Slavík obecný a jeho odlet do zimovišť

Spatřit slavíka koncem léta je velmi obtížné. Foto – Pavel Kverek.

Co se děje se slavíky obecným a tmavým poté, co vyhnízdí a rodina se rozpadne? Tento otazník museli klást za svá pozorování ornitologové mnohde v Evropě. A kladli. Někteří byli dokonce přesvědčeni, že rodiče z hnízdiště nadobro zmizí. Vždyť tolik se k nim v létě badatelé nachodili, nic neslyšeli a neviděli. Nic tedy ani nechytali – když ano, viseli tam ptáci jiní.

Zhruba do konce minulého století bych s nimi souhlasil. Ten čas školních prázdnin dobře znám, lokality se zdají být opravdu pustými a času je tam škoda utrácet, zejména při vzpomínce, co dokáží ve stejném čase dobře natažené sítě u vody, přes vodu či v rákosí!

I v mé specializaci šlo o „bílé“ místo, které však čím dál víc provokovalo. Dokonce jsem si „ze stanice“ vytáhl kontrolní odchyty a hledal některý „letní“, který by zapadal do času pelichání slavíka obecného. V tom množství dat jsem našel jediný a tehdy nálezce mrtvého ptáka (po ránu kdesi u garáží) blíže nespecifikoval.

Před odletem musí oba dospělí slavíci nejprve přepelichat (sameček). Foto – Pavel Kverek.

Podařilo se mi sice jedenkrát chytit v křoví rozpelichaného slavíka do spodní kapsy sítě na hnízdní lokalitě, ale tehdy to směrem ke mně nic nevypovědělo. A podařilo se to na Slovensku ještě také Pavlu Žďárkovi, jeho popis jsem tehdy poslouchal s nataženýma ušima. Slavíci na boleslavských hnízdištích však i přes tyto poznatky dále prostě „nebyli“. Zásadní obrat při objasňování záhady přišel s možností provokovat domnívaný druh umělým zpěvem z přehrávače. Plný zpěv sice jedinkrát slavíka na konci prázdnin v prostředí odhalil a do sítě nakonec i vlákal, ale ukázalo se, že šlo pouze o jakousi zvědavost mladého samečka.

Zajímavější výsledek už přinesl pokus rozvážně (bez předávkování) využít zbývající slavičí komunikaci – vábení a poplašné „vrčení“. A dosud tiché slavičí lokality přede mnou náhle ožily! Pak už nebylo těžké sáhnout po druhé z možností odchytu – chytání na nástrahu a obtížně létající ptáky k výzkumu a focení získávat. (Více o této problematice v referátu na podzimní konferenci na Vysočině).

Před odletem musí oba dospělí slavíci nejprve přepelichat (samička). Foto – Pavel Kverek.

Po přepelichání slavíci záhy odlétají do zimovišť. Kdy hnízdiště opustí, lze v časově náročném procesu zjistit znovu chytáním, kroužkováním a provokací přehrávkou hlasu. Kam však směřují jsme schopni pouze odhadovat, oblast afrického Sahelu je totiž značně rozsáhlá a výsledky chybí. Velký pokrok však přinesl nedávný pokus kolegů v Anglii, kteří vybavili „jarní“ slavíky geolokátory o váze jednoho gramu. Několik jedinců se jim podařilo po roce znovu odchytit a údaje vyhodnotit. Přestože technika povětšinou selhala, jeden „batůžek“ přeci jen zaznamenal kompletní cestu na zimoviště, pobyt v něm a hrubě podchytil i dobu odletu. Pak ztratil funkčnost. Přestože jsou na emoce v Anglii opatrní, označili výsledek za průlomový a připomněli dlouholetá kroužkování, která výsledek dosud nepřinesla.

Anglický slavík – dvouletý sameček, dorazil po západní straně pobřeží Atlantického oceánu až do státu Guinea Bissau, v Africe tedy poměrně hluboko. (Další komentář je rovněž součástí referátu).

Kam ale letí ti naši slavíci obecní, přebývající uprostřed Evropy? Jaké jsou jejich cesty, využívají na podzim početněji i směr jižní přes Itálii? A letí dál přes Saharu či ji obletují také po pobřeží? A kde potom zimují? Kde končí slavíci z východu Evropy a využívají cesty opačné, tedy deltou Nilu? Mají také strategické zastávkové místo, jaké pro nás odhalil zmíněný „ostrovní“ slavík? A jak lze taková prostředí chránit? Otázek je víc než dost, odpovědí však málo.

Nejzazší odlet tohoročního slavíka – 6.9.2009 Kosmonosy (MB). Foto – Pavel Kverek.

Nejzazší odlet dospělého slavíka – 5.9.2010 Stará Studénka (MB). Foto – Pavel Kverek.

A závěrem kladu otázku, která mne provokuje snad nejvíc. Kde jsou přes naše území protahující podzimní ptáci? Slavičí rodiče jsem se naučil vyhledávat a pro výzkum „získávat“ do jejich posledního dne pobytu, dál pro mne ale stopa mizí. Jediného z tisíctřistadvaceti kroužkovanců, nikdo nikde za hranicí Boleslavského regionu nepotkal! Může být tedy částečnou odpovědí výsledek mého snažení, zařídit zpětné hlášení kolegům, kroužkujícím slavíky severně, západně i východně mé oblasti? Jako specialista, znalý nároků druhu, je v našich podmínkách zastihnout a chytit vůbec nedovedu! A počty chytaných slavíků obecných široko daleko v pozdním létě jsou velmi nízké.

Inu, na některá rozuzlení záhad kolem tohoto druhu jsme stále krátcí. Nenapadá mne lepší tečka za napsaným, než slova Jirky Formánka z časů mé klíčící specializace : „Slavík je těžkej druh!“ A já po letech kontruji: „Unést se však dá! “

Pavel Kverek