Sýček obecný (Athene noctua) – foto: Jakub Vrána
Už je to tady, můj nejspíš poslední výlet s rodiči a sestrou a zároveň i první návštěva Řecka. Sedím malátně v autobuse a asi bych měl mít pověstné pocity zvláštního smutku a drobné nostalgie. Dost možná bych je teď opravdu měl, ale úmorná 18 hodinová cesta s příjezdem v pro mě nelidských 4:30 ráno, dělá své. Pomalu vylézám z autobusu a náladu mi naštěstí ihned spravuje jedna malá sovička, lovící u bývalé drůbežárny, vedle které jsme zastavili. Jak asi všichni tušíte, jde o sýčka obecného (Athene noctua). Rozhoduji se, zatímco ostatní mrzutě pospávají na svých kufrech a čekají na ubytování, jít na ranní procházku po pláži. Nelituji, za úsvitu tu místo opalujících se turistů hledá potravu několik racků černohlavých (Larus melanphogon). Na otevřeném moři zase loví racci středomořští (Larus michahellis) a kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo). V porostech kousek ode mne se k životu pomalu probouzí desítky vrabců polních (Passer mountanus) a domácích (Passer domesticus). Rázem se cítím svěží a těším se, co příjde dál.
Odpoledne po vybalení a malém obědě vyrážím na obchůzku svého na deset dní sídelního městečka, zvaného Olympic Akti. Prakticky na všech volných prostranstvích se zde zdržují chocholouši obecní (Galerida cristata). Často dokonce zalétají hledat potravu na pláž přímo mezi turisty. Kromě všudypřítomných vrabců domácích a polních tady potkávám také pár vrabců pokřovních (Passer hispaniolensis) a ťuhýka menšího (Lanius minor).
Na druhý den si neskromně plánuji dojet na vypůjčeném kole až k úpatí Olympu. Brzy ráno vstávám a vyrážím si půjčit kolo. Bohužel trochu podceňuji vrozený flegmatismus jižanských národů, takže má cesta začíná až chvíli před polednem. Zpočátku mi společnost dělají „jen“ vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a jiřičky obecné (Delichon urbica). Po pár minutách cesty se k nim přidává i vlaštovka skalní (Hirundo daurica), lovící nad malou říčkou, ve které odpočívají želvy bahenní (Emys orbicularis). Následující hodiny projíždím rozlehlými vinicemi a pozoruji regimenty potravu vyhlížejících vlh pestrých (Merops apiaster). Je to sice milá společnost, ale i tak se v duchu proklínám, že jsem si ve spěchu neudělal čas koupit mapu. Konečně se dostávám na správnou silnici. Řady pozorovaných vlaštovkovitých se po chvíli rozrůstají o břehuli říční (Riparia riparia). Vlašovky jsou teď opravdu všude. Několik jich dokonce útočí i na kolem prolétajícího krahujce krátkoprstého (Acipiter brevipes). Chvíli vše pozoruji, pak ale sedám na kolo a řítím se co možná nejrychleji k Olympu. Čas už však příliš pokročil. U jedné větší řeky, na které nerušeně loví vodouš kropenatý (Tringa ochropus), se musím otočit zpátky. Nejvyšší pohoří Řecka zůstává zatím nedobyto.
Pisila čáponohá (Himantopus himantopus) – foto: Jan Richtr
Další výpravu plánuji tentokrát raději co nejdál od Olympu. Chtěl bych prozkoumat krajinu kolem mořského pobřeží. Nyní vypůjčené kolo bohužel nepatří k nejlepším, a tak mi cesta ubíhá opravdu pomalu. Nakonec přijíždím k menší stepi, nad kterou právě přelétají tři dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus). Vede jí jedna prašná cesta. Vydávám se po ní a po pár metrech se objevuje opravdový skvost. Přímo uprostřed cesty sedí ouhorlík stepní (Glareola pratincola). Pouští mě k sobě skutečně blízko, a tak si můžu prohlédnout každé jeho pírko. Je opravdu nádherný. Pomalu ho obcházím a pokračuji v cestě. Dojíždím až na konec stepi. Je ukončena jednou malou strouhou a několik menšími lagunami. Loví zde volavky stříbřité (Egretta garzetta) a popelavé (Ardea cinerea). Z jedné laguny rychle vylétá pět pisil čáponohých (Himantopus himantopus). Za necelou čtvrthodinu pak přilétá několik rybáků obecní (Sterna hirundo). Na zpáteční cestě ještě potkávám krásně se předvádějícího samečka krahujce krátkoprstého a vůbec poprvé v životě i sysla obecného (Spermophilus citellus).
