Články k tématu: Nezařazené

V jedne z nejnavstevovanejsich ornitologickych lokalit ve stredni Evrope jsem uz nekolikrat byl. Od me posledni navstevy je to ale skoro deset let, a navic to bylo vzdy v suchem letnim obdobi. Kdyz se tedy na webu CSO rozhodovalo o cili jarni exkurze, kliknul jsem na NP Hortobagy. Po zverejneni vysledku hlasovani jsem ani chvili nevahal. Prihlasil na dny 13. – 16. kvetna 2010 sebe i sestileteho syna Ondrase na jeho prvni zahranicni „expedici“. Na ni, doufam, uvidi nektere druhy, ktere zna doposud jen z atlasu. Stali jsme se tak cleny prvniho ze dvou zajezdu, ktere pro CSO poradala CK Primaroute, nebot zajem byl pochopitelne docela velky. Sestavu cestovatelu v autobuse bych rozdelil do tri skupin. Zkusenejsi pozorovatele-birdwatcheri ptaku, jejich fotografove, a ti, kteri se do teto oblasti prijeli s mirne exotictejsimi ptacimi druhy teprve seznamovat.

Celý článek →

Dropi velcí (Otis tarda) – foto: P. Suvorov

V rámci kurzu Avifauna Evropy jsme se s Petrem Musilem vypravili třetí únorový víkend z Prahy na malou exkurzi do moravských končin a navštívili jsme i naše milé rakouské sousedy. Do poslední chvíle jsme (jak již tradičně) nevěděli, jestli bude dostatečný počet míst v autech, ale vše dobře dopadlo a my jsme v pátek vyrazili celkem 12 účastníků ve třech vozech do Lednice na Moravě. Kolega mě ještě před cestou obšťastnil zprávou, že Nové Mlýny jsou zamrzlé a že žádné ptáky neuvidíme.

Celý článek →

Když jsem jednoho z níže vystupujících kolegů požádala o rozhovor pro web, souhlasil pouze za podmínky, že to bude rozhovor s celou „Dolnočermenskou skupinou“. Neměla jsem o její existenci ani potuchy a možná jste na tom mnozí stejně. Zjistila jsem, že naši čtyři kolegové z Dolní Čermné překypují aktivitami, ale protože příliš nejezdí na pardubické schůze, nepatří v pobočce k nejznámnějším osobám. Pojďme se tedy s nimi seznámit alespoň touto formou…

Je vás hodně, tak abychom se v tom nějak zorientovali, nejdříve se prosím každý představte. Můžete pěkně jeden po druhém stručně odpovědět na několik základních otázek?

1) Jméno?
2) Jak dlouho se zabýváte ornitologií ?
3) Kdo vás k ornitologii přivedl ?
4) Máte oblíbený ptačí druh nebo čeleď?
5) Máte i jiné koníčky?
6) Kde pracujete – studujete?
7) Ženatý – neženatý, děti?
8) Jak rodina nahlíží na vaše zájmy – chodí s vámi na ptáky?
9) Jezdíte do Pardubic na schůze?

1) Aleš Hampl (AH)
2) Přibližně od 7. třídy základní školy, což je asi 40 let.
3) O přírodu obecně jsem se zajímal od malička, ale specielně s ornitologií mě seznámil a v kroužkování „vyučil“ pan František Štancl, který často jezdil kroužkovat k nám na rybník.
4) Nemám vyhraněný zájem jen o některou skupinu ptáků, ale když už mám jmenovat, pak to jsou sovy.
5) To je můj problém, že koníčků mám víc, takže se žádnému nemůžu věnovat na 100 %. Z těch dalších je to ochotnické divadlo, kolo a bonsaje, ve kterých jsem stálý nadšený začátečník. Rybaření, ve kterém jsem se věnoval lovu na umělou mušku, jsem už pro nedostatek času vzdal.
6) Pracuji na Městském úřadu v Lanškrouně.
7) Jsem ženatý, a mám jednoho syna a jednu dceru.
8) Tohoto koníčka se mnou nikdo z rodiny přímo nesdílí, ale zájem projevují a mně ho tolerují.
9) Podle časových možností jezdím, i když zrovna v minulém roce jsem měl absence.

1) Petr Havel (PH)
2) Přibližně jako Aleš, intenzivněji od roku 1983.
3) Po otci jsem měl zájem o přírodu a přes něj jsem se dozvěděl o panu Štanclovi. Ten měl hlavní podíl na mém zájmu o ornitologii.
4) Sovy a králíčci.
5) Zahrada, turistika.
6) U firmy, která dělá povrchy sportovních hřišť. Přes zimu na lyžařském vleku v Čenkovicích.
7) Rozvedený, mám jednu dceru a jednoho syna.
8) Tohoto koníčka mí potomci nezdědili, své nástupce jsem si našel mimo oblast mé rodiny.
9) Vzhledem ke svému zaměstnání velice sporadicky. Pokud čas dovolí, jedu rád.

