Články k tématu: Faunistika

Svitavy – Na Štědrý den jsem se jako každoročně vypravil do přírody přilepšit ptákům. Štědrodenní zásyp slunečnicí, napíchnutí jablek na kraje větví a zavěšení kousku loje vždy přiláká jako první sýkory parukářky (Parus cristatus), uhelníčky (Parus ater), koňadry (Parus major), modřinky (Parus caeruleus), přiletí i brhlík lesní (Sitta europaea) a další opeřenci, kteří si sami vyberou co je pro ně vhodné. Osobně se mně naskytne krásná podívaná na přiletující druhy. Po chvíli však odcházím, abych svoji přítomností nerušil.

Na zpáteční cestě jsem se zastavil u svitavských rybníků. U Horního rybníku zůstalo ještě malé oko, které umožnilo ranní očistu pro asi desítku kachen divokých (Anas platyrhynchos), ojediněle bylo slyšet hlasy hýlů obecných „trumpeťáků“ (Pyrrhula pyrrhula), z olšin za drsného skřehotání vylétla volavka popelavá (Ardea cinerea) a ukryla se do rákosin na Dolním rybníku a hejno čížků lesních (Carduelis spinus) nalétalo do korun olší. Dolní rybník byl pokryt ledovým příkrovem jen v jeho horní části a na jeho okraji jsem v mlhavém oparu zahlédl většího racka, kterého jsem nebyl schopen určit. Následujícího dne mně známý fotograf Zdenek Musil podal zprávu o racku , který se prochází na zcela zamrzlém rybníku.

Nemeškal jsem a zašel jsem našeho vánočního racka zdokumentovat digiscopingem, ale ani přesto jsem si netroufl jednoznačně určit druh. Domněnky mé i některých kolegů se rozcházely mezi juvenilním rackem stříbřitým (Larus argentatus), rackem středomořským (Larus michahellis) a rackem bělohlavým (Larus cachinans). Když jsme se nemohli stoprocentně rozhodnout ani pomocí dostupné dokumentace, rozhodl jsem se obrátit na významné ornitology pány Martina Vavříka a Jiřího Šírka a poprosil je o určení. Dostalo se mi odpovědi, že se pro tuto dobu rozhodně jedná o netypicky vybarveného ptáka. V rozsáhlé a podrobné zprávě mi popsali jednotlivé znaky vedené k co nejpřesnějšímu určení druhu.

I pro ně to asi nebylo zpočátku jednoznačné určení , ale konečný verdikt zněl Larus argentatus. Tímto se nám situace vyjasnila. Protože hladiny okolních rybníků, vzdálené vzdušnou čarou 1,5 – 7 km, jsou zamrzlé, racek se po sporadických odletech vrací nanejvýš do půldruhé hodiny a od Štědrého dne tu zůstává. Rád přijímá krmení pro kachny, které sem nosí zahrádkáři a kolemjdoucí. Zjevné poškození tento pták nejeví, což usuzuji z jeho chování. Aktivně se prochází po zamrzlé hladině a nebojí se přijít až ke břehu. Setrvání tohoto ptáka snad souvisí s přepeřováním a dá se přirovnat k pobytu potáplice severní (Gavia arctica) na poldru u Žichlínku v prosinci 2008.

Kromě toho, že tohoto racka zhlédli všichni svitavští pozorovatelé ptáků, stal se i zájmem široké veřejnosti a lidé se na nás obracejí s otázkami, o který druh se jedná, čím se živí a proč je právě na našem rybníku.

Luboš Novák

Dne 14. 1. 2010 byl opraven druh racka – podle nejnovějších komentářů odborníků se jedná o racka stříbřitého. Deternimace proběhla na základě doplňujících fotografií ptáka v letu, které  přikládáme. Komentář k determinaci naleznete v diskusi. Racek byl na Dolním rybníce naposledy pozorován 13. 1. 2010.

