teď se při té vzpomínce trošku červenám. Možná i z toho důvodu mě posléze velmi rozzlobilo, když se při povodních v roce 2002 zdůrazňovalo, že zde uhynul slon, hrošice a gorilí samec a na těch dalších 100 ptačích hrobečků si všemocní novináři z předních českých periodik ani jejich čtenáři ani nevzpomněli.

Pražská zoo byla na svém ornitologickém vrcholu za vedení prof. RNDr. Zdeňka Veselovského, který se jako přední český zoolog zasadil o zdůraznění zoologických hodnot parku. Vystřídalo se v ní spousta velmi vzácných ptačích druhů – namátkou např. plameňáci Jamesovi (Phoenicoparrus jamesi) či harpyje pralesní (Harpia harpyja).

Procházku po zoo bych započal u expozice tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) v dolní části zoo, se kterými sdílejí prostorný bazén také kachny vlasaté (Lophonetta specularioides). Občas se nejen ve výběhu tučňáků objeví slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), které zde mají velmi silnou divokou hnízdní populaci. Na slípkách je možné zde napozorovat fantastickou spoustu životních projevů, protože si na přítomnost člověka zvykly a jsou zde téměř stejně běžné jako holubi věžáci. Jejich denzita je až překvapující, avšak žádnopádně nemohou konkurovat masové rostoucí populaci kachen divokých (Anas platyrhynchos). Ta je patrná zejména v zimním období na rybnících zvaných “Laguna” – kolegové jich údajně napočítali jednu zimu asi 800 exemplářů! Vedle expozic tučňáků se nachází řada dravčích voliér. První obývají supi hnědí (Aegypius monachus) a mrchožraví (Neophron percnopterus), kteří se zde úspěšně množí. V další voliéře svoje několikáté potomstvo úspěšně odchovává pár orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus) a v další zbytek supů hnědých a mrchožravých. Za nimi následuje malá voliéra krkavců velkých (Corvus corax), jejichž odchov se také realizoval v Praze více než jednou. Puštíci bradatí (Strix nebulosa) mají ve slepé uličce v přistíněné voliéře s hustým porostem vcelku klid od návštěvníků, protože si jejich expozice málokdo všimne. To obě dvě voliéry s orly kamčatskými (Haliaeetus pelagicus) jsou dost k nepřehlédnutí – zvláště když si chtějí provětrat hlasivky a pořádně si “zazpívají”. Uklízení expozice seriem rudozobých (Cariama cristata) může občas připomínat i akční film, protože seriemy nejsou příliš snášenlivé. Navíc jejich “pěvecké” schopnosti také poněkud rvou ušní bubínky. V poslední z voliér se střídají v letním období orlíci kejklíři (Terathopius ecaudatus) s mrazuodolnými krkavci bělokrkými (Corvus albicollis). Na protější straně této cesty, lemované voliérami, se nachází prostorný výběh afrických vodušek abok (Kobus megaceros), který v létě doplňují čápi marabu (Leptoptilos crumeniferus). Nad výběhem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris) hnízdí v korunách stromů divocí kvakoši noční (Nycticorax nycticorax), stejně jako na mnohých jiných stromech v dolní části zoo. Jedná se o populaci uměle vysazenou ještě za éry socializmu, která se později sama obohatila o novou krev z volné přírody. Prostorný výběh s rozsáhlou vodní lagunou obývají plameňáci karibští (Phoenicopterus ruber) a chilští (P. chilensis). Druhý zmíněný druh se v Praze velmi dobře rozmnožuje. Výběh s nimi sdílí skupina kachen bronzovokřídlých (Speculanas specularis) a skupinka husiček stromových (Dendrocygna arborea).

S výběhem plameňáků sousedí prostory rozsáhlé bažantnice. Dolní voliéry přilehlé k výběhu plameňáků jsou veliké a prostorné. Obývají je pár vzácných rybožravých sov ketup malajských (Ketupa ketupu), které chová jen šest zoologických zahrad v Evropě (a množí je pouze Praha a Walsrode!), pár majestátních dvojzoborožců indických (Buceros bicornis; jeden z páru je, tuším, toho času deponován u soukromého chovatele), pár dvojzoborožců velkých syn. nosorohých (Buceros rhinoceros), pár excelentních argusů okatých (Argusianus argus), sojkovec černohrdlý (Garrulax chinensis) a několik druhů holubů. Při výčtu holubího a sojkovčího bohatství se musím držet silně na uzdě, protože v tom je pražská zoo asi jednou z nejbohatších. Ze zástupců čeledi Timaliidae (sojkovci a timálie) celkově najdete v Praze 20 druhů a holubů o dva druhy více!. Ironické poznámky některých kolegů z jiných oddělení už překřtily sektor bažantnice na “holubník”. Nutno dodat, že v mnoha případech se jedná o hůře chovatelné plodožravé holubí druhy. Ve vnitřním prostoru bažantnice je odstavný výběh, do kterého je vidět zvenčí. Dlouhou dobu jej obýval samec jeřába popelavého Honzík (Grus grus), který byl posléze odvezen do Itálie. Horní lineárku voliér tvoří vesměs menší prastaré hustě zarostlé klece, ve kterých sice návštěvník nevidí téměř nic, ale z chovatelského hlediska se v nich ptákům velmi dobře daří. Kolegové zde mají zejména zpěvné ptáky a (opět) holuby. Ze zdejších chovanců za zmínku určitě stojí kavčata červenozobá (Pyrrhocorax pyrrhocorax) a pilan černolící (Momotus momota) z řádu srostlorpstých. Prostor se zpěvnými ptáky sdílí bažanti tibetští (Crossoptilon crossoptilon) a pár stárnoucích tetřevů hlušců (Tetrao urogallus). V separované kleci smutní po uhynulém tetřívkovi obecném (Lyrurus tetrix) pár kulíšků nejmenších (Glaucidium passerinum).

Naproti pavilonu slonů je další řada voliér, tentokráte poněkud prosvětlenějších. Obývá ji několik druhů zpěvných ptáků, včetně svérázného lemčíka plavého (Chlamydera cerviniventris), (do třetice) další druhy holubů, osamělý vdovec lelkouna sovího (Podargus strigoides), myšáci hnědokřídlí (Colius striatus), vousáci senegalští (Lybius dubius), zoborožci žlutozobí (Tockus flavirostris), sparáky bělobřiché (Corythaixoides leucogaster), pár vzácných bažantů ohnivých (Lophura ignita) a osamělý kohout bažanta červenolícího (Lophura eryhtrophthalma), kterého má Praha opět jako jedna z pouze sedmi evropských zoo. Pomalou procházkou se dá projít až k velké voliéře dravců, kterou obývají již zmínění supi hnědí a mrchožraví a osamělý luňák červený (Milvus milvus; kolegové mají v plánu ptáka v blízké budoucnosti dopárovat opačným pohlavím). Voliéra bývá při krmení dravců plná strak obecných (Pica pica), které zde parazitují na potravě, kterou sem chovatelé supům donesou.

Od voliéry pak vychází stezka malých klecí, ve kterých bývala až do nedávna umístěna většina pražských papoušků. Dnes je tu kromě několika málo druhů amazoňanů, papoušků mniších (Myiopsitta monachus), zbytkové sbírky arů (ty tam jsou ty časy, kdy i Praha měla krásné ary hyacintové!) a kakadu bílých (Cacatua alba) možné vidět severské drozdy tmavé (Zoothera sibirica) a černoprsé (Turdus dissimilis), výrečky malé (Otus scops) a bělolící (Ptilopsis leucotis) a sýce rousné (Aegolius funereus). Sýčka obecného (Athene noctua), umístěného vedle klecové voliéry velkých papoušků, jsem tam za čtyři roky v houští břečťanu neviděl ani jednou, ač tam údajně opravdu žije. Expozice pro ary je zde poněkud nešťastně řešená, protože ptáci jsou v teplých dnech umísťováni na otevřené prostranství se zastřiženými křídly. Takovouto expozici mají například ve Dvoře Králové. Její základní neřestí je, že papoušek není pták uzpůsobený k chůzi, nýbrž ke šplhání, tudíž ptáci trpí častými otlačeninami nohou. Chovatelé na tento faktor již několikrát bezúspěšně upozorňovali.

Když se vydáme od velké voliéry dravců na úplně opačnou stranu, po levé straně se objeví veliký rybník, který obývá hejno pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus). Za tímto výběhem následuje prostorná voliéra vodních ptáků, zvaná Dunajská delta. Zde lze najít hlavně evropské druhy vodních ptáků. Voliéru obývá veliké chovné hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), které rok od roku roste geometrickou řadou. Společnost jim dělá pár čejek chocholatých (Vanellus vanellus), ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus), čírky obecné (Anas crecca), morčáci bílí (Mergus albellus) a prostřední (M. serrator; mimo Německo je tento druh v Evropě chován pouze ve čtyřech zoo).

Africká ptačí voliéra pod lanovkou s postupem času pěkně zarostla a už to není jen holá step, nýbrž krásný travnatý palouček. Zde je k vidění veliké chovné hejno ibisů skalních, tzv. waldrappů (Geronticus eremita), kteří se sice v zoologických zahradách velmi dobře množí a jejich počet v zajetí roste geometrickou řadou, ale ve volné přírodě dnes už najdete pouze žalostné trosky. V průběhu teplého léta je zde doplňuje pár ibisů hagedaš (Bostrychia hagedash) a nesytové afričtí (Mycteria ibis). Z dalšího osazenstva je zde možné vidět chovné hejno pravých nehybridizovaných holubů skalních (Columba livia), pár frankolínů žlutohrdlých (Francolinus leucoscepus) a perliček supích (Acryllium vulturinum), které bývají slyšet po celé zoo. Svoje území vytrvale hájí čejky senegalské (Vanellus senegallus), které velmi agresivně vyhánějí kohokoliv, kdo se jim nelíbí (tato čejka je opět v Evropě chována málo – má ji jen Praha, Plzeň, jeden park v Portugalsku a jedna německá zoo). Nevelký rybníček obývají tři ohrožené druhy vrubozobých ptáků, které můžeme vidět při troše štěstí i na evropském kontinentu – čírky modré (Anas querquedula), čírky úzkozobé (Marmaronetta angustirostris) a kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala).

A protože nás na další zastávku čeká cesta přes celý Starý svět, tak se teď měsíc zdržíme v Africe, pořádně si ji prohlédneme a za měsíc vyrazíme o kus dál. Myslím si, že putovat v lednu po teplých krajích vůbec není od věci. V příští části se dozvíte, jak vypouští pražská zoo čápy černé, jak je v Praze úspěšný chov největších dravců Evropy, který druh jeřábů se dobře rozmnožuje v zajetí a jak nás pan Žluva vyvedl z rovnováhy. Nashledanou v únoru.

Petr Suvorov

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA OHRADA – HLUBOKÁ NAD VLTAVOU

V posledních čtyřech letech jsem byl v jedné z našich nejmenších ZOO celkem třikrát – na jaře roku 2006 jsem se sem vydal s kamarádem, o rok později jsem rychle prolétl ZOO, když jsem jel zpracovávat terénní data na Šumavu. V únoru letošního roku jsem se zúčastnil konference Jihočeské university v Českých Budějovicích, která měla pokračování právě zde.

Když jsem se zde byl podívat jako malý kluk, většina zvířecího osazenstva ZOO byla tvořena evropskou faunou. Je to z toho důvodu, že toto místo bylo založeno již na konci 30. let 20. století s účelem dotvořit kolekci muzea sousedního Loveckého zámku živými zvířaty z naší přírody. Do ZOO se zároveň dostávají i hendikepovaná zvířata, což sbírku rozšiřuje. Dodnes si pamatuji, že tu vždycky mívali obrovské huňaté hnědé medvědy (Ursus arctos). Za posledních několik let je silně vidět, jak šla úroveň ZOO nahoru. Vyrostla zde australská expozice, nový krásný bazén pro vydry říční (Lutra lutra) a posledním hitem je nádherné restaurační zařízení s přepychovým designem interiéru (a že na design mám trošku nos nahoru!), který je doplněn o vkusné mořské akvárium. Velmi se mi také líbilo jejich osvětářské centrum. Je vidět, že ZOO má do budoucna velké plány. Ale pěkně po pořádku…

První, co při cestě v areálu potkáte, je australská expozice. Bokem u Munického rybníka je stylové malé občerstvení, v jehož prostorách jsem objevil malou voliérku s divokou formou papoušků vlnkovaných (Melopsittacus undulatus). Naproti výběhu klokanů rudokrkých (Macropus rufogriseus) je malá noční expozice a voliéry s australskou avifaunou. V ní mě kromě několika druhů běžných druhů papoušků zaujal šedobílý holub, který se vyhříval ve slunečních paprscích. Tehdy jsem k němu nenašel u expozice žádnou cedulku a až s dlouhým odstupem doby jsem se dozvěděl, že se jedná o velmi vzácného holuba wonga (Leucosarcia melanoleuca), který byl do České republiky dovezen až v roce 1998. ZOO Ohrada jej dovezla až o čtyři roky později a s ročním odstupem se jim podařilo ptáky odchovat.

Za australskou částí následují expozice věnované Jižní Americe. Prostornou klec za malou kolonií psounů prériových obývá hejno papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus), pod nimi jsem z dálky zahlédl křepela virginského (Colinus virginianus). V malé boční voliérce jsem našel velikého kohouta hoka žlutozobého (Crax fasciolata), který se vzhledem ke své zimomřivosti musí na zimu dávat do tepla, takže v zimních měsících ho venku neuvidíte.

