Mladí puštíci obecní. Foto M. Dusík
Základním cílem zavedení systému plošné hnízdní podpory dutinových dravců a sov na území na území CHKO Orlické hory je obnova jejich populací a zvýšení podílu na tlumení početnosti drobných zemních hlodavců v lesním prostředí. Předpokladem ke snížení hustot lesních druhů drobných hlodavců v období gradačního maxima je usazení stabilizovaného společenstva jejich přirozených nepřátel a trvalý soustředěný odběr jedinců v průběhu celého roku. Doplnění stávajícího společenstva myšilovných predátorů o nové páry dutinových dravců a sov je vzhledem k předchozímu nedostatku hnízdních možností nejsnadnější cestou. Usazování do hnízdních budek je zaměřeno především na poštolku obecnou (Falco tinnunculus), puštíka obecného (Strix aluco) a sýce rousného (Aegolius funereus).
Výsledky hnízdní podpory odrážející se v populačním přírůstku cílových druhů ptáků dokládají postupné a dlouhodobé osídlování zájmové oblasti.
Orlické hory objektivem fotografa Jana Čápa
Ve spolupráci se Správou CHKO Orlické hory, Správou lesů Kristiny Colloredo – Mansfeldové a Krajským ředitelstvím LČR Hradec Králové byla od roku postupně 2006 instalována základní síť hnízdních budek na ploše cca 200 km2 (150 km2 lesa, 50 km2 louky). V roce 2012 bylo dokončeno základní rozložení hnízdní nabídky v celkovém počtu 447 hnízdních budek. Optimálního rozložení hnízdních příležitostí a zachování jejich využitelnosti bude v nejbližších letech dosahováno především jejich průběžným přemísťováním. Hlavním důvodem může být značná konkurence ze strany ostatních živočichů obývajících dutiny (kuny, brhlík lesní, blanokřídlý hmyz atd.). K dalšímu navyšování počtu bude tedy docházet pouze v lokalitách plného obsazení hnízdícími páry nebo trvale využívanými konkurenčními druhy. Vývoj početnosti umělých dutin a polodutin pro dutinové dravce a sovy v oblasti Orlických hor je uveden v tabulce (tab. 1) a jejich rozložení v roce 2014 znázorněno v obrazové příloze.
K 31.8.2014 dosahuje celková průměrná hustota budek 2,3 ks/km2. Z toho v odpovídajícím prostředí pro poštolku obecnou 2,9 ks/km2, puštíka obecného 0,5 ks/km2 a sýce rousného 1,6 ks/km2. Z instalace a následné kontroly budek je částečně vyloučeno území přiléhající k vrcholům Jelenka, Koruna, Maruša, Vápenný, Lubný a Pláň, tj. přibližně 1/6 z celkové plochy.
Stávající hnízdní nabídkou jsou vytvořeny podmínky pro zdárné vyhnízdění u několikanásobně většího počtu usazených rodin než v oblastech, které tuto možnost ptákům nenabízejí. Od prvních let jí stejně dobře využívají všechny tři cílové druhy (obr 6, 7 a 8), které za postupného narůstání hnízdících párů při rozdílném rozložení potravních zdrojů v krajině měnili svá stanoviště (viz mapy v příloze). Pro objektivní hodnocení skutečného stavu populací a perspektivy jeho vývoje jsou vedle změn v početnosti hnízdících párů zahrnuty také nálezy charakteristických pobytových stop zaznamenaných při kontrole v budkách. Ty jsou vedle průkazného zájmu usazovaných druhů ptáků o samotné hnízdiště dokladem existence lichých jedinců (zpravidla samců obsazujících nová teritoria) nebo i celých párů, které dosud nezahnízdily např. pro nedostatek kořisti v dané lokalitě. V oblasti Orlických hor a přilehlé zemědělské krajiny je podle zjištěných výsledků přírůstek hnízdící a nehnízdící části populace cílových druhů velmi rovnoměrný a dynamický (obr. 1). Uvedený stav je odvozen od existence množství drobnějších lokalit s výraznějšími gradačními cykly hlavní kořisti, jejíž hustoty jsou v jednotlivých letech značně odlišné. Kořist se na tomto území přemnožuje plošně pouze výjimečně v intervalu cca 10 – 12 let.