1) Jan (Honza) Růžička (HR)
2) Asi třináct let.
3) Ke vztahu k přírodě mě přivedl Petrův (Havla) otec, no a odtud už bylo blízko k Petrovi a Alešovi, navíc jsme tehdy byli sousedy.
4) Vlaštovku.
5) Hasiči, turistika.
6) Studuji (doufám, že už posledním rokem) Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor Učitelství biologie a zeměpisu pro střední školy. Částečně už také pracuji, učím přírodopis na základní škole v Dolní Čermné.
7) Neženatý, zadaný, bezdětný.
8) Rodina mě v ornitologii dost podporuje, nejvíc k ní má vztah můj starší bratr, který mi s oblibou chytal čížky na krmítku a já je pak kroužkoval, když jsem přijel ze školy odpoledne domů.
9) Spíše ne, především z časových důvodů, a když zrovna nejedou kolegové, samotnému se mi ani nechce.

1) Michal Nastoupil (MN)
2) Od roku 2003
3) Aleš, Petr a Honza, na Vítání ptačího zpěvu.
4) Dravci a sovy
5) Hasiči, motorka, kolo, geocaching,…
6) Pátým rokem studuji na SOŠ a SOU v Lanškrouně ( Mechanik elektronik a nástrojař).
7) Svobodný, děti žádné.
8) Rodiče jsou rádi, že mám tento koníček, ale jinak se o ornitologii nezajímají.
9) ne

Výborně. Tak už víme, s kým si budeme povídat a můžeme přejí ke společným otázkám.

Zdá se, že Dolní Čermná je obcí s nevyšší hustotou ornitologů na metr čtvereční v celých východních Čechách. Jak si to vysvětlujete?

AH: To opravdu nevím, asi to bude náhoda. Možná zanedlouho se obdobná situace objeví jinde.

PH: Příčinu neznám, ale těší mě, že zde je už více ornitologů, než myslivců.

HR: Asi dobří učitelé .

Jsou mezi vámi docela velké věkové rozdíly – mezi nejstarším a nejmladším to dělá skoro 33 let. Jak jste se dali dohromady?

AH: Přestože jsem se ornitologii začal věnovat jako první, paradoxně jsem se k ní dostal přes Petra Havla. Ten mně řekl, že k nám na rybník jezdí kroužkovat pan Štancl a že bychom mu mohli chodit pomáhat. Zatímco Petr bydlel na náměstí, já ze školy chodil kolem rybníka. A jak jsem uviděl u rákosí o sloupek plotu opřenou červenou motorku, honem domů, převléknout, gumáky – a k rybníku. Telefon jsme neměli, tak Petr se o tom ode mě dozvěděl až druhý den ve škole.

Petr se intenzivněji začal našemu společnému koníčku věnovat v době, kdy jsem já získal kroužkovací oprávnění a za čas u Ládi Štancla složil kroužkovatelské zkoušky i on.

Po letech se k nám přidal i šikovný školák Honza Růžička. A protože my s Petrem jsme neměli na kroužkování tolik času, kolik vyžadoval on, po dovršení předepsaného věku získal kroužkovací oprávnění i on, tentokrát už v Praze.

No a nejmladší z naší skupiny – Michal Nastoupil byl v dětství pěkný „výlupek“. Jednou nám z klukoviny rozbil pod splavem polobudku na konipasy. My jsme se to dozvěděli a Honza si ho podal. Promluvil mu do duše a řekl mu, že náhradou musí vyrobit a s námi vyvěsit dvě nové budky. A jak se říká „Z pytláka nejlepší hajný“, Michala to chytilo a dnes nám vydatně pomáhá!

Říkáte si „Dolnočermenská skupina“. Máte mezi sebou šéfa, nebo tu panuje demokracie?

AH: Nikdy jsme nějakého autoritářského šéfa neměli. Jediné nezáviděníhodné šéfovství spočívá v tom, že dříve jsem měl veškeré evidence a administrativu na starosti já, dnes už to – zaplať bůh – dělá Honza. A kdy, co a kam se půjde kroužkovat nebo dělat, záleží na dohodě.

PH: Vládne demokracie, ale za „otce zakladatele“ považujeme Aleše.

HR: Administrativa není až takové šéfování, je dobře, že se vzájemně respektujeme, takže žádného šéfa nepotřebujeme.

Vyrážíte „na ptáky“ každý zvlášť, nebo chodíte společně?

AH: To záleží čistě na našich časových možnostech. Dáváme ale přednost společným akcím.

Mezi kroužkovateli často panuje rivalita, čí kroužek pták ponese a vy prý kroužkujete na „společné kroužky“. Co to znamená? A u vás ta rivalita neplatí?

AH: Když jako druhý začal kroužkovat Petr, domluvili jsme se, že pro minimalizaci administrativy nebudeme vykazovat kroužkování zvlášť, ale společně. Stejně se později přidal i Honza. Na kroužkovací stanici byl tento způsob schválen. Na nás to má jen zvýšené nároky v oblasti komunikace. Zatím se však žádné podstatné problémy nevyskytly.

A co se týče rivality – ano, na zpětných hlášeních by asi měla být uvedena všechna jména. Ale my mezi sebou většinou víme, kdo co kroužkoval a zatím jsme neměli důvod k nějakým hádkám.

HR: Navíc je výhodou to, že se nemusíme dohadovat, kdo okroužkuje např. jediné hnízdo čápů v Čermné, takhle jde ten, kdo má čas, ale okroužkovali jsme to jakoby společně.