Z exotického Nového světa se vchází do prostorného patia s původními klecovými expozicemi staré podoby ZOO. Ač budí tyto klece spíše prehistorický dojem, nebudou zde stát zjevně dlouho, protože vedení ZOO chce tuto část přebudovat. Po levé straně by měl vyrůst malý pavilon rozšiřující kolekci americké fauny a na straně pravé menší africká expozice. Přesto by možná stálo za to některé z klecí zakonzervovat čistě z výchovných důvodů, aby budoucí generace věděly, jak to dříve vypadalo v zoologických zahradách. V současné době jsou v levé lineárce umístěny zbytky malých evropských šelem, napravo bylo možno vidět běžné krkavcovité ptáky a sovy – straku obecnou (Pica pica), sojku obecnou (Garrulus glandarius), krkavce velkého (Corvus corax), sovici sněžnou (Bubo scandiacus) a sýčka obecného (Athene noctua). V poslední kleci seděl výstavní kohout bažanta obecného (Phasianus colchicus) se samičkou a nad ním ve smrkových větvičkách cupoval mrtvou myš ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Podle posledního aktualizovaného seznamu některé tyto druhy již ZOO nemá. Z druhé strany patia je prostorná voliéra, obývaná motáky pochopy (Circus aeruginosus) a supy mrchožravými (Neophron percnopterus). Celou pravou polovinu patia vyplňuje rybníček, kde skupině želv nádherných (Trachemys scripta)  dělají společnost husy císařské (Chen canagicus). Prošel jsem okolo expozice s rysy ostrovidy (Lynx lynx), abych se octl u další lineárky voliér, tentokráte už větších. V nich jsem našel několik druhů hrabavých – pár tetřevů hlušců (Tetrao urogallus), kohouta satyra Temminckova (Tragopan temminckii) a pár bažantů královských (Syrmaticus reevesii). Ten asi úplně nejvzácnější z hrabavých, krásný kohout velekura himalájského (Tetraogallus himalayensis) mě čekal až v úplně poslední kleci. Chov lesních severských hrabavých je v podmínkách zoologických zahrad dost náročný. Mnoho z nich velmi špatně snáší podmínky chovu ex situ (tj. mimo jejich přirozená stanoviště) a podléhá různým chorobám, nejčastěji útokům ze strany parazitů. Není tedy asi příliš překvapivé, že velekur je v Evropě chován pouze v šesti zoologických zařízeních. Když jsem viděl kohouta letos na jaře, měl sice přerostlý zobák, ale vypadal spokojeně. Každý z hrabavých ptáků měl za společníky různé druhy sojkovců, svérázných a nesnášenlivých zpěvných ptáků. Od konce loňského roku přijala ZOO od kolegů z Chlebů dva odchované jeřáby panenské (Anthropoides virgo), kteří jsou zde take umístěni.

Podél kočkodaní expozice jsme vylezli směrem k Munickému rybníku, do jehož prostor zasahují expozice vodních ptáků. Ty jsou opravdu velmi bohaté. V komplexu několika rybníčků jsem měl možnost pozorovat oba dva druhy našich čápů (Ciconia ciconia a C. nigra), volavky popelavé (Ardea cinerea), kormorány velké (Phalacrocorax carbo) a četné zástupce evropských druhů kachen, husic i husí. Z těch neevropských jsem objevil pouze labutě černé (Cygnus atratus), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), čírky dvouskvrnné (Anas formosa) a žlutozobé syn. kropenaté (Anas flavirostris). Podle aktuálního seznamu by měla být tato kolekce obohacena o dva velmi svérázné druhy, husici stračí (Anseranas semipalmata) a pižmovku ostruhatou (Plectropterus gambensis). ZOO Praha sem trvale deponovala samce volavky bílé (Egretta alba), ke kterému přibyla samička. Ač ve volné přírodě je to druh velmi často viditelný, evropské ZOO ho příliš nechovají. Na druhé straně v prostorném výběhu, zarostlém hustou trávou, jsem si již v roce 2006 všiml agresivního samce jeřába popelavého (Grus grus), který pečlivě hlídal svoji družku sedící na vejcích (přiložit objektiv blíže k mříži výběhu se rovnalo vzhledem k délce zobáku a velikosti ok mříží téměř jisté ztrátě skla okuláru). O rok později jsem mohl obdivovat výsledek jejich snažení – dvě odrostlá kuřata. Jedno z nich bylo pak nějakou dobu možné vidět v ZOO v Praze.

Za soustavou rybníčků jsme vešli do síťové voliéry, která zasahuje svojí plochou do rybníka. Tato expoziční část je věnovaná chovnému hejnu plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a jestli mi paměť dobře sahá, tak jsem zde zahlédl letos v lednu cedulku na onu pižmovku ostruhatou (dá se předpokládat, že za tuhých zim bude tento pták umístěn do teplého zázemí). Voliérou se prochází do expozice mořského pobřeží. Zde jsou umístěni ibisové hnědí (Plegadis falcinellus), volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus) a ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Podle webových stránek chová ZOO i pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), ale při žádné z mých dosavadních návštěv jsem je nikde neviděl.

Kousek od východu z pobřežní voliéry je tzv. „Soví les“. Snad v žádné ZOO jsem neviděl takhle přepychovou sbírku evropských sov pohromadě, obsahující všechny druhy u nás žijících sov. Za pozornost určitě stojí tři hendikepovaní kalousi pustovky (Asio flammeus). V roce 2006 zde měli umístěné krahujce obecné (Accipiter nisus) a v lednu letošního roku jsem v jedné voliérce objevil pár koroptví polních (Perdix perdix), které byly přesunuty ze starého patia.

V roce 2007 ZOO otevřela novou velikou expozici, výstižně nazvanou „Český les“. Lze zde zahlédnout mnoho druhů evropských ptáků – hrdličky divoké (Streptopelia turtur), dlasky tlustozobé (Coccothraustes coccothraustes), stehlíky obecné (Carduelis carduelis), drozdy kvíčaly (Turdus pilaris), hýly obecné (Pyrrhula pyrrhula) či špačky obecné (Sturnus vulgaris). Speciálně vidět poslední druh sedící ve sněhu ve mně vyvolalo úsměv. Uprostřed tohoto osazenstva působil až nepřirozeně exotický sojkovec kropenatý (Garrulax ocellatus), jehož přítomnost mě vzhledem k raubířské povaze sojkovců poněkud vyvedla z míry. Podle slov Romana Kössla, zástupce ředitele ZOO, se ale sojkovec chová k ostatním druhům velmi mírně a ve voliéře při jeho přítomnosti loni někteří chovanci bez problem vyhnízdili.

V bočních přilehlých voliérkách jsem nalezl hejno dlasků a další zajímavé druhy. V první zvědavě poskakovala čečetka zimní (Carduelis flammea). V druhé dělalo veverce obecné (Sciurus vulgaris) společnost několik šplhavců. Tato skupina je taktéž na chov v zajetí poměrně dost nevděčná (jakožto většina hmyzožravých druhů ptáků), takže přítomnost jejích zástupců v zoologických zahradách sleduji vždy s určitou satisfakcí. Hendikepovaní strakapoudi velcí (Dendrocopos major) mě sice potěšili, ale s těmi  zajímavějšími chovanci jsem se musel trošku nahánět, protože se jim příliš nechtělo z teplého zázemí. Konečně jsme přesvědčili velikého samce datla černého (Dryocopus martius), aby vyletěl. Za ním ostýchavě vykoukla z prostor vnitřní ubikace samička žluny šedé (Picus canus). Vidět strakapoudy s datlem a žlunou pohromadě v jedné voliéře mě aspoň přimělo k velikostnímu srovnání těchto druhů. Z datla jsem měl obrovskou radost. Po hodinách honění se po lese za datlím pískáním, kdy odměnou mi byl stín, který se míhal v korunách stromů, jsem ho konečně mohl vidět v celé jeho kráse. Žlunu šedou jsem taktéž viděl poprvé. Ji i čečetku zimní měla v té době ZOO jako jediná v Evropě, datla černého jako jedna ze čtyř. Nejsem si jist, že je mají dodnes. V zázemí mi potom kolega ukázal ještě dudky chocholaté (Upupa epops).

Vedle budovy osvěty jsem zaregistroval ještě jednu prostornou voliéru, která nebyla přístupná z návštěvnického prostoru, ale od osvětářského centra k ní vedla cestička. A protože jsem od přírody zvědavý a vlezu všude, neodolal jsem ani v tomto případě. Hejno zrzohlávek rudozobých (Netta rufina) spolu s poláky peposaka (Netta peposaca) bylo sice pěkné, ale oba dva druhy již důvěrně znám. Stejně tak mě neuhranula ani chovná skupina kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax). Nohy se mi podlomily až v momentě, kdy jsem na hladině rybníčku zahlédl asi jako menší husu velkého šedivého ptáka. Poznal jsem ho okamžitě, ale to už jsem s třesoucí se rukou sahal po fotoaparátu, zaostřoval a sekal jednu fotografii za druhou. Konečně jsem si mohl vychutnat příslušníka ptačího řádu, na který se ve volné přírodě chystám již několik let, potáplici malou (Gavia stellata). Jednalo se prý o ptáka, kterému se podařilo před Vánoci loňského roku přistát namísto vodní hladiny na asfaltové silnici. K těmto poněkud nevšedním nehodám dochází z toho důvodu, kdy asfalt odrazí polarizované světlo, takže se leskne stejně jako vodní hladina a některé druhy živočichů na něm pak přistanou (či v případě hmyzu dokonce kladou vejce!). Potáplice bohužel patří k těm druhům, kteří narozdíl od velkých vrubozobých nedokáží v naprosté většině případů odstartovat z pevného podkladu, takže v případě přistání mimo vodní hladinu je prakticky bezmocná. Ivan Kubát sepsal o chování potáplice krátký článek do výroční zprávy zoo, jehož výtažek uvádím: “Poté, co k nám byla 20. 12. 2008 donesena, jsme ji umístili v boxu 1 x 3 m s bazénkem. Byla vyčerpaná, vyhublá a vzhledem ke způsobu a místu přistání i silně odřená, s poraněnýma nohama a křídly. V tomto malém, uzavřeném prostoru byla silně stresovaná, a tak jsme ji po základním nezbytném ošetření vypustili do nově vybudované voliéry s rybníčkem o ploše 200 m2. Nové umístění se jí viditelně zamlouvalo víc, zvláště když jsme tam ještě vypustili i několik metrických centů naší drobné bílé ryby, kterou začala hned lovit.” Pták se v expozici adaptoval a vypadal, že bude prosperovat. Jak jsem se ale posléze dozvěděl, na jaře došlo k jeho úhynu. Konzultoval jsem celou záležitost s Romanem Kösslem, který tvrdí, že potáplice jsou citlivé zejména na čistotu vody. V zimních měsících se jí proto dařilo, ale na jaře voda v nádrži postupně zezelenala (nezabralo prý ani silné provzdušňování) a pták uhynul. Výsledky pitvy bohužel nejsou známé, takže se mi je nepodařilo zjistit. Po dotazu, jaký efektivní management chovu by se tedy pro potáplice měl zvolit, mi Roman Kössl nastínil, že by stálo za to zkusit chov ve filtrovaném, chlazeném bazénu (něco na způsob expozic pro tučňáky). Určitě by stálo za to se nad chovem potáplic zamyslet, protože je to další ze zástupců celého řádu, byť pouze malého, který se v zoologických zahradách nechová.

Ač mě to velmi mrzí, zůstali mi skryti dva atraktivní příslušníci evropské avifauny – dřemlík tundrový (Falco columbarius) a chřástal vodní (Rallus aquaticus – ne že by mě spojení se slovem “skrytý” u tohoto druhu příliš překvapovalo). Nicméně i tak jsem zde za poslední tři návštěvy viděl maximum. Kdybych měl charakterizovat celkový pocit ze ZOO, je velmi pozitivní a hřeje mě, že ZOO prochází svojí růstovou epochou. Na druhou stranu mě také ale trochu mrzí, že rozšiřuje kolekci o exotické druhy a nedrží se původní politiky evropské fauny. Ať tak či tak, na svých pár čtverečních metrech ve mně toto místo vzbudilo silný ornitocentrický zájem a vřele doporučuji všem fandům do ptáků, aby sem alespoň jednou zavítali.

Petr Suvorov

Fotoalbum z jarních návštěv ZOO v letech 2006 + 2007 naleznete zde.

A zde jsou fotografie ze zimní návštěvy v roce 2009.

Seznam všech chovaných druhů ptáků naleznete na oficiálních stránkách ZOO Ohrada zde.

______________________________

Milí čtenáři, kteří jste zatím trpělivě došli až k sedmému dílu o mých putováních po zoologických zahradách, přeji Vám krásné Svátky vánoční, plné pohody a klidu a v novém roce co nejvíce ptáčkařských úspěchů. Loňská krásná bílá zima byla pro mě tady v Praze na pražském zimovišti ptáků jako malé safari, tak si říkám, že asi napíšu Ježíškovi o pořádný pytel sněhu 🙂

V příštím roce se budu těšit nashledanou!
Petr Suvorov

______________________________________________________

Plzeň – V minulém díle o plzeňské ZOO jsme doputovali až do Afriky, kde jsem se rozhodl naši cestu přerušit, aby trpělivost laskavého čtenáře s délkou mého putování nedoputovala také k vrcholu. V tomto díle jsme se přesunuli přes Atlantský oceán do Nového světa a naše cesta po ptácích opět pokračuje.