Hromadné nocování je charakteristickým znakem mnoha druhů krkavcovitých (Corvidae) ptáků. Předpokládá se, že společná nocoviště představují určité výhody pro přežívání. Ptáci tráví studenější noci se zobákem strčeným pod křídlem či v peří na hrudi. Tato pozice jim na jednu stranu přináší termostatické výhody, na druhou je ale handicapuje při útoku predátora. V průběhu noci se musí spoléhat více na sluch než zrak, protože většina nocovišť je umístěna v husté vegetaci, kde je viditelnost silně redukovaná. Pokud spí ptáci pohromadě, je pravděpodobnější, že šramotícího predátora některý z nich uslyší a vzbudí ostatní. Již dříve jsme zde na webu psali o nocovišti kavek obecných (Corvus monedula) a o nocovišti havranů polních (Corvus frugilegus) v Pardubicích. Třetí druh z čeledi krkavcovitých, který k nocování využívá hromadných nocovišť je straka obecná (Pica pica).

Nocovišťě různých krkavcovitých vykazují některé společné znaky, v dalších se ale odlišují. Všichni krkavcovití dodržují velmi přesně hodiny příletu na nocoviště. Zatímco havrani a kavky přilétají na nocoviště hromadně ve velkých hejnech a odhadnout jejich počet je velmi obtížné, straky přilétají buď jednotlivě nebo po párech, případně v malých skupinách, takže jejich počet na nocovišti lze zjistit s velkou přesností. Po příletu na nocoviště se všechny tři druhy nejprve usadí v nejvyšších korunách stromů a až po úplném setmění pak sestupují do nižších partií. Havrani a kavky nocují na stromech, jen se z nejvyšších částí koruny přemístí poněkud níže, straky potmě slétají z korun vysokých stromů dolů a nocují v hustých křovinách.

Počty krkavcovitých na nocovištích se mění v závislosti na ročním období a na velikosti místní populace jednotlivých druhů. V českých podmínkách na nocovištích kavek v hnízdním období bývají desítky, někdy stovky ptáků a na zimních nocovištích havranů a kavek se shromažďují desetitisíce nocležníků. Údajů o nocovištích strak není mnoho. Na nocoviště strak v Pardubicích se slétává okolo 80 ptáků. Největší evropské nocoviště strak bylo zjištěna na Ukrajině ve Lvově, kde bylo zaznamenáno až 1700 strak. Druhé největší se nachází v bulharské Sofii, kde se v prosinci 2007 na noc shromažďovalo až 1405 ex., další velká nocoviště jsou v polských městech Świętochłowice (1012 ex.), Lublin (998 ex.) a Zielona Góra (915 ex.).

V roce 2009 byla publikovaná zajímavá bulharská studie „Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria“ (Početnost a příletová dynamika na společném nocovišti straky obecné (Pica pica) v dendrologickém parku Lesnické univerzity v Sofii v Bulharsku). Průzkum probíhal od února 2007 do února 2008. Bulharští kolegové nejen že popsali druhé největší v současnosti známé evropské zimní nocoviště strak, ale na rozdíl od jiných podobných studií, prováděných na různých místech v Evropě zjistili, že straky využívaly společné nocoviště celoročně. Maximální množství nocujících ptáků bylo zjištěno v zimních měsících (prosinec – únor), ale rovněž na podzim v dendrologickém parku nocovalo více než 800 strak. Na začátku hnízdního období (konec března – začátek dubna) počet ptáků na nocovišti poklesnul, protože straky nocovaly ve svém hnízdním teritoriu. Tento předpoklad byl ověřen kontrolou několika obsazených hnízd, kdy bylo potvrzeno, že samec obvykle nocoval poblíž hnízda s inkubující samicí. Minimální počet ptáků byl na nocovišti zjištěn v letním období (137 ex. v červenci 2007). Průměrný počet ptáků spících na nocovišti v průběhu léta činil pouze 32,33% počtu zimního období. Straky, které využívaly nocoviště ve hnízdním a letním období byly pravděpodobně nehnízdící ptáci a ptáci, jejichž hnízdní teritorium zasahovalo do oblasti nocoviště.

