Sýc rousný. Foto Jari Peltomäki
Základním cílem zavedení systému plošné hnízdní podpory dutinových dravců a sov na území na území CHKO Broumovsko v oblasti Javořích hor je obnova jejich populací a zvýšení podílu na tlumení početnosti drobných zemních hlodavců v lesním prostředí. Vystupňování predace se postupně promítne do omezení poškození sazenic listnatých dřevin v prvních letech po výsadbě a usnadní jejich zajištění. Usazování do hnízdních budek je zaměřeno především na poštolku obecnou (Falco tinnunculus), puštíka obecného (Strix aluco) a sýce rousného (Aegolius funereus).
Předpokladem ke snížení hustot lesních druhů drobných hlodavců v období gradačního maxima je usazení stabilizovaného společenstva jejich přirozených nepřátel a trvalý soustředěný odběr jedinců v průběhu celého roku. Doplnění stávajícího společenstva myšilovných predátorů o nové páry dutinových dravců a sov je vzhledem k předchozímu nedostatku hnízdních možností nejsnadnější cestou. Výsledky hnízdní podpory odrážející se v populačním přírůstku cílových druhů ptáků dokládají postupné a dlouhodobé osídlování zájmové oblasti. Grafická příloha na konci článku.
Ve spolupráci se Správou CHKO Broumovsko a LČR LS Dvůr Králové nad Labem byla v roce 2010 instalována základní síť hnízdních budek v západní části Javořích hor o rozloze cca 12 km2 (8 km2 lesa, 4 km2 louky). V podzimním období r. 2012 bylo území hnízdní podpory rozšířeno na celý hřeben pohoří včetně přilehlého podhůří a v roce 2014 bylo dokončeno základní rozložení hnízdní nabídky v celkovém počtu 150 hnízdních budek. Současná plocha zájmové oblasti od počátku sezony 2014 dosahuje 35 km2 (24 km2 lesa, 11 km2 louky). Optimálního rozložení hnízdních příležitostí a zachování jejich využitelnosti bude v nejbližších letech dosahováno především jejich průběžným přemísťováním. Hlavním důvodem může být značná konkurence ze strany ostatních živočichů obývajících dutiny (kuny, brhlík lesní, blanokřídlý hmyz atd.). K dalšímu navyšování počtu bude docházet pouze v lokalitách plného obsazení hnízdícími páry. Vývoj početnosti umělých dutin a polodutin pro dutinové dravce a sovy v oblasti Javořích hor je uveden v tabulce (tab. 1) a jejich rozložení v roce 2014 znázorněno v obrazové příloze.
Pošolka obecná. Foto Libor Votoček
K 31.8.2014 dosahuje celková průměrná hustota budek 4,3 ks/km2. Z toho v odpovídajícím prostředí pro poštolku obecnou 2,9 ks/km2, puštíka obecného 0,9 ks/km2 a sýce rousného 4,0 ks/km2. Touto hnízdní nabídkou jsou vytvořeny podmínky pro zdárné vyhnízdění u několikanásobně většího počtu usazených rodin než v oblastech, které tuto možnost ptákům nenabízejí. V prvních letech jí nejlépe využíval pouze sýc rousný, ale poslední sezony dokládá rychlou obnovu populací poštolky obecné i puštíka obecného zachycených ve volné krajině, tedy mimo synantropní prostředí. Pro objektivní hodnocení skutečného stavu populací a perspektivy jeho vývoje jsou vedle změn v početnosti hnízdících párů zahrnuty také nálezy charakteristických pobytových stop nalézaných při kontrole v budkách. Ty jsou vedle průkazného zájmu usazovaných druhů ptáků o samotné hnízdiště dokladem existence lichých jedinců (zpravidla samců obsazujících nová teritoria) nebo i celých párů, které dosud nezahnízdily např. pro nedostatek kořisti v dané lokalitě. V oblasti Javořích hor a přilehlé zemědělské krajiny je podle zjištěných výsledků přírůstek hnízdící a nehnízdící části populace cílových druhů velmi rovnoměrný a dynamický (obr. 1). Uvedený stav je odvozen od existence množství drobnějších lokalit s výraznějšími gradačními cykly hlavní kořisti, jejíž hustoty jsou v jednotlivých letech značně odlišné. Kořist se tedy nepřemnožuje plošně.
Zvláště hnízdící samice lesních sov jsou tak nuceny častěji měnit hnízdní okrsky a střídat samce hájící trvale jedno zvolené teritorium. Mohou být proto i reprodukčně úspěšnější a střídáním hnízdišť současně snižují riziko ztráty snůšek vlastními predátory, především kunami. Tomu ostatně odpovídá i téměř pětinásobné zvýšení počtu obsazených teritorií v průběhu čtyřleté hnízdní podpory.