Cestou do Jižní Ameriky jsem minul další miniskleníček, kde se na sluníčku vypékal párek křepelů kalifornských (Callipepla californica). Přijde mi, že zvířecí osazení jihoamerických expozic mají všude stejné, takže mě ničím již nemůže překvapit a mění se pouze jejich design. Z ptáků se do těchto expozic dávají oba dva druhy nandu, maximálně husice magellánské (Chloephaga picta). Plzeňská ZOO vlastní hejno nandu pampových (Rhea americana), které důvěrně znám, takže mě spíš mile překvapilo, jak obrovský výběh byl jim a jejich společníkům poskytnut.

Podél něj nám začalo neúprosné stoupání do kopce do horní části ZOO, kde jsme se geograficky posunuli kousek na sever, do Střední Ameriky. Cestou jsme potkali několik pečlivých zahradníků, jejichž práce se opravdu velmi odráží v celém areálu ZOO – nutno podotknout, že jejich botanická kolekce je opravdu nadstandardní a vůbec nemám tušení, jak se dá takovéto množství rostlinných expozic udržovat v tak dobrém stavu, když to není hlavní náplní ZOO. U vchodu do středoamerické expozice se bokem nacházel pavilon, u něhož byla přístavba – voliéra pro kondory krocanovité (Cathartes aura) a havranovité (Coragyps atratus), kterým dělal společnost pár kání rudochvostých (Buteo jamaicensis). Při pohledu na interiér středoamerického pavilonu jsem si vzpomněl, jak se mi jako klukovi líbily vláčky a vždycky jsem obdivoval, s jakou precizností byli někteří lidé schopni vykouzlit miniaturní krajinu, která odpovídala té skutečné. Tak asi tak bych popsal mé dojmy ze středoamerických expozic. Z ptáků jsem tu objevil spící křepely šupinkaté (Callipepla squamata) a samečka poštolky pestré (Falco sparverius). V rohu jedné z expozic se zavrtěla sova králičí (Athene cunicularia) a když vstala, v prohlubni pod ní leželo jedno kulaté vajíčko. Největší dojem ale na mě udělala kukačka kohoutí (Geococcyx californianus), která o nás projevila čilý zájem a snažila se s námi komunikovat přes sklo. Jen neradi jsme opouštěli tuto expozici, ale trošku nás tlačil čas.

Po delší cestě kolem kopytnatých výběhů jsme došli až ke statku s domácím zvířectvem, kde mě čekala veškerá možná drůbež – holubi, husy, kachny a jiné. Od něj jsme se přesunuli do nižších poloh, kde se před námi otevřela úchvatná nová expozice, příhodně nazvaná Česká řeka. Ptáka sice zde nenajdete ani jediného, ale i tak při své návštěvě tuto část určitě nevynechejte. Krom obligátních kaprů, štik, sumců, línů a jiných běžně chovatelných ryb mírného pásu jsem zde objevil i tak neobvyklé druhy, jako je vranka. V jedné nádrži jsem se pokoušel marně dohledat mihuli, která byla zjevně asi někde zalezlá. Vzhledem k tomu, že je tato expozice nová, jsem velmi zvědavý, jak bude fungovat v dlouhodobém časovém měřítku a jestli jim ryby budou prosperovat. Ze vzdělávacího hlediska je toto místo naprosto bezchybné.

Opsali jsme velký kruh a pomalu jsme opět scházeli do dolní části ZOO. Prošli jsme okolo expozice pižmoňů, když mě Eva upozornila na nenápadný dřevěný domeček. Vešli jsme do něj a otevřel se nám další ráj, tentokráte už ptačí. V malém dřevěném srubu bylo totiž patium, simulující severský les. Poletovala tu řada zpěvných ptáků. Z těch našich jsem tu objevil stehlíky obecné (Carduelis carduelis), křivky obecné (Loxia curvirostra) a brkoslavy severní (Bombycilla garrulus). Z těch cizokrajných pak mě z větví pozoroval zvonek čínský (Carduelis sinica), hýl sibiřský (Uragus sibiricus) a v podrostu se pohyboval drozd černoprsý (Turdus dissimilis), který se sem jako více teplomilný druh příliš nehodil (asi ho tu někdo „omylem zapomněl“), ale netvářil se, že by mu to příliš vadilo. Celou dobu jsem se rozhlížel po expozici a podle pravidla „pod svícnem největší tma“ jsem si až na poslední chvíli všiml, že nehybný pařez přede mnou se přece jenom pohnul. Chvíli jsem na něj překvapeně civěl a pak mi došlo, že se dívám na další druh, kvůli kterému jsem do ZOO do Plzně přijel. Byla to moje vysněná slepička jeřábka lesního (Tetrastes bonasia). Okamžitě jsem na ni zaútočil hledáčkem objektivu a během pár minut nacvakal snad tunu fotografií.

Když jsme vylezli ze srubu, objevil se před námi opět tiskový mluvčí ZOO Martin Vobruba. Rychle jsem na něj vysypal seznam dotazů, kde najít zbývající druhy a on mi stejnou měrou oplatil seznamem informací, kam mám jít. Naše další cesta mířila k obrovské voliéře vodních ptáků, kterou jsme kousek od vchodu jaksi minuli. V této expozici je možné vidět mnoho druhů koexistujících pohromadě. Na první pohled není k přehlédnutí hejno kolpíků afrických (Platalea alba) a ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). Těm se pod nohami motalo několik racků šedohlavých (Chroicocephalus cirrocephalus) a jeden racek chechtavý (Larus ridibundus). Okolo malého rybníčku jsem zaznamenal opět několik druhů vrubozobých (zdejší kolekce je opravdu víc jak gigantická). Zde jsem zastihl kachničku karolínskou (Aix sponsa), čírku černoskvrnnou (Anas bernieri), pižmovku hřebenatou (Sarkidiornis melanotos) a tři druhy husiček – stromovou (Dendrocygna arborea), dvoubarvou (D. bicolor) a vdovku (D. vidua). Byl jsem mile překvapen kachnou tmavou (Anas sparsa) a madagaskarskou (A. melleri). Mezi stromy se mihnul osamělý holub skvrnitý (Columba guinea). Další velkou skupinou voliéry byli brodiví. V korunách stromů jsem zahlédl několik kladivoušů takatra (Scopus umbretta), ibisů hnědých (Plegadis falcinellus), nesyta afrického (Mycteria ibis) a několik druhů volavek – popelavou (Ardea cinerea), rusovlasou (Bubulcus ibis), stříbřitou (Egretta garzetta) a především mořskou (E. gularis), kterou jsem do té doby také ještě neviděl. Pak se větve stromů malinko prohnuly a asi tak ve výšce deseti metrů jsem zahlédl velkého těžkého ptáka. Byl to jeden z několika pelikánů rudohřbetých (Pelecanus rufescens). ZOO Plzeň byla v chovu létajících pelikánů průkopníkem v České republice – jako první totiž poskytla pelikánům takovou expozici, kde mohli uplatnit své letecké schopnosti. O prostupných expozicích s létajícími pelikány jsem se již zmiňoval v článku o ZOO Dvůr Králové.

Když viděl Martin Vobruba mé ptáčkařské nadšení, špitl mi do ucha, že v horní části ZOO je připravená k otevření zbrusu nová japonská zahrada. Oficiální otevření prý ještě neproběhlo, ale můžu se tam jít podívat už teď. Mé tři společnice se začínaly už ošívat, že jejich čas se chýlí ke konci, ale moje vášeň pro objevování pořád narůstala geometrickou řadou společně se zvědavostí, takže jsem se do japonské zahrady vydal nakonec sám. A nelitoval jsem toho. Japonská zahrada byla skutečně malým ornitologickým rájem. U jejího vstupu se rozprostíral vzdušný, prostorný výběh s komplexní sbírkou evropských vrubozobých. Na rybníčku a v jeho okolí jsem postupně napočítal 2 druhy hus, 4 druhy plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen a kachničku mandarinskou (Aix galericulata). Celé expozici vévodil pár jeřábů panenských (Anthropoides paradisea) a daurských (Grus vipio). Vedle výběhu se nacházela nevelká klec s hustým podrostem, do které byl poněkud nešťastně vsazen pár kurzoriálních čejek chocholatých (Vanellus vanellus), které zde neměly příliš prostoru na létání. Těm dělali společnost rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) a sýkora azurová (Parus cyanus).

Zbytek japonské zahrady tvoří několik domečků s menšími voliérkami, ve kterých jsem našel opravdu nepřeberné množství druhů, z nichž u některých jsem jen kroutil hlavou, že něco tak náročného se dá chovat v zajetí. Vzhledem k tomu, že se expozice teprve otevírala, tak zde chyběly cedulky. Bylo tedy na mně, abych si všechny druhy určil sám. A nebýt několika dobrých duší, které mi s tím zpětně pomohly, řádně bych se zapotil. Z hrabavých jsem zde viděl křepelku čínskou (Coturnix chinensis) a 7 druhů bažantů, včetně slepice arguse okatého (Argusianus argus). Z jednoho domečku na mě plaše pokukoval dytík úhorní (Burhinus oedicnemus), coby jediný reprezentant bahňáků. Srostloprsté zastupoval dudek chocholatý (Upupa epops) a měkkozobé holub papouščí (Treron vernans), zelenokřídlý (Phalcophaps indica) a hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Pěvců jsem zde napočítal celkově 12 druhů. Zmíním pouze žluvu černošíjnou (Oriolus chinensis), kterou chová Plzeň spolu s Dvorem Králové jako jedno z asi tří míst v celé Evropě. Velkým překvapením pro mě byla linduška rudokrká (Anthus cervinus), ale pokud vezmu v potaz způsob obživy a náročnost chovu v zajetí, tak i několik vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Pozornému čtenáři může být už teď zjevně jasné, že se japonské zahradě dá vytknout jediné – obrovský počet druhů, které normální smrtelník jen těžko pojme všechny. Ale toto místo je úžasné nejen pro ornitologa, nýbrž i pro obyčejného návštěvníka. Magická atmosféra listnatého lesa, doplněného velmi vkusným a citlivým designem vyvolává v člověku pocit oázy ptačího klidu uprostřed jinak rušné ZOO. Na druhou stranu, nutno zkonstatovat, že mi přijde, že počet druhů umístěných do expozic mi přijde poměrně vysoký na ne tak veliký prostor (někde i pět). Velmi by mne zajímalo, jak takový ekosystém bude do budoucna fungovat…

Součástí plzeňské ZOO je i dinopark, který by mě zas až tolik nezajímal, kdyby se právě v jeho areálu nenacházela moje už opravdu poslední cílová stanice, a sice excelentní sbírka všech možných poddruhů bažanta obecného (Phasianus colchicus). V tomto areálu se mi podařilo napočítat jich celkem šest. Zbývající dva poddruhy můžete naleznout u starého pavilonu vedle restaurace. Když jsem docvaknul poslední fotku posledního bažanta, spustila se silná průtrž mračen. To už mi ale vůbec nevadilo, protože jsem odsud odcházel se spokojeným pocitem, že mi zase opět Matka Příroda popřála celý den krásného počasí a promočené tričko, které za chvíli uschne, přece není tak strašná věc.

Kdyby byla ZOO Plzeň filmem, který jsem právě shlédnul, můj verdikt by zněl následovně: Divák je okamžitě vtažen do děje, který je velmi poutavý a má rychlý spád. Kvalitní kulisy i vynikající práce scénáristů, střihačů, kameramanů a v neposlední řadě režiséra, se odráží všude, avšak v určitých pasážích má člověk pocit, že je děj až zbytečně přehuštěn, i když tomu není třeba. Možná pokud režisér trochu ubere na plynu, divák si z filmu bude moct alespoň zapamatovat i konkrétní detaily a nejen atmosféru daného díla. Z tohoto důvodu nemůžu na stupnici dát vyšší kvalitu jak 80%. Nenechte si ujít tuto nevšední zoologickou zahradu, která se dostala do trojice nejlepších ZOO v České republice. Pokud vás zajímají zbylé druhy ptáků, které jsem pro obrovskou druhovou objemnost ZOO do článku již uvádět nechtěl, navštivte moje fotogalerie (zde první a zde druhou).
Petr Suvorov

Seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Plzeň, naleznete na stránkách ZOO zde.

Plzeň – Motivaci podívat se do plzeňské zoologické zahrady jsem měl už dlouho, protože jsem o ní slyšel pouze samé chvály. A tak jsem se jednoho dne do Plzně vypravil za společnosti členky rady Středoevropské asociace přátel zoo (CEAF) Bc. Evy Krásové a našich dvou společných kamarádek. Za pochodu jsme stačili navštívit teraristickou pobočku ZOO v centru města a pak jsme zamířili již do samotné ZOO.

Cestou okolo plotu ZOO můžete vidět již do některých expozic. První, čeho jsem si všiml, byl výběh vodních ptáků, a v něm mohutný houser husice kuří (Cereopsis novaehollandiae). Na bočním dvorku odpočívala husa labutí (Anser cygnoides) a nepříliš často chovaná husice vlnkovaná (Stictonetta naevosa). Před samotným vstupem do ZOO nás ještě pozdravilo odrostlé mládě pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), které posedávalo ve společnosti několika labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Ale to už jsme byli téměř u brány. U vchodu nás přivítal Mgr. Martin Vobruba, tiskový mluvčí zoologické zahrady, který do nás asi tak v pěti minutách stačil nasypat telefonní seznam novinek, který nebyla moje mozková centrála schopna pojmout ani z pětiny. I mě poněkud vyvedl z míry jeho obrovský přehled o dění v českých zoologických zahradách. Když jsme se s ním rozloučili, museli jsme se rozhodnout, odkud začít.