Máte nějaké druhy nebo ptačí skupiny, na které se zvláště zaměřujete?

AH: Rádi chytáme sovy, v minulosti jsme kroužkovali dost konipasů horských, ale po rekonstrukci rybníka již přes splav málokdy teče voda a přilehlá část potoka zarůstá trávou, takže současné podmínky jsou velmi špatné. Je to škoda, protože s konipasy horskými se tam chytali i konipasi bílí, ledňáčci a pisíci.

Měli jsme úspěchy i s odchytem datlů černých na hlas, mj. v současnosti máme prokázaný dosud nejvyšší věk: datla, který byl kroužkován zde v Dolní Čermné 23.05.1999 jako pull. jsme odchytili asi 2 km vzdušnou čarou od místa kroužkování u nové hnízdní dutiny 28.03.2005 jako samce. Takže věk asi 5 let a 10 měsíců. Nevím o tom, že by byl do této doby překonán. V poslední době jsme ale zrovna v čase hnízdění datlů bohužel dost vytíženi i jinými aktivitami. Navíc nám některé datlí lokality ubývají.

Přes zimu se věnujeme odchytům na krmítkách, která máme jak u domů, tak i v lese. Tam se chytají především „obyčejní“ ptáci (sýkory, brhlíci, zvonci, vrabci, čížci, …), ale občas se chytí i dlask, jíkavec apod.

PH: Mimo to, co uvedl Aleš, jsou to i králíčci, a v budkách se věnujeme dutinovým hnízdičům.

HR: S Michalem se věnujeme vlaštovce obecné už více než 5 let. Kontrolujeme hnízdiště ve dvou kravínech a příležitostně ve chlévech v Čermné. Vyplňujeme hnízdní karty a loni jsme se zapojili ještě do projektu RAS pro vlaštovku.

Podnikáte společné výpravy i na vzdálenější lokality (třeba i do zahraničí), nebo jste věrní krajině ve svém okolí?

AH: Preferujeme naši obec, zřídka i blízké okolí. Souvisí to jednak s tím, že nemáme ambice kroužkovat neobvyklé druhy a honit se za vzácnostmi, jednak s tím, že je problém zjišťovat, kde všude kdo kroužkuje, abychom mu, tak říkajíc „nelezli do zelí“.

Pořád mluvíte o kroužkování. Předpokládám ale, že se v ornitologii věnujete i dalším činnostem. Co ještě děláte?

AH: Těch aktivit je samozřejmě víc. Podíleli jsme se na několika zimních a hnízdních sčítání ptáků, po čtyři roky jsem monitoroval výskyt chřástala polního na dvou trasách v ptačí oblasti Králický Sněžník, Honza a Michal pracují na projektu „Vlaštovka“, v letošním roce (2010) uspořádáme už 16. ročník Vítání ptačího zpěvu v Dolní Čermné, provádíme zimní sčítání vodních ptáků, Michal dělá zimní sčítání kání, v roce 2007 jsme uspořádali výstavu k 25. výročí našeho kroužkování v Dolní Čermné, Honza je také spoluzakladatel a organizátor přírodovědné expozice našeho malého muzea. Příležitostně jsme zváni na besedy s ornitologickou tématikou.

Jen krátce bych se chtěl zastavit u Vítání ptačího zpěvu. Z přehledů jsem zjistil, že už jsme poslední v republice, kdo zahajuje v doporučený čas, tj. ve 4:00 h. Vycházíme však z toho, že nejen „ptačí“ program, ale i procházka za vycházejícího slunce má své nezaměnitelné kouzlo.

PH: Ještě bych mohl zmínit vyvěšování budek pro pěvce, sovy a poštolky a dále mimo běžného zimního přikrmování u domu i úspěšné přikrmování v lese.

HR: S Michalem také děláme ukázky kroužkování a odchytu pro školy, případně přírodovědnou soutěž v muzeu pro základní školy.

Co považujete za svůj největší společný úspěch?

AH: Nevím, co považovat za úspěch. Nepatříme mezi kroužkovatele, kteří by se předháněli v počtu okroužkovaných ptáků, nebo se honili za novými a stále vzácnějšími druhy, i když – samozřejmě – každý takový odchyt potěší.

Takže za úspěch budu považovat, když nám naše skupina vydrží, případně se rozšíří a hlavně, když naše činnost bude mít pozitivní vliv na chování obyvatel obce a okolí vůči přírodě.

Kteří z ornitologů na vás měli největší vliv a na které rádi vzpomínáte?

AH: Tak v první řadě pan František Štancl. Jak už jsem uvedl v úvodu, on mě k ornitologii přivedl, naučil mě poznávat ptáky a kroužkovat je. Často jsem k němu na Haldu do hájovny jezdil a odtud jsme buď vyráželi do okolí, nebo chytali u domu. Měl tam pro to skvělé podmínky. Také mě naučil síťovat, tak jsem si na vojně vyrobil síť na sovy. A přestože dnes se už dá všechno koupit, občas to ještě využiji. Zrovna teď na přelomu roku jsem opravoval sklopky a některá síťová dna sklopek bylo nutno vyměnit.