Popsaný způsob využívání nocoviště strakami v hnízdním i zimním období je zajímavý, protože podle autorů studie nebyl na jiných místech dosud popsán. Velmi podobné chování ale známe v Pardubicích u kavek a havranů. Kavky od jara do podzimu využívají společné nocoviště, na němž se zřejmě shromažďují nehnízdící páry a někteří hnízdící samci. Na podzim se pak k domácím kavkám připojí zimní hejna havranů a kavek, aby společně po několik týdnů využívali kavčí nocoviště, dokud se všichni nepřemístí na jiné místo v blízkém okolí. Na jaře po odletu zimních hejn se pardubické kavky znovu vracejí na své tradiční nocoviště.

Ačkoliv jsou krkavcovití ptáci velice nápadní, mnohé z jejich životů nám stále zůstává skryto. Jednou z oblastí, která neustále přináší nové poznatky, jsou právě společná nocoviště.

Světlana Vránová a Petr Suvorov

Použité materiály:

Biaduń W., 2005: Synurbijne populace Corvidae w Lublinie. In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.

Czechowski P., Jerzak L, 2005: Magpie Pica pica communal roosting in an urban environment (Zielona Góra, W Poland). In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.

Georgiev K. a Iliev M., 2009: Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria. Biotechnol. & Biotechnol. Eq. 23: 250 – 253. Special Edition/On-line.

Opatov – Hoholka lední (Clangula hyemalis) je monotypický druh s arktickým rozšířením a její areál na severu zasahuje až přes 82^° s.š., na jih jen ojediněle do boreální zóny. Početnost v celé Evropě se v tomto století snižuje. Jedná se o tažný druh, který zimuje jižně od hranice ledu na mořských pobřežích, zřídka jižněji než 40^° s.š. Zatoulaní jedinci byli zastiženi až po Azory, Madeiru, Pyrenejský poloostrov a ve Středomoří a v severní Indii. Českou republikou zřídka protahuje a stávají se případy, že přezimuje. V malém množství přilétá skoro každou zimu. Byla zjištěna ve všech částech ČR a SR, na podzim hlavně na rybnících, později na nezamrzajících řekách, kde jednotlivci i přezimují. Většinou je zjištěna jednotlivě, vzácně v malých hejnkách do 10 ex. (HUDEC a kol.,1994).

Při jedné ze svých podzimních návštěv opatovských rybníků jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat právě tento tažný druh. Stalo se tak 17.10.2009 na Novém rybníku u Opatova, když jsem kolem 13.hodiny poblíž skupinky poláků velkých (Aythya ferina) zahlédl 1 ex. hoholky lední při očistě peří a po celkové kontrole druhů na hladině jsem zahlédl ještě jednoho potápějícího se exempláře tohoto druhu. Příčinou výskytu vzácnějšího druhu mohlo být období po ustupující studené frontě, kdy teplota dosahovala asi 4^° C. V průběhu více jak hodinového pozorování se jeden z exemplářů dvakrát ozval, prolétl se krátce nad hladinou, mimoto se hoholky často společně potápěly. O přítomnosti hoholek ledních jsem informoval ornitology v blízkém okolí a po chvíli jsem tuto lokalitu opustil. Druhého dne jsem se opět vypravil ke kontrole lokality, když hlavním důvodem bylo zdokumentování hoholek. Jednoho z exemplářů jsem opět zahlédl u skupinky poláků velkých, po provedené fotodokumentaci tento jedinec odlétl severovýchodním směrem. Začal jsem hledat druhou hoholku, která po chvíli vyplula z rákosin, poté vzlétla a následovala prvně odlétající. Dokumentaci výskytu hoholek jsem tak pořídil za minutu dvanáct a zbyly mě jen krásné vzpomínky.

Z dalších dostupných zpráv kdo pozoroval hoholku lední na Novém rybníku byl Moutelík Petr.

Hoholka lední je patrně nově zjištěným druhem na Opatovských rybnících. Ve své práci o výskytu a změnách početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova uvedené v publikaci SYLVIA (2000) ji neuvádí ani F. JETMAR. Jsem rád, že tímto pozorováním mohou být hoholky zapsány do seznamu pozorovaných druhů na soustavě Opatovských rybníků.

