Články k tématu: Avifauna

Budeme se setkávat s kormoránem malým pravidelně i ve východních Čechách?

a

Kormorán malý. Foto – Eva Stets.

 Východní Čechy – Otepluje se. Na politické scéně jistě ne, ale termín globální oteplení (jak se nyní módně ujalo, výstižněji však určitě klimatické změny) postřehnou jako jedni z prvních přírodovědci. Markantnější příznaky dokládajících změny podnebí zjišťují již delší dobu například botanici či entomologové. Tyto příznaky spočívají především ve změnách a posunech geografického rozšíření některých druhů rostlin a hmyzu. V případě savců, a ještě více ptáků, jejichž akční rádius je obecně vysoký, nemusí být takové změny zpočátku nápadné a mohou být přikládány rovněž jiným vlivům. Ať tak či onak, pomalu si zvykáme, že v přírodě zastihujeme některé dříve nevídané druhy ptactva a poznenáhlu se naopak loučíme s těmi, které u nás bývaly třebas pravidelnými hosty.

Celý článek →

Zanikne po pěti stech letech kolonie jiřiček v Jičíně?

g

Rozsáhlá rekonstrukce jičínského náměstí jiřičkám příliš neprospívá. Foto – Vladimír Šoltys.

Jičín – Málokdo ví, že původně se tomuto drobnému ptáčkovi z čeledi vlaštovkovitých říkalo „jiříček“ podle jarního data příletu. Na Svatého Jiří totiž nevylézají jen hadi a štíři, ale navrací se k nám ze zimoviště právě jiřička. Jiřičku obecnou (Delichon urbica) zná snad úplně každý, ať již ornitolog, či naprostý laik. Není města, vesnice nebo jen malé osady, kde by si nepostavila alespoň jedno dvě hnízda na fasádě domu, stodoly nebo stáje. Na mnohých místech zahnízdí jen jednou, na jiných vytváří kolonie po mnoho dlouhých let. Jsou ale místa, kde kontinuita trvání hnízdní kolonie jiřiček přetrvává staletí.

Celý článek →

Labutí léto – srpnové kroužkování labutí

20090902.jpg

Labutí pár s devíti mláďaty v Zámrsku. Stejně početnou rodinu zde labutě vychovaly i v roce 2008. Foto – Natalia Kantecka.

Východní Čechy – V neděli 31. 8. skončila další společná akce VČP ČSO a PwG OTOP. Šestidenní kroužkovací akce byla tentokrát zaměřená na labutí rodiny na východočeských hnízdištích. Ačkoliv během dvou zimních akcí v lednu 2008 a 2009 bylo okroužkováno dohromady již 128 labutí, hlášení o hnízdění v zimě okroužkovaných ptáků jsme prozatím získali pomálu. Rozhodli jsme se proto obrátit postup a cílem akce „Labutí léto“ bylo označit co největší množství hnízdících labutí, abychom následně mohli sledovat, kde tito ptáci budou zimovat. Kvůli usnadnění následných odečtů byli všichni ptáci kromě hliníkových značeni rovněž žlutými plastovými odečítacími kroužky.

Samotnému kroužkování předcházelo několik týdnů práce, při níž několik dobrovolníků najezdilo desítky kilometrů při vyhledávání labutích rodin. Někdy to vůbec nebylo snadné. Např. v okolí Pardubic a na Chrudimsku letos labutě prakticky vůbec nehnízdily. Díky informátorům jsme mohli jet najisto na konkrétní rybníky, kde labutě opravdu byly, a to nám ušetřilo spoustu práce a hlavně času. Nakonec jsme ani na všechny lokality nestihli zajet.

Naše původní představy, že labutě krmením vylákáme na břeh, kde je pochytáme jako to děláme v zimě, se ukázaly jako naivní. V naprosté většině případů bylo nutno volit jiné způsoby, a to zejména „skok na labuť ze břehu“ nebo nahánění labutí ve vodě, chytání labutí do volejbalové sítě a pod. Naštěstí po celou dobu trvání odchytů bylo teplo, tak lézt do vody nebylo nijak hrozné. Přesto se ale jednalo o fyzicky náročnou práci, navíc často spojenou s různým nebezpečím. Wojtkova záda, „zmalovaná“ labuťákem a Pawlowa noha, krvácející po lovu labutě na betonu, mluví samy za sebe…

b

Přeřezávání rybářského vlasce, který měla labuť namotaný na noze. Foto – Janina Bartuzi.

