Články k tématu: Ptačí Kolekce

ZOOLOGICKÁ ZAHRADA PRAHA 2/3

V minulém díle jsem si dal měsíční pauzu v teplých krajích, abych se v dnešní části mohl vydat do podhůří. Od africké voliéry se totiž přesuneme podél pavilonu velkých želv a lanovky, kde naproti restauraci Gaston stojí zrekonstruovaný Pavilon vodních ptáků, dnes nazývaný jako Sečuán. Uvnitř bují podhorský asijský deštný les. Toto příjemné místo je ideální navštívit za brzkého rána, kdy není v zoo ještě tolik návštěvníků a ptáci více aktivují. Sečuán je ideálním pavilonem pro birdwatchera, kterého baví ptáky hledat. Druhy umístěné v něm totiž patří k menším a vzhledem k veliké prostoře není občas vůbec snadné je dohledat.

Pokud by se vám podařilo dostat se sem těsně po deváté hodině, můžete pavilon zastihnout ještě v době, kdy není puštěný centrální vodopád. Ten sice po designové stránce pěkně vypadá a do prostory se hodí, v ptačím kontextu je bohužel ale silně obtížnou částí expozice, protože v tak hlučném prostředí není slyšet ani hlásku. Ba co víc, nedokážu si představit, jak silně vyvinuté hlasové svaly musí zdejší obyvatelé mít, když se snaží obhájit svoje teritorium (podotýkám, že ne každý pták vstává ve tři ráno jako naši kosi…). Párkrát se mi podařilo se sem posadit, než kolegové vodopád spustili a ranní ptačí koncert stál opravdu za to. Nemá asi smyslu vyjmenovávat všechny druhy, které Sečuánský pavilon obývají – z pěvců tu najdete namátkou několik druhů timálií, sojkovců, nevšední sýkořici šedohlavou (Paradoxornis gularis – v celé Evropě tohoto ptáka chová pouze Pražská zoo!), hejno brkoslavů severních (Bombycilla garrulus) a pár atraktivních iren tyrkysových (Irena puella). Z nepěvců zde dominují krásné žluny větší (Picus flavinucha), které v Evropě najdete mimo Prahu jen v Plzni a Berlíně (v Praze se dokonce podařilo je rozmnožit jako první na světě!). Na centrálním rybníčku se mezi tucty větví skrývá posmutnělý vdovec potápky malé (Tachybaptus ruficollis), který beznadějně čeká na novou slečnu. V některém z příštích dílů se dočtete, jak jsem jej potkal coby neopeřené kuřátko pod máminou sukní v zoologické zahradě v Drážďanech. V hustém listoví se občas mihne pár satyrů Temminckových (Tragopan temminckii) a těm úplně nejtrpělivějším se podaří zahlédnout drobného perepela černohrdlého (Turnix suscitator; krátkokřídlý pták, menší o něco než náš kos), který se velmi rád ukrývá v pozemním podrostu. To už jsem ale asi vyčerpal celý druhový seznam, takže je na čase vyrazit dál.

Vedle Sečuánského pavilonu se nachází komplex několika velikých rybníků. První obývá hejno již zmíněných pelikánů kadeřavých (Pelecanus crispus), které se zde úspěšně daří množit. Na dalším každoročně hnízdí pár čápů černých (Ciconia nigra), jejichž mláďata jsou posléze nechávána, aby opustila areál zoo a posílila populaci ve volné přírodě. Paradoxně zde zahnízdil pár divokých polákům malých (Aythya nyroca), které v ČR uvidíte jen vzácně (a hnízdit už vůbec ne). Z domácích vrubozobých rybníček obývá pouze pár ostralek štíhlých (Anas acuta) a dvě samice velmi vzácných kachen temných (Anas sparsa), chovaných v Evropě pouze v ČR, Německu a Anglii, kterých si ovšem mezi půltuctem divokých kachen návštěvník málokdy všimne (zvláště když sem expoziční oddělení po několika měsících ještě ještě nedodalo cedulku…). Tento rybníček má propojený prostor s vedlejší mělčí vodní plochou, kde najdete veliké hejno plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus). Ti musí být kvůli velké genetické podobnosti oddělení zejména od plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber), se kterými se rádi kříží.

Projdeme-li kolem gueréz až k výběhu afrických mokřin, po pravé straně stojí dvě nenápadné voliéry přírody ČR. Otevřené jsou pouze od jara do podzimu, ale i tak v nich je co k vidění. Dvě přístavkové klece obývají kalousi ušatí (Asio otus) a sovy pálené (Tyto alba), čížkové lesní (Carduelis spinus) a osamělý samec jíkavce severního (Fringilla montifringilla). V prostupných voliérách je možné vidět v letní sezóně až 10 druhů zrnožravých pěvců, hrdličky divoké (Streptopelia turtur) i úžasné holuby doupňáky (Columba oenas).

V areálu dětské zoo pominu několik tuctů rozličné drůbeže, která se zde točí podle potřeby (nemyslím tím samozřejmě na rožni!). Poblíž stojí malá voliéra s několika druhy běžných papoušků, hrdličkami chechtavými (Streptopelia roseogrisea) a bažanty stříbrnými (Lophura nycthemera).

