Kulíšek nejmenší. Foto Jari Peltomäki
Další zvýšení početnosti hnízdící i nehnízdící části populací usazovaných dutinových dravců a sov ve čtvrté, troficky podprůměrné sezoně hnízdní podpory o 35 % ukazuje na dosud nenaplněnou nosnou kapacitu prostředí. Přírůstek hnízdících párů podchycený u všech tří druhů dokládá volné potravní zdroje v minulosti nevyužívaných hnízdních teritoriích. Ze záznamů obsazených hnízdišť a teritorií v mapách (viz příloha) je zřejmý přírůstek po celé ploše zájmového území. Překvapivé je další významné navýšení početnosti cílových druhů na původním území mezi Vižňovem a Heřmánkovicemi, kde se na rychlém vzestupu mohla podílet vyvedená mláďata z předchozích sezon se značnou věrností ke svému rodišti. Na druhé polovině území s později instalovanými budkami mezi Janovičkami a Šonovem se podobný efekt promítne až v dalších letech.
K velmi pozitivnímu vývoji postupně dochází k vyrovnání struktury společenstva obohacením o chybějící páry poštolky obecné a zvláště puštíka obecného (obr. 6, 7 a 8, viz grafická příloha pod článkem). Jsou tím vytvářeny podmínky pro vyostřování mezidruhové i vnitrodruhové konkurence a tím rozšíření predačního tlaku na kořist do méně atraktivních lokalit.
Více než trojnásobný přírůstek počtu hnízdících párů v průběhu 4 sezon hnízdní podpory ukazuje na směřování k celkové úspěšnosti záměru (obr. 9). Podobně jako v jiných horských oblastech, dochází na Javořích horách k charakteristickému výběru prostředí jednotlivými druhy podle výškových pásem (obr. 10), prostupnosti lesních porostů i přístupu k potravě. Zejména hnízdní populace sýce rousného a puštíka obecného jsou zřetelně odděleny hranicí mezi 600 a 700 m n. m. v. Dospělí puštíci tuto hranici překračují pouze výjimečně, a to v letech s trvale vysokými populačními hustotami drobných zemních savců překračujícími hodnotu 50 ex./ha lesa. Snahu o osídlení a zahnízdění ve vyšších výškových pásmech mají v těchto letech především mladí jedinci, kteří po poklesu potravní nabídky vysoko položené lokality opouštějí. Naopak sýci rousní lépe využívají vyšší nadmořské výšky s nižšími hustotami kořisti (kolem 20 ex./ha lesa), kde se dobře orientují i v hustě zapojených smrkových porostech. Svůj podíl na rozdělení životního prostoru mezi sýcem a puštíkem má také konkurenční postavení obou druhů, kdy silnější vytlačuje slabšího z loveckého teritoria. V územních celcích s rozdílnou strukturou věkových stupňů lesa však mohou hnízdící páry obou druhů úspěšně odchovávat mladé v těsné blízkosti díky omezené prostupnosti zapojených jehličnatých porostů, kterým se robustní puštík vyhýbá. Poštolka obecná s tendencí usazení v nejnižších, klimaticky vlídnějších polohách, díky odlišné lovecké strategii a vysoké pohyblivosti dokáže stejně dobře využívat nabídku kořisti na větších mýtinách uprostřed velkých lesních celků či zalesňovaných holinách vysoko na hřebenech hor. Do lesního prostředí zalétá nejčastěji v období před sklizní lučních porostů v podhůří, nebo v suchých letních měsících, kdy populace hraboše polního stagnují. Lovící jedinci tohoto malého sokolovitého dravce zalétají v případě zvýšené potravní nabídky do lokalit až 5 km vzdálených od svého hnízdiště v podhůří a jsou tedy schopny loveckou aktivitou dobře pokrýt hřeben celého pohoří.
