Manželé Helga a Ladislav Štanclovi se do historie navěky zapsali jako legendy československé ornitologie a já jsem vděčná osudu, že jsem je mohla oba znát zblízka. Když jsem v mládí jezdívala do Rohovládovy Bělé, nejednou jsem u nich bývala na návštěvě. S panem Štanclem si bohužel již nepopovídáme, paní Helga ale poskytla rozhovor velmi ochotně.
Paní Helgo, myslím, že snad s výjimkou těch úplně nejmladších vás asi všichni členové znají. Určitě také vědí, že nejste Češka. Myslím si ale, že málokdo ví, odkud vlastně pocházíte jak jste se dostala do Čech?
Já pocházím z Německa, z Chemnitzu – to je bývalý Karl-Marx-Stadt v NDR. Do Československa jsem přišla za manželem.
O ptáky jste se začala zajímat až po boku manžela?
Kdepak! Já jsem se o ptáky se zajímala už od mládí. Pamatuji se, jak mě jako malou dědeček vozil na sáňkách do lesa a tam mi ukazoval ptáčky, sýkorky…Už v Německu jsem i kroužkovala. Chodila jsem pořád v holinách a maminka to nechápala a hubovala mě, že se neoblíkám jako holka…
Kde a jak jste se seznámila s Ladislavem Štanclem?
S Láďou jsme se poprvé setkali v roce 1964, když on přijel do Německa. Pak v roce 1965 jsem s přáteli byla v Lednici, kam nás Láďa s kamarády pozvali. Psali jsme si. Láďa byl velmi zručný kreslíř. Když mi psal dopisy, na každý nakreslil nějakého ptáka a já jsem ho musela určit a tím se učila české názvy ptáků. V prosinci 1967 jsme se vzali.
A podle čeho jste se rozhodovali, kde budete žít? Manžel nechtěl do Německa?
Víš jak jsem se dostala do Čech? Láďa říkal, že budeme v Německu, tak jsem se na to připravovala. Pracovala jsem tam v sanatoriu. Dokud jsem byla svobodná, měla jsem malý byt. Když jsem se vdala, dostala jsem od sanatoria velký, abychom tam mohli žít. Láďa měl několik nabídek na zaměstnání. Ale pak zjistil, že v Německu je kroužkovací licence omezená, vydají ti ji jen pro určitou oblast a jinde kroužkovat nemůžeš. A navíc je ještě vázaná na určitý druh nebo skupinu ptáků. Takže pochopil, že by tam nemohl kroužkovat tak, jak byl zvyklý. To rozhodlo. Místo aby se stěhoval do Německa, začal ve Bělé stavět barák. Tak jsem se stěhovala já a stavěli jsme spolu. Ale já jsem nikdy nelitovala, že jsem šla do Čech. Bydlím tady víc než 40 let, ale kontakty s lidmi v Německu mám pořád. Každý rok sem za mnou někdo přijede. Já tam bohužel jezdit nemohu, nemám jak se tam dostat. Musel by mě někdo dovézt a to je složité. Ale kdyby to šlo, ráda bych do Německa jezdila častěji.
Dneska se lidé stěhují i za hranice zcela normálně. Tehdy to ale tak běžné nebylo. Jaké to bylo, přestěhovat se ze socialistického Německa do socialistického Československa?
Když jsem se stěhovala do Československa, byla to strašná buzerace. Nesměla jsem si s sebou skoro nic vzít – pračku, ledničku, klavír, ale dokonce ani noty na klavír nebo knihy, vše jsem musela nechat doma. Když už jsem něco opravdu potřebovala, mohla jsem to mít, ale jen staré. A na všechno se musely vypisovat papíry. Každou knížku jsem musela zapsat – autor, název… Hádala jsem se s nimi, že přece jedu do socialistického státu, ale oni měli takové zákony. Až po letech ten zákon změnili, kvůli takovým, jako jsem byla já. V letech 1968 a 69 – to soudruzi předváděli divadlo! To už jsem bydlela v Československu a jela jsem navštívit maminku do Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz). A oni mě pak nechtěli pustit zpátky! Chtěli po mně vyplnit spousty papírů a povolení… Později pak to samé musela absolvovat maminka. Když zemřel můj otec, přestěhovala se ke mně do Čech a sedm let jsme tu žili spolu, než zemřela.
Vy jste pracovala myslím někde v pardubické nemocnici?
