Mladý sýc rousný. Foto M. Dusík
Hlavním cílem hnízdní podpory dutinových dravců sov je obnova jejich populací a zvýšení podílu na tlumení početnosti drobných zemních hlodavců v lesním prostředí. Snahou je snížení konečné hustoty ve vrcholu gradace zejména u hrabošovitých, kteří poškozují nejčastěji výsadby listnatých dřevin. Předpokladem ke snížení hustot lesních druhů drobných hlodavců v období gradačního maxima je usazení početného a stabilizovaného společenstva jejich přirozených nepřátel. Doplnění predátorů o nové páry dutinových dravců a sov je vzhledem k předchozímu nedostatku hnízdních možností v hospodářských lesích nejsnadnější cestou. Usazování do hnízdních budek je zaměřeno především na poštolku obecnou (Falco tinnunculus), puštíka obecného (Strix aluco) a sýce rousného (Aegolius funereus).
I když je dopad predace na hustoty populací drobných hlodavců obtížně prokazatelný, dosavadní výsledky naznačují, že se ve zdejším lesním prostředí účinnost pohybuje mezi 30 – 50 %. Obdobné závěry byly učiněny i při aplikaci metody v jiných regionech (Cislerová a spol. 1997, Šťastný a spol. 2010,).
Na základě jednání se zástupci Správy CHKO Orlické hory, Správy lesů Kristiny Colloredo – Mansfeldové a ředitelstvím LČR Hradec Králové, došlo v r. 2006 k zavedení systému plošné hnízdní podpory dutinových dravců a sov na území CHKO Orlické hory.
Původní síť hnízdních budek na ploše cca 200 km2 (150 km2 lesa, 50 km2 louky) byla v průběhu let doplňována tak, aby bylo možné využít nosné kapacity prostředí a usadit maximální počet hnízdících párů. V roce 2012 bylo dokončeno základní rozložení hnízdní nabídky v celkovém počtu 447 hnízdních budek (tab. 1). V dalších letech je systém umělých dutin doplňován s ohledem na vytváření nových vhodných stanovišť i v souladu s potřebou vyvážení konkurenčního tlaku ze strany ostatních dutinových živočichů (kuny, brhlík lesní, blanokřídlý hmyz atd.). Optimálního rozložení hnízdních příležitostí a zachování jejich využitelnosti je primárně dosahováno přemísťováním podle aktuálních změn prostředí v jednotlivých lokalitách.
K 31.8.2016 celková průměrná hustota budek, podobně jako v minulém roce, setrvává na 2,4 ks/km2. V odpovídajícím prostředí dosahují budky pro poštolku obecnou hustoty 3,0 ks/km2, puštíka obecného 0,5 ks/km2 a sýce rousného 1,7 ks/km2. Z instalace a následné kontroly budek je částečně vyloučeno území přiléhající k vrcholům Jelenka, Koruna, Maruša, Vápenný, Lubný a Pláň, tj. přibližně 1/6 z celkové plochy.
Nálady Orlických hor. Foto Jan Ježek
Dostatečná hnízdní nabídka umožňuje cílovým druhům postupné dosažení několikanásobně početnějších populačních hustot oproti běžnému prostředí bez těchto možností. Ve zdejších podmínkách jí od počátku realizace stejně dobře využívají všechny tři druhy. Postupné narůstání hnízdících párů při proměnlivém rozložení potravních zdrojů v krajině je umožněno střídavým využíváním vhodných lovišť a úspěšným vyváděním početných rodin. K nápadným změnám v rozložení hnízdících párů dochází zvláště v lesním prostředí.
Pro objektivní hodnocení skutečného stavu populací a perspektivy jeho vývoje jsou vedle změn v početnosti hnízdících párů podchyceny také nálezy charakteristických pobytových stop v budkách. Ty jsou vedle průkazného zájmu usazovaných druhů ptáků o samotné hnízdiště, dokladem existence lichých jedinců (zpravidla samců obsazujících nová teritoria) nebo nehnízdících párů. Přírůstek populací podporovaných druhů predátorů v geografickém celku (obr. 1, viz grafická příloha) byl v prvních 10 letech výrazný a relativně rovnoměrný.
Porovnáme-li osídlování vnitřního prostoru lesního prostředí, vidíme nápadnou odlišnost od stavu v navazující otevřené krajině. V lese se odrážejí výrazné fluktuace hlavní kořisti i variabilita biotopů daná lesními porosty rozdílné druhové i věkové struktury. Ta se přirozeně promítá do velikosti a rozložení potravní nabídky. Samice lesních sov – v tomto případě především sýce rousného – jsou proto nuceny častěji střídat hnízdních okrsky a s nimi i samce trvale hájící jedno zvolené teritorium. Naopak na hraně lesa a v otevřeném prostoru lučních porostů s četnými refugii v podobě mezí, teras i liniové zeleně, je nabídka kořisti stabilnější. Usnadňuje poštolkám, částečně i puštíkům, nalezení dostatečného potravního zdroje a nenutí je zpravidla měnit hnízdní či lovecká teritoria. V letech, kdy populace drobných hlodavců spadly k minimu již v období před zakládáním snůšek, dochází k výpadku hnízdění. Dospělé páry se zpočátku zdržují v blízkosti hnízdišť, zaletují do nich, ale snůšku nezaloží nebo ji v průběhu prvních dnů inkubace opustí.