Dál musím jmenovat pana Jiřího Houdka, se kterým jsem sice mockrát v terénu nebyl, ale hodně času jsme strávili „ptákologickými“ debatami a spolupracovali jsme na výrobě nebo zdokonalení odchytových zařízení.

Moc rád vzpomínám na Ladislava Štancla. U něj jsem absolvoval kroužkovatelské zkoušky a i potom jsem ho navštěvoval. K tomu neodmyslitelně patřila i neobvyklá pohostinnost jeho manželky Helgy. Teď jí několik let dlužím návštěvu. Už jsme to s Petrem měli před Vánocemi naplánované, zhatila mně to však nepříjemná nemoc. No, snad to ještě do konce zimy stihneme.

No a nesmím zapomenout na Františka Šeredu. Vždy jsem se těšil na každé setkání s ním. Je to vynikající preparátor a dodnes spolupracujeme ve prospěch našeho muzea.

Mohl bych jmenovat dál a dál, ale nevím, kdy bychom skončili.

PH: Mimo ty, co jmenoval Aleš, vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z aktivů spolupracovníků kroužkovací stanice s Východočechy, pány Prášilem a Vávrou, panem Součkem ze Šumperka a bývalými pracovníky kroužkovací stanice, pány Jiřím Formánkem a Jaroslavem Škopkem.

HR: Já jsem se s výše zmíněnými pány (kromě pana Ladislava Štancla) a dámou (paní Helgou) setkal také párkrát a musím říct, že vzpomínám na všechny. Samozřejmě, že největší vliv z ornitologů na mě měli Aleš s Petrem, ale nejvíce mě fascinuje pan Jaroslav Škopek. Jeho znalosti a praktické dovednosti jsou obdivuhodné.

Kam byste se chtěli podívat a jaké ptáky pozorovat (chytit…), kdyby ani čas ani peníze nehrály roli?

AH: Přiznám se, že mě exotika neláká. Takže když už bych měl tu nabídnutou možnost, vyhrála by asi Skandinávie, Laponsko, Sibiř. Ani bych nemusel chytat. Stačilo by chodit a dívat se …

PH: Jedno ze svých přání jsem si již splnil – návštěvu Norska. Příroda jako celek mě tam tak uchvátila, že po zážitcích z této země bych chtěl poznat i další skandinávské země.

HR: Pobaltí a Afrika v zimě (aby se daly chytat vlaštovky )

MN: Francie a skandinávské země…

Vaše touhy po severovýchodních dálkách jsou mi blízké. A vypadá to, že jsou i vcelku snadno zrealizovatelné – tak ať se vám to podaří!

Děkuji vám za rozhovor a přeji vám, aby vám vaše skupina opravdu vydržela ještě dlouho, abyste nasbírali mnoho dalších společných krásných zážitků a abyste „hustotu ornitologů na metr čtvereční“ ještě zvýšili.

(rozhovor vznikl pomocí mailové korespondence ve dnech 13.-21.1.2010; ptala se Svě)

Den první sobota 2.1.2010

Pokud se letošní zimní labutí akce nezapíše do historie ničím jiným, zapíše se mezinárodní účastí. Jaké bylo moje podivení, když z jednoho z aut, kterými přijela polská výprava, vystoupil sympatický šikmooký Asiat. Byl mi představen jako Mongol Dovdon Murun. Naštěstí mluví dobře polsky (má v Polsku agenturu, která pořádá přírodovědné zájezdy do Mongolska), tak se s ním domluvím. Horší to pro mě je s hostem, kterého přivezl Petr Suvorov. Španělský profesionální ornitolog José mluví jen španělsky a anglicky, a to není nic pro mě. Celkem se nás dnes u Bajkalu sešlo 19 (6 Poláků, 1 Mongol, 1 Španěl a 11 Čechů). Z médií nás navštívily ČT1, TV Prima, ČR Hradec Králové, ČTK a Pardubický Zpravodaj (snad jsem na nikoho nezapomněla).

První pohled na Bajkal – chytání bude těžké, protože led není dost pevný, aby nás unesl a zbytková vodní plocha je v místě, kde se labutím jen obtížně vychází z vody.

Druhý pohled na Bajkal – k našemu překvapení se zde zdržuje „stará známá“ límcovaná labuť z Chorvatska (límec 55PA). Od tohoto ptáka máme již pěknou řádku odečtů z různých míst VČ (viz „Odečty jiných labutí“). Celkem bylo dnes na Bajkale 22 labutí.

Obavy z obtížného chytání se bohužel potvrdily. Po téměř dvouhodinovém snažení, během kterého si Kuba Vrána a Wojtek „Szakal“ stihli promáčet boty se podařilo chytit jen 3 labutě a další už se odmítaly přiblížit na chytací vzdálenost. Takže jsme se přesunuli na Labe.