Jako první jsme prošli okolo rybníku s vodním ptactvem, který jsme viděli skrz mříže. Zahlédl jsem několik dalších, běžně chovaných druhů vrubozobých – bernešky velké (Branta canadensis), husy indické (Anser indicus), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), labutě černé (Cygnus atratus), ale taktéž velmi nevšední kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha). Bokem jsem si všiml malého domečku, ve kterém jsem našel expozici připravenou pro několik drobných druhů zpěvných ptáků, ale ještě neosazenou. V druhé vitríně seděl majestátní pár lelkounů sovích (Podargus strigoides). Tímto strategickým krokem jsme se geograficky dostali do Austrálie. O kus dále na nás v malé voliérce nevrle pohlíželi ledňáci obrovští (Dacelo novaeguinae) a v malých skleníčcích okolo jsem našel holuby bronzovokřídlé (Phaps chalcoptera) a čejky australské (Vanellus miles). Oba dva tyto druhy byly vsazeny více méně do botanických miniskleníčků, kterých je po zahradě na tucty. Bohužel některé jsou poměrně exponované sluníčku, tak si moc nedokážu představit, jak to funguje, když je venku pořádné vedro.

V kombinovaném starobylém zvířecím pavilonu, kde je možné najít opravdu zástupce všech základních živočišných skupin, jsem objevil ararauny (Ara ararauna). Společnost aguti černohřbetým (Dasyprocta prymnlolopha) měli dělat guani modrohrdlí (Pipile cumanensis), které jsem v jejich ubikaci ovšem nenašel. Venku jsem v přístavkových voliérkách zahlédl pár bažantů kalij (Lophura leucomelanos) a bažanta vietnamského (L. hatinhensis) a pak jsme zamířili k restauraci, protože děvčata měla poněkud hlad. Posadili jsme se k velké prosklené africké expozici želv ostruhatých (Geochelone sulcata), v jejíž stromových větvích v horní části se to jen hemžilo drobným zpěvným ptactvem. Objevil jsem zde 4 druhy snovačů, dále ještě vidu límcovou (Euplectes ardens), vrabce hnědohřbetého (Passer luteus) a určitě tam byly i další druhy. Opodál restaurace se nachází veliký centrální rybník s vodním ptactvem, kterému zjevně dominuje skupinka plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a chilských (P. chilensis). Opět zde následoval ubíjející telefonní seznam vrubozobých. Zastihl jsem zde celkem 7 druhů plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen, 2 druhy kachniček, 7 druhů husic a husy Rossovy (Chen rossi). Všem jim vévodily svérázné obrovské pižmovky ostruhaté (Plectropterus gambensis) a husice stračí (Anseranas semipalmata).

Protože se trochu znám s kolegy z chovatelského oddělení, poprosil jsem je, jestli bychom mohli navštívit jejich zázemní chovy. A právě u expozic vrubozobých se nás ujala kolegyňka Mirka Palacká a odvedla nás do krytého zázemí. Toto místo je takovým malým hangárem s nepřeberným množstvím klecí, ve kterých všude něco pípá a píská. Mají tu tolik druhů, že u některých z nich jsem se nechytal ani do čeledi, o druhu již ani nemluvě. Vypsat je sem všechny by asi nebyl problém, ale vznikl by zjevně další dlouhatánský telefonní seznam. Výjimečně vás tedy na své webové stránky odkážu v textu přímo – můžete se podívat sem.

Z celého zázemního chovu jsem si kromě výše zmíněného nedozírného druhového bohatství odnesl dva nejsilnější dojmy. Tím prvním bylo nedůvěřivé mládě dytíka skvrnitého (Burhinus capensis), které mi Mirka ukazovala s velkou pýchou. „Tohle je můj skutečný mazlík. Vždycky se na mě přijde podívat, když mu nesu něco dobrého,“ dodávala, když otevřela ptáčeti dvířka, aby mohl dojít až na práh. Poté na mě lišácky mrkla a povídá: „Chceš vidět stepokuřátko?“ Ani jsem jí nemusel odpovídat, zjevně stačil výraz mé tváře. V malé plastové bedýnce pípalo několik bažantích kuřátek a poskakovalo na dlouhých nohách a mezi nimi se jako malý plyšový medvídek kutálel malý stepokur hnědobřichý (Pterocles exustusa). Byl jsem z něj doslova na větvi, protože mládě stepokura jsem do té doby nikdy neměl možnost vidět a zde jsem měl možnost jej dokonce srovnat s mláďaty hrabavých ptáků. Strávili jsme v chovatelském zázemí dobrou hodinu, když děvčata začala významně pokukovat po hodinkách. Neodešel jsem ale odtamtud, dokud jsem s Mirkou neprošel 99,999% klecí a u každé se na něco nezeptal. Asi jsem v tomhle poměrně dost neudolatelný ornitoturista, ale nějak jsem si v té chvíli nemohl pomoct. Rozloučil jsem se s Mirkou, poděkoval jsem jí za její ochotu a ubrali jsme se dále. Venku jsme okouknuli nám dobře známé tučňáky Humboldtovy (Spheniscus humboldti) a zamířili směrem k malému stinnému lesíku na dravé ptáky. Cestou jsme potkali malý skleníček, ve kterém poskakoval jakýsi kardinál, ale vzhledem k absenci cedulky i mé nedostatečné fotografické rychlosti jsem se rozhodl jej zanechat v anonymitě v jeho křoví.

Dravé ptáky mají zde umístěné po sokolonicku pod širým nebem a ne ve voliérách, jak jsme na to běžně zvyklí, z čehož usuzuji, že se s nimi zřejmě více pracuje a že jsou zvyklí na kontakt s člověkem. Jejich sbírka je relativně veliká. Z orlů zde mají orla skalního (Aquila chrysaetos) a kamčatského (Haliaeetus pelagicus). Jeden z několika orlů mořských (H. albicilla) byl neuvěřitelně interaktivní a živě se o nás zajímal. Přiblížit jsem se k němu ale vzhledem k velikosti jeho zobáku netroufnul. Opodál jsem zahlédl raroha velkého (Falco cherrug) a káně lesní (Buteo buteo). Zbytek kolekce tvořily sovy – výr velký (Bubo bubo) a sova pálená (Tyto alba). Mě ale naprosto vyvedl z rovnováhy puštík bělavý (Strix uralensis), který k mému velkému překvapení v teplém letním počasí před mýma očima hupsnul bujaře do lavoru s vodou a začal se v něm koupat jako kachnička, dokud nebyl úplně celý mokrý a neměl urousaný i závoj okolo očí. A potom že sovy nemají rády vodu!

Při cestě byl madagaskarský pavilon, složený z noční a denní expozice. V noční ptáci nebyli. V denní jsem zastihl agapornise šedohlavé (Agapornis cana) a vazy velké (Coracopsis vasa), z nichž jeden měl hlavu úplně vyholenou na kůži. V expozici u vchodu se vystavoval jak na módní přehlídce kohoutek křepelky madagaskarské (Margaroperdix madagascarensis). Za ním se v houští mihnul černý stín. Chvíli jsem musel čekat a trošku hledat, než jsem zahlédl aspoň kousíček z malého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostra). Celá čeleď chřástalovitých je bohužel z expozičního hlediska velmi nevděčnou skupinou ptáků, protože většina z nich se vzhledem k jejich kryptickému způsobu života příliš ráda před návštěvníky neukazuje. Proto je také v zoologických zahradách často nevidíte.

Když jsme vylezli ven, nebe vypadalo, jako by z něj měly „trakaře padat“ a já jsem jen čekal, kdy se spustí déšť. Obešli jsme pavilon a objevili jsme dvě hustě zarostlé voliéry. V jedné z nich se cosi hýbalo. Když jsem se sklonil, objevil jsem jeden z druhů, kvůli kterému jsem sem jel – jednoho ze dvou samců ibise madagaskarského (Lophotibis cristata), které dostala ZOO od ptačího parku ve Walsrode. Tento vzácný ibis se v zoologických zahradách v Německu již několikrát rozmnožil, ale v České republice je Plzeň zatím jediným místem, kde jej můžete vidět. Trošku mě zaráží, že jsem ho našel ve velmi nenápadné expozici, kde ho návštěvníci velmi snadno mohou přehlédnout. Okolo pavilonu gueréz a rozestavěného afrického panoramatu jsme se začali šplhat do kopce. Bokem jsem zahlédl ve skupině antilop slepici pštrosa dvouprstého (Struthio camelus). Před námi vyrostla veliká voliéra, jako stvořená pro dravé ptáky. Již z dálky nás pozoroval marabu africký (Leptoptilos crumeniferus), který dělal společnost několika supům bělohlavým (Gyps fulvus) a kapucínům (Necrosyrtes monachus). Kolekci voliéry dost nezvykle doplňovalo hejno jeřábů královských (Balearica regulorum).

Když jsme došli až k africkým stájím, čekala nás tam atrapa obrovského pštrosího vejce. Nechal jsem se zlákat, jaké to asi je být kuřetem, které se právě líhne. No a když jsem si ve skořápce dostatečně dlouho poseděl, vypravil jsem se ke dvěma bočním voliérovým výběhům, přistavěným k samotným stájím. V jedné se právě krmili zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). V druhé jsem objevil pouze suchý kmen a nic kolem. Ohnul jsem se a uvnitř kmenu seděl výr africký (Bubo africanus), který se moc se sluníčkem nekamarádil. A se  mnou ostatně taky ne, takže jsem pokračoval v naší pouti.

A vzhledem k tomu, že byla před námi ještě velmi dlouhá cesta, rozhodl jsem se pro tentokráte, že článek o plzeňské ZOO rozdělím na dva díly. Takže jestli se chcete dozvědět, co zajímavého jsem viděl ve Střední Americe, jaké tajemství skrýval severský dřevěný srub u pižmoňů, jaká je historie chovu nekřídlovaných pelikánů v České republice a proč jsem musel určovat všechny druhy ptáků, umístěné v japonské zahradě, počkejte si na další pokračování, které si budete moci přečíst za měsíc.

Petr Suvorov

                  
   Brno – Cestu do zoologické zahrady v Brně jsem původně vůbec neplánoval. Došlo k ní vlastně náhodou, když mi vyhořela exkurze na dropy do sousedního Rakouska, protože na mě nevyzbylo místo v autě. Nakonec jsem jako substitutivní plán za účelem relaxovat po přednáškovém turné na Zoologických dnech 2009 zvolil exkurzi do brněnské ZOO, kam jsem se vypravil s kolegyní, zoogenetičkou Ing. Hankou Zemanovou a s kamarádkou Janou. Celý park je poněkud stranou hlavního městského ruchu, umístěn na zalesněném kopečku nad řekou Svratkou nedaleko městské části příznačně nazvané Komín.

   Hned při přecházení Svratky jsem si mimo několika hybridních kachen všiml i dospělé samice pižmovky velké (Cairina moschata f. domestica), která seděla na břehu a čistila si peří. Zjevně se jednalo o něčího uprchlíka (v posledních letech víc než běžná praxe…).   

   Brněnská ZOO je relativně veliká a projít ji vám přece jenom zabere nějaký čas. Hned nedaleko vstupu vyrostl luxusní pavilon pro asijské kočkovité šelmy, spojený se stylovou restaurací, jejíž vyhlídka je směrována přímo do tygřího výběhu. Přišlo mi až humorné, že zatímco návštěvníci u stolečku si dávají něco dobrého a šťavnatého k obědu, tygr je celou dobu pozoruje spoza skla a nevrle čeká na oběd vlastní. Nevím, co by ho vice vyburcovalo k jídlu – jestli pohled na plné talíře návštěvníků či pohled na návštěvníky samotné. Při vstupu do restaurace jsou dvě malé upravené voliérky. V jedné z nich jsem zastihl pár obřích veverek ratuf cejlonských (Ratufa macroura), v druhé asijské špačky majny Rothschildovy (Leucopsar rothschildi), kteří jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí (v roce 2002 měla celá populace pouhých 8 jedinců). Introdukce ptáků do přírody je sice možná, ale neúčinná, protože je domorodci velmi rádi zpětně loví a využívají vzhledem k jejich inteligenci a učenlivosti jako klecové mazlíčky. Společnost majnám zde dělají hrdličky jihoasijské (Streptopelia tranquebarica) a běžně chované křepelky korunkaté (Rollulus roulroul).

   Ve spodní části ZOO jsem nedaleko asijského pavilonu šelem narazil na malý výběh s několika pubertálními výrostky emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), kteří měli na nohách legrační dlouhé nohavičky, které u dospělých ptáků nejsou tolik vidět. Ve vedlejší lineárce voliér na mě nevraživě hleděl kalous ušatý (Asio otus). Naproti lachtaní expozici jsem objevil popínavými liánami zarostlou postarší voliéru a v ní několik ostralek štíhlých (Anas acuta) a kachniček mandarinských (Aix galericulata). Z dále uvedených ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus) jsem neměl štěstí ani na jednoho. Co se týče vrubozobých, je mezi českými zoologickými zahradami Brno naprostým unikátem – nechová totiž (na běžné poměry zoologických zahrad) téměř žádné. Poněkud mě to překvapuje, ale vzhledem ke spektru chovanců v zoologických zahradách to není zas až tak úplně na škodu. V celé ZOO jsem je viděl mimo tuto voliéru pouze ještě v jihoamerické expozici (2 druhy) a v dětské ZOO (1 druh; uvedu později).