Já jsem vystudovaná medicínská laborantka. V Německu jsem pracovala v sanatoriu a když jsem přišla do Československa, nastoupila jsem jako záskok za mateřskou do parazitologického ústavu ČSAV. Když se pak kolegyně vrátila z mateřské, dostala jsem místo v mykologickém ústavu ČSAV. To bylo na stejné chodbě, jen vedlejší laboratoř. Tam jsem pak pracovala mnoho let. Dělala jsem různé testy na mykózy, dokonce jsem jednu dobu dělala na zakázku testy pro ČSO – mykózy a ptáci. Ale máš pravdu, ty laboratoře ČSAV jsou v areálu pardubické nemocnice, takže jsem vlastně pracovala „v nemocnici“.
Jak vypadala spolupráce slavných bratrů Štancových, když jste se s Láďou vzali?
My jsme pak s Láďou hodně jezdili sami. Ale s Frantou jsme také často bývali. Vzpomínám, jak jsem jednou u Nesytu našla hnízdo konipasů lučních s šesti mláďaty. To tam právě byl i Franta. Říkala jsem Láďovi, že mám šest mladých konipasů. A on na to řekl: mýlíš se. Tři jsou pro mě, tři pro Fanouše. Takový byl celý on.
Přímo se nabízí otázka, kde v tom dělení je místo pro vás? Dva pro tebe, dva pro mě, dva pro Fanouše… To by vůči nálezci hnízda bylo spravedlivější, ne?
Ale já jsem sama nekroužkovala! Když jsem se přestěhovala do Československa, chtěla jsem si u pánů Hanzáka a Formánka udělat kroužkovatelské zkoušky. Hanzák se mě ptal proč chci kroužkovat. Řekla jsem mu z legrace, že proto, abych mohla dělat konkurenci manželovi. A on na to řekl, že to teda v žádném případě. Takže z toho nic nebylo a kroužkovali jsme s Láďou spolu. Já jsem vlastní kroužkovací licenci nikdy neměla, ale dali mi razítko, že „si můžu dělat co chci“ (tj. můžu kroužkovat – pozn. red.).
Takže jste okroužkovali s manželem. Pokud vím, prošly vám rukama desetitisíce ptáků. Myslím, že jste kroužkovali především na rybnících, že?
Ano, chodili jsme na rybníky tady v okolí. To jsme se něco nachodili! Do Sopřeče pěšky – to máš skoro 7 km, broďáky, sítě, všechno na zádech. Později jsme pak měli mopeda, tak jsme jezdili na něm. To jsme si polepšili.
Vy jste s manžele tvořili nerozlučnou dvojici. Pořád jsem všude jezdili spolu?
Jezdili jsme spolu a dobře jsme se doplňovali. Láďa víc pozoroval, já jsem zase víc slyšela. Láďa byl ale dlouhá léta v invalidním důchodu. V posledních letech nemohl pořádně chodit, tak seděl na břehu a všechno řídil. Všechno jsem musela dělat já. Hledala jsem pochopy, chytala kachny a potápky … On mě navigoval ze břehu, já jsem mu všechno nosila a on kroužkoval.
Vy to říkáte, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Jak jste chytala kachny a potápky?
Chytali jsme je hlavně do tenat, ale také jsme chytali mláďata. V plavkách v rybníku jsme honili kachňata nebo pelichající kachny… Jednou jsem viděla potápku se čtyřmi mláďaty. Zrovna slézala z hnízda, mláďata jí vlezla na hřbet a ona šla do vody. Tak jsem za nima skočila, oblečená jak jsem byla, a všechna čtyři mláďata jsem chytila. Fanda s Láďou mi pak říkali – „ty někomu říkej, že je blázen!“. A když jsem večer šla do hospody pro pivo, tak mi úplně neznámí chlapi říkali: „tak jsme slyšeli, že vy jste stejný blázen, jako váš muž!“.
Úplně si to představuji… Máte ještě jinou humornou historku?
Jéje, těch by bylo! Ale mám i vážné. Víš to, že první hnízda volavek ve východních Čechách jsem objevila já? Bylo to asi před 20 lety. Bylo jich jedenáct. Byly u Trhoňky (rybník nedaleko Bohdanče – pozn. red.). Nikdo mi to tenkrát nechtěl věřit, dokud se sami nepřesvědčili. Ale museli jsme být ticho, nikomu to neříkat, rybáři by je zničili.
Kroužkovali jste také na nocovištích?
