„Ticha noc, svata noc…„. S pohnutim nebo jen bezdecne si clovek zanotuje tuhle vanocni koledu. My vsichni vsak velice potrebujeme prave ticho. A klid. I pokoj. Tez vnitrni ztiseni.
Jako pozorovatele ptaku si ticha velmi cenime. Vetsina z nas vlastne chodi do prirody zasadne pouze sama. Je to nadhera, byt v tichu zimni krajiny, rana nebo vecera. Ticho je predpokladem novych pozorovani i zvlastnich prekvapeni. Proziti primo zazraku v lune matky prirody.
Nedavno jsme jeste pred svitanim vystoupili s kolegou z auta uprostred sumavskych hvozdu a zazrak ticha nas uplne sokoval. Kdyz tu se po nekolika minutach, jakoby na pokyn skryte taktovky, rozeznel podivuhodny koncert. K nasemu prekvapeni se ze tri stran ozyvali kulisci. Ticho v kombinaci s jejich hlasem bylo pro nas primo rajskou hudbou.
Vanocni cas mne vede take ke vzpominani na zesnule predky. Zvlaste na dedecka Bohumila. Ac cely zivot obycejny tkadlec z podhuri Orlickych hor, byl deda Bohumil z Dobreho skvelym znalcem prirodnich kras. Jako maleho, zvidaveho kluka me rad zasvecoval do nejruznejsich tajemstvi prirody. Zejmena do rise ptaku. A tak, kdyz jsme prisli v nedeli z kostela, deda uz zase mel vymysleno – kam, ze se to dnes odpoledne pujde. Jednou smer Spaleniste pres les Ochoz, jindy pres Beranec az na samotu zvanou Sekyrka. Rad jsem s nim vzdy chodil. Ale museli jsme podle jeho rady jit hezky potichoucku, abychom co nejvice videli a slyseli. Jen obcas ticho prerusil svym vypravenim. Dodnes mam v pameti deduv popis silneho hlasu palecka (strizlika), ktery nas v lesich pri prochazkach doprovazel. Deda jej ocenoval, jak statecne zpiva i za treskutych zimnich mrazu. Jindy, pri jarni vychazce, jsme naslouchali v tiche ricni nive fletnovemu hlasu zluvy. A tu muj pruvodce vzpominal na sveho dedecka Jirika, tedy meho, pra, pra, pra..dedu – jak ten uz jemu, jako klukovi vysvetloval, co ten zluvi samec vlastne zpiva. No prece: „Kdyby ho bylo, to by se to pilo…“. Jako tedy dobreho vina ci piva. A jine nedelni odpoledne jsem se dozvedel jak pestri stehlici dostali od Pana Boha a andelu pri stvoreni sve zajimave barvy. Prileteli pry totiz pozde a andele uz v miskach s barvami meli jen vzdy na jedno ci dvoji maznuti stvoritelskymi stetci. Byla to moc hezka pohadka.
Ticha noc, svata noc. To vanocni ticho nam muze dat prilezitost slyset jeste jiny zvlastni hlas – hlas Tvurce te vsi nadhery kolem nas. Zni jako slova blizke bytosti. Hlas pritele. Jako pozvani, ktere nas zve k odpovedi na mily dopis – pozvani sdilet svuj zivot s tim, ktery nas presahuje. Se Stvoritelem vseho krasneho. Slysim jej casteji, kdyz pozoruji nejen ptaky, ale vsechnu to rozmanitou krasu, rozsypanou po matce Zemi. V usich mi pak zni slova matky Terezy, nositelky Nobelovy ceny za mir, ktera rekla: „Potrebujeme nachazet Boha, ale nemuzeme jej najit v hrmotu sveta a rozcilovani se. Pohledni na prirodu, stromy, kvetiny, travu jak vsecko roste v hlubokem tichu. Podivej se jak mesic, hvezdy i slunce se v tichu nadherne pohybuji…“
Preji vam pokojne vanoce. Tiche a nadherne ornitologicke zazitky. Ale take zachyceni onech signalu stvoreni. I vanocniho hlasu milujici bytosti.
Mgr. Pavel Svetlik
kazatel Cirkve bratrske a reditel A Rocha – Christians in Conservation