   Naprosto mě nadchla nová expozice jeřábů mandžuských (Grus japonica). Měl jsem zde premiérovou možnost vidět ptáky pořádně na sněhu a jejich krásné čistě bílé peří, dokrášlované černou barvou krku a červenou lysinkou na hlavě ve mně na sněhové pokrývce budilo dojem uměleckých japonských obrázků. Podél nové, pěkné expozice bobrů kanadských (Castor canadensis)  jsme pokračovali v prohlídce až k souvislému pásu několika větších voliérek dravých ptáků. Z budky na mě koukal zvědavě raroh velký (Falco cherrug), kterého jsem měl konečně po dlouhé době možnost si v klidu vyfotit. To samec sovice sněžné (Bubo scandiacus) byl na soví zvyk obracet před fotoaparátem hlavu na opačnou stranu výjimečně naladěn a nechal se zvěčnit. Avšak u expozice motáků pochopů (Circus aeruginosus), na které jsem se velmi těšil, jsem si musel chvíli počkat, protože ptáci nezbedně poskakovali a poletovali po celé kleci a odmítali setrvat delší chvíli na jednom místě. Moták pochop je v současné době jediným více chovaným druhem motáka v celé Evropě. Celkově mi přijde, že je tato skupina dravců silně opomíjena, což je vzhledem k jejich zajímavosti poněkud škoda.

   Ve strmém kopci nad skalnatým výběhem ledních medvědů (Ursus maritumus) jsme narazili na voliéru orlů kamčatských (Haliaeetus pelagicus) a ač tento druh z Prahy důvěrně znám, rád zjišťuji, že se chov největších orlů světa po Evropě velmi rychle rozšířil. Ač je vidět, že voliéra v brněnské ZOO již pamatuje mnoho let, je vcelku prostorná.

   Postupně jsme začali šplhat do kopcovité horní části zoologické zahrady kolem kopytnatých expozic, ve kterých bylo již poněkud zima na atraktivní paviány dželady hnědé (Theropithecus gelada gelada), minuli jsme obrovský výběh kanadských vlků (Canis lupus occidentalis) a okolo kulanů (Equus hemionus kulan) jsme se vyšplhali až do moderního objektu dětské zoo. Zde jsem na dvorku potkal pořádně vykrmené husy labutí (Anser cygonides f. domestica). Nedaleko dětského areálu jsem marně v prázdném výběhu hledal kasuára přilbového (Casuarius casuarius), který byl zjevně někde v teple. Africké panorama pod sněhem vypadalo bez zvířat poněkud opuštěně. Brněnská ZOO zde trpí dost velkým nedostatkem, protože pavilon žiraf není přístupnou částí parku, takže v průběhu tužších zim nemají návštěvníci šanci chovance africké savany vidět. Je to vcelku škoda, protože zde chovají žirafy síťované (Giraffa camelopardalis) a ne nejběžněji chované žirafy Rothschildovy (Giraffa camelopardalis rothschildi). Savanu s nimi mimo jiných kopytníků sdílejí i pštrosi dvouprstí (Struthio camelus).

   Podél bizonů amerických (Bison bison) jsme se postupně dostali směrem k teráriu, před kterým se nalézá australský výběh. Cedulka nás upozornila, že kvůli nízkým teplotám byly labutě koskoroby (Coscoroba coscoroba) a husice magellanské (Chloephaga picta) uklizené v teplém zázemí. Místo nich jsem si musel vystačit s párem tapírů jihoamerických (Tapirus terrestris), kterým nejen že zima očividně nevadila, ba naopak, chladné počasí v nich probudilo překvapivě milostné choutky, takže jsme byli svědky vzájemného tapířího rozehřívání. Před odchodem se ze zadní části výběhu vynořil jeden nandu pampový (Rhea americana), takže jsme zas tak úplně na ocet v Jižní Americe nezůstali.

   Pavilon ptáků, který leží poblíž jihoamerické expozice, je stavba, která je svým designem již poněkud zastaralá, přesto mi venkovní voliéry připadaly relativně veliké, aby se v nich chovanci mohli alespoň trochu proletět. Avšak na sněhové pokrývce by se asi teplomilným papouškům nelíbilo, takže jsme se na ně šli podívat dovnitř. Osazenstvo pavilonu trošku svým spektrem pokulhává, najdete zde většinou běžně chované druhy ptáků – ary ararauny (Ara ararauna), zelenokřídlé (Ara chloroptera), andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus), amazoňany modročelé (Amazona aestiva), kakadu bílé (Cacatua alba), Goffinovy (Cacatua goffini) a v zázemní kleci jsem zahlédl jednoho růžového (Eolophus roseicapillus). Dále pak ledňáky obrovské (Dacelo novaeguinae), zebřičky pestré (Taeniopygia guttata) a výše zmíněné křepelky korunkaté.

   V jedné vitríně sdíleli s araraunou expozici australští klokánci králíkovití (Bettongia penicillata), kteří se k ní sice geograficky příliš nehodili, ale vzhledem k relativně jasnému rozdělení ekologického prostoru expozice (denní papoušek ve větvích, noční klokánci na zemi) si vzájemně nevadili. Tak či tak jsem spojení vačnatců s papoušky viděl takto dohromady poprvé a vcelku by mě zajímalo, jak se tak odlišná zvířata v jednom prostoru snáší. Z méně chovaných arů je zde k vidění marakána (Primolius maracana). Příjemným zpestřením jsou dvě expozice žaků, ve kterých kromě žaka konžského (Psittacus e. erithacus) lze vidět i vzácnějšího žaka libérijského (Psittacus e. timneh). Ptákem číslo jedna v tomto pavilonu pro mě zůstal pracovitý papoušek kea (Nestor notabilis), který si mě zvědavě prohlédl a upaloval se přede mnou schovat do zázemí.

   To už jse ale ptačí pavilon opouštěli a putovali dál. Přes téměř historický pavilon opic, ve kterém jsem objevil pár mandrilů ryholících (Mandrillus sphinx) a k mému překvapení i osamělý deponát binturonga (Arctictis binturong), který tuším pochází z Ostravy, jsme se pomalu obraceli k východu ZOO. Cestou jsme minuli klec s osamělým sokolem stěhovavým (Falco peregrinus) a opuštěnou venkovní expozici zazimovaných hoků proměnlivých (Crax rubra). Začínal jsem na sobě cítit únavu, ale v parku už asi nebyl kout, který bychom neviděli, takže jsme se se ZOO Brno mohli rozloučit.

   Celkový dojem, který ve mně ZOO vzbudila, byl velmi neutrální. Je zde mnoho expozic, které jsou nové a pěkné, na druhou stranu podíl těch starých, které potřebují zrenovovat, je přece jenom ještě dost vysoký. Otázkou je, jestli by jejich ponechání nebylo vhodné například z didaktického hlediska. V takovém případě bych asi do nich volil nenáročné běžné druhy (což mi přišlo, že bylo ve většině případů splněno). Dalším faktem je, že jít do ZOO uprostřed zimní sezóny není příliš dobrý nápad. Jak jsem mnohde podotkl, spousta zajímavých zimomřivých chovanců bývá umístěna v teplém zázemí, takže možnost je vidět zde bohužel není. Přesto jsem na ZOO v Brně shledal mnoho pozitiv a budu jim držet palce, abych byl, až se sem za dalších deset let podívám, velmi příjemně překvapen. Moji zimní fotoreportáž z brněnské zoo si můžete prohlédnout zde.
Petr Suvorov, ZOO Praha

Post Scriptum: Od provozního zoologa ZOO Jiřího Vítka jsem se zpětně ještě dozvěděl, že samice binturonga byla v době, kdy jsem byl v ZOO, vedle na karanténě. Co se týče hoků, kohouta mají teprve první rok, takže o kuřatech zatím nemůže být ani řeč.

Seznam ptáků. chovaných v ZOO Brno naleznete zde.

{mxc}

                      ZOOLOGICKÁ ZAHRADA DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM                                                                                                                              
   ZOO Dvůr Králové se mi během posledních tří let podařilo navštívit celkem třikrát – v květnu 2007 jsem se tam vypravil na vlastní průzkumnickou exkurzi sám. V říjnu 2008 jsme se rozhodli pro hromadný výlet poté, co sem přesunula své působiště jedna z našich nezapomenutelných kolegyň ze ZOO Praha (takže spíš „srdeční záležitost“). V lednu letošního roku jsem dostal pozvánku na seminář Nové metody v chovu exotických zvířat, o kterých jsem zde na webu psal článek 28. března 2009 (naleznete jej zde).

   Z hlediska druhové diverzity budí Dvůr Králové dojem velmi dobré zakonzervovanosti, zejména u kopytnatých skupin savců. Sbírka ptáků je velmi slušná, bohužel k mé velké nelibosti se ZOO tváří, že v blízké budoucnosti dojde k její redukci.

   Park má tři části – klasickou ZOO, savanovou expozici africké divočiny a safari. V rámci safari moc ptáků neuvidíte – co mi paměť sahá, na některých rybníčcích je možné vidět pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), kadeřavé (Pelecanus crispus) a údajně i husy velké (Anser anser). V rámci rozlehlých antilopích výběhů africké savanové části jsem v centrálním výběhu zahlédl čápa sedlatého (Ephippiorhynchus senegalensis), marabu afrického (Leptoptilos crumeniferus) a husici nilskou (Alopochen aegyptiacus). Savanová část je zakončená velikým rybníkem, propojeným s rozlehlou travnatou plochou. Tuto expozici obývá kromě kopytníků chovné hejno jeřábů královských (Balearica regulorum). V roce 2007 měli celkem 9 ex – nejsem si jist, jestli to dokonce není největší chovná skupina v ČR. Pozornost zasluhují tři druhy pelikánů – již zmíněný pelikán kadeřavý, africký pelikán rudohřbetý (Pelecanus rufescens) a asijský pelikán skvrnozobý (Pelecanus philippensis). Navzdory odlišnému areálu rozšíření jsou všechny tři druhy poměrně podobné, takže je úplně nejlepší si vzít dalekohled a určovat si, který je který. S úspěchem se mi podařilo determinovat všechny dospělé ptáky do druhu, s odrostlými nedovybarvenými jedinci jsem měl ale problém. Návštěvník laik si možná pelikánů skvrnozobých ani nevšimne, což je možná škoda, protože se jedná o druh, který mají v Evropě pouze tři zoologické zahrady (kromě DK je to ještě Berlín a park Lignano Sabbiadoro v Itálii).

Bokem tohoto výběhu leží zarostlá klidná expozice, ve které byl ještě v roce 2007 umístěn pár čápů černých (Ciconia nigra). V jednom výběhu pro kopytníky i na safari jsem viděl i čápa bílého (Ciconia ciconia) a několik volavek popelavých (Ardea cinerea), ale tato zvířata velmi pravděpodobně pocházela z divoce žijících populací z okolí.

   U hotelu Safari v klasické části ZOO se nachází malá voliérka se snovači zahradními (Ploceus cucullatus). Vedle pavilonu opic leží expozice antilop sitatung (Tragelaphus spekeii), kterou obývá další část skupiny jeřábů královských, čápi sedlatí a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). Ve vedlejším výběhu jsem našel spolu s kudu (Tragelaphus strepsiceros) a žirafami Rothschildovými (Giraffa camelopardalis rothschildi) pár hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius), které ovšem díky jejich přirozené plachosti asi neuvidíte na kratší vzdálenost jak 30 metrů.

   Ve velké voliéře pod budovou ředitelství sdílí hejno plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber) a starosvětských (Phoenicopterus roseus) prostor společně s pižmovkami hřebenatými (Sarkidiornis melanotos), nesyty africkými (Mycteria ibis) a třemi druhy husiček rodu Dendrocygna. V roce 2007 jsem zde ještě zastihl perličky chocholaté (Guttera pucherani), které byly posléze přesunuty do průchozí ptačí voliéry u Pavilonu tropických bažin. Naproti této voliéře byla otevřena během roku 2008 průchozí voliéra s pelikány. V době naší loňské návštěvy ji obývali pelikáni rudohřbetí. Průchozí expozice pro pelikány jsou jistě nesmírně atraktivní. V České republice ji jako první zřídili právě ve Dvoře Králové. V zahraničí jsem viděl průchozí výběh s křídlovanými pelikány bílými v ZOO Hannoveru. Osobně si ale myslím, že opatrnosti není nikdy dost, především v případě menších dětí. Pelikán je totiž pták, který občas poněkud se svým zobákem neumí zacházet a vzhledem ke jeho přirozené zvědavosti to může skončit i nějakým škrábancem. Stal jsem se zde dokonce svědkem humorné scény, kdy na předvstupní komoře do voliéry seděl jeden pelikán, který vždy, když chtěl pod ním někdo projít, klapl zobákem dolů a bylo vidět, že ho to očividně baví. Jeden z návštěvníků (podotýkám, dospělý muž okolo čtyřicítky) při představě průchodu pod sedícím ptákem téměř omdlel a utekl z voliéry opačným směrem. Ve mně vzbuzovalo pelikánovo nadšení pouze úsměv nad jeho škodolibostí.