Výsledek čtvrté hnízdní sezony: kořist
Do konečného výsledku usazování dutinových dravců a sov se v každé sezoně promítá zejména aktuální vývoj potravní nabídky a dosažené stavy sledovaných druhů predátorů v předchozích sezonách. Dynamika populací hlavní kořisti a samotný průběh jejího rozmnožování zásadním způsobem usměrňuje reprodukční aktivitu predátorů, její úspěšnost, přežívání jedinců a následně i hustoty populací jednotlivých druhů. Prosperita populací drobných zemních hlodavců jako hlavní kořisti myšilovných predátorů je dána především stavem nadzemních i podzemních částí rostlin, zejména bylinného patra ovlivňovaného především klimatickými podmínkami i lidskou činností. Zdejší prostředí je z tohoto hlediska relativně stabilní vzhledem k vysokému podílu trvalých travních porostů v zemědělské krajině a navíc po odlesnění také na velkých plochách horského hřebene. Umožňuje masivnější lokální gradace hrabošovitých.
Po silné gradaci hraboše polního a norníka rudého na podzim r. 2012 došlo v průběhu zimního období 2012/2013 ke zhroucení jejich populací a přetrvávajícímu udržení relativně nízkých stavů v průběhu let 2013 i 2014. Stav vývoje hlavních skupin drobných zemních savců v jednotlivých typech zdejšího prostředí je pravděpodobně velmi podobný stavu ze srovnatelného prostředí Orlických hor (viz obr. 2, 3 a 4).
Mladý puštík obecný. Foto Jan Šolc
V lesním prostředí mohou být populační hustoty drobných savců na jednotlivých lokalitách značně rozdílné. Při posuzování velikosti potravních zdrojů pro lesní sovy proto nelze vycházet jen z celkového výsledku odchytu zobrazeného na grafu, ale je nutné jej zohlednit ve vztahu ke konkrétní oblasti či lokalitě. Podle výsledku odchytu by velmi nízké hustoty kořisti zahnízdění lesním sovám v r. 2014 neumožnily. Přesto ve střední části Javořích hor mezi Ruprechticemi a Heřmánkovicemi úspěšně vyhnízdilo v linii nedaleko od sebe 5 párů sýce rousného. To dokládá zvýšený výskyt kořisti v této oblasti. Obvykle k takové situaci dochází v lokalitách, kde byla hustota drobných hlodavců v předchozím vegetačním období silně podprůměrná (pravděpodobné zachování potravních zdrojů pro úspěšnější zimování a start v nové vegetační sezoně).
Výsledek odchytu drobných zemních savců uskutečněný v oblasti Ruprechtického Špičáku v roce 2014 dokládá mírně nadprůměrné stavy drobných hlodavců v porovnání s lesním prostředím Orlických nebo Jizerských hor. Struktura společenstva a základní reprodukční ukazatele v letním období odpovídají běžné progradaci bez známek nebezpečí kalamitního přemnožení v podzimních měsících (tab. 2, 3 a 4). Hustoty drobných hlodavců lze považovat za celkově nízké s vyloučením nebezpečí vážných požerků na sazenicích lesních dřevin v průběhu zimního období 2014/2015. Vyvážený poměr hlavních druhů (myšice sp., hraboš sp. a norník rudý) a jejich relativně nízká početnost na sklonku léta (obr. 5) pravděpodobně omezí silný propad populace v průběhu zimního období a umožní udržení predátorů v zájmové oblasti. Vzhledem k bohaté úrodě stromových semen lze očekávat nárůst početnosti skupiny myšic v jarním období 2015.
Expozice 650 sklapovacích pastí byla rozdělena do dvou linií po 200 ks (Vižňov – okraj lesa a Široký vrch – zatravněná holina podle modré TZ), krátké linie a kvadrátu (Ruprechtický Špičák). Odchyt zvířat byl prováděn do sklapovacích pastí na universální návnadu, zajišťující úlovek relativně širokého spektra druhů drobných zemních savců.
Pasti byly kladeny na lesní hrabanku liniově ve vzdálenostech 3 – 5 m od sebe tak, aby v dané lokalitě byl zabrán prostor maximálního počtu mikrobiotopů s charakteristickým zastoupením rostlinných druhů bylinného patra. Na lokalitě č. 1 bylo použito kvadrátového rozmístění pastí na 36 bodech (6×6) ve sponu po 10 m a šachovnicovém umístění 5 pastí kolem každého bodu (tj. celkem 180 pastí na 0,25 ha) a tento malý lesní kvadrát byl doplněn linií o 70 pastech mimo jeho prostor. Klimatické poměry v průběhu prací byly velmi příznivé – polojasno bez dešťových srážek, takže bylo možno dodržet standardní dobu odchytu (3 noci). V průběhu každodenních kontrol byla dle potřeby návnada přetřena a tím obnovena dostatečná pachová stopa.
Krajina Javořích hor. Foto Miroslav Macek
Z hlediska biologického potlačování gradací drobných hlodavců lze uvést pro jednotlivé druhy následující stručné charakteristiky.
