Pojďte s námi na slavíky 4. – Slavík modráček tundrový

Krkonošští modráčci jsou značeni barevnými kroužky. Foto – Luděk Petrilák.

Čtvrtý díl seriálu o slavících nás zavede za modráčkem tundrovým – čtvrtým z kvarteta našich slavíků.

Slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica) – nejotužilejší slavík

Tento poddruh modráčka se na území republiky vyskytuje pouze v náhorních rašeliništích Krkonoš. Na dvou hnízdištích se tam objevuje s značnými výkyvy, v počtu zhruba padesáti jedinců.

Přítomnost druhu byla v místě prokázána v 60. letech minulého století a od té doby je výskyt sledován. Zejména po roce 2000 bylo odborníky dosaženo výrazných úspěchů, přesto však mnoho otázek zůstává i nadále nevyjasněných.

Krkonošská tundra je krásná. Foto – Tomáš Kverek.

Stejně tak možný výskyt v době tahu je zahalen řadou otazníků. Způsobil to i fakt, že dodnes není zcela jasno v tom, který průtažný modráček je středoevropský a který by snad mohl být tundrový. Zbarvení skvrny na hrudi (hvězdy) totiž může z jara vypadat různě. Dokonce existuje výrazné procento samců, kteří uprostřed sytě modrého a velmi lesklého štítu, nemají skvrnu žádnou a to ani po důkladném rozfouknutí peří. Přiřazení k tomu či onomu poddruhu je pak obtížné, u samic zcela neproveditelné, jelikož vypadají stejně.

V kroužkovacích seznamech z minulého století bychom našli řadu „záhadných“ popisů chycených modráků, co se týče barvy hvězdy, ale přinejmenším moje zkušenosti ukazují na značnou proměnlivost vybarvení samců, zvláště pak po přepelichání do prostého šatu před zimou. Přesto jsem přesvědčen, že „červenohvězdého“ modráčka jsem na jarním tahu 11. dubna 1993 odchytil a okrovou skvrnu řádně prohlédl až ke kořenům per. Zvláště pak, jednalo-li se o samečka po prvním úplném pelichání (víceletého), je znak spolehlivý . Pták patřil k jedincům, kteří se v místě nezdrželi déle než do večera a poměrně „vysoké“ datum zástihu, přiřazení k severské subspecii podporuje.

Samci modráčků zimou nejsou zaskočeni a zíivají dál. Foto – Tomáš Kverek.

Později se mi dostalo, díky pozvání kolegů, možnosti navštívit hnízdiště těchto modráčků v Krkonoších, chytat v kosodřevině do sklopek zpívající samce a dobře si je při tom i prohlédnout. Byli podobní tomu, kterého jsem chytil u nás na Kněžmostsku, nedaleko Koprníku. Snad jen hvězdu měli mírně větší.

Jak táhnou tundroví modráčci do Krkonoš a kde zimují – toť stále velké tajemství!

A podobně, jako v předchozím díle, věnovaném slavíku tmavému, si nutno uvědomit, jak značné množství těchto modráčků hnízdí severně i východně od nás, musíme se tedy znovu ptát: „Kde jsou tito tundroví modráčci v čase migrace, kudy letí do svých zimovišť?“

Krom výzkumů v Krkonoších může další záblesk poznání přinést německá monografie Das Blaukehlchen, kde jsou v závěru publikovány i výsledky kroužkování a zejména některá data průtahu jsou zajímavá a mnohými jistě netušená. Země jako Kirgistan, Turkmenistan a Rusko ukazují, že alespoň část skandinávských ptáků odlétá více na východ, než na jih.

Samice modráčka tundrového. Foto – Václav Pavel.

Modráček tundrový se na našem území objevuje později, než modráček středoevropský, do Krkonoš ptáci přiletují teprve v květnu.

Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel surovost tamního počasí, kdy u nás v Polabí zdárně bez úhony dokvétaly třešně, zatímco kosodřevinu horské Pančavy v tom čase přiklápěl čerstvý a velmi těžký sníh. Divoký poryv větru mi deštník tehdy ve chvilce obrátil naruby, mlha mne daleko více učinila závislým na svém průvodci. V maringotce jsem pak dlouho obdivoval zejména modráččí samičky z drsných krkonošských plání.

Odborníci, kteří v místě modráčky studují, prokázali mimo jiné i křížení s modráčkem středoevropským. Svádí k poznámce: „nebyli by to ani slavíci, kdyby se vzájemně nekřížili!“

Křížence „rezavých“ slavíků si představíme v díle posledním. A za nadpis bychom pak mohli přidat poznámku, že jde o projev vzájemné a zatím nechladnoucí příbuznosti druhů.

Za možnost blíže se seznámit s modráčkem tundrovým v podmínkách hor děkuji specialistům Bohumíru Chutnému a Václavu Pavlovi.

Literatura

Dieter Franz, Das Blaukehlchen. – Wiesbaden: AULA-Verlag, 1998.