Výsledky chytání jsou nečekaně dobré. Celkem bylo chyceno 93 labutí, z toho 56 mláďat, 21 rodičů a 16 nehnízídících ptáků. Jedna nehnízdící však v konečném výčtu není započítána, protože byla odvezena do záchranné stanice v Jaroměři s poškozením zobáku: do horní čelisti měla zařízlý rybářský vlasec takovým způsobem, že měla zobák téměř odříznutý. Její šance na uzdravení jsou nejasné. Další labuť měla vlasec i se zabodnutým háčkem namotaný na nohou.

Celkem 15 dospělých labutí bylo chyceno s kroužkem (včetně té poraněné), z toho 13 kroužků pochází z našich zimních akcí. Na některých místech jsme o kroužkovaných labutích věděli již dříve, na jiných byly překvapením, jako např. v Domoradicích na Vysokomýtsku, kde se ukázalo, že kroužek z ledna 2009 mají oba partneři.

a

Rybářský háček, aseknutý do plovací blány labutě. Foto – Janina Bartuzi.

Dosavadní kontroly v zimě okroužkovaných labutí v hnízdním období ukazují zajímavé výsledky. Zatímco labutě zastižené jako hnízdící na lokalitách v Pardubickém kraji byly všechny okroužkovány v zimě v Pardubicích, v Hradeckém kraji je tomu jinak. Hned čtyři kontrolovaní ptáci byli kroužkovaní v zimě na Bajkale v Pardubicích a v hnízdním období zastižení v Hradeckém kraji. Samice hnízdící v Roudničce u Hradce Králové byla okroužkována v lednu 2008 na Bajkale, následující zimu strávila na Labi v Hradci a na jaře zahnízdila v Roudničce. Samec z rybníku Řemínek u Provodova byl v lednu 2008 kroužkován na Bajkale, v roce 2008 hnízdil na Řemínku, na zimu se vrátil na Bajkal, ale pak zahnízdil znovu na Řemínku. Také poraněná labuť, odchycená u České Skalice, která je nyní záchranné stanici, byla v lednu 2009 kroužkovaná na Bajkale. Těšíme se, že díky odečítacím kroužkům, které jsou nápadnější a snadněji kontrolovatelné se vbrzku o pohybech „našich“ labutí dozvíme více.

c

Zaříznutý vlasec téměř způsobil amputaci horní čelisti zobáku tohoto ptáka. Foto – Janina Bartuzi.

V lednu 2010 nás čeká poslední kroužkování, v rámci česko-polského projektu. Okroužkováním posledních několika labutí ale projekt nekončí. Protože labuť je pták dlouhověký, budeme ještě mnoho dalších let moci sledovat osudy konkrétních jedinců. Věříme, že shromážděný materiál přinese řadu cenných poznatků.

   Hlášení o odečtech kroužkovaných labutí zasílejte prosím na adresu české koordinátory projektu Světlany Vránové, která na žádost kroužkovací stanice bude data na stanici zasílat hromadně.
Svě

 

f

v

Při odchytech byla dobrou pomůckou i volejbalová síť. Foto – Janina Bartuzi.

s

Wojtek – Szakal v akci. Foto – Janina Bartuzi.

n

Nahánění labutí na Mušlovém rybníku u Opatova. Foto – Natalia Kantecka.

t

S některými labuťáky měli co dělat i dva lidé. Foto – Janina Bartuzi.

u

Přemožena… Oba Wojtkové se vracejí z vítězného tažení. Foto – Janina Bartuzi.

 

 

 

 

Slavíci (už zase) odlétají…

20090824.jpg

Slavík obecný – portrét. Foto – Pavel Kverek.

Výzkum slavíků – Zhruba čtyři měsíce mohu v našich podmínkách chytat a kroužkovat slavíky obecné (Luscinia megarhynchos). V čase od poloviny dubna do poloviny srpna musím zajistit nový studijní materiál, který po zbytek roku ze všech stran prohledávám a posuzuji. V čase „poodletového“ klidu také stanovuji úkoly příštího „slavičího roku“. Ten letošní ještě , stejně jako tři předchozí, patřil tajemnému procesu pelichání a s ním spojených příprav k odletu do zimovišť. Problematika je to natolik zajímavá, neprobádaná a vzrušující, že 28. rok specializace mne zcela jistě znovu ještě protáhne po zaječích stezkách letně žhnoucími trnkovými keři Mladoboleslavska, abych v jejich přítmí s motyčkou v ruce znovu nalíčil sklapovací síťové i pytlíkové pastičky. A často pak, ve chvíli ornitologického štěstí, znovu přepočítával rostoucí i chybějící letky tloustnoucích slavíků.                                                                                                              

Celý článek →

Jubilejní 20. ročník letní odchytové akce na Žehuňském rybníku

a

Na Žehuňském rybníku nocují desetitisíce špačků obecných (Sturnus vulgaris). Foto – Miroslav Jelínek.

