Ptáci se na své migrační cestě setkávají s řadou nástrah a nebezpečí. Jeden druh nebezpečí je ale provází celý život a to jsou predátoři. Nová studie objevila, že se tažní ptáci učí na své cestě od ostatních rezidentních ptáků poznávat nebezpečí v dané lokalitě. Tažní ptáci totiž na cestě přeletují velké vzdálenosti a v každém biotopu na ně číhá jiný druh nebezpečí.
Vyhýbání se predátorům může značně zvýšit šance na přežití, ale aby to bylo možné, je nutné predátora nejdříve rozpoznat. Tým vědců tak pozoroval, zda tažní ptáci nějakým způsobem registrují antipredační chování místních (netažných) ptáků, které je ovlivněno místními predátory. Jedním z druhů antipredačního chování je takzvaný mobbing. Termín označuje výstražné až útočné chování skupiny jedinců vůči vetřelci. U ptáků se projevuje například přiblížením skupiny k predátorovi, skákáním, časté změny pozice, pohyby křídel a ocasu a neustálé výstražné volání (například reakce sýkor na přítomnost kulíška). Tyto hlasové projevy jsou snadno rozeznatelné jako signál nebezpečí.
Protože se protahující ptáci málo kdy zapojují do mobbingu, vědci spekulují, že spíše získávají informace o poloze predátora, identitě a stupni nebezpečí skrze poslouchání a pozorování těchto výstražných hlasů místních ptáků. Aby tuto teorii ověřili, pouštěli nahrávky výstražných hlasy různých druhů ptáků, ptákům migrujícím mezi Kanadou a Belize.
Ptáci, kteří po celý rok žijí v Belize, reagovali pouze na varovné hlasy jiných místních ptáků (tangar modrých (Thraupis episcopus)). Migrující ptáci však reagovali jak na varovný hlas sýkory černohlavé (Poecile atricapillus), vyskytující se v severní Americe, tak i na hlas tangar modrých ze střední Ameriky.
Tyto výsledky jsou prvním důkazem toho, že si ptáci na svém tahu všímají varovného chování rezidentních druhů a jejich hlasy si pamatují. Dále se vědci chtějí zabývat citlivostí tažných druhů na neznámé varovné hlasy během jejich zimování a fází tahu.
Luděk Petrilák
Zdroj: