Mladoboleslavsko – Letos už po jedenácté se v SV části Mladoboleslavska vydáme společně za ptačím zpěvem. Děje se tak proto, že lidé si akci oblíbili. V prvním roce tohoto století, kdy jsem nechal připsat tento region do celorepublikového seznamu (tehdy ještě nepočetného), jsem neuvažoval, že vydržíme s akcí deset let; chtěl jsem provést pouze jakousi „ochutnávku“. Řekl jsem to tehdy dokonce i do novin a redaktor mi vyčetl, jak můžu lidem, kterých na břehu rybníka nebylo málo, něco takového udělat?! Záměr jsem přehodnotil.
Přišlo další jaro, nový přelom nejkrásnějších jeho měsíců a přišla i vycházka číslo dvě. Přidali jsme pár kilometrů navíc, ale místo bylo stejné – rybník Nový u Koprníku. Zamířili jsme však i do jeho mokřadů. Ani teď nám nepršelo a lidí přibývalo. Dopoledne v přírodě se jim líbilo.
Věděl jsem, že potřetí jít do stejného místa nechci, i když zažít páření bílých čápů (Ciconia ciconia) na „našem“ stožáru bylo nezapomenutelným zážitkem, přilákaná kukačka obecná (Cuculus canorus) též. Vyrazili jsme do lesů a skal k hradu Valečov. Titulek v novinách upozorňoval na to, že „Déšť nikomu nevadil“. A ono docela brzy pršet přestalo. Právě po dešti se do toho ptačí obyvatelé jaksepatří „opřeli“ a nestačil jsem je komentovat.
Čtvrtý ročník se uskutečnil v městském parku Štěpánka v Boleslavi, a tam už přibyly i dětské kočárky. Jen s médii byl trochu problém, když si redaktorka myslela, že kam autem dojede, zastaví a my se odněkud kolem ní seběhneme. To se samozřejmě nestalo.
V roce „pět“ jsme navštívili jezero u Veselé a byla to taková trefa, že jsme tam museli i napřesrok. Moudivláčci lužní (Remiz pendulinus) stavěli hnízdo nad cestou a nadšení pozorovatelé si vše v úžasu dokumentovali. Ještě větší objev jsme však učinili v čase, kdy z auta místního rádia o přestávce začali odebírat sponzorské pivo a klobásy z vyhlášeného uzenářství i do té doby zmlklí rybáři! Dodnes nevím, jak si onu situaci vyložili. Prázdné lahve do basy ale vraceli!
Sedmý rok přinesl změnu – navštívili jsme polní rybníky u Koprníku a poslední hnízdiště sýčků obecných (Athene noctua) v halách Agropodniku. To se ale šlo odpoledne, kdy s večerem se akce přerodila v „Noc slavíků“. Tak to ornitologové v republice vymysleli – rok 2007 byl „Rokem slavíka“. První máj tehdy nebyl podle Máchy, byla zima, nebe jiskřilo hvězdami a slavíci obecní (Luscinia megarhynchos) téměř nezpívali. Mistr kytary Štěpán Rak však nakonec při čaji u nás doma přeci jen mohl uslyšet z okna slavíka z mlýnské zahrady. Opravdu se rozezpíval, jeho koncert byl po léta mistrný a byl to zážitek! Noc slavíků jsem naplánoval ještě o týden později v Dolním Bousově, kde už to ale opravdu znělo.
V osmém ročníku jsme se vrátili do Veselé, k jezeru, abychom chytili ledňáčka říčního (Alcedo athis). Po deváté jsme putovali na Budách prostředím bramborníčka černohlavého (Saxicola torquata), jiným než vloni. Při desátém výšlapu jsme museli vykovat pozornost pro starší manžele, kteří měli všechny etapy uloženy v zážitcích. Viděli jsme divoké husy (Anser anser) na rybníku Vražda, chytili italskou pěničku černohlavou (Sylvia atricapilla) a tradičně slavíka.
Letos míříme do unikátního fragmentu tajgy v rohatských Horách. Stará opuštěná pískovna nabízí komfortní putování, býval tam skřivan lesní (Lululla arborea) i břehule říční (Riparia riparia), pěnkavy jíkavci (Fringilla montifringilla) tam slétali k vodě ještě koncem dubna, už ve svatebním šatě. Co tam je po čtvrtstoletí, necháme se překvapit. V jezírkách tuším stále všechny obojživelné vzácnosti a motýli? To jsem vážně zvědav!
Naše výpravy jsou tak trochu i společenskou událostí, lidé se většinou znají a termín si od zimy hlídají. Vařili jsme bylinkový čaj, rozdávali krásné obrázky i poučné texty od ČSO, děti dostávají lesklé acháty, posbírané po zdejších polích. Že se Vám zdá záběr široký? Ano, třeba využít nádherného zpěvu ptactva k doložení ostatních krás a jemných vazeb přírody regionu. To je to pouto, jež tuhne rok od roku mezi nadšenci z „Fanklubu Vítání“.
Poděkovat musím rodině za podporu, dcera navíc připravuje plakát a syn vede odchyt pro kroužkování. Dále musím poděkovat občasným pomocníkům – Kryštofu Chmelovi s partnerkou a Pavlu Hanibalovi; děkuji médiím, i když dnes již jejich služby nevyužíváme. Poděkovat musím krajině a přírodě v ní i všem účastníkům. A dík i těm, na které jsem si tady v monitoru nevzpomněl.
Pavel Kverek