V Pardubicích jsou na Labi labutě rozptýlené v rodinách a malých hejnech na dvoukilometrovém úseku. Takže žádné masové chytání, ale lapání pěkně po jedné. Břehy jsou dost vysoké, labutím se špatně vylézá ven, takže většina jich byla odlovena těsně při břehu, prakticky na vodě. Celkem se jich podařilo chytit 16. Nejvíc jich pochytal Michal Podhrázský, který se přijel naučit určovat pohlaví podle kloaky. Michalovi se také podařil husarský kousek, když ulovil obřího labuťáka – našeho loňského kroužkovance a suverénně nejtěžšího „zimního“ ptáka. Vloni vážil 12,74 kg, letos měl „jen“ 12,60. Ke svému hliníkovému kroužku z loňska dostal žlutý plastový. Tento labuťák se na Labi v Pardubicích zdržuje již druhý měsíc, využívá své fyzické převahy a je velmi agresivní vůči ostatním labutím. Výjimku ovšem tvoří jeho rovněž okroužkovaná manželka (tu se chytit nepodařilo), k níž se chová velmi něžně. Když jsme ho dnes vypustili, předvedl dojemnou scénu. Okamžitě doletěl do hejna labutí, kde našel „tu svou“ a oba chvíli předváděli „zásnubní tanec“. To jsme ještě nikdy dřív nepozorovali, oba partneři byli evidentně šťastní, že se zase v pořádku setkali.

S chytáním jsme skončili v 14.45 a pak jsme se ještě museli vracet pořádně daleko k autům. Řeknu vám…, teplota okolo nuly, od 9.00 do 15.15 nonstop venku… Teplo a pohodlí vypadá jinak. Skončili jsme hodinu před příletem havranů.

Část účastníků projevila zájem vidět přílet na nocoviště (ani jsem je moc neukecávala, fakt). Tak jsme šli na chvíli do pardubického AFI Paláce (dost hnusná stavba; ale teplo tam bylo a něco k jídlu taky). Prosklenou stěnou jsme pozorovali, jak se havrani začínají slétávat, tak se mnou bylo k nevydržení. Těsně po 16.00 už jsme zas vyráželi k nedalekému pozorovacímu mostu. Havrani k nadšení všech předvedli nádherné manévry nad našimi hlavami a pak všichni odletěli na shromaždiště kamsi na Závodu míru. Čekali jsme na mostě a čekali… a začalo sněžit… a byla zima… a bylo 16.30 a oni nikde a 16.35 a oni nikde a v 16.40 to kolegové v husté chumelenici vzdali a šli k autům. A v tu chvíli přilétli. O 15 min. později, než jsem čekala (v 16.48). Přes hustou chumelenici je skoro nebylo vidět. Ale myslím, že ti tři, kteří se mnou vydrželi do finále, nelitují.

Poté jsme se přesunuli do prostor pardubické AOPK, kde část účastníků spí. Tam si kolegové hodili los, kdo zůstane v Pardubicích a kdo odjede na noc do Nasavrk na správu CHKO a po čaji na zahřátí se odebrali do Bushmana na Pernštýnské nám. Tam už jsem je nedoprovázela.

První den bylo v Pardubicích chyceno a označeno 19 labutí (3 na Bajkale, 16 na Labi).

Den druhý
Neděle 3.1.2010

Druhý chytací den jsme zahájili znovu na Bajkale. Chorvatská labuť je stále na místě a dost ochotně vylézá na břeh. Jenže tu chytat zájem nemáme. Adeptek na kroužkování je tam dostatek, ale podmínky mizerné. Podařilo se zase chytit jen 3 labutě a víc už ani brko. Bály se a nešly ke břehu blíž, než na pro ně bezpečnou metrovou vzdálenost.

Tak jsme jeli do Hradce. Tam nás na Labi přivítala pestrobarevná směsice bílých i strakatých labutí, březňaček, lysek, sem tam nějaká chocholačka… Labutí bylo celkem tuším 86.

Tady jsou pro změnu letos podmínky zcela ideální a odchyt probíhal jak po másle. Prvních šest kousků kluci chytili během úvodních 10 minut a pak je vytahovali pěkně jednu po druhé, takže bylo pořád co dělat. Celkem jsme dnes v Hradci chytili 32 labutí. Nejúspěšnějšími lovci byli José a Michal, kteří shodně ulovili každý 9 kusů.

Z místních Hradečáků nám přišlo pomoci 6 lidí. Kdo nechytal nebo nekrmil, měl čestný úkol hlídat chycené ptáky, aby se neporanili. K jednomu drobnému zranění při úderu křídla o kámen došlo (malá odřenina) a dvě labutě byly se zraněním chyceny (jedna měla na zobáku hojící se rýhu po zaříznutém rybářském vlasci, druhá měla hojící se jizvu na noze). Úlohy veterinárního ošetřovatele se ochotně a zručně ujal přítomný pan MUDr.

Akce probíhala za velikého zájmu veřejnosti a nezbývá mi, než ocenit práci médií. Není sice nic příjemného dávat rozhovor za rozhovorem novinám, rádiům, televizím…, ale účel světí prostředky. Nutno říci, že naprostá většina okoloprocházejích lidí věděla, co děláme, protože to slyšeli/četli/viděli…

V 15.00 jsem musela zavelet konec akce – i když by se určitě dalo chytat ještě dál. Jenže už nám zbylo jen 6 plastových kroužků a zítra mají do HK zase přijít média. Musíme mít něco, co budeme moci ukázat redaktorům… Ale i když nám ten čas utekl jak voda, skončili jsme rádi. Přeci jen jsme byli zas od 9 rána venku… Přivítali jsme nabídku Pepíčka Hotového a šli se umýt do budovy muzea. A pak už hurá domů.