Mladí sýci rousní. Foto M. Dusík
Zvláště hnízdící samice lesních sov jsou tak nuceny častěji měnit hnízdní okrsky a střídat samce hájící trvale jedno zvolené teritorium. Mohou být proto i reprodukčně úspěšnější a střídáním hnízdišť současně snižují riziko ztráty snůšek vlastními predátory, především kunami. Tomu ostatně odpovídá i téměř čtyřnásobné zvýšení počtu obsazených teritorií v průběhu osmileté hnízdní podpory. Stagnace počtu hnízdících párů v posledních dvou letech je dána nízkými jarními a letními hustotami drobných zemních hlodavců v r. 2013 a 2014. Přes to podle konečného navýšení obsazených budek nehnízdícími jedinci jejich početnost dále narůstala.
Výsledek 8. hnízdní sezony
Kořist
Do konečného výsledku usazování dutinových dravců a sov se v každé sezoně promítá zejména aktuální vývoj potravní nabídky a dosažené stavy sledovaných druhů predátorů v předchozích sezonách. Dynamika populací hlavní kořisti a samotný průběh jejího rozmnožování zásadním způsobem usměrňuje reprodukční aktivitu predátorů, její úspěšnost, přežívání jedinců a následně i hustoty populací jednotlivých druhů. Prosperita populací drobných zemních hlodavců jako hlavní kořisti myšilovných predátorů je dána především stavem nadzemních i podzemních částí rostlin, zejména bylinného patra ovlivňovaného především klimatickými podmínkami i lidskou činností. Zdejší prostředí je z tohoto hlediska relativně stabilní vzhledem k vysokému podílu trvalých travních porostů v zemědělské krajině a navíc po odlesnění také na velkých plochách horského hřebene a lesních mýtinách. Hustý vegetační kryt bylinného patra umožňuje masivnější lokální gradace hrabošovitých.
Po silné gradaci hraboše polního a norníka rudého na podzim r. 2012 došlo v průběhu zimního období 2012/2013 ke zhroucení jejich populací a přetrvávajícímu udržení relativně nízkých stavů v průběhu let 2013 i 2014. Stav vývoje hlavních skupin drobných zemních savců v jednotlivých typech prostředí Orlických hor uvedený v následujících grafech (viz obr. 2, 3 a 4), je dán výsledkem odchytu na konkretních lokalitách, které však zdaleka nereprezentují celou plochu území.
V lesním prostředí mohou být populační hustoty drobných savců na jednotlivých lokalitách značně rozdílné. Při posuzování velikosti potravních zdrojů pro lesní sovy proto nelze vycházet jen z celkového výsledku odchytu zobrazeného na grafu, ale je nutné jej zohlednit ve vztahu ke konkrétní oblasti či lokalitě. Podle výsledku odchytu by velmi nízké hustoty kořisti zahnízdění lesním sovám v r. 2014 neumožnily. Přesto k zahnízdění došlo v nejnižších výškových pásmech hlavního hřebene Orlických hor až po hranici CHKO. Nejvyšší celkové hustoty hnízdících párů i nehnízdících jedinců bylo dosaženo v oblasti mezi Olešnicí a Deštným, Pěčína, Rokytnice a Bartošovic. To dokládá zvýšený výskyt kořisti v těchto lokalitách. Obvykle k takové situaci dochází v územních celcích, kde byla hustota drobných hlodavců v předchozím vegetačním období silně podprůměrná a vyplývá z pravděpodobného zachování potravních zdrojů pro úspěšnější zimování a start v nové vegetační sezoně. V každém případě přítomnost dostatečného počtu myšilovných predátorů může vést ke zmírnění hlubokých propadů populačních hustot kořisti na jedné straně a ke zmírnění prudkého nárůstu i konečných hustot kořisti na straně druhé. Nakolik se podaří přiblížit k relativně rovnovážnému stavu mezi usazovanými predátory a drobnými zemními hlodavci, bude možné posoudit až v letech po ukončení přírůstku početnosti dutinových dravců a sov.