Výsledek 9. hnízdní sezony:
Vývoj populací kořisti dravců a sov
mladí puštíci obecní. Foto F. Hruška
Vysoký podíl travních porostů v přilehlé zemědělské krajině i zbytky zatravněných imisních holin na horském hřebeni vytváří vhodné prostředí pro silnější gradace hrabošovitých a zvyšuje nebezpečí jejich migrace do nově zakládaných lesních kultur. Pro podchycení vývoje a početnosti populací drobných zemních savců jsou realizovány kontrolní odchyty v jarním a podzimním období. Vedle podílu hospodářsky nebezpečných druhů dokladují početnost jejich populací a poskytují podklad ke krátkodobé prognóze. V dlouhodobém horizontu umožní posoudit účinnost zvýšené predace budkovou populací dutinových dravců a sov v oblasti.
Po gradaci v předchozím roce došlo počátkem jarního období r. 2016 na loukách a pastvinách k propadu populačních hustot hrabošů. Zvláště hluboký byl pokles početnosti drobných zemních savců v lesním prostředí, který neumožnil zahnízdění sovám uvnitř lesních porostů. Znatelnější obnova společenstva drobných hlodavců byla zaznamenána až od druhé poloviny září, tedy již mimo hnízdní sezonu. Stav vývoje hlavních skupin drobných zemních savců v jednotlivých typech prostředí Orlických hor uvedený v následujících grafech (viz obr. 2, 3 a 4), je dán výsledkem odchytu na stálých lokalitách.
Odchyt drobných zemních savců uskutečněný v oblasti Sedloňovského a Komářího vrchu v podzimním období 2016 dokládá průměrné stavy drobných hlodavců. Proto i nebezpečí vzniku škod na lesních kulturách v nadcházejícím zimním období není vysoké. Značný podíl mladých jedinců norníka rudého i obou druhů hrabošů na počátku zimy pravděpodobně umožní úspěšnější přežívání zimního období a rychlejší zvyšování populačních hustot již od počátku nové vegetační sezony. Do konečného výsledku se však promítá celá řada okolností, zejména klimatické podmínky. Samotné prodlužování období bez sněhové pokrývky jako důsledek klimatické změny, podporuje soustředěný predační tlak ze strany dravců, sov i šelem, kdy je početnost hlodavců průběžně snižována.
Panorama Orlických hor. Foto Jan Ježek
Struktura společenstva a základní reprodukční ukazatele na konci letního období odpovídají běžnému průběhu reprodukčního cyklu bez známek přítomnosti kalamitní populace jak v roce gradace, tak v roce pesima (tab. 2, 3 a+b a 4 a+b). V předchozí sezoně se tedy na gradaci podílela výhradně populace norníka rudého. Zajímavé je i narůstání plodnosti, resp. počtu mláďat ve vrzích směrem k podzimním měsícům. V roce hlubokého letního pesima (2016) se průměrný počet mláďat ve vrhu do podzimního období zvýšil v průměru o 2,33 jedince, zatímco v roce průběžné gradace (2015) narostl ve stejném období o 1,63 jedince. Podobně jako produkce mláďat narůstá v druhé polovině vegetačního období také podíl vyspělých zvířat v reprodukci téměř o 30 %.
Poštolka obecná. Foto J. Bartoš
Na základě uvedených výsledků a pozorování provedených v průběhu sezony lze z hlediska biologického potlačování gradací drobných hlodavců uvést pro jednotlivé druhy následující stručné charakteristiky:
Hraboš polní (Microtus arvalis) je vysoce dominantním a početným druhem na přilehlých kosených loukách a pastvinách. Do lesního prostředí hlavního hřebene Orlických hor migruje travnatými koridory podél cest především v letech letního kalamitního výskytu. Tady je pak schopen vytvářet stálé populace pouze na trvale odlesněných a zatravněných plochách. Jeho populační hustoty v lesním prostředí ke dni odchytu v XI. měsíci r. 2016 podle hodnocení oborovou normou MZe (ON 466021) lze označit za zbytkové (méně než 1 ks / ha). V části lučních porostů na úpatí hor dosahoval v první polovině dubna ještě středního výskytu (41 – 100 používaných nor / ha), po úplném zhroucení populace koncem dubna se zřetelněji začaly používané nory objevovat až v průběhu srpna a na konci září dosahovaly hodnot velmi slabého výskytu (do 300 používaných nor / ha).