   Do pavilonu Ptačí svět jsem měl tu možnost se podívat již krátce po jeho otevření v devadesátých letech. Tenkrát jsem byl naprosto unešen atmosférou expozic. V první ze dvou hal jsou ve vnitřních voliérách ptáci od návštěvníků odděleni ne mřížemi, ale dlouhými ocelovými vlasci, které při fotografování neruší. Navzdory tomu, že jsou tyto vlasce poměrně blízko u sebe, se již některým chovancům prý podařilo udělat si výlet po návštěvnických prostorách haly tak, jak to bývalo v hale druhé dobrým zvykem. Tam byli ptáci puštěni volně. Při mé návštěvě v roce 2007 mě poněkud zklamal stav zeleně vnitřních prostor pavilonu. Na zhoršení stavu vegetace mají evidentně zásluhu chovanci pavilonu. Ze zkušeností ze ZOO Praha vím, že je občas téměř nereálné dávat živé rostliny do expozice některých druhů živočichů. Týká se to hlavně „zvídavých“ skupin zvířat, jako jsou poloopice, opice, kopytníci, papoušci atp., které jsou schopné prakticky veškerou vegetaci velmi rychle zlikvidovat. Nenapadlo mě ale, že by i relativně drobné ptactvo na tom mohlo mít záslužný podíl. Z druhů jsem zastihl pár pávů konžských (Afropavo congensis), trubače agami (Psophia crepitans) a čejky australské (Vanellus miles). V letošním roce je bohužel tato hala v kompletní přestavbě, protože se ji vedení rozhodlo z části věnovat chovu primátů. Malá expozice na primáty vznikla i v první hale.

   První hala je toho času věnovaná několika expozicím různých světadílů. V největší voliéře afrického kontinentu jsem v roce 2007 viděl ostnáka afrického (Actophilornis africanus). V křoví jsem našel samici čírky modrozobé (Anas versicolor) s houfem kachňat. Těm se kromě matky věnoval osamocený kohout páva konžského, který s nimi údajně chodil i do vody (viz moje reportáž z chovatelského semináře). Na jaře roku 2009 jsem toho samého kohouta viděl v zázemí již bez čírky a v africké voliéře byl umístěn pár pávů z druhé haly. V druhé africké voliéře zůstali doposud kulíci nilští (Pluvianus aegyptius), dále dudek chocholatý (Upupa epops), čejky běločelé (Vanellus armatus) a vousák červenožlutý (Trachyphonus erythrocephalus). V australské voliéře u vchodu jsem v první chvíli musel hledat kryptické lelkouny soví (Podargus strigoides), zato kystráček modrolící (Entomyzon cyanotis) se přehlédnout rozhodně nedal, stejně jako již zmíněné čejky australské. Voliéra naproti této expozici je věnována druhům Jižní a Střední Ameriky, ze které bych jmenoval tukana vrubozobého (Ramphastos vitellinus). O to víc mě překvapila přítomnost vzácné žluvy černošíjné (Oriolus chinensis), chované v Evropě mimo DK pouze v ZOO v Plzni, Walsrode a Budapešti. O zázemních chovech dalších pěvců jsem již psal v recenzi o chovatelském semináři, takže se k nim již vracet nebudu.

   Ptačí svět má i několik venkovních voliér. Ty obývá pár arů hyacintových (Anodorhynchus hyacinthinus), krásný samec zoborožce hnědavého (Buceros hydrocorax), výše zmíněné čejky běločelé a kolpíci afričtí (Platalea alba). V roce 2007 jsem tam ještě zastihl dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus), ibise hagedaš (Bostrychia hagedash) a kladivouše takatra (Scopus umbretta). Poslední dva zmíněné druhy jsou v současnosti k vidění v prostupné ptačí voliéře.

   Velká průchozí voliéra blízko návštěvnického vchodu je posledním velkým ptačím komplexem. Na konci loňského roku bylo návštěvníkům zpřístupněno zimoviště, nazvané Pavilon tropických bažin. Je to taková místní oáza klidu, kam nechodí tolik návštěvníků, takže si tam lze na chvíli odpočinout od okolního ruchu. Kromě zmíněných kladivoušů takatra, ibisů hagedaš a perliček chocholatých zde sídlí kolonie kolpíků růžových (Platalea ajaja) a ibisů rudých (Eudocimus ruber). Z dalších brodivých nelze opomenout pár excelentních volavek červených (Ardea purpurea).

   Z vrubozobých ptáků jsem zde zastihl zrzohlávky rudozobé (Netta rufina), hohola severního (Bucephala clangula), čírky modrozobé (Anas versicolor), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), poláky kaholky (Aythya marila). Cedulka uvádí ještě poláka proužkovaného (Aythya collaris), ale toho jsem dodnes neměl šanci vidět, což mě vcelku mrzí, protože tento druh zde i úspěšně odchovali. Vždy jsem zde zastihl pouze jednu z páru poštolek pestrých (Falco sparverius). Kolekci brodivých a vrubozobých doplňují ještě bahňáci – několik vodoušů rudonohých (Tringa totanus), čejky australské a chocholaté (Vanellus vanellus). V roce 2007 tu měli ještě poslední pisilu čáponohou (Himantopus himantopus) a tenkozobce opačné (Recurvirostra avosetta), podle letošních zpráv již tyto druhy nechovají.

   Vnitřní prostory Pavilonu tropických bažin pak doplňují především kolekci brodivých o volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), volavčíky člunozobé (Cochlearius cochlearius), čápy simbily (Ciconia abdimii) a volavku proměnlivou (Butorides striatus), na kterou jsem bohužel dodnes neměl štěstí.

   Navzdory hlavní orientaci ZOO směrem k savcům zůstává ve Dvoře Králové pořád velmi mnoho zajímavých druhů. Nebylo v mých silách vylíčit všechno, takže pokud budete mít zájem, zanechávám zde linky na jednotlivé exkurze do Dvora. Třeba vás to bude motivovat do té míry, že se tam zajedete sami podívat. Konec konců, pro Východočechy by to měla být zoologická zahrada číslo 1. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní fotoreportáž z návštěvy ZOO Dvůr Králové v září 2007 naleznete zde.
Fotoreportáž ze druhé návštěvy Královédvorské ZOO v říjnu 2008 naleznete zde.
Fotoreportáž ze semináře konaného v ZOO Dvůr Králové v březnu 2009 naleznete zde.

Seznam chovaných druhů ptáků královédvorská ZOO neuvádí, ale můžete se podívat na její oficiální stránky (zde). U jednotlivých pavilónů jsou tam uvedené druhy, chované v těch konkrétních prostorách.

{mxc}

                                                                                                                                                        
   Lešná – Na návštěvu tohoto zooparku jsem se opravdu těšil. O ZOO v Lešné jsem totiž slyšel pouze samé pozitivní reference, navíc při pohledu na jejich druhové seznamy jsem byl naprosto unešen, co všechno chovají. Samotná ZOO se nachází asi 12 km od Zlína v areálu zámeckého parku. Pro dopravu je nejlepší použít automobil, poněvadž jinak z Prahy cestujete s min. jedním přestupem. Celá koncepce ZOO spočívá v rozdělení expozic podle geografických oblastí světa. Pokud si přečtete některé statistiky, zjistíte, že tato zahrada již v současné době patří mezi tři nejlepší ZOO v republice.

   Do Lešné jsme se sice vypravili s kolegy ze ZOO Praha v poněkud nevhodnou dobu začínajícího listopadu, ale i tak jsme viděli víc, než jsem očekával… Nedaleko vstupu se nachází jihoamerická tropická hala s výstižným názvem Yucatan. Jedná se o designově velmi povedenou stavbu s působivým okolím. Uvnitř je několik ohraničených zvířecích expozic včetně akvárií a zasítěné voliéry s kubánskými krokodýly. Zeleni dominuje čeleď banánovníků a různé stromové epifyty. Většina ptáků, stejně tak jako primáti (kosmani a chvostani), je v pavilonu puštěná navolno. Z typicky stromových ptáků zde najdete tukany bělolící (Ramphastos vitellinus), arassari zlatolící (Selenidera culik), pilany černolící (Momotus momota) a údajně i vlhovce žlutohřbeté (Cacicus cela). Kolekci posléze doplňuje jeden ze dvou druhů chovaných ostnáků, ostnák jihoamerický (Jacana jacana) a atraktivní slunatec nádherný (Eurypyga helias).

   Vedle Yucatanu je několik venkovních stylových expozic. S mravenečníky, kapybarami a tapíry jihoamerickými jsme ve výběhu narazili na kohouta krocana divokého (Meleagris gallopavo). Vedle této expozice je voliéra pro dravé čimangy falklandské (Phalcoboenus australis) a v protějším rozlehlém výběhu bylo druhů k vidění hned několik. Dominantou bylo bezesporu mnohočlenné hejno nandu Darwinových (Pterocnemia pennnata), kterým dělalo společnost několik pižmovek velkých (Cairina moschata f. domestica) a pár husic magellanských (Chloephaga picta). Kondory krocanovité (Cathartes aura) jsem ve výběhu neviděl, ač tam mají být. V jedné z postranních voliér jsem objevil hejno ibisů rudých (Eudocimus ruber), ale i vlhovce zeleného (Psarocolius viridis). Kromě nich má mít ZOO také dva druhy vzácnějších ibisů – ibisy šedokřídlé (Theristicus melanopis) a slámokrké (Threskiornis spinicollis), ale ani jeden z uvedených druhů jsme bohužel nenašli.

   Pustili jsme se stezkou dolů z kopce podél výběhů a venkovní expozice kotulů až k prostupné papouščí voliéře. Zde jsme mohli vidět hned několik druhů arů – ararauny (Ara ararauna), vojenské (Ara militaris), zelenokřídlé (Ara chloroptera) a jeden exemplář ary malé (Ara severa). V létě s nimi sdílejí výběh údajně ještě hokové pospolití (Crax alector), ale na ty už byla venku přece jenom trochu zima. Mimochodem, tento druh v současné době chovají pouze čtyři zoologické zahrady v Evropě. Pod voliérou se rozprostírá úžasná amazonská bažina se spletí cestiček močálem. Vodní plochu obývalo hejno labutí černokrkých (Cygnus melanocoryphus), kachniček šedookých (Callonetta leucophrys) a poláků peposaka (Netta peposaca). Ve vysoké trávě si mě zvědavě prohlížela čája chocholatá (Chauna torquata) a ve stínu stromů jsem našel druh, který byl jedním z důvodů, proč jsem sem přijel – pár čápů jihoamerických (Ciconia maguari). Tento pták vypadá téměř jako čáp bílý. Je zároveň údajně jediným čapím druhem, který umí hnízdit na zemi v rákosinách.

   Z Nového světa jsme se pomalu přesunuli na nejmenší kontinent, do Austrálie. Při průchodu kolem velikého rybníka jsem zaznamenal labutě černé (Cygnus atratus) a husice královské (Tadorna radjah). To už jsme ale mířili do prostupného australského výběhu, kde na nás čekalo hejno odrostlých pubertálních kuřátek emu hnědých (Dromaius novaehollandiae), která dělala společnost skupině klokanů. V průzoru mezi větvemi křoví jsem zaregistroval dva veliké šedivé ptáky. Snažil jsem se dostat blíže, ale z návštěvnického prostoru to nešlo. Přiznávám, že být zaměstnancem ZOO v jistých situacích přináší určité výhody. Takže ve snaze vidět ptáky co nejlépe jsem se směle pustil chovatelskou pěšinou, až jsem se dostal aspoň do takové vzdálenosti, abych bezpečně poznal pár jeřábů Antigoniných, zvaných také sárus (Grus antigone), kteří patří k největším jeřábům světa. Zaujala mě cedulka s jejich jménem, umístěná překvapivě v průchozím australském výběhu. Přišlo mi, že vpustit velkého teritoriálního jeřába do průchozí expozice, kudy proudí davy lidí, je poněkud odvážné. Později jsem se dozvěděl, že vzhledem k tomu, že jeřábi nejsou v návštěvníkům přístupné části, ale přesto jsou zdálky vidět, tak po nesčetných dotazech návštěvníků, se rozhodlo o umístění cedulky na nejbližší možné místo. Stejně tak by nepatřil do takové expozice ani mohutný kohout kasuára přilbového (Casuarius casuarius), jehož výběh se nalézal poblíž. V přítmí lesa jsem zahlédl pár husic kuřích (Cereopsis novaehollandiae), ale to už jsme se přes Wallaceovu linii pomalu dostávali do Asie. Ještě než jsme do ní stačili dorazit, odskočil jsem si přes dva kontinenty do Afriky pro jeřáby královské (Balearica regulorum), kteří byli vidět stejně tak jako sárusové z poměrně velké dálky.

   V Asii nás uvítal pár zoborožců guinejských (Aceros plicatus) v malé vnitřní ubikaci. Když jsme procházeli kolem výběhu asijských antilop, na stromech v expozici seděli křídlovaní supi bělohlaví (Gyps fulvus). Vstoupili jsme do průchozí ptačí asijské voliéry. V rybníčku filtrovalo potravu hejno kolpíků bílých (Platalea leucorodia). Všude okolo nás posedávali ibisové hnědí (Plegadis falcinellus) a skalní (Geronticus eremita). Kolega si všiml automatu na krmné granule. Poté, co ptáci zaregistrovali, že do něj hází mince, první skalní ibis se ostentativně postavil pod automat a čekal, co z něj vypadne. Ve chvíli, kdy uviděl v ruce hrstku granulí, začal kolegu provokativně klovat do kalhot tak dlouho, až si k němu sedl a ibis mohl z jeho dlaně vybírat jednu granuli za druhou. To už se ale objevili jeho další kamarádi a najednou okolo nás bylo celé hejno ibisů, kteří žadonili o krmení. Slípku modrou (Porphyrio porphyrio) nabízená pochoutka nezaujala, zato čáp bělokrký (Ciconia episcopus) se tvářil, že o ní silně přemýšlí. To se ale už objevila paní čápová, takže místo vlastního žaludku se šel raději věnovat manželce. Před našima očima začali synchronně tokat, aby nám ukázali, jak moc se mají rádi. Jen neradi jsme opouštěli ptačí voliéru, abychom se vydali po trajektorii směrem k černému kontinentu. Cestou jsme minuli ostrov gibonů, ležící uprostřed rybníku s pelikány bílými (Pelecanus onocrotalus) a husami indickými (Anser indicus) a dva menší výběhy, ve kterých jsem zahlédl osamoceného jeřába daurského (Grus vipio) a mandžuského (Grus japonensis).

   V expozici afrických antilop mě překvapila koexistence velkých mohutných ptáků, jakými byli pštrosi dvouprstí (Struthio camelus), marabuové afričtí (Leptoptilos crumeniferus) a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri) dohromady se skupinkou subtilních ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus). To už jsem ale v dálce zaslechl řev lvů z nedalekého výběhu s tak dokonalou akustikou, že se zvuk nesl celým údolím. Okolo expozice výrostků afrických slonů jsme se začali šplhat nahoru do kopce směrem k druhé expozici afrických kopytníků. Zde měli kromě žiraf, zeber a dvou nosorožců další pštrosy dvouprsté.

   Pomalu se začínalo stmívat, takže když jsem procházel okolo starých ptačích voliér, banánovce obecné (Musophaga violacea) jsem v hustém podrostu už příliš neviděl, stejně jako vzácné papoušky kapské (Poicephalus robustus fuscicollis). Následovalo několik menších výběhů, ve kterých byl umístěn pár jeřábů panenských (Anthropoides virgo) a osamělý jeřáb bradavičnatý (Bugeranus carunculatus). Podle posledních informací se k tomuto ptákovi konečně podařilo s odstupem sehnat druhého do páru.

   Ani jsem netušil, že u čápů sedlatých (Ephippiorhynchus senegalensis) existuje pohlavní dichromatizmus ve zbarvení duhovky (samec má mít hnědou a samička žlutou). A i když to na tabuli měli pěkně rozkreslené, při nedostatečném osvětlení jsem to u poměrně vzdálených ptáků v expozci už nezkoumal. To už jsme se ale dostali téměř zpátky k budově zámku. Venkovní prostory zámecké restaurace mají stylové podloubí, jehož součástí je i prostorná voliéra pro bažanty zlaté (Chrysolophus pictus). Když jsem vylézal ze zámeckého terária, na odpadkovém koši seděly tři krásné zakrslé barevné slepičky se zadečky směrem dovnitř a lemovaly kovový okraj. Přes veliký výběh tučňáků Humboldtových (Spheniscus humboldti) jsem prošel k zámecké ptačí voliéře. To už bylo ale v přítmí lesa takové šero, že jsem tam nic moc neviděl, proto jsem se rozhodl najít ještě poslední ptáky, které jsem chtěl vidět, a sice plameňáky malé (Phoeniconaias minor). Poblíž zámku jsem totiž našel pouze rybníček s plameňáky starosvětskými (Phoenicopterus roseus) a chilskými (Phoenicopterus chilensis), ale poslední druh se mi nějak nedařilo dohledat. Na cestičce podél plameňáčího rybníku jsem ještě chvíli v malých voliérkách laškoval s vlhovci zelenými, ale ani ty, ani plachou krasku zelenou (Cissa chinensis) se mi nepodařilo vyfotit příliš kvalitně, což mě mrzelo, protože tento druh je k vidění pouze v šesti ZOO v Evropě. Nerad jsem to vzdal a pokračoval dál. Po pravé straně se objevil prázdný rybníček bez ptáků a bez cedulky. Pochopil jsem, že jsem na místě. V pološeru jsem zahlédl v dálce skupinku plameňáků malých. Bohužel byli ale zalezlí, takže jsem výběh obcházel ze všech stran, ale na vzdálenost bližší jak 30 metrů se mi nepodařilo k nim dostat. Ale aspoň můžu potvrdit, že je opravdu mají.

   Za jeden den jsem prošel celkem čtyři kontinenty a viděl nepřeberné množství vzácných druhů, z nichž mnohé jsem měl tu možnost vidět poprvé. Přes mrholivé počasí jsem si výlet do Lešné vcelku užil a mohu tento park doporučit vřele k návštěvě. Pokud byste s návštěvou váhali, můžete se podívat na moji kompletní fotoreportáž, ale taktéž doporučuji si projít výstavní webové stránky zahrady. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov

Kompletní seznam chovaných ptáků naleznete zde.

{mxc}

   Chomutov – Na toto velmi zajímavé místo jsem měl možnost vypravit se v květnu 2008 spolu se svým kolegou Michalem Podhrazským a týmem prof. RNDr. Vladimíra Bejčka z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Podkrušnohorský zoopark se specializuje zejména na chov palearktických druhů, tj. druhů severní polokoule, takže pro ně bylo možná o to těžší si udělat ve svém okolí kvalitní propagaci. Přece jenom zoologická zahrada bez slona a žirafy je v očích návštěvníka jen dětský koutek. Navzdory tomu patří svojí rozlohou Chomutov k největším zoologickým zahradám v České republice. Velkou část tvoří ale safari, složené převážně z kopytníků.

   Vcházíme hlavní bránou do parku. Po chvilkovém vyřizování na pokladně se vydáváme po cestičce k první expozici, kterou je veliká voliéra s osamělým samcem jeřába mandžuského (Grus japonensis). Prostor s ním sdílí ještě holubi hřivnáči (Columba palumbus). Podle posledních informací k nim přibyl ještě bažant stříbrný (Lophura nycthemerea). Jeřáb se zde střídá s jeřáby panenskými (Anthropoides virgo). Kromě těchto druhů jeřábů zoopark ještě chová, ale i rozmnožuje krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří zažívají v evropských zoologických zahradách svá plodná léta.

   Přicházíme k velikému rybníku, na kterém hnízdí polodivoká populace husy velké (Anser anser). Ta je zde zároveň i monitorovaná. Někteří ptáci mají barevné krční límce. Na stromech, ale i v nedalekém prostorném výběhu divokých prasat posedávají ve velkém počtu volavky popelavé (Ardea cinerea), které zde taktéž hnízdí. Na ostrůvku vidím pouze dva pelikány kadeřavé (Pelecanus crispus). Další ptáci jsou někde zalezlí. Zatímco se Michal vydává do chovatelského zázemí vodních ptáků, jdu si rybník prohlédnout ze všech stran. Když vlezu mimo návštěvnickou stezku a jdu asi 50 metrů, k mému překvapení spatřím člověka. Dotyčný po tom, co mě vidí, utíká jako zpráskaný pes. Když se o půl hodiny později ptám kolegyně z ptáčkařského oddělení, koho jsem to tam přistihl, smutně pokývá hlavou, že pytláka. „Máme tady s nimi občas problémy“. Poněkud mě překvapuje, že se sem muž vydal za bílého dne, kdy je park plný lidí. Nemám moc času přemýšlet, poněvadž se otevírají dvířka od budníku a vybíhá na mě banda malých plyšových housat, která jsou evidentně šťastná, že nás vidí. „Já bohužel rozmazlím všechno,“ usmívá se chovatelka, když po nás housata rošťácky pokukují skrze mříže.

   Když se otočím za sebe, na malém rybníčku spatřím hnízdní kolonii kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a o kus dále štěbetají plameňáci starosvětští (Phoenicopterus roseus), kterým patří vkusný mokřadní rybníček, vsazený do travnatých trsů. V hejnu divokých březňaček (Anas platyrhynchos) jsem zahlédl i pár místních zrzohlávek rudozobých (Netta ruffina). Zoopark se určitě může pochlubit pěknou kolekcí evropských vrubozobých. Ostralek štíhlých (Anas acuta) mají hned několik párů, stejně tak husic liščích (Tadorna tadorna).

   Michala zanechávám všanc husí mámě a pomalu obcházím zoopark. Postupně míjím rozlehlé lesnaté expozice kopytníků, až se dostávám k voliérám dravců. Poslední léta zoologické zahrady často chovají i množí atraktivní orly kamčatské (Haliaeetus pelagicus), kteří drží světový primát co do velikosti mezi orly vůbec. V kleci vidím pouze jednoho jediného. Druhý v té době prý ale pouze seděl na hnízdě. Ve vedlejší expozici s ním sousedí jeho „stájový kolega“ orel mořský (H. albicilla). Páru supů bělohlavých (Gyps fulvus) dělá společnost samice motáka pochopa (Circus aeruginosus). Jeden ze supů je zalezlý ve vrchní části voliéry na velikém hnízdě. Přede mnou sedí na zemi za mřížemi káně lesní (Buteo buteo), sklání hlavu a roztahuje křídla. Že bych se jí líbil? Puštíci bradatí (Strix nebulosa) se, jak již tradičně, příliš fotit nechtějí a v momentě, kdy na ně zaměřím objektiv, otáčejí hlavu obráceně. Zato ještě neopeřené mládě puštíka bělavého (Strix uralensis) zapózuje ochotně i s matkou.

   U expozice orlosupů bradatých (Gypaetus barbatus) mě poněkud překvapuje jejich sytě oranžová barva hrudníku. Že by šlo o jiný poddruh, než máme v Praze my? Za mými zády se objevuje jejich chovatel, takže neodolávám pokušení oslovit ho. „To není barva peří. Oni si strašně rádi zmažou peří jílem, takže potom vypadají takhle,“ odpovídá příjemný mladík, zatímco přes mříže po něm lišácky pokukují dva mladí vlci (mimochodem, rodilí Pražáci) a reagují na každý jeho pohyb. Člověk se celý život učí, říkám si a vydávám se dál lesoparkem. Ač je tento článek o ptácích, nemůžu si odpustit zmínit dva velmi vzácné kopytníky, kterými se park pyšní. Takina čínského (Budorcas taxicolor bedfordi) chovají na světě jediné dvě ZOO a obě jsou u nás: Chomutov a Liberec. Druhým zvířetem je k mému překvapení velmi kontaktní samec daňka mezopotamského (Dama mesopotamica), který si mě přišel prohlédnout zblízka.

   U voliéry ibisů skalních (Geronticus eremita) jsem si při pohledu na vypuštěnou nádrž s vodou uvědomil, že se jedná o ptáka, který na rozdíl od svých dalších příbuzných není striktně vázaný na vodu. Procházím okolo voliéry s tokajícími pávy korunkatými (Pavo cristatus) a přicházím k prostupné expozici. Uvnitř si mě svými zpytavými pohledy přeměřují dva dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus), kteří se do lesnaté expozice příliš nehodí. Moji pozornost okamžitě upoutávají dvě straky modré (Cyanopica cyana), poletující okolo nevelkého hnízda. Z druhé strany poskakují krasky červenozobé (Urocissa erythrorhyncha), které se mi díky jejich aktivitě nedaří čistě vyfotit. Ve voliéře drobných pěvců podezíravě zkoumám hrdličku před sebou a docházím k přesvědčení, že se nejedná o hrdličku divokou, nýbrž hrdličku kropenatou (Streptopelia chinensis), ač cedulka tu úplně chybí.

   V dálce už je vidět druhý veliký rybník, plný husí. Pozdravit mě přichází pár husí indických (syn. tibetských; Anser indicus). Já mířím k voliéře, která je s rybníkem spojená. Zde by se měl totiž ukrývat jeden z největších špeků zooparku. Po vstupu dovnitř přede mnou prchají vyplašené čírky obecné (Anas crecca), zatímco slípky modré (Porphyrio porphyrio) se líně povalují v trávě. Společnost jim dělá čáp bílý (Ciconia ciconia). Já ale pořád ještě nenašel toho, pro koho jsem si do Chomutova vlastně přijel. Hledám a nenacházím. Konečně uprostřed rákosí rozpoznávám hnědou siluetu s dlouhým zobákem. Opravdu je to ona, samice bukače velkého (Botaurus stellaris). V Evropě bukače chovají pouze čtyři zoologické zahrady, což je vzhledem k nesmírné zajímavosti této kryptické ohrožené volavky vcelku škoda. Hrajeme si spolu na to, že já ptáka nevidím. V momentě, kdy na něj upřu oči, zaujme ochranný postoj se vztyčeným zobákem k nebi. Fotím jednu fotku za druhou, přičemž mi trapně docházejí baterky ve foťáku. To už mi ale na záda dýchají pomalu mí kolegové se slovy, že je čas pomalu opouštět park. Exkurze do Chomutova tedy splnila mé očekávání. Viděl jsem, co jsem chtěl, takže se už můžu vrátit s klidem do Prahy a poreferovat o všem kolegům.
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní fotoreportáž z návštěvy zooparku naleznete zde.

Kompletní sezbam chovaných ptáků naleznete zde.

{mxc}

   ÚVODNÍK – Před nedávnou dobou vznikl nápad, že se na webu Východočeské pobočky ČSO pokusím sestavit jakýsi seriál, ve kterém bych se chtěl věnovat diverzitě ptáků chovaných v zoologických zahradách. Dřevní ornitologové a birdwatcheři si určitě budou zakrývat oči a ťukat si na čelo, že si ornitolog vůbec může dovolit chodit do ZOO. Nicméně já tvrdím, že pravý ornitolog musí znát všechno, nebo minimálně alespoň se snažit o vše v oboru zajímat. Nebudu popírat, že mě částečně ovlivnilo mé působení v ZOO Praha. Můj zájem o okolní zoologické zahrady mě přivedl k myšlence sepsat sérii kratších reportáží o tom, s jakými skvosty se vlastně v chovu v zajetí lze dnes setkat. Předem čtenáře upozorňuji, že faktografická stránka některých reportáží může klesat v rozsahu, jak je to dlouho, co jsem v té které ZOO byl a jaké zprávy se mi podařilo dát dohromady. Pokud byste mě chtěli upozornit na jakékoliv nedostatky, neváhejte mi napsat na suvorov@fzp.czu.cz. Jako první jsem si poněkud netradičně vybral zoologickou zahradu v Jihlavě.