Hraboš polní (Microtus arvalis) osídluje především přilehlé kosené louky a pastviny podél hlavního hřebene Javořích hor. Jeho populační hustoty lze ke dni odchytu podle zjištěných pobytových stop hodnocených oborovou normou MZe (ON 466021) označit za nízké. Odchycení 3 jedinců na horském hřebenu v druhé polovině letního období 2014 potvrdilo předpoklad nebezpečí imigrace z nižších poloh do otevřených zalesňovaných ploch. Množivost, přežívání a dosahované hustoty hrabošů polních v gradačních vrcholech ve zdejším lesním prostředí však nejsou doposud známy. Samotná přítomnost tohoto druhu a především poměrně vysoké 21 % zastoupení na zatravněných lesních plochách zvyšuje riziko požerků na listnatých dřevinách.
Hraboš mokřadní (Microtus agrestis) patří obvykle v podmínkách horských členitých nebo prosvětlených lesů s bohatým travním podrostem k dominantním druhům. Jeho současné prokázané 5 % zastoupení ve zdejším společenstvu drobných savců ve druhé polovině letního období však nenaznačuje početnější populaci. Tento vlhkomilný druh hraboše využívá výhradně prostor bylinného patra, kde se pohybuje pouze v labyrintu chodeb na úrovni nízké vegetace nebo těsně pod ní. Jeho výskyt je v takovém prostředí charakteristický svými výraznými periodickými změnami lokálních populačních hustot. Proto je považován za hlavního kalamitního škůdce v horském prostředí, který poškozuje vedle kultur listnatých dřevin také výsadby nepůvodních jehličnatých druhů (smrk pichlavý, modřín, borovice). Již při početnosti 20 jedinců na 1 ha může způsobit 5 % škody (VACEK a kol., 2007). Úspěšnost jeho reprodukce je do značné míry závislá na průběhu klimatických podmínek (dostatku rovnoměrně rozdělených srážek) ve vegetačním období podmiňujících růst bylinného patra.
Norník rudý (Clethrionomys glareolus) byl ve společenstvu drobných zemních savců lesního prostředí druhým nejpočetnějším druhem (28 %). Osídluje celé lesní prostředí s bylinným patrem i bez něho, což trvale dokládá jeho přítomnost ve všech odchytových lokalitách. Široké potravní spektrum a značná pohyblivost tomuto hlodavci usnadňuje přežívání i na méně výhodných stanovištích jako jsou hustě zapojené mlaziny, jehličnaté monokultury ap. Spolu s ostatními hrabošovitými patří v případě přemnožení k hlavním škůdcům lesních výsadeb. Na rozdíl od hraboše mokřadního je schopen dosáhnout daleko vyššího absolutního počtu jedinců v celém prostoru lesa (nikoli lokální hustoty). Nevytváří totiž kolonie a jedinci jsou rovnoměrněji rozptýleni. Zatímco hraboši se pohybují po rozloze několika desítek m2, jednotliví norníci obývají plochu kolem 0,7 ha. Výsledek odchytu v r. 2014 potvrdil dobrou množivost a po předchozím propadu rychlou obnovu populace ve zdejších podmínkách. Hustota mladých jedinců počátkem IX. měsíce dosáhla na Ruprechtickém Špičáku 16 ks na 1 ha a lze ji považovat za mírně zvýšenou. S ohledem na nízké hustoty v okolních porostech a předpokládaný rozptyl zvířat lze vyloučit nebezpečí vzniku škod na sazenicích v průběhu následujícího zimního období. Vyšší koncentrace hlodavců na dílčích lokalitách navíc přiláká již prosperující kočující predátory (sýce rousné), kteří početnost hlodavců omezí.
Myšice lesní (Apodemus flavicollis) jako převážně semenožravý hlodavec využívající produkci semen ve všech patrech lesního porostu, nepředstavuje pro výsadby dřevin žádné vážné nebezpečí. Může zaškodit pouze ve skladech osiv nebo ve školkách bezprostředně po výsevu semen. V lesním prostředí je skupina myšic pro účel biologické prevence nenahraditelným článkem pomáhajícím udržet početnější společenstvo predátorů po plošném zhroucení populací hrabošovitých. Významná je také pohybová aktivita myšic v zimním období, kdy vyhledávají semena dřevin v korunách stromů nebo na sněhu. Stabilizují tak potravní nabídku a její dostupnost pro lesní druhy sov v kritickém zimním období se silnou sněhovou pokrývkou. Ve společenstvu lesních drobných zemních savců v r. 2014 dosahuje 28 %.
Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) není typickým příslušníkem zdejšího lesního ekosystému. Její výskyt je dán spíše náhodnou imigrací zvířat z níže položených refugií mezi zemědělskými plochami a remízky. Při vyšších populačních hustotách je podobně jako předchozí druh významným stabilizačním prvkem pro udržení predátorů v otevřené krajině.
Rejsci sp. (Sorex) byli ve společenstvu drobných savců v tomto roce zastoupeni 13 %. Jejich populace podléhají značným výkyvům, nicméně v letech propadu početnosti drobných hlodavců se stávají náhradní kořistí všech druhů myšilovných predátorů a přispívají tak k jejich úspěšnějšímu přežívání. Zejména u sov patří v těchto měsících k často lovené kořisti.
Miroslav Dusík
V příspěvku byly použity mj. fotografie autorů: Jari Peltomäki , Libor Votoček a Miroslav Macek. Děkujeme!