Hraboš mokřadní (Microtus agrestis) bývá v podmínkách horských členitých nebo prosvětlených lesů s bohatým travním podrostem jedním z dominantních druhů. Jeho zastoupení ve zdejším společenstvu drobných savců na konci září 2016 vystoupilo ke 22 %. Hustota jedinců však nepřekročila 12 ks / ha a setrvala tak na hodnotách nízkého výskytu. Nálezy jednotlivých zvířat v uzavřeném lesním prostoru s řídkými travnatými enklávami ukazují na tendenci šíření ze vzdálenějších travnatých ploch. Jako vlhkomilný druh se zpravidla vyskytuje ve vegetaci bylinného patra a může tak působit škody na travnatých mýtinách. Nejvyšších populačních hustot dosahuje v nejhustších porostech třtiny chloupkaté. Vyžínání plošek kolem stromků jeho rozmnožování podporuje. Na rozsáhlých imisních holinách bývá jeho výskyt invazivní s výraznou fluktuací. Základní složkou jeho potravy jsou mladé výhony trav, jejichž nedostatek v zimním období nahrazuje kůra a kambium mladých dřevin. Proto je považován za hlavního kalamitního škůdce v horském prostředí, který poškozuje vedle listnatých kultur také výsadby nepůvodních jehličnatých druhů (smrk pichlavý, borovice). Již při početnosti 20 jedinců na 1 ha může způsobit 5 % škody (Vacek a kol., 2007). Dravci a sovami je pro vyšší koncentraci jedinců v koloniích s převahou dospělých samic a mláďat při lovu preferován a jeho početnost je průběžně intenzivněji snižována. K pravděpodobným příčinám snížení hustoty jeho populace a ustálení fluktuační křivky v posledních letech (obr.5) patří v tomto geografickém celku právě zvýšený predační tlak.
Norník rudý (Clethrionomys glareolus) v tomto roce nebyl ve společenstvu drobných zemních savců lesního prostředí na území Orlických hor necelými 27 % výrazně dominantním druhem. V porovnání s hrabošem polním nebo mokřadním osídluje celé lesní prostředí s bylinným patrem i bez něho, což dokládá jeho početná přítomnost ve všech odchytových lokalitách. Značná pohyblivost a široké potravní spektrum usnadňuje tomuto hlodavci přežívání i na méně výhodných stanovištích. Proto obývá i hustě zapojené mlaziny, jehličnaté monokultury a je běžný i v otevřeném terénu s pásy rozptýlené zeleně. V letech silného kalamitního přemnožení patří ke škůdcům lesních výsadeb, ale nepoškozuje dřeviny s takovou intenzitou, jako hraboši. Na rozdíl od hraboše mokřadního je schopen dosáhnout daleko vyššího absolutního počtu jedinců v celém prostoru lesa (nikoli lokální hustoty). Nevytváří totiž kolonie a jednotlivá zvířata jsou rovnoměrněji rozptýlena. Zatímco hraboši se pohybují po rozloze několika desítek m2, jednotliví norníci obývají plochu kolem 0,7 ha (Dungel, Gaisler, 2002).
Myšice lesní (Apodemus flavicollis) v druhé polovině letního období 2016 rychle zvýšila svoji početnost a její zastoupení ve společenstvu dosahovalo téměř 20 %. Do zimního období tedy nastupuje početná populace s vysokým podílem mladých a vyspělých jedinců. Vzhledem k semennému roku s nadprůměrnou úrodou bukvic i smrkového semene lze očekávat úspěšné přežívání. Jako převážně semenožravý hlodavec, využívající produkci semen ve všech patrech lesního porostu, nepředstavuje pro výsadby dřevin žádné vážné nebezpečí. Může zaškodit pouze ve skladech osiv nebo ve školkách bezprostředně po výsevu semen.
Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) není typickým příslušníkem zdejšího lesního ekosystému. Její výskyt je dán spíše náhodnou imigrací zvířat z níže položených refugií mezi zemědělskými plochami a remízky. Při vyšších populačních hustotách migruje i na velké vzdálenosti a je podobně jako předchozí druh významným stabilizačním prvkem pro udržení predátorů v otevřené krajině.
Rejsci sp. (Sorex) v průběhu teplého a suchého počasí v druhé polovině vegetačního období výrazně zvýšili svoji početnost. Ve společenstvu drobných savců byli na podzim r. 2016 zastoupeni 31 %, což je jedna z nejvyšších hodnot za 11 let. V sezonách propadu početnosti drobných hlodavců se stávají náhradní kořistí všech druhů myšilovných predátorů a přispívají tak k jejich úspěšnějšímu přežívání. Zejména u sov patří k často lovené náhradní kořisti.
Grafická příloha ZDE
Miroslav Dusík
Z kroužkování sýců rousných. Foto F. Hruška
V příspěvku byly využity fotografie Jana Ježka. Díky.