Velmi rychle přichází pátý den dovolené, kdy společně s rodinou vyrážím na zájezd do klášterů v skalním útvaru Meteory. Osobně nemám tyto hromadné zájezdy moc v lásce. Davy turistů nepatří k ideální představě mé dovolené. Nicméně věřím tomu, že krása Meteor všechno špatné přebije. A skutečně přebíjí, a to nejen z kulturního hlediska. Už při výjezdu ke klášteru pozoruji z autobusu několik dravčích siluet. Krátce po výstupu z něj se objevuje první typicky horský druh – rorýs velký (Apus melba). Přímo nad klášterem krouží orlík krátkoprstý (Circaetus gallicus). Náhle lomí křídla, řítí se prudce dolů a zapadá za vyhlédnutou kořistí do klášterních zahrad.
Prohlídka vnitřní časti kláštera probíhá docela rychle. Malby jsou skutečně krásné, a tak mi mraky turistů nedělají na chvíli problém. Navíc se je i ornitologicky na co dívat – na střeše jedné z klášterních budov sedí a zpívá brhlík skalní (Sitta neumayer). Dalším zde hojným druhem je břehule skalní (Ptynoprogne rupestris), prolétající nad hlavou všem, kteří se rozhodli si po prohlídce odpočinout na terase u klášterních zahrad. Při zastávce dole v údolí pozoruji ještě dvojici luňáků hnědých (Milvus migrans) a jednoho obrovské dravce, který bez hnutí sedí na vrcholku vzdálené hory. Je to sup nebo orel? Kdo ví.
Plameňák růžový (Phoenicopterus ruber) – foto: Jakub Vrána
S pomalu se blížícím koncem pobytu ubývá i příležitostí dostat se přímo k Olympu. Po špatných zkušenostech s kolem si teď raději půjčuji motorku. Nejprve s ní dojíždím do antického městečka Dion – posvátného místa starých Řeků. Chvíli se kochám jeho staletou historii a potom vyrážím rovnou k hoře. Létá tady hodně vlaštovek skalních a čápů bílých (Ciconia ciconia). Opět se objevuje i krahujec krátkoprstý. S motorkou je všechno rychlejší, a tak mi nakonec zbývá trocha času na návštěvu slanisek u vesnice Alijska. Vedle racků černohlavých a středomořských se tady drží také velké množství pisil čáponohých. Neklidně tu mezi nimi popolétá i jeden tenkozobec opačný (Recurvirostra avosseta). Doprovázen desítkami rybáků malých (Sterna albifrons) jdu až k největšímu slanisku. V jeho zadní části se klidně promenádují stovky plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber). Přímo uprostřed sedí dva pelikáni bílí (Pelecanus onocrotalus). Procházím pomalu podél břehu a sleduji parádní defilé vodoušů. Během několika okamžiků pozoruji vodouše rudonohého (Tringa totanus), vodouše šedého (Tringa nebularia) a vodouše tmavého (Tringa erythropus). Kromě nich se poblíž břehu zdržuje ještě asi deset kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a několik volavek stříbřitých. Roztroušeně po celém slanisku loví také minimálně 5 racků tenkozobých (Larus genei). Vrubozobé zastupuje trojice husic liščích (Tadorna tadorna) a rybáčí stavy doplňuje třicítka rybáků černých (Chlidonias nigra).
A je tu konec. Všichni se balíme a chystáme k odjezdu. Jdu se ještě naposled projít po městě. Na jedné střeše sedí sýček obecný. Docela symbolické, sýčkem to tady všechno začalo a teď i končí. Přesně v poledne odjíždíme domů a brzy se mi z obzoru ztrácí i majestátné pohoří Olymp se svými božskými opeřenci. Snad jsem se s jejich majestátem nesetkal naposled.
Rybák malý (Sterna albifrons) – Jan Richtr