Často. Někdy jsme chytli v noci i 200 ptáků! To bylo něco. Všechno jsme to potmě okroužkovali, umíš si představit, jaká to byla práce! Někdy nám pomáhala i moje maminka, když zrovna přijela na návštěvu. Pouštěli jsme je ale samozřejmě až ráno za světla. Takové množství ptáků nemůžeš nechávat přes noc v pytlíkách. Tak jsme na ně měli takové bedny s bidlem, svrchu přikryté sítí a tam jsme je pouštěli. Oni na tom bidle přenocovali a ráno jsme je všechny najednou pustili. To byl vždycky mrak, když to vyletělo!
Ale taky jsme chytali havrany do lapacích voliér – na chleba, brambory…, chodili na ty kachny, Láďa hodně kroužkoval i čejky, třeba i 100 ročně.
To zní jako byste vy čejky nekroužkovala?
Ale taky, ale ne tolik. S čejkami mám příhodu. Láďa věděl, že když kroužkoval mladé čejky, vždycky byly v hnízdě čtyři. Jednou, když už byl nemocný a byl ve špitále, jsem šla sama ven. Podařilo se mi najít a okroužkovat 2 čejčata. Chlubila jsem se pak Láďovi v nemocnici, ale on, místo aby mě pochválil, řekl: "kde jsou dvě, jsou i další dvě. Vrať se tam a hledej!". A měl pravdu, byly tam čtyři.
Vzpomínám si, že jsme k vám domů jednou vezli nějakého zraněného bahňáka, kterého jsme při kroužkování našli někde u rybníka. Asi jsme nebyli sami, kdo k vám vozil nalezené ptáky?
To máš pravdu, mívali jsme toho hodně. Dokonce jsme měli zařízený sklep, abychom tam mohli mít ptáky, co nám lidi přinesli. Hlavně v zimě nosili všelijaké dravce. Nejčastěji jsme měli poštolky a káně. Ale ono to není jen tak. To máš nějakého krmení! Krmili jsme je drůbežími křídly, i masem – všechno jsme ale museli kupovat, žádný zdroj jsme neměli. My jsme nikdy neměli moc peněz, ale na krmení nám zbylo vždycky.
Ale neměli jsme jen dravce, také jsem třeba měla doma ve vaně potáplici! Přinesli ji z popílkoviště ze Semtína, celou špinavou, zalepenou… Tak jsem ji umyla a pak byla ve vaně. Ryby jsme neměli, tak jsem ji krmila mletým masem. S tou jsme si užili. Pořád útočila na řetízek od špuntu ve vaně – asi jí připomínal rybu, když byl tak lesklý. Občas jsem ji vyndávala na podlahu na vlhké hadry. Jenže ona se když chtěla vydělat, musela být ve vodě. Na suchu jí to nešlo. Tak musela zas do vany. Ale neumíte si představit, co dělala v noci! Ona tak strašně řvala, že se nedalo spát! Chodila jsem k ní, hladila ji, ale jak jsem odešla, řvala zas. Haúú, haúúú… (předvádí). Ne nadarmo ji Němci nazývají „Meereshorn“ (mořský roh, mořská trouba – pozn. red.). V přírodě, když se ozývají na moři, je jejich hlas slyšet až 19 km daleko! Když se dostala zas do kondice, jela jsem ji pustit na jeden z rybníků u Bohdanče. Zajela pod vodu a dlouho nebylo nic vidět. Pak se vynořila uprostřed rybníka a já jsem měla velkou radost, že se ji podařilo zachránit.
Váš švagr František vzpomínal, jak se málem utopil v bahně, kam zapadnul. Máte nějakou podobnou příhodu?
Jo, jednou na podzim, když už byla už pořádná zima, jsme šli na bahňáky. Láďa tehdy už nemohl moc chodit, tak mě poslal, abych postavila tyče v bahně. Já jsem měla na sobě kožich. A najednou mi ujela noha, spadla jsem do bahna, ten kožich mě tížil a nemohla jsem se dostat ven. Láďa se ke mně připlazil a tahal mě, taktak jsme vylezli.
Několikrát jste tu zmínila, že váš manžel byl nemocný. Před jedenácti lety zemřel. Říká se, že na tuberkulózu…
Ano říká, ale to není pravda. Manžela celý život léčili na TBC, ale on ji neměl. Já myslím, že měl nějakou mykózu od ptáků. Bohužel ty léky, co mu na to dávali, mu poškodili nervovou soustavu. Proto pak dlouhá léta byl v invalidním důchodu, v posledních letech skoro nemohl chodit a špatně mluvil. Pak dostal zánět cév do nohy a skončilo to amputací. Ale i s jednou nohou ještě celkem normálně žil. Pak mu ale našli karcinom na plicích a na to zemřel. Bylo mu sedmdesát let.