Po skončení nás opustily čtyři zdatné posily – Tara, Michal, Kuba a Petr Z. Zítra budeme oslabeni.

S Petrem S. jsme zvládli ještě havrany v Pardubicích a pak již zbytek účastníků začal odpočívat na AOPK (posléze v hospodě) a já jela domů…

Celkem jsme dnes v Pardubicích a Hradci okroužkovali 35 labutí, i se včerejškem to je již 54 ptáků.

Den třetí
pondělí 4.1.2010

Zase Hradec Králové, tentokrát na úvod s médii. Čekala nás televize RTV, MD Dnes a Hradecký Deník. Karel Bejček s Honzou Svěceným byli na místě s předstihem a nezaháleli. V momentě kdy jsem přicházela na nábřeží, Honza právě táhnul čerstvě ulovenou labuť, kterou následně za živého zájmu novinářů s Karlem spoutali. Oba byli na svůj samostatný úlovek po právu hrdí. Labuť byla neuvěřitelná. Předvedla novinářům, jak „moc“ jsou ptáci odchytem stresovaní… Ještě když s ní kluci zápasili a podvazovali jí křídla, hodil před ni Karel trochu chleba. A ona bez váhání začala chleba žrát, vůbec jí nevadilo, že jí po zádech rajtuje Honza.

Dnes bylo chytání mnohem, mnohem těžší. Labutě sice na břeh vycházely docela ochotně, jenže ty okroužkované. Ty bez kroužků byly opatrné a buď vůbec z vody nešly, nebo jen na bezpečnou vzdálenost od vody. S velkou námahou se povedlo chytit šest kusů – právě tolik, kolik nám zůstalo žlutých plastových kroužků. Hliníkových ovšem zbývalo dost a dost…

Po vypuštění poslední žlutě označené labutě jsme zjistili, že na protějším břehu vylezlo z vody šest ptáků, z toho pět bez kroužků. Tak jsme se přesunuli na druhý břeh. Tam se dvakrát podařilo vylákat na břeh celou skupinku, kterou se díky rovné náplavce podařilo obstoupit a chytit všechny labutě, které byly na břehu. Během dvou takových zátahů bylo ve chvilce chyceno dalších 9 ptáků, takže konečná dnešní bilance skončila na 15 úlovcích.

Mezi odchycenými se ocitla i „stará známá“ německá labuť, která v Hradci zimuje již nejméně druhou zimu. Udělala zajímavou tečku za celou akcí, protože ačkoliv to je celkem malá samice, svou aktivitou a agresivitou strčila všechny ostatní labutě hravě do kapsy. Ihned byla pojmenována „Agresivní Němka“. Mariusze, který ji celou dobu hlídal, neustále klovala do ruky, do bundy, tahala si za tkaničku na zádech a bezpochyby by se jí brzy povedlo si ji rozvázat, syčela, sekala zobákem… Mně osobně byla sympatická, velmi výrazně vybočovala z řady svých apaticky ležících, případně navzdory svázání chleba žeroucích soudružek.

Jelikož naprostá většina účastníků dnes odjížděla domů, skončili jsme s odchytem krátce po 12. hodině. Znovu jsme využili zázemí v muzeu k umytí se po práci (kromě toho patří naše díky muzeu i za to, že nám díky Pepíčkovi Hotovému umožnili parkování na dvoře muzea a ušetřili nám tak nemalé částky za parkovné na nábřeží). Pak už Natalia, Dawid, Wojtek, Włodek a Murun vyrazili směr Polsko, Vašek Klejch směr Polička a Petr Kafka směr Olomouc, vstříc zítřejší zkoušce z taxonomie. Se zbytečkem výpravy (Pawłem, Mariuszem, Josém a Petrem S.) jsme udělali krátkou procházku po městě a vyrazili jsme směr písník Oplatil, kde Petr toužil vidět nějaké zajímavé druhy.

Oplatil byl sice zamrzlý, ale přeci jen se tam udrželo malé oko vody a Petrova houževnatost, s níž přesvědčeně tvrdil, že má cenu se tu zdržovat, se nakonec přeci jen vyplatila. Kromě 240 lysek a 66 kachen divokých tam byl také 4 poláci chocholačky a 4 potápky roháči. Ale to, co vzbudilo Petrovo (ale i naše, přiznávám) nadšení byli 3 morčáci velcí a hlavně 4 turpani hnědí. Pro Josého to byl rovněž zážitek, během svého krátkého pobytu v Čechách viděl několik druhů, které vůbec neznal (např. havrana viděl prvně v životě, morčáky a turpany rovněž). On měl ovšem zážitků více – např. nadšeně fotil stopy zvířat ve sněhu a radoval se z toho poprašku, co tu máme: viděl totiž sníh podruhé v životě.

Akce „Labutě 2010“ skončila. Celkem bylo za tři dny chyceno 69 labutí, z toho 68 bylo označeno alespoň jedním kroužkem, 1 německá byla pouze kontrolována. Podrobnější výsledky kroužkování naleznete v aktualitě, která vyjde zde na webu 7. ledna.