I přes organizační problémy proběhl nakonec jubilejní 20. odchyt v předem naplánovaném termínu ve dnech 9. až 15. srpna 2009. Po špatných zprávách o velmi malém množství chytaných ptáků na některých lokalitách na přelomu července a srpna jsme čekali jen nízký počet odchycených jedinců…

Celý článek →

Co nového v přírodním parku Bohdalov-Hartinkov

Moravskotřebovsko20090818_a.jpg – 1. listopadu loňského roku jsem na těchto stránkách publikoval svá ornitologická pozorování z hnízdní doby, která jsem zapsal v roce 2008 z území poměrně málo známé oblasti Moravskotřebovska. (Odkazuji se do tohoto příspěvku například na osvětlení přírodních poměrů a základních charakteristik území; článek si můžete připomenout zde). Po dvouletém toulání převážně lesnatou a kopcovitou krajinou na pomezí kraje se známým hradem Bouzovem jsem si myslel, že budu „o něco moudřejší". Spíše ale naopak. Mnohými výsledky z orientačního mapování zde hnízdícího ptactva jsem byl překvapen. Zároveň se ukázalo, jaké změny při dvouletém pohybu i ve stejných partiích parku se mohou nakonec ukázat.

Markantní tak byla „ztráta" nebo „objevení" ptačího druhu například u ledňáčka říčního (Alcedo atthis), koroptve polní (Perdix perdix), pěvušky modré (Prunella modullaris), cvrčilky zelené (Locustella naevia)  – doloženi jen roce 2008 nebo skorce vodního (Cinclus cinclus), poláka chocholačky (Aythya fuligula), včelojeda lesního (Pernis apivorus), rorýse obecného (Apus apus), lindušky luční (Anthus pratensis) a ťuhýka šedého (Lanius excubitor) – výskyt naopak jen v roce 2009.

Přestože kontrol po oba roky v terénu nebylo příliš – 13 (plus hlášená příležitostná pozorování od kolegů ze Svitav nebo M.Třebové), po některých druzích jsem pátral opakovaně v četných (navíc) příhodných biotopech záměrně, leč neúspěšně. Možná pro mě až nepochopitelně tak vyšlo naprázdno potvrzení křepelky polní (Coturnix coturnix), pěnice vlašské (Sylvia nisoria), strnada lučního (Emberiza calandra) nebo lejska malého (Ficedula parva) – ten mě mrzí nejvíce. Někdy jsem měl pocit, že sluch a zrak mi už neslouží. Jak jinak „omluvit" to, že jsem nezaznamenal šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris), čížka lesního (Carduelis spinus) nebo sedmihláska hajního (Hippolais icterina). Také v případě sov mám pocit, že se mi řada z nich vyhýbala. Sýc rousný (Aegolus funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) i kalous ušatý (Asio otus) se prostě ani na reprodukovaný hlas „nechytil".

To jsou však samozřejmě zjednodušená konstatování. V řadě případů se absence mnohých druhů dá vysvětlit zcela zřetelně. Například lysku černou (Fulica atra), labuť velkou (Cygnus olor) nebo další vrubozobé tu prostě neuvidíte prostě proto, že park trpí prakticky absencí vhodných vodních ploch. V dalších případech zjistíte, že pro výskyt řady druhů tu skutečně chybí vhodné biotopy. Dobře si toho všimnete třeba podél regulovaného toku Třebůvky, kde chybí jinak typická pobřežní liniová stromová vegetace. Kde potom máte pozorovat strakapouda malého (Dendrocopos minor), sýkoru lužní (Poecile montanus) nebo sýkoru babku (Poecile palustris)? U jiných zase jistě zapůsobí mezidruhové konkurenční nebo predační vztahy, meziroční fluktuace v populaci, další ekologické faktory, způsob lidského obhospodařování krajiny nebo prostě jejich skrytý způsob života a moje nepříliš velké štěstí.

Mnohé poznatky by jistě doplnili místní lidé jako například myslivci nebo lesníci. Právě v lesích si myslím, že v tomto prostředí jedlobučin a dalších smíšených porostů můžeme počítat se značným potenciálem pro potvrzení dalších ptačích druhů, na které ani dvouletý orientační průzkum bez použití některých odborných a specifických mapovacích metod nestačí.