Hnízdní prostředí puštíka obecného. Foto M. Dusík
Následující výsledek odchytu drobných zemních savců uskutečněný v oblasti Sedloňovského a Komářího vrchu v roce 2014 dokládá průměrné stavy drobných hlodavců. Struktura společenstva a základní reprodukční ukazatele v letním období odpovídají běžné progradaci bez známek nebezpečí kalamitního přemnožení v podzimních měsících (tab. 2, 3, 4 a 5). Hustoty drobných hlodavců lze považovat za celkově nízké s vyloučením nebezpečí vážných požerků na sazenicích lesních dřevin v průběhu zimního období 2014/2015. Vyvážený poměr hlavních druhů (myšice sp., hraboš sp. a norník rudý) a jejich relativně nízká početnost na podzim (obr. 2 a 5) pravděpodobně omezí silný propad populace v průběhu zimního období a umožní udržení predátorů v zájmové oblasti. Vzhledem k bohaté úrodě stromových semen lze očekávat nárůst početnosti skupiny myšic v jarním období 2015. Expozice 650 sklapovacích pastí byla rozdělena do dvou linií po 200 ks (NPR Bukačka a Komáří vrch), 70 ks na krátké linii a 180 ks v kvadrátu (Sedloňovský vrch). Odchyt zvířat byl prováděn do sklapovacích pastí na universální návnadu, zajišťující úlovek relativně širokého spektra druhů drobných zemních savců.
Pasti byly kladeny na lesní hrabanku liniově ve vzdálenostech 3 – 5 m od sebe tak, aby v dané lokalitě byl zabrán prostor maximálního počtu mikrobiotopů s charakteristickým zastoupením rostlinných druhů bylinného patra. Na lokalitě Sedloňovský vrch bylo použito kvadrátového rozmístění pastí na 36 bodech (6×6) ve sponu po 10 m a šachovnicovém umístění 5 pastí kolem každého bodu (tj. celkem 180 pastí na 0,25 ha) a tento malý lesní kvadrát byl doplněn linií o 70 pastech mimo jeho prostor. Klimatické poměry v průběhu prací byly velmi příznivé – polojasno bez dešťových srážek, takže bylo možno dodržet standardní dobu odchytu (3 noci). V průběhu každodenních kontrol byla dle potřeby návnada přetřena a tím obnovena dostatečná pachová stopa.
Z hlediska biologického potlačování gradací drobných hlodavců lze uvést pro jednotlivé druhy následující stručné charakteristiky.
Hraboš polní (Microtus arvalis) osídluje především přilehlé kosené louky a pastviny podél hlavního hřebene Orlických hor. Jeho populační hustoty v lesním prostředí lze ke dni odchytu podle zjištěných pobytových stop hodnocených oborovou normou MZe (ON 466021) označit za velmi nízké. Na některých loukách a pastvinách na úpatí hor dosahují listopadové hustoty hodnot středního výskytu. Samotná plošná přítomnost tohoto druhu a především schopnost rozptylu i na značné vzdálenosti zvyšuje v letech silných gradací riziko migrace z luk zatravněnými koridory podle lesních cest i na lesní mýtiny a případných požerků na listnatých dřevinách.