Samec poštolky obecné. foto Jiří Bartoš
Poštolka obecná (Falco tinnunculus) v roce 2014 obsadila 20 z celkového počtu 29 instalovaných polobudek, v 11 založila snůšky a z nichž úspěšně vyvedla mladé. Při 100 % úspěšnosti hnízděníx) bylo odchováno v průměru 4 mláďata na hnízdo (2×3, 7×4, 2×5). V porovnání s předchozí sezonou byl stávající stav posílen o dvojnásobné množství mladých ptáků. Počátek hnízdění byl u většiny párů posunut do pozdního jarního období v souvislosti s regenerací kolonií hraboše polního. Průměrná hustota hnízdící části populace v odpovídajícím prostředí dosáhla hustoty 0,46 páru/km2, nejvyšší lokální hustota v okolí Vižňova a Ruprechtic dokonce 1,40 páru/km2. Významné posílení hnízdících párů v poslední sezoně a úspěšnost hnízdění dává velmi dobrý základ dalšímu upevnění volně hnízdící populaci v oblasti. Současný 50 % podíl nehnízdící části populace (obr. 11) s těžištěm rovnoměrného rozložení na jihovýchodní polovině zájmového území je dobrým základem pro další podstatné zvýšení početnosti hnízdících párů.
Puštík obecný (Strix aluco) po usazení prvních 2 párů v roce 2013 obsadil v roce 2014 celkem 5 velkých budek, z toho ve 4 případech hnízdícími páry. Ze 3 úspěšných hnízd bylo vyvedeno v průměru po 3 mláďatech. Úspěšnost hnízdění tedy dosahovala pěkných 75 %. K opuštění jediného hnízda s odrostlým mládětem došlo pravděpodobně v důsledku nízké potravní nabídky v teritoriu. Na základě uvedeného výsledku lze potvrdit, že budková populace puštíků byla pro další osídlování zdejšího prostředí po 4 letech dostatečně podchycena (obr. 12). Zaručuje to zejména vysoká věrnost dospělých ptáků ke zvolenému domovskému okrsku a malý rozptyl vyvedených mláďat, která se nejčastěji usazují v sousedních teritoriích svého rodiště. Hustota hnízdících párů puštíků obecných dosahuje v zájmové oblasti Javořích hor v současnosti 0,11 páru/km2 (v lesním prostředí 0,16 páru/km2).
Mladý sýc rousný. Foto Jari Peltomäki
Sýc rousný (Aegolius funereus) podle pobytových stop v budkách a počtu hnízdících párů osídlil v uplynulé sezoně 24 teritorií, ve kterých došlo v 9 případech k založení snůšek. Mláďata byla nakonec vyvedena z 5 budek. Úspěšnost hnízdění se udržela v běžném průměru na 56 % při odchovu 2,8 mláděte na hnízdo (běžný průměr kolem 4 mláďat na hnízdo). Počty vyváděných mláďat (2×2, 2×3, 1×4) byly negativně ovlivněny rychle klesající potravní nabídkou v jarním období. Ve zbývajících 3 hnízdech byly opuštěny nedokončené snůšky a v jedné budce došlo k opuštění jediného vylíhlého mláděte. Predace kunou nebyla zaznamenána ani v jednom případě. V odpovídajícím lesním prostředí s déle trvající hnízdní podporou západně od Heřmánkovic se udržela průměrná hustota hnízdících párů na 0,75 páru/km2 (v předchozí sezoně 0,88 páru/km2) současně s nejvyšší koncentrací 2,25 obsazených teritorií/km2. Průměrná hustota hnízdících párů na celé ploše lesních celků v Javořích horách dosahovala necelých 0,38 páru/km2 a 1,00 obsazeného teritoria/km2. Dosažené ukazatele populačních hustot patří v dané oblasti u tohoto druhu k nejvyšším v ČR. Vysoký podíl nehnízdící části populace (obr. 13), resp. lichých samců může ukazovat na nasycení zdejšího lesního prostředí subpopulací sýců i značný počet vhodných hnízdních teritorií.
Kulíšek nejmenší s kořistí. Foto Jari Peltomäki
Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) je pravděpodobně v Javořích horách poměrně rozšířenou sovičkou. Jeho hlasové projevy byly zaznamenány v jarním období ve 3 lokalitách – na rozcestí pod Velbloudím vrchem (510 m n. m. v.), nad Jelením žlabem (530 m n. m. v.) a pod Ruprechtickým Špičákem (610 m n. m. v.). V souvislosti s biologickým potlačováním drobných zemních hlodavců však není tento druh v daném regionu systematicky sledován ani podporován. Dlouholetá zkušenost s jeho usazováním v Jizerských horách a Krkonoších ukazuje na minimální využívání nabídnutých hnízdních budek. Jeho populace prozatím netrpí nedostatkem vhodných dutin po strakapoudech, které s oblibou využívá.