Akce se zúčastnili za polskou výpravu:
Paweł T. Dolata, Włodek Kania, Natalia Kantecka, Mariusz Kępiński, David Niedbala, Wojtek Szukalski a Dovdon Murun

Za českou stranu akce alespoň části akce účastnili:
František Bárta, Karel Bejček, Jiří Česák s manželkou, Martin Fejfar, Radek Hampl se slečnou Lenkou, Zdeněk Hastaš, Josef Hotový, Katka Hotová-Svádová, Petr Kafka, Vašek Klejch, Blanka Mikátová, Michal Podhrázský, Petr Suvorov, Honza Svěcený, Tara Takadžjan, Jakub Vrána, Světlana Vránová, Jiří Zajíc, Petr Zobač a José Luis Del Valle.

Ubytovací zázemí poskytla Agentura ochrany přírody – středisko Pardubice a správa CHKO Nasavrky. Hygienické a parkovací zázemí v Hradci Králové zajistilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Pečivo pro krmení labutí sponzorsky poskytla pekárna „Kurzawska i Kosiewicz” z Ostrowa Wielkopolskiego.

Všem jmenovaným osobám a institucím velmi děkujeme za pomoc, bez níž by akce nemohla proběhnout tak, jak proběhla.

Neskončila jen akce „Labutě 2010“, ale skončila celá kroužkovací část projektu „Labutě 2008-2010“. Projekt bude samozřejmě pokračovat dále, budeme sbírat a vyhodnocovat data o „našich“ labutích a publikovat výsledky. Kroužkování ale již skončilo.

nnn
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik zimních sezon měl v Městském parku v Dobrušce. Měla za úkol inspirovat spoluobčany ke spoluúčasti na krmení. Byl to dobrý počin, lidé k mé velké radosti reagovali. Vloni koncem listopadu mi vandalové krmítko poničili, tak jsem ho opravil a věnoval jedné mateřské školce. Tam je splněn veledůležitý aspekt – je to za plotem. Básnička mi tak zůstala nevyužitá, a proto jsem se rozhodl se s vámi o ni podělit.

Vojta Volf

LOUDIVÁ

MY PTÁČCI  ZPĚVÁČCI

TRPÍME HLADY

POMOZ  NÁM  OBČANE  –

ČEKÁME TADY

NA JAŘE I V LÉTĚ

VŠECHNO TI  SPLATÍME,

SVÝM  ZPĚVEM OBČANE –

VŽDYŤ SE TAK  SNAŽÍME!

OD RÁNA DO NOCI

BUDEME ZPÍVAT,

TAKÉ HMYZ ŠKODLIVÝ –

BUDEME SBÍRAT

ZASYP NÁM OBČANE

KDYŽ  UŽ  JSME TADY,

SLITUJ  SE NAD NÁMI –

AŤ NEMŘEM  HLADY!

V.V.

——————————————————————————————————

TŘINÁCTÉHO V NEDĚLI

Vojtěch VOLF

Je neděle třináctého prosince. Dnes mi končí dvouletý výzkum kopce Chlum. Nálada je nostalgická, ve vzduchu jsou již cítit Vánoce. Manželka jela do Brna hlídat vnoučata, jsem sám doma a venku krásně svítí slunce. Ráno spím do růžova, potom pohodově snídám a dívám se na PC, co je nového na Pidikonferenci, kam pilní kolegové ukládají své poznatky z přírody. Dávám kávičku a okolo desáté vyrážím do přírody.

Jdu polní cestou k polnímu lesíku Kamínek, kde rád chytávám a kroužkuji ptáky, a potom se okolo zarostlé strouhy vydávám k silnici mezi Dobruškou a Opočnem. Rychle ji přecházím a polní cestou směřuji k lokalitě zvané Vaňátův důl. Je to stráň s malým lesíkem a množstvím keřů, kde je k vidění dostatek ptactva i v zimě. Nejsem zklamán ani dnes. Pokračuji zvolna okolo Broumaru a dále podél náhonu k Semechnickému rybníku. Ten je napuštěn, dívám se po hladině, ale nic zajímavého nevidím. Pokračuji po cestě doleva a ubírám se směrem ke zmíněnému kopci Chlum, kam vstupuji v místě staroslovanského pohřebiště. Prohlížím si nenápadné mohyly žárových hrobů z halštatského období a jako vždy nechávám pracovat svou fantazii. Jsem duše romantická, zavírám tedy oči a hned vidím okolo pobíhat spoustu našich předků, malých postavou a spoře do kožešin zahalených. Jeden z nich utíká s klackem směrem ke mně. Fuj, to jsem se lekl! Raději zanechám bláznivého snění a po cestě pokračuji k vrcholu, kde je přes celý kopec hřebenová cesta. Výzkumům se nevěnuji, závěrečná zpráva je již napsána, a tak jen tiše vzpomínám na přemnohé zážitky, které jsem zde získal.