Škoda, že odešel… Ráda vzpomínám, jak jsme u vás doma dělali kroužkovatelské zkoušky. Bylo to celé moc příjemné, žádný stres ze zkoušek… Pamatuji si, že jste kvůli nám dokonce upekla buchtu.
Nojo zkoušky… To nebyla jenom buchta. Taky jsem měli domácí víno a vařila jsem bramboračku… Chtěli jsme, aby se lidi nebáli. Zkoušky u nás dělaly desítky adeptů. Někteří byli dobří, někteří ne… Láďa si jednou nachystal takové podobné fotky (ukazuje na fotgrafii mladé pěnice vlašské). Říkala jsem mu, prosím tě, to jim nemůžeš dávat, kdo by to mohl poznat! Ale to tady tehdy byl ten Václav Koza, a on vám to úplně všechno znal! Ten byl opravdu dobrej. Vás se sestrou si taky pamatuju. Taky jste byly dobré. Znaly jste všechny ty proužky a zářezy na křídlech…, a pak jste nepoznaly živého zvonohlíka! To bylo legrační. (nojo, když ono to bylo v zimě…; kdo by ho čekal? – pozn. Svě)
Tehdy měl málokdo auto, tak k nám lidi jezdili autobusem nebo je někdo vzal… Někdy autobus přijel dřív, než jsme byli domluvení na začátek zkoušek, a to pak třeba čekali. Jednou jsem viděla z okna, jak někdo chodí po cestě sem a tam a pořád kouká do papírů. Od osmi měly být zkoušky, to bylo někdy po sedmé, tak jsem si říkala, že to bude určitě k nám. Tak jsem ho zavolala a říkala jsem – pojďte si sednout do haly, učit se můžete i v teple! A to byl Jiří Zajíc.
Pamatuji se, že jste mívali za domem na zahradě sítě. Ještě je tam máte?
Měli jsme je tam celoročně spoustu let. Ale už je nemám. Už to nejde. Je mi osmdesát dva let! Špatně chodím, nemůžu se natahovat ani ohýbat… Nemohla bych ptáky vyndávat ze sítě. Už několik let nekroužkuju, naposled někdy před sedmi lety. Už ani v prstech nemám potřebnou obratnost. (když sleduji, jak s bravurní profesionalitou bere ptáky do rukou, manipuluje s nimi s dokonalou jistotou, druhy určuje suverénně a bez zaváhání, těžko se tomu věří – pozn. Svě). Vlastně už se ani nedostanu nikam do přírody. Jen když mě někdo doveze. Ale ten Paclík, to je džentlmen. Představte si, že mě jednou naložil do auta a provezl mě po všech těch našich rybnících, kam jsme jezdívali!
Paní Helgo, moc hezky se s vámi povídá. Je to velmi zajímavé, ale musíme skončit. Co byste chtěla říct na závěr?
Prožili jsme hezký život. Jak se říká: Byli jsme mladí a krásní. Teď už jsme jen „A“. Poznali jsme hodně zajímavých lidí, máme hodně zážitků a vzpomínky… to nás drží nad vodou.
Tak ať se nad tou vodou ještě dlouho udržíte! Těším se, že se nejpozději za rok s námi zase podíváte na rybník. A snad se uvidíme v listopadu na schůzi pobočky.
Rozhovor vznikal 29. 6. 2009 v Rohovládově Bělé při návštěvě u Františka Štancla a 15. 7. 2009 při kroužkování v Dolanské zátoce Bohdanečského rybníka, kde s námi paní Helga strávila několik hodin. Ptala se Svě.
Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, švagrové Helgy Štanclové.
{mxc}
"Balabán" = umělá imitace
Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila. Pana Františka Štancla a jeho manželku Marii znám už přes třicet let. A protože jsem svého času trávila nemálo času v Rohovládově Bělé v rodině jeho sestry, znám ho nejen osobně, ale i z vyprávění blízkých členů rodiny. Jsem ráda, že mu rozhovor můžeme dát k narozeninám, i když to tentokrát nejsou žádné „kulatiny“. Pan Štancl oslaví 19. července 72. narozeniny.
Ostružno – René Decartes mnoho lidí (k jejich škodě) již v 17. století přesvědčil, že zvířata nemají duši. Ještě na konci 19. století se i mezi učenci našli tací, kteří věřili, že zvířata necítí bolest (asi nikdy nešlápli žádnému psovi na ocas). Naproti tomu severoameričtí indiáni označovali zvířata výrazem, který by se dal přeložit jako „lidské bytosti“ nebo „bratříčci“. Ale ponechme každému jeho názor na tento filozofický problém.