Luboš Novák 

    Mladoboleslavsko – Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jsem na Červenském rybníku u Dolního Bousova (SV Mladoboleslavsko) vyzkoušel při letních a podzimních odchytech bahňáků i chytání čírek. Rybník, který se řadí k největším v regionu (asi 45 ha), byl v tom čase zanášen splachy z polí natolik intenzivně, že v místech zaústění Kdanického potoka poblíž osady Šlejferna vznikala velmi rychle táhlá hlinitopísčitá výspa. A protože široko daleko na okolí jiné takové místo nebylo, stala se tato „kosa“ frekventovaným zastávkovým místem mnoha ptačích druhů, dříve nevídaných.

   Jak zazemňování postupovalo, vzdaloval se současně cíp náplavy okraji rybníka. Za mohutnou oponou splachem hnojiv dobře živeného rákosí dostávalo místo ještě další „hvězdičku“ komfortnosti, potřebný klid.

   Každoročně, již od začátku letních školních prázdnin se v místě objevovali první bahňáci a některé druhy kachen, především kachna divoká (Anas platyrhynchos). První čírky, a to v naprosté většině čírky obecné (Anas crecca), na rybník přilétaly až po půli srpna, v čase, kdy začínaly hony na kachny.

   Čírky jsem chytal do vrše na bahňáky, chřástalích klícek s plůtky a po západu slunce též do pevné sítě, přehrazující zátoku. Okroužkováno jich bylo téměř padesát.

   Úděsným zjištěním byl pro mne počet zpětných zahraničních hlášení, velmi brzy vypovídajících o tom, kterak drobná kachnička nemá v středomořských zimovištích a na západním pobřeží Atlantiku pobyt jednoduchý. Pozabíjeno jich bylo průkazně devět z desíti hlášených, jediná byla kontrolována v Brabantsku holandskými ornitology.

   Až dojemná byla setkání s dvěma samečky, v čase chycení ještě s částečnou hnědozelenou maskou, kteří měli jemné plovací blány děravé od drobných broků nejspíše italských, anebo francouzských střelců.

   Večery na Červenském rybníku, provázené krátkým zafrčením křídel s lehounkým plesknutím dosedajících čírek na hladinu, dokreslené typickým voláním, měly nezapomenutelnou atmosféru. Stejně jako chvíle kroužkování, kdy kroužek musel být tvarem podřízen oválné noze a v spoji řádně porovnán. Poté následovalo přátelské poplácání drobné kachničky po hřbetě, lehké nadhození s přáním potřebného štěstí, čírčin kolmý start a ztrácející se pták v dáli. To bývala setkání!

   Později, kdy v místě vrcholil příliv odpadků a stokou přiváděné zkažené vody od Sobotky, začal v zátokách zabíjet botulin. Podle zelených zrcátek v rozkládajících se křídlech jsem bezpečně vyčetl, že ani čírky nezůstaly pohromy ušetřeny.

   Namísto odchytů, které pozbyly smysl, jsem začal křičet v místních zpravodajích, rádiích a novinách a věrně komentovat hrůzné divadlo každého sklonku léta. Soumrak kachních životů tehdy docela nepřišel, předběhlo jej setmění režimu, čističky a cesta k lepšímu.

   Přestože dnes patří botulismus na Červenském rybníku opravdu minulosti, čírek nepřibylo, je tomu právě naopak. Čí je to vinou? Je to intenzivním pronásledováním člověkem či snad úbytkem hnízdních možností, zapříčiněným třeba předimenzovanou rybí obsádkou? Nebo snad něco úplně jiného? – Ať tak či onak – čírek i „pravých“ divokých kachen na dávném zastávkovém místě v oblasti „Červenské kosy“ značně ubylo.