Hraboš mokřadní (Microtus agrestis) patří obvykle v podmínkách horských členitých nebo prosvětlených lesů s bohatým travním podrostem k dominantním druhům. Jeho současné prokázané 22 % zastoupení ve zdejším společenstvu drobných savců a hustota ve druhé polovině podzimního období naznačuje běžnou populaci mimo nebezpečí gradace v roce 2014. Tento vlhkomilný druh hraboše využívá výhradně prostor bylinného patra, kde se pohybuje pouze v labyrintu chodeb na úrovni nízké vegetace nebo těsně pod ní. Jeho výskyt je v takovém prostředí charakteristický svými výraznými periodickými změnami lokálních populačních hustot. Proto je považován za hlavního kalamitního škůdce v horském prostředí, který poškozuje vedle kultur listnatých dřevin také výsadby nepůvodních jehličnatých druhů (smrk pichlavý, modřín, borovice). Již při početnosti 20 jedinců na 1 ha může způsobit 5 % škody (VACEK a kol., 2007). Úspěšnost reprodukce této skupiny hlodavců je do značné míry závislá na průběhu klimatických podmínek (dostatku rovnoměrně rozdělených srážek) ve vegetačním období podmiňujících růst bylinného patra a také na velikosti kosených ploch travin při uvolňování sazenic. Tvorba kolonií s převahou dospělých samic a mladých jedinců na malých plochách u obou druhů hrabošů zvyšuje úspěšnost lovu především sovám, které se tak na jejich lov zaměřují přednostně.
Norník rudý (Clethrionomys glareolus) byl ve společenstvu drobných zemních savců lesního prostředí třetím nejpočetnějším druhem (17 %) s podprůměrnou hustotou. Osídluje celé lesní prostředí s bylinným patrem i bez něho, což trvale dokládá jeho přítomnost ve všech odchytových lokalitách. Široké potravní spektrum a značná pohyblivost tomuto hlodavci usnadňuje přežívání i na méně výhodných stanovištích jako jsou hustě zapojené mlaziny, jehličnaté monokultury ap. Spolu s ostatními hrabošovitými patří v případě přemnožení k hlavním škůdcům lesních výsadeb. Na rozdíl od hraboše mokřadního je schopen dosáhnout daleko vyššího absolutního počtu jedinců v celém prostoru lesa (nikoli lokální hustoty). Nevytváří totiž kolonie a jedinci jsou rovnoměrněji rozptýleni. Zatímco hraboši se pohybují po rozloze několika desítek m2, jednotliví norníci obývají plochu kolem 0,7 ha. Výsledek odchytu v r. 2014 potvrdil sníženou množivost a po hlubokém propadu pomalou obnovu populace ve zdejších podmínkách. S ohledem na nízké hustoty v okolních porostech odchytových lokalit a předpokládaný rozptyl zvířat lze vyloučit nebezpečí vzniku škod na sazenicích v průběhu následujícího zimního období.
Myšice lesní (Apodemus flavicollis) jako převážně semenožravý hlodavec využívající produkci semen ve všech patrech lesního porostu, nepředstavuje pro výsadby dřevin žádné vážné nebezpečí. Může zaškodit pouze ve skladech osiv nebo ve školkách bezprostředně po výsevu semen. V lesním prostředí je skupina myšic pro účel biologické prevence nenahraditelným článkem pomáhajícím udržet početnější společenstvo predátorů po plošném zhroucení populací hrabošovitých. Významná je také pohybová aktivita myšic v zimním období, kdy vyhledávají semena dřevin v korunách stromů nebo na sněhu. Stabilizují tak potravní nabídku a její dostupnost pro lesní druhy sov v kritickém zimním období se silnou sněhovou pokrývkou. Ve společenstvu lesních drobných zemních savců v r. 2014 dosahuje 47 %.
Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) není typickým příslušníkem zdejšího lesního ekosystému. Její výskyt je dán spíše náhodnou imigrací zvířat z níže položených refugií mezi zemědělskými plochami a remízky. Při vyšších populačních hustotách je podobně jako předchozí druh významným stabilizačním prvkem pro udržení predátorů v otevřené krajině.
Rejsci sp. (Sorex) byli ve společenstvu drobných savců v tomto roce zastoupeni 14 %. Jejich populace podléhají značným výkyvům, nicméně v letech propadu početnosti drobných hlodavců se stávají náhradní kořistí všech druhů myšilovných predátorů a přispívají tak k jejich úspěšnějšímu přežívání. Zejména u sov patří k často lovené náhradní kořisti.
Grafická příloha ZDE
Miroslav Dusík