Mladí kalousi ušatí. Foto S. Novotný
Kalous ušatý (Asio otus) v sezoně 2014 nebyla jeho přítomnost v instalovaných budkách ve zdejším regionu prokázána. Tuto sovu lze v lokalitách pravidelného výskytu snadno přilákat do polobudek pro poštolky. I když kalousi u nás osídlují především nížinné oblasti, jsou schopni se usadit také ve vyšších nadmořských výškách a vytvořit tam stálou subpopulaci. Na zimní období odlétají na potulky do oblastí s nízkou sněhovou pokrývkou a snadnou dostupností kořisti. Brzy zjara se kalousi opět navracejí a usazené páry často používají jednou zvolené hnízdiště řadu let. V oblastech s chybějícími stálými páry může mít jeho hnízdní výskyt invazní charakter v souvislosti s fluktuací potravní nabídky.
Káně lesní. Foto Jiří Bartoš
Káně lesní (Buteo buteo) je vedle usazovaných druhů dalším významným predátorem drobných hlodavců. Staví si samostatně otevřené hnízdo v korunách stromů, takže jeho početnost nelze hnízdní podporou významněji ovlivnit. Na území Javořích hor je jeho populace početná a ustálená. Na jižních svazích horského masivu od západní části Vižňova k oblasti pod Jelením vrchem je trvale zjišťován výskyt 7 – 8 párů. V této sezoně byly pozorovány nejméně 4 úspěšně vyvedené rodinky s blíže nezjištěným počtem mláďat. Ostatní ptáci se sice v prostředí trvale zdržovali, ale pravděpodobně u nich k zahnízdění nedošlo nebo bylo neúspěšné.
Kromě výše uvedených cílových druhů jsou velké umělé dutiny příležitostně obsazovány také menšími druhy dutinových ptáků. Vysoké procento osídlení budek pro sovy dutinovými pěvci je odrazem velice nízké nabídky vhodnějších dutin ve zdejším lesním prostředí. Meziroční zvýšení počtu hnízdících párů této skupiny dutinohnízdošů podpořené hojnějším výskytem některých hmyzích skupin a také úspěšnějším zimováním bylo více než dvojnásobné (tab. 5). Přírůstek se týká zejména netažných lesních druhů drobných pěvců, jako je brhlík lesní, sýkora koňadra nebo sýkora uhelníček. U migrujících druhů jako lejsek černohlavý a rehek zahradní nebylo zvýšení hnízdících párů výrazné. Nově v budce pro sovy zahnízdila červenka obecná a v polobudce pro poštolku konipas bílý. Zaznamenáno bylo také nocování strakapouda velkého (7x) a datla černého (1x).
Krajina Javořích hor. Foto Jan Čáp
Ze savců byli v budkách prokázáni ve 2 případech plšík lískový (Muscardinus avellanarius) a v 1 budce přebývala veverka obecná (Sciurus vulgaris). S rozšířením území a navýšením počtu umělých dutin se úměrně zvyšuje i obsazení kunami (Martes sp.) (tab. 6).
Trvale narůstající počty usazených párů dutinových dravců a sov ve všech uplynulých hnízdních sezonách jsou dokladem chronického nedostatku hnízdních příležitostí v období před instalací umělé hnízdní nabídky. Dynamická obnova populací všech tří cílových druhů, narůstající hustota hnízdících párů současně s početností nehnízdících jedinců postupně přibližuje skupinu myšilovných predátorů k intenzivnímu využívání hlavního potravního zdroje, kterým jsou drobní zemní hlodavci. Jestliže byla v nedávné době telemetrickým pozorováním prokázána schopnost ptačích kořistníků významněji zasáhnout do populačních cyklů drobných hlodavců a trvalým odběrem jedinců snížit jejich početnost o 30 – 50 % (ŠŤASTNÝ a spol., 2010), lze po ustálení početnosti usazovaných predátorů očekávat podstatné omezení škod na lesních výsadbách, ale také na zemědělských pozemcích. Dosavadní nárůst hnízdících párů dutinových dravců a sov z výchozích 7 na současných 24 a zvýšená frekvence nehnízdících jedinců je jednoznačně pozitivním výsledkem, který směřuje k postupnému utváření rovnovážnému stavu mezi predátory a jejich kořistí. Hnízdní budky byly v průběhu jednotlivých kontrol vyčištěny, doplněny hnízdním materiálem, případně přemístěny a doplněny.
Miroslav Dusík
V příspěvku bylo mj. využito fotografií těchto autorů: Jari Peltomäki, Jan Čáp, Jiří Bartoš. Děkujeme!