Pavel Kverek

Moravskotřebovsko – 1. listopadu loňského roku jsem na těchto stránkách publikoval svá ornitologická pozorování z hnízdní doby, která jsem zapsal v roce 2008 z území poměrně málo známé oblasti Moravskotřebovska. (Odkazuji se do tohoto příspěvku například na osvětlení přírodních poměrů a základních charakteristik území; článek si můžete připomenout zde). Po dvouletém toulání převážně lesnatou a kopcovitou krajinou na pomezí kraje se známým hradem Bouzovem jsem si myslel, že budu „o něco moudřejší". Spíše ale naopak. Mnohými výsledky z orientačního mapování zde hnízdícího ptactva jsem byl překvapen. Zároveň se ukázalo, jaké změny při dvouletém pohybu i ve stejných partiích parku se mohou nakonec ukázat.

Markantní tak byla „ztráta" nebo „objevení" ptačího druhu například u ledňáčka říčního (Alcedo atthis), koroptve polní (Perdix perdix), pěvušky modré (Prunella modullaris), cvrčilky zelené (Locustella naevia)  – doloženi jen roce 2008 nebo skorce vodního (Cinclus cinclus), poláka chocholačky (Aythya fuligula), včelojeda lesního (Pernis apivorus), rorýse obecného (Apus apus), lindušky luční (Anthus pratensis) a ťuhýka šedého (Lanius excubitor) – výskyt naopak jen v roce 2009.

Přestože kontrol po oba roky v terénu nebylo příliš – 13 (plus hlášená příležitostná pozorování od kolegů ze Svitav nebo M.Třebové), po některých druzích jsem pátral opakovaně v četných (navíc) příhodných biotopech záměrně, leč neúspěšně. Možná pro mě až nepochopitelně tak vyšlo naprázdno potvrzení křepelky polní (Coturnix coturnix), pěnice vlašské (Sylvia nisoria), strnada lučního (Emberiza calandra) nebo lejska malého (Ficedula parva) – ten mě mrzí nejvíce. Někdy jsem měl pocit, že sluch a zrak mi už neslouží. Jak jinak „omluvit" to, že jsem nezaznamenal šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris), čížka lesního (Carduelis spinus) nebo sedmihláska hajního (Hippolais icterina). Také v případě sov mám pocit, že se mi řada z nich vyhýbala. Sýc rousný (Aegolus funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) i kalous ušatý (Asio otus) se prostě ani na reprodukovaný hlas „nechytil".

To jsou však samozřejmě zjednodušená konstatování. V řadě případů se absence mnohých druhů dá vysvětlit zcela zřetelně. Například lysku černou (Fulica atra), labuť velkou (Cygnus olor) nebo další vrubozobé tu prostě neuvidíte prostě proto, že park trpí prakticky absencí vhodných vodních ploch. V dalších případech zjistíte, že pro výskyt řady druhů tu skutečně chybí vhodné biotopy. Dobře si toho všimnete třeba podél regulovaného toku Třebůvky, kde chybí jinak typická pobřežní liniová stromová vegetace. Kde potom máte pozorovat strakapouda malého (Dendrocopos minor), sýkoru lužní (Poecile montanus) nebo sýkoru babku (Poecile palustris)? U jiných zase jistě zapůsobí mezidruhové konkurenční nebo predační vztahy, meziroční fluktuace v populaci, další ekologické faktory, způsob lidského obhospodařování krajiny nebo prostě jejich skrytý způsob života a moje nepříliš velké štěstí.

Mnohé poznatky by jistě doplnili místní lidé jako například myslivci nebo lesníci. Právě v lesích si myslím, že v tomto prostředí jedlobučin a dalších smíšených porostů můžeme počítat se značným potenciálem pro potvrzení dalších ptačích druhů, na které ani dvouletý orientační průzkum bez použití některých odborných a specifických mapovacích metod nestačí.