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA V JIHLAVĚ

   Do Jihlavy jsem se poprvé podíval počátkem 90. let minulého století jako ještě školou povinné dítě. Tato ZOO byla tehdy považována za velmi moderní, protože se hrdě hlásila ke svým bezmřížovým expozicím. Moc už si toho z ní z tehdejší doby nepamatuji. V hlavě mi utkvěla jediná vzpomínka: když jsme procházeli parkem, bylo ještě po ránu a v údolí se držela ranní mlha. Uprostřed ZOO je veliký prostorný jihoamerický výběh, který (ještě dnes) obývají tapíři jihoameričtí (Tapirus terrestris). Uprostřed něj je dřevěný altán. Když jsem přišel k výběhu, oba dva tapíři seděli pod altánem. Vedle něj seděl kohout bílého páva a měl dlouhou a bohatou vlečku roztaženou do mléčného mlžného oparu. Pták vypadal jako nevěsta v závoji a na mě jako na kluka to tehdy udělalo dost silný dojem.

   Co do recentní sbírky ptáků nepatří Jihlava k těm úplným špičkám, ale to proto, že ptáci nejsou to, na co se zahrada specializuje. Naposledy jsem zde byl s kamarádem Michalem a jeho rodinou na jaře roku 2007. Krátce po vchodu do ZOO nás překvapilo veliké hejno pávů korunkatých (Pavo muticus), z nichž několik samců bylo zjevně hermafroditních. U hrabavých ptáků dochází občas u starých samic k tomu, že jim s postupujícím věkem přestávají fungovat pohlavní orgány a v těle stoupá hladina samčích hormonů. Nejsem živočišný fyziolog, takže vám neřeknu, jak přesně to funguje, ale v praxi pak taková slepice „kohoutovatí“ tak dlouho, až ji od skutečného samce nerozpoznáte. U pávů se tedy staré slepici jednoduše nejdříve přebarví krk z hnědozelené do modra a postupně jí naroste dlouhá vlečka. Zajímavá pak byla situace, kdy jsem přistihl pravého pavího kohouta, tokajícího na tohoto hermafrodita.

   V malém výběhu hrošíka liberijského (Hexaprotodon liberiensis) jsme zastihli kromě zbylé části paví skupinky osamělou husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus). Uprostřed ZOO jsou jakési lemuří ostrovy, na kterých bydlí například lemurové vari (Varecia variegata) či lemurové rudočelí (Eulemur fulvus rufus). V době svého vybudování se jednalo o jednu z nejmodernějších expozic v republice a její stylovost zůstává patrná i při dnešní tvrdé konkurenci s ostatními parky. Ostrovy jsou lemované poměrně rozsáhlou vodní plochou, kde žije několik druhů vrubozobých. V pozadí jsme zahlédli zrzohlávky rudozobé (Netta rufina) a husice liščí (Tadorna tadorna), přede mnou se nedala přehlédnout zajímavá scénka. Houser husice magellánské (Chloephaga picta) chtěl dokázat své družce, jak je zdatný bojovník, takže si cvičně zkusil prohnat husu běločelou (Anser albifrons). Posléze se vrátil ke své samici, aby dáma upustila na zem hedvábný kapesníček a on se mohl kasat, jaký je frajer. Přítomnost husy běločelé mne zahřála na duši už z toho důvodu, že se jedná o evropský druh.  To už naši pozornost ale upoutal houser labutě černé (Cygnus atratus), který vyháněl všechny ostatní ptáky. „Ta labuť je dobře na facku,“ suše zkonstatoval Michal. Labutí samec měl křídla načepýřená, co to šlo, a krk hluboko zabořený do zad, když postupně útočil na okolní husy a kachny. Vím, že jsou labutě teritoriální v době rozmnožování, ale že si teritorium obhajují až do takové míry, mne samotného poněkud překvapilo. Vedle lemuřích ostrovů jsme v proslaveném tapířím výběhu místo tapírů, uklizených uvnitř v ubikaci, zastihli dva zvědavé nandu pampové (Rhea americana).

   Nemalou chloubou ZOO je nedávno vystavěná stylová Africká vesnice, komplex několika malých domečků, simulujících domorodé chatrče afrických domorodců. U ní je veliké jezírko s několikačlenným hejnem plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus). Nedlouho po naší návštěvě jsem se díval na zprávy a dozvěděl jsem se, že kolegům do expozice s ptáky vnikl psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides) a po střetu s predátorem došlo k usmrcení několika plameňáků. Drobné šelmy jsou pro chovatele dost velký problém, protože jsou schopné se dostat opravdu všude.

   V jedné z afrických chatrčí jsme našli miniaturní noční pavilon, ve kterém chovají kaloně (tuším zlaté – Pteropus rodricensis), ježka ušatého (Hemiechinus auritus aegyptiacus) a s nimi sdílí expozici i výreček malý (Otus scops). V přítmí chatrče má tichý interiér, nasvětlený do červena, velice zvláštní, až magickou atmosféru. Vedle je malý dětský areál, v jehož rámci je výběh pro drůbež, kde můžete vidět různé chovatelské formy slepic a bílou chovatelskou formou perličky kropenaté (Numida meleagris f.domestica).

   Když jsme se dostatečně nabažili všemi chovanci, neodpu stil jsem si zkusit na vlastní kůži specialitu ZOO, jeden z nejvyšších tubovitých tobogánů u nás. Na závěr prohlídky jsem si tak připomněl dobu, kdy jsem se sem podíval jako kluk. Jen toho bílého páva jsem už nedohledal…
Petr Suvorov, ZOO Praha

Kompletní seznam ptačích druhů, chovaných v ZOO Jihlava naleznete zde.

Kompletní fotoreportáž z mé cesty do Jihlavy je k dispozici v albu na mých webovkách zde .

{mxc} 

  
   Dvůr Králové n. L. – V prosinci 2008 mi přišla pozvánka na chovatelský seminář ze ZOO Dvůr Králové a protože tvrdím, že správný ornitolog má umět opravdu všechno, rozhodl jsem se si trošku rozšířit obzory a poodhalit roušku jiné tváři ptáčkařského umění. Seminář probíhal od pátku 16. 1. do soboty 17. 1. 2009 v prostorách Safari Hotelu Královédvorské zoo. Sjeli se sem amatérští I profesionální chovatelé z celé republiky, prakticky ze všech zoologických zahrad. Cílem semináře bylo nejen účastníky seznámit s novými chovatelskými metodami, ale především navázat nové kontakty a skrze společné setkání připravit klima pro možné budoucí spolupráce.

   
Oficiálního zahájení semináře se ujala ředitelka zoo RNDr. Dana Holečková a hlavní organizátoři semináře, zoolog RNDr. Martin Smrček a kurátor ptáků v zoo Ing. Kamil Čihák. Páteční dopoledne bylo věnováno především různým aspektům chovu papoušků, ve kterých sám RNDr. Smrček figuroval se svým rozsáhlým chovem papoušíčků rodu Forpus. Mimo klasické chovatelské přednášky zazněla i zajímavá reference vrchního zoologa Zoo Lešná Ing. Romana Horského o chovu vzácných papoušků šedohlavých západních (syn. kapských; Poicephalus robustus fuscicollis) a Ing. Kamil Čihák pověděl své zkušenosti s chovem největšího ze všech druhů chovaných arů, ary hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus). Odpolední blok byl věnován zejména problematice krmných směsí, kterou nám osvěžil Ladislav Žoha ze Zoo Praha.

   
Po obědové pauze následovala exkurze do ptačího zázemí ZOO za asistence K. Čiháka a jeho kolegů. Jedinou odbočkou ze světa ptáků byla návštěva pavilonu afrických pralesních žiraf okapi (Okapia johnstoni), kde se před nedávnem narodilo historicky první mládě v českých zoologických zahradách. Okapi jsou ve volné přírodě samotářští tvorové, takže matka s mládětem nesdílejí expozici s otcem. Kupodivu je ale toto zvíře vůči lidem poměrně kontaktní, což jsem si ověřil již při své návštěvě parku v říjnu minulého roku.

   
Další cesta nás zavedla do pavilonu Ptačí svět, který je v rekonstrukci. K mému velkému zklamání se vedení zoo rozhodlo část pavilonu věnovat na chov primátů, takže jedna z hal je v současné době nepřístupná a probíhají zde kompletní přestavby. V menší hale jsme mohli obdivovat pár pávů konžských (Afropavo congensis) nebo tropickou žluvu černošíjnou (Oriolus chinensis). Z prostor vnitřní ubikace zázemí Ptačího světa si nás zvědavě prohlížel pár arů hyacintových a majestátní zoborožec hnědavý (Buceros hydrocorax). Měli jsme možnost si zblízka prohlédnout ještě neopeřená mláďata pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus) a rudohřbetých (P. rufescens). Kromě nich chová zoo ještě pelikány bílé (P. onocrotalus) a velmi vzácné východoasijské pelikány skvrnozobé (P. philippensis), které bychom objevili pouze v pěti evropských zoologických zahradách. Všechny uvedené druhy rovněž i rozmnožuje. Pelikánům rudohřbetým nechala zoo vystavět velmi pěknou voliéru, ve které mohou volně létat. Z vlastní zkušenosti musím dodat, že tito ptáci jsou pěkná zlobidla, což se projevuje na jejich občas přehnané kontaktnosti vůči návštěvníkům. Moje rada zní – dávejte si pozor na křehké předměty, jako jsou některé fotoaparáty, protože pelikáni je rádi zkoumají zobákem, který je na konci opatřený ostrým hrotem.

   
V zázemí pavilonu tropických bažin jsme viděli zástupce nejpočetnější pěvčí čeledi, novosvětských tyranů (Tyrannidae). Tyran benteví (Pitangus sulphuratus) sdílel klec společně s turaky a “zásobním” kohoutem páva konžského. Na tohoto pavího samce mám nostalgické vzpomínky z mé jarní návštěvy parku v roce 2007, kdy byl pták umístěn v expozici pavilonu Ptačí svět. V klecové voliéře doslova adoptoval mláďata čírky hottentotské (Anas punctata) i s jejich matkou a velmi bedlivě je střežil. Tenkrát mi kolegyně z chovatelského oddělení špitla do ucha, že páv za kachňaty chodil prý až do vody. Péče kohoutů tohoto hrabavého kura o mladé mne nepřekvapuje, protože už jednou jsem byl v zoologické zahradě svědkem situace, kdy bylo paví kuřátko zalezlé v tátově peří a spokojeně v něm odpočívalo (u většiny hrabavých ptáků myšlenka téměř ireálná!).

   
V návštěvníkům přístupné expozici mne překvapili dva čápi simbilové (Ciconia abdimii), kteří ve skupině ostatních ptáků seděli na stromě na té nejnižší větvi a černé peří měli značně zašpiněné bílými výkaly, padajícími na ně seshora. Podle literatury není takováto hierarchie mezi ptáky nic neobvyklého. Nadchnul mě pár volavek červených (Ardea purpurea). Možnost vidět tohoto u nás vzácného ptáka před sebou v plné kráse jsem si nenechal ujít, ač jen v prostorách člověkem vytvořených.

   
Večer se ZOO oděla do povánoční atmosféry a všechny stromy se rozzářily množstvím vánočních světlušek. Romantickou noční procházku jsem si zpestřil pozorováním hry čtyř koťat servalů stepních (Leptailurus serval) s velikým plyšovým tygrem v prosklené ubikaci.

   
Druhý den semináře odstartoval ráno přednáškou na téma “Chov ptáků ve společných expozicích v Zoo Dvůr Králové” Kamil Čihák. Chovatel Václav Štraub ze Zoo v Lešné potom zdůraznil několik obecných zásad při umělém chovu zoborožců. Ing. Tomáš Peš, zoologický kurátor Zoo Plzeň, a RNDr. Karel Pithart, kurátor ptáků v Zoo Praha nás do podrobna seznámili s chovem a s diverzitou ptačích čeledí bulbulovitých (Pycnonotidae) a timáliovitých (Timaliidae).

   Velmi mne zaujal referát Martina Smrčka o agresivitě kakaduů, který popisoval, k jakým konfliktům může dojít v nedostatečně velkých klecích, kde mohou být tito ptáci chováni v párech. Jeho reference o tom, jak hrubě se dokáže samec chovat při námluvách k samici, mě poněkud vyvedly z omylu stoprocentní partnerské harmonie u papoušků, jak jsem byl zvyklý ji číst v literatuře. Na přednášku Kamila Čiháka o putování černých čápů jsem bohužel už čekat nemohl, protože jsem musel na autobus.

   
Během dvou dní se mi podařilo obnovit některé kontakty a navázat jiné, z čehož mám vždycky velmi pozitivní pocit, takže se dá říct, že jsem se domů vrátil velmi spokojený. Ještě jednou díky organizátorům za jejich iniciativu a těším se na další setkání.
Petr Suvorov

Autor pracuje na částečný úvazek v pražské ZOO.

Více fotografií ze zimní zoo najdete na adrese http://txecoloco.rajce.idnes.cz/Seminar_Zoo_Dvur_Kralove_leden_2009_Colloquium_Zoo_Dvur_Kralove/

{mxc}