Když dorazím na hřebenovou cestu na vrcholu, vím, že po ní musím pokračovat asi 200 m, zahnout doprava k bývalé hájovně, potom do Mělčan a domů. Takový je můj plán. Ale co to? U odbočky k hájovně se motají dva chlapi. Nevěnuji jim příliš pozornosti, za ty roky jsem zde potkal lidí spousty. Když jsem k nim došel, oba způsobně pozdravili. Způsobně jsem jim tedy odpověděl. Okamžitě jsem poznal, že nejsou Češi. Odbočil jsem jak jsem měl v plánu, ale najednou se situace změnila. Ten větší se postavil za mne, ten menší po mé pravé ruce a už mne vedou po cestě k hájovně. Beze slůvka vysvětlení pomalu kráčíme a pohodová předvánoční atmosféra mizí jak mávnutím kouzelným proutkem. Nastupuje realita. Co mají ti chlapi za lubem? Vnímám, že se nenápadně dorozumívají posunky. Na krku mám dalekohled a na řemínku brašnu s fotoaparátem. Že by se konalo loupežné přepadení? Stále nepadlo jediné slovo, atmosféra by se dala krájet. Horečně vzpomínám na výcvik, který jsem absolvoval během Základní vojenské služby. Zde jsme mimo jiné boj zblízka a boj muže proti muži cvičili způsobem nezapomenutelným a až do zblbnutí celých 26 měsíců. Bohužel, od té doby uplynulo propastných více jak 40 roků!

Netvrdím, že mi bylo do smíchu, ale podařilo se mi zachovat si chladnou hlavu. V levé ruce si pohrávám s okovanou bambusovou holí, pravou ruku mám významně zastrčenou v pravé kapse. Předstírám, že zde mám pistoli, i když ve skutečnosti mám v kapse jen sáček s trochou toaletního papíru, který by mi nepomohl, ani kdyby byl použitý. Pravidelně otáčím hlavou ze strany na stranu, abych měl toho zadního chlapa alespoň v periferním vidění. Takto jsme společně ušli asi 300 m a dostali jsme se až na dohled zmíněné bývalé hájovny, nyní osídlené rodinou drvaře. Napadlo mne, že mám napůl vyhráno. Přece mne nebudou lynčovat a okrádat nedaleko lidského sídla!

Pánové náhle změnili taktiku. Ten, co šel za mnou, se na pokyn toho, co šel vedle mne, přesunul na jeho pravý bok a předešli mne asi o 2 metry. Aha, říkám si, tak už je tady přece jen finále? Hoši však se mnou začali hlučně komunikovat a výrazně gestikulovat. Že by to byl nový taktický manévr a oni měli někde nedaleko ještě dalšího kumpána? Nerozuměl jsem jim ani slovo. Postupně se ale orientuji, a zjišťuji, že ten menší je Rus a ten větší, co šel za mnou, je Rumun. Sestava pro procházku opuštěným lesem jako malovaná.Vyrozuměl jsem, že chtějí hlavně vědět, jestli jsem myslivec. Opakovaně ukazovali, jak se drží ručnice a dělali bum, bum, bum. Abych se neprovinil na slovanské pospolitosti a nevypadal jako nějaký nerudný a nemluvný dědek, prozradil jsem na sebe, že jsem ornitolog. Chápavější Rus radostně a opakovaně zvolal: „Pticy, pticy, pticy!“ Atmosféra se uvolnila, ale nedůvěra u mne přetrvávala. Když jsme došli na konec lesa, rozhodl jsem se k ráznému kroku. Hlasitě jsem pronesl: „Zdravstvujtě druzjá, ja idů tudá!“ Prudce jsem odbočil vlevo podél lesa. Jim nezbylo než pokračovat po cestě k Mělčanům. Sledovali mne pohledem, ale naštěstí po cestě odcházeli.

Když jsem ušel nějakých 400 m, přešel jsem louku také směrem k Mělčanům. Přišel jsem ke stodole známých lidí, kam jsem chodívával kroužkovat vlaštovky. Paní domu mne poznala a vyšla z domu ven i se svou kamarádkou, v jejíž usedlosti jsem shodou okolností také kroužkoval. Hned jsem byl dotázán, co zde pohledávám. Tak jsem jim svůj příběh zčerstva vylíčil. Věděli okamžitě, o co se jedná: „To známe, to jsou řidiči kamiónů a máme z nich strach. V pátek či v sobotu přijedou k nejmenované firmě a v pondělí odjedou. Mezi tím se courají po vsi nebo po lese. Bojíme se! “

Příběh plný otazníků končí. Chtěli mě opravdu okrást? Zabránila jim v tom snad moje finta s pistolí? Nebo šlo o něco úplně jiného a já jsem byl jenom v nepravý čas na nepravém místě? Co když jsem nic netuše mohl vidět něco, co jsem vidět nesměl? Nebyli nějaká hlídka a neměl jsem vlastně štěstí, že jsem chtěl odbočit? Čím víc o tom přemýšlím, tím více mi připadá, že mne ti chlapi nekompromisně eskortovali z nějakého místa činu. Že by pytláctví? Nebo něco jiného? Co by se dělo, kdybych nic netuše chtěl po hřebenové cestě pokračovat bez odbočení? Jak by se zachovali? To se už naštěstí nikdy nedozvím. Jsem rád, že to skončilo alespoň takto a že jsem o zkušenost bohatší.

Jo, jo, přátelé, ani v lese už není tak bezpečno, jako dříve. Nezbývá než pohotově reagovat:

Do nového roku – s pepřákem v kapse!