Přesto byl od Gruny, přes Bohdalov až po Vranovou Lhotu a říčky Věžnici či Nectavu prokázán v posledních dvou letech výskyt 97 ptačích druhů v době hnízdění (z toho 65 pěvců). Za zmínku stojí výskyt žluvy hajní (Oriolus oriolus), včelojeda lesního (Pernis apivorus), ostříže lesního (Falco subbuteo), početnou kolonii volavek popelavých (Ardea cinerea), hnízdění čápa bílého (Ciconia ciconia) a čápa černého (Ciconia nigra). Mezi určité typické zdejší druhy pak patří datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), holub hřivnáč (Columba palumbus) i holub doupňák (Columba oenas), ze sov pak výr velký (Bubo bubo) a puštík obecný (Strix aluco). Kromě dalších běžnějších druhů pěvců je to jistě ťuhýk obecný (Lanius collurio), skřivan polní (Alauda arvensis), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), linduška lesní (Anthus trivialis), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) nebo krkavec velký (Corvus corax). Potěšitelná jsou i četná hnízdiště vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Naopak díky roztroušenosti malých obcí v lesnaté krajině na jiřičky obecné (Delichon urbicum), hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) nebo i rorýse obecného (Apus apus) narazíte jen sporadicky. Mezi další druhy, které by se mohly „počítat na prstech jedné ruky" patří i oba u nás hnízdící bramborníčci (Saxicola sp.) nebo straka obecná (Pica pica).

Je tedy vidět, že pokud chceme zdejší avifaunu lépe poznat, je co dohánět. Máte-li dobrý důvod se do přírodního parku podívat, podělte se s námi potom o pozorování z tohoto poněkud zapomenutého koutu našeho kraje. Rádi budeme počty zde zjištěných ptačích druhů průběžně doplňovat.
Jiří Mach

20090818_b.jpg20090818_c.jpg20090818_e.jpg20090818_f.jpg20090818_g.jpg20090818_h.jpg {mxc}

Nebezpečné dráty na Lanškrounsku

a   Krasíkov – Krajina v okolí krasíkovské rozvodny je protkána hustou sítí elektrovodů. V údolní nivě Moravské Sázavy místní myslivci odedávna nacházeli pod dráty poraněné i mrtvé kachny, labutě, volavky i další ptáky. Niva byla pro ptáky atraktivní vždy a ještě zajímavější se stala po vybudování suchého poldru u obce Žichlínek. Na poldru je stálá zádrž vody na ploše přibližně 15 ha. V těsné blízkosti vybudovaných jezer vede linka vysokého napětí. K rozvodně je z poldru necelý kilometr vzdušnou čarou. Nebezpečí úrazu ptáků zvyšují v oblasti časté a dlouho trvající mlhy. Lokalita tak funguje nejen jako refugium pro tažné ptáky, ale i jako velmi efektivní ekologická past.

   Letos 18. března jsem nalezl v oranici pod dráty vysokého napětí mezi žichlínským poldrem a rozvodnou Krasíkov labuť velkou (Cygnus olor). Pták byl imobilní, převezl jsem ho do záchranné stanice Zelené Vendolí. Zde byl ošetřován a 1. 4. 2009 jsem ptáka vypustil na poldru. Jeho rekonvalescence v přírodě trvala další měsíc. Příběh labutě Leonky byla story se šťastným koncem. Fatální následky měl ale kontakt s dráty na immaturního orla mořského 6. 6. 2009. Pták utrpěl po nárazu do drátu devastující poranění, kterým na místě podlehl. S odstupem času se domnívám, že 62 denní pobyt (v listopadu a prosinci 2008) potáplice severní na jezeře, které leží v těsné blízkosti linky vysokého napětí měl pravděpodobně také souvislost s dráty… Většina ptačích tragédií pochopitelně uniká pozornosti. Kadavery a poranění ptáci jsou promptně odstraněny mrchožrouty a predátory, a tak tento problém zdánlivě neexistuje.