Přesto byl od Gruny, přes Bohdalov až po Vranovou Lhotu a říčky Věžnici či Nectavu prokázán v posledních dvou letech výskyt 97 ptačích druhů v době hnízdění (z toho 65 pěvců). Za zmínku stojí výskyt žluvy hajní (Oriolus oriolus), včelojeda lesního (Pernis apivorus), ostříže lesního (Falco subbuteo), početnou kolonii volavek popelavých (Ardea cinerea), hnízdění čápa bílého (Ciconia ciconia) a čápa černého (Ciconia nigra). Mezi určité typické zdejší druhy pak patří datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), holub hřivnáč (Columba palumbus) i holub doupňák (Columba oenas), ze sov pak výr velký (Bubo bubo) a puštík obecný (Strix aluco). Kromě dalších běžnějších druhů pěvců je to jistě ťuhýk obecný (Lanius collurio), skřivan polní (Alauda arvensis), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), linduška lesní (Anthus trivialis), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) nebo krkavec velký (Corvus corax). Potěšitelná jsou i četná hnízdiště vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Naopak díky roztroušenosti malých obcí v lesnaté krajině na jiřičky obecné (Delichon urbicum), hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) nebo i rorýse obecného (Apus apus) narazíte jen sporadicky. Mezi další druhy, které by se mohly „počítat na prstech jedné ruky" patří i oba u nás hnízdící bramborníčci (Saxicola sp.) nebo straka obecná (Pica pica).

Je tedy vidět, že pokud chceme zdejší avifaunu lépe poznat, je co dohánět. Máte-li dobrý důvod se do přírodního parku podívat, podělte se s námi potom o pozorování z tohoto poněkud zapomenutého koutu našeho kraje. Rádi budeme počty zde zjištěných ptačích druhů průběžně doplňovat.
Jiří Mach

 {mxc}

                                                                                                                                                     
   Mladoboleslavsko – Nejmenší z našich strakapoudů, stejně jako řada jiných dutinohnízdičů, to nemá v současnosti vůbec lehké. Doslova hitem doby se stalo v domácnostech topení dřevem a nevyhlášený „boj o polínko“ likviduje jeden „nebezpečný“ strom za druhým. Jako místní zastupitel a předseda Výboru pro životní prostředí vím, o čem mluvím. Oponujeme stále častěji útokům na stromořadí podél silnic i vodotečí, na místa, která jsou jedním z útočišť také pro strakapoudy malé.

   I na Mladoboleslavsku jsou však ještě místa, kam pily nedorazily, šplhavci mají kde šplhat a hloubit v kmenech dutiny. A právě tam nalezneme i úsměvně „zmenšeného“ strakapouda. Kdo zná jeho hlas i „bubnování“, má hledání snazší. Obojí je zcela poplatné velikosti ptačího aktéra.

   Z výprav za slavíky znám tento druh především od Jizery, z jejího záplavového území, kde stromy zatím nikomu nevadí a k vylačnělým kamnům je to přeci jen daleko. Jizera má – stejně jako Váh „Važiny“ nebo Labe „Labišťata“ – území, kde voda z jarních rozlivů vydrží po zbytek roku. Tyto „komáří líhně“ jsou pak rájem všeho živého. V bizarní spleti lián psího vína a chmele, šplhajícího do výšek po mnohdy dávno mrtvých tělech listnáčů, objevíme nejednoho „stráčka“- jak se strakapoudu malému přezdívá. Budeme-li pozorní, najdeme jich zde hned několik, zejména pak v čase námluv, kdy plápolavým letem provázejí vyhlédnutou samičku. V zimním období je zase nalezneme na stvolech pelyňku, kde hledají larvy hmyzu, zavrtané v dužnině. Přijdeme-li na místo pozdě, upoutají naší pozornost už jen rozštípané stvoly a prázdné chodbičky škůdců.

   Protože tito ptáci nikam daleko v krajině necestují, můžeme si nejlépe právě v zimě udělat představu, kolik stráčků v oblasti přežívá.

