Rozkoš (Česká Skalice) – Dělící hráz přehrady Rozkoš („dělička“) se za 40 let od jejího dokončení stala bez ohledu na stav vody v obou částech nádrže vyhledávaným bezpečným místem odpočinku pro četné protahující a zimující druhy ptáků a kromě toho v současné době v západní části hostí jednu z největších východočeských hnízdních kolonií racka chechtavého (Larus ridibundus). Je proto také pravidelně navštěvována ornitology, kteří ve snadno přehledném prostředí na její koruně dlouhé 1,5 km objevují a pozorují řadu zajímavostí.
Sněhule severní – zpívající samec. Foto – Václav Hlaváč.
Krátce po dokončení přehrady nejen mne zaujali dva poměrně vzácní zimní hosté ze vzdálené Skandinávie. Jsou to konopka žlutozobá (Carduelis flavirostris) a sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Zatímco početnější drobné konopky se často sdružovaly s ostatními pěnkavovitými ptáky, větší a zbarvením i hlasem nápadnější sněhule se pohybovaly spíše osamoceně. Poprvé jsem zastihl hejnko 7 ptáků na kamenech dělící hráze 20. října 1968 a od té doby jsme je na děličce s napětím vyhlíželi každou zimu. Sněhule na zemi hbitě pobíhají, prolézají štěrbinami mezi kameny a posedávají na nich. Nejčastěji na sebe hejnko upozorní v letu vysokým cvrčivým hlasem. Při vyrušování zlehka vyletují a před opětným dosednutím i dlouho krouží ve vzduchu.
V posledních letech jsem se však se sněhulemi nesetkal. O to více mne zaujala stručná informace P. Moutelíka na internetu, že 24. 10. 2008 jednoho ptáka na Rozkoši zastihl. Hledat jediného drobného ptáka na dlouhé děličce může leckomu připadnout pošetilé. Přesto jsem se tam v neděli 26. 10. dopoledne vypravil. Bylo chladno, mlhavo. Stěží jsem zpočátku rozeznával početné siluety kormoránů, volavek a velkých racků na vzdálených březích dlouhého poloostrova pod přelivem. Na rovenské části nádrže se u stavědla bělalo na 40 krků potápek roháčů (Podiceps cristatus). Ale ani jim jsem nevěnoval příliš pozornosti. Hledal jsem jiného ptáka – sněhuli severní.
Prošel jsem takřka celou hráz a za trpělivost jsem byl odměněn až na konci zpáteční cesty. Přikrčený pták přede mnou rychle popoběhl napříč přes korunu hráze a vyskočil na velký kámen. Dovolil mně přiblížit se na vzdálenost jen asi 3-4 m, blíže to s triedrem ani nebylo zapotřebí. Prohlédnul jsem si ho se všemi detaily jako v atlasu. Abych mohl posoudit rozsah bílé kresby v křídlech, nakonec jsem ho vyplašil. Samice, jak se ukázalo, byla sama a ani tentokrát jsem od ní nezaslechl žádný hlas. Zdalipak k ní v této zimě přibudou ještě další?
Vysoko z oblohy se v tu dobu ozývaly přilétající husy polní, ale ty jsem pro nízkou oblačnost cestou domů ani nespatřil.
Pavel Žďárek
Sněhule severní. Foto – Václav Hlaváč.