Další zastávkou, kde se dá nalézt několik zástupců ptačí říše, je poněkud netradičně pavilon šelem, kde v expozici Sonorské pouště poletuje pár holoubků vrabčích (Columbina passerina), kteří patří k nejmenším holubům vůbec. V centrálním výběhu velkých leguánů je pak možné vidět atraktivní šafránky velké (Sicalis flaveola) či hýly mexické (Carpodacus mexicanus). Ze šelmince si na chvilku odskočíme pod skalnatou stráň, kde uprostřed výběhů horských kopytníků stojí nevelká voliéra pro orlosupy bradaté (Gypaetus barbatus). Tito atraktivní největší dravci Evropy jsou v Praze chováni mnoho let a jejich potomkové již obohatili divoké populace v rakouských Alpách.

To už je ale naproti vidět expozice tzv. Laguny a Pavilon vodních ptáků. Areál laguny vznikl teprve před několika lety. Přesunula se sem značná kolekce jeřábů, kteří konečně dostali adekvátní expozice, které si zaslouží. Každý z výběhů obývá jeden druh – v prvním najdete krásné jeřáby daurské (Grus vipio), kteří jsou hitem několika posledních let, protože se je v zajetí daří množit. Za dobu mého působení v zoo jsme měli každý rok alespoň jedno kuřátko, úspěšně odchované až do dospělosti. Druhý výběh dostali drobní jeřábi panenští (Anthropoides virgo) z mongolských stepí. Jeřáby mandžuské (Grus japonensis) se v Pražské zoo již několik let nedaří rozmnožit. Stejně tak se odmítá reprodukovat i pár nádherných jeřábů rajských (Anthropoides paradisea). Pod nohami jeřábů se plete celá řada vrubozobých – dva druhy bernešek, dva druhy kachniček, husy malé (Anser erythropus), lžičáci pestří (Anas clypeata) či čírky dvouskvrnné (Anas formosa). Kolekci doplňují svérázné husice stračí (Anseranas semipalmata) a ještě svéráznější husice kuří (Cereopsis novaehollandiae), jejichž agresivita je zde nechvalně proslulá (zejména houserova). S jeřáby rajskými sdílí prostor hejno pelikánů bílých (Pelecanus onocrotalus).

Voliéry protějšího Pavilonu vodních ptáků působily již poněkud zastarale a potřebovaly zrenovovat. Navzdory tomu jako reprodukční stanice fungovaly skvěle. V současné době se na jejich místě staví velké průchozí polydruhové voliéry. Druhy z nich jsou umístěny v návštěvnicky nepřístupném zázemí pavilonu. Lze najít několik odlišných ptačích skupin. Vrubozobé zastupují nepříliš často chované pižmovky bělokřídlé (Asarcornis scutulata), dále ostralky bělolící (Anas bahamensis) a kachničky šedoboké (Callonetta leucophrys). Z brodivých je zde hejno čápů simbilů (Ciconia abdimii), kolpíků růžových (Platalea ajaja), excelentní plžožraví čápi zejozobové afričtí (Anastomus lamelligerus – v Evropě chovaní pouze v pěti zoo), volavčíci člunozobí (Cochlearius cochlearius) a dva druhy ibisů – rudý (Eudocimus ruber) a méně chovaný bílý (E. albus), kterého se bohužel nedaří příliš množit. Zvídavému návštěvníkovi neunikne pár krásných bukáčků malých (Ixobrychus minutus), kterým se po téměř ročním zabydlení podařilo odchovat letos první mládě. Mezi těmi všemi dlouhonohými ptáky se nemůžou ztratit slípky modré (Porphyrio porphyrio). Mezi interaktivní a velmi inteligentní chovance patří i velký zpěvný pták vlhovec chocholatý (Psarocolius decumanus), který může přes mříže zvídavě pozorovat ledňáky modrokřídlé (Dacelo leachii; nezaměňovat s ledňákem obrovským, jedná se o jiný druh!). Kolekci srostloprstých potom doplňuje pár dudků chocholatých (Upupa epops) a hejno mandelíků hajních (Coracias garrulus), kteří se v Praze naštěstí velmi dobře množí. Excelentním ptákem, který završuje celou kolekci této části zoo, je mladý samec žluvy hajní (Oriolus oriolus), o kterém si kolegové tak dlouho v jeho zeleném opeření mysleli, že je to samička, až jim jednoho jara prostě přepeřil do světle žluté, druhý rok se žlutá ještě více zintezivnila a když začal zpívat, tak už o jeho pohlaví nikdo nepochyboval. Praha se tím zařadila mezi jedno z osmi míst, kde můžete v evropských zoo tohoto nepřehlédnutelného plachého a mimořádně krásného zpěvného ptáka vidět zblízka.

A protože stoupání vzhůru okolo výběhů horských kopytníků je dlouhé a strmé a čtenář je jistě velmi unaven při představě, že bychom stoupali ještě několik odstavců, bude lepší zde pro dnešek skončit a měsíční pauzu využít k nabrání nových sil. Příště se dozvíte, proč je nejdražší pták Pražské zoo ukryt pozornosti návštěvníků, jak se nechat efektivně zmrzačit od pštrosa dvouprstého, kdo je nebezpečnější než hladový tygr Asík a proč jsou sekretářky téměř hysterické, když vidí pořádného chlapa.

Takže za měsíc nashledanou!

Petr Suvorov