   Dnešní civilizace se bez gigantických rozvodů elektřiny neobejde, a tak vyvstává otázka, co se dá pro ohrožené ptactvo udělat. Samozřejmě je morální povinností lidí podporovat činnost záchranných stanic, které se snaží pomoci poraněným ptákům vrátit se zpátky do přírody. Dále je nutné přemýšlet o tom, jak zvýraznit dráty, a to pokud možno i za snížené viditelnosti, pro ptáky protahující nivou Moravské Sázavy v blízkosti krasíkovské rozvodny. K úrazům ptáků po kolizi s dráty bude docházet stále, ale fatalistický přístup není cestou k minimalizaci problému raněných a mrtvých ptáků pod elektrovody.
Petr Moutelík

bccddeff 

{mxc}

Zrcadlo 2009

g

Pohled na letošní odchytovou základnu na Zrcadle. Foto – Vladimír Šoltys.

Letošní desátý jubilejní ročník proběhl v tradičním termínu, což je druhý srpnový týden, za účasti kroužkovatelů z východních, středních a severních Čech. Zároveň akci navštívilo mnoho návštěvníků z řad amatérských i profesionálních ornitologů.

Celý článek →

Ubývá strakapoudů malých (Dendrocopos minor)

                                                                                                                                                    s 
   Mladoboleslavsko – Nejmenší z našich strakapoudů, stejně jako řada jiných dutinohnízdičů, to nemá v současnosti vůbec lehké. Doslova hitem doby se stalo v domácnostech topení dřevem a nevyhlášený „boj o polínko“ likviduje jeden „nebezpečný“ strom za druhým. Jako místní zastupitel a předseda Výboru pro životní prostředí vím, o čem mluvím. Oponujeme stále častěji útokům na stromořadí podél silnic i vodotečí, na místa, která jsou jedním z útočišť také pro strakapoudy malé.

   I na Mladoboleslavsku jsou však ještě místa, kam pily nedorazily, šplhavci mají kde šplhat a hloubit v kmenech dutiny. A právě tam nalezneme i úsměvně „zmenšeného“ strakapouda. Kdo zná jeho hlas i „bubnování“, má hledání snazší. Obojí je zcela poplatné velikosti ptačího aktéra.

   Z výprav za slavíky znám tento druh především od Jizery, z jejího záplavového území, kde stromy zatím nikomu nevadí a k vylačnělým kamnům je to přeci jen daleko. Jizera má – stejně jako Váh „Važiny“ nebo Labe „Labišťata“ – území, kde voda z jarních rozlivů vydrží po zbytek roku. Tyto „komáří líhně“ jsou pak rájem všeho živého. V bizarní spleti lián psího vína a chmele, šplhajícího do výšek po mnohdy dávno mrtvých tělech listnáčů, objevíme nejednoho „stráčka“- jak se strakapoudu malému přezdívá. Budeme-li pozorní, najdeme jich zde hned několik, zejména pak v čase námluv, kdy plápolavým letem provázejí vyhlédnutou samičku. V zimním období je zase nalezneme na stvolech pelyňku, kde hledají larvy hmyzu, zavrtané v dužnině. Přijdeme-li na místo pozdě, upoutají naší pozornost už jen rozštípané stvoly a prázdné chodbičky škůdců.

   Protože tito ptáci nikam daleko v krajině necestují, můžeme si nejlépe právě v zimě udělat představu, kolik stráčků v oblasti přežívá.

   Likvidace starých sadů, alejí podél cest i dnes nepochopených větrolamů, připravily krajinu Polabí nejen o kdysi zcela běžného sýčka. Smutnou cestu k záhubě v tichosti nastoupil i náš nejmenší strakapoud. A nezachrání jej ani mediálně vděčné „odpustky“ v podobě „náhradních výsadeb“ dřevin, často nevhodných, hlavně však dlouhodobě prostých jakýchkoliv možností hnízdění či jen přespávání našich šplhavců.
Pavel Kverek

bca 

Chaluhy – krotcí návštěvníci našich vod

a

Chaluha malá při odpočinku na vodní hladině přehrady Rozkoš. Foto – Jaroslav Vaněk.

Přehrada Rozkoš, Česká SkaliceChaluhy (Stercorariidae) tvoří druhově nepočetnou čeleď ptáků, kterou řadíme společně s racky a rybáky do řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). V České republice se občas setkáváme se čtyřmi druhy těchto ptáků. Nejvzácněji se u nás vyskytuje chaluha velká (Stercorarius skua), častěji se můžeme setkat s chaluhou příživnou (Stercorarius parasiticus), chaluhou pomořanskou (Stercorarius pomarinus) a chaluhou malou (Stercorarius longicaudus). Protože jsou chaluhy typickými ptáky mořského pobřeží, patři setkání s nimi ve vnitrozemí k mimořádným ornitologickým zážitkům.

Celý článek →