   Likvidace starých sadů, alejí podél cest i dnes nepochopených větrolamů, připravily krajinu Polabí nejen o kdysi zcela běžného sýčka. Smutnou cestu k záhubě v tichosti nastoupil i náš nejmenší strakapoud. A nezachrání jej ani mediálně vděčné „odpustky“ v podobě „náhradních výsadeb“ dřevin, často nevhodných, hlavně však dlouhodobě prostých jakýchkoliv možností hnízdění či jen přespávání našich šplhavců.
Pavel Kverek

Volavka červená (Aredea purpurea) je vzácnou relikvií našeho jak východočeského tak republikového ptačího světa. Až neuvěřitelně dnes znějí zprávy z poloviny století, kdy Walter Černý pozoroval desítky těchto dlouhokrkých krasavic na rybnících jižních Čech. V současnosti se v naší zemi můžeme setkat s 1-3 hnízdními páry (ŠŤASTNÝ et al. 2006). V celé Evropě se její populace potom pohybuje mezi 270 000 a 750 000 páry (HAGEMEIJER et al. 1997). Poblíž nás se větší hnízdní populace vyskytuje na Nezidérského jezera, ležícím na Maďarsko-Rakouském pomezí. Většina z nás se ale mohla s tímto klenotem z řádu brodivý setkat jenom vzácně při jejím tahu přes naše území. Ani na něm však nepatří volavka červená mezi nejběžnější druhy a na většině lokalit bývá pozorována nepravidelně a vzácně. Podobná situace panuje také na Svitavsku, o kterém bude, vzhledem k nedávnému pozorování, řeč.

První známe záznamy pocházejí z roku 1963. Kdy bylo na svitavském Dolním rybníku zastřeleno 10.8. a 18.8. po 1 ex. (SAJDL in lit.). Sám Sajdl pak ještě 21.8. téhož roku pozoroval 1 ex. na sousedním Horním rybníce (VRÁNA 2008). Je tedy možné, že se zde tehdy skupina volavek zdržela několik dní. Potom však nastala téměř 40 let dlouhá pauza (pravda, z velké části způsobená ornitologickým nezájmem o tuto oblast), po kterou odtud volavku červenou nikdo neudává. Další pozorování tak spadá až na úplný konec minulého století, kdy na opatovském Novém rybníce pozorovali pánové Beran, Janoušek, Jetmar a Polák    1-2 ex. od 21. do 23.5.1999. Sám Jetmar pak odtud hlásí 1 juv. také z 7.8.2000 (JETMAR 2000).

Dne 15.5.2001 se v. červená sice bez famfár, ale přesto tak nějak slavnostně vrátila na Dolní rybník. Mach tehdy pozoroval 2 ex (VRÁNA 2008). Další zdejší pozorování pochází z 30.5.2008, kdy se s 1 ex. setkal Pěnička. Poměrně rozsáhlé rákosiny tohoto rybníka si k načerpání nových sil před pokračováním v tahu vybral v stejném roce rovněž 1 juv., který se tu pohyboval od 17. do 30.8. (Mach, Novák, Pěnička a Zobač).

Mezitím, 22.5.2004, se s 1 ex. setkal Janoušek také na Lánském rybníce, odkud pochází i zatím poslední pozorování 1 ex., které dne 26.7.2009 učinil Vrána.

Celkově tedy víme o 10 pozorování volavky červené na Svitavsku. Nikdy nebyli zjištěni více jak 2 ex. a všechna pozorování byla učiněna buďto při jarním nebo podzimním tahu, během něhož jsme pozorovali většinou mladé ptáky, kteří se nejspíš po opuštění hnízda potulovali ještě před odletem na zimoviště po střední Evropě.

Poděkování
Velmi děkuji panu Jiřímu Machovi za poskytnutí archivních materiálů.

Literatura
HAGEMEIJER E. J. M. & BLAIR M. J. (eds) 1997: The EBCC Atlas of European Breeding Birds: Their Distribution and Abundance. T & AD Poyser, London.
JETMAR F. 2000: Výskyt a změny početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova. Sylvia 36/2: 127-153. ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V., HUDEC K. 2006: Atas hnízdního rozšíření ptáků v České republice. Aventinum, Praha. VRÁNA J. 2008: Avifauna svitavského Dolního a Horního rybníka v letech 2004-2007. Práce SOČ (nepub.), Svitavy.