Stručné hodnocení jednotlivých druhů dutinových pěvců v roce 2012
Sýkora koňadra (Parus major) zahnízděním ve 440 budkách zvýšila svůj hnízdní výskyt o 33 % zůstává dominantním druhem s 58 % zastoupením ve společenstvu lesních pěvců. Její početná populace je rozložena po celé ploše sledovaného území, kde osídluje vedle méně úživného prostředí ve vyšších věkových stupních porostů borovice lesní také nejmladší pětileté porosty, kde hnízdí v budkách umístěných sotva 1 m nad zemí. Je schopná vyhledávat potravu jak v celém prostoru lesa s vyjímkou koncových větví dřevin, tak také v otevřeném terénu řídce porostlém mladými několikaletými sazenicemi nebo v travním porostu. Tvoří ji především housenky motýlů, ale snadno přechází na široké spektrum kořisti včetně imág blanokřídlého, dvoukřídlého i rovnokřídlého hmyzu nebo brouky. V úživných (listnatých) lokalitách, kde jediná rodinka odchovává po 8 – 12 mláďatech dosahuje početnosti až 4 párů/ha. V lesním ekosystému je proto z pohledu ochrany porostů základním a nenahraditelným druhem.
Nedostatek dutin způsobuje silné naředění hnízdících párů v prostoru a jejich početnost tak zdaleka nedosahuje nosné kapacity prostředí. Při hnízdní podpoře zaměřené na usídlení širokého spektra druhů je nutné při vysokém zasídlení koňadrami dbát na dostatek volných dutinek také pro ostatní druhy dutinových živočichů. Tato sýkora je poměrně agresivní a snadno ostatní druhy vytlačuje.
Sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus) se usadila ve 103 umělých dutinkách a v roce 2012 její hnízdní populace narostla o 58 %. Její zastoupení ve společenstvu dutinových pěvců se zvýšilo z loňských 8 % na téměř 14 %. S oblibou hnízdí v čistých listnatých lesích, kde vytváří velmi početné populace. V královéhradeckých lesích se usazuje především v listnatých enklávách nebo prosluněných jehličnatých porostech s jednotlivými listnáči, nejčastěji podél cest a na okrajích mýtin. Tento požadavek na prostředí vyvolává tvorbu malých seskupení hnízdících párů kolem vhodných lokalit, zatím co v jiných může tato malá sýkorka úplně chybět. Jednotlivě zahnízdí také v prosvětlených borových i smrkových lesních kulturách. V porostech s převahou dubu dosahuje hustoty až 4 párů/ha a vyvádí tu často v jediné snůšce 12 – 14 mláďat. Živí se především housenkami motýlů i housenicemi pilatek, které sbírá mezi listy na koncových větvích listnatých i jehličnatých dřevin. Dokáže také obratně vybírat ložiska kolonií mšic nebo jiný drobný hmyz. Současné rozčlenění a prosvětlení zdejších porost vytváří množství vhodných a dosud neobsazených okrsků pro tuto sýkoru.
Sýkora úhelníček (Periparus major) je typickým obyvatelem jehličnatých nebo smíšených lesů, ale nejsou výjimkou ani lesy listnaté. V hodnocené hnízdní sezoně se usadila v 95 budkách s 8 % meziročním přírůstkem a 12 % zastoupením ve společenstvu dutinových pěvců. V lesním prostředí dokáže v letech zvýšeného výskytu housenek motýlů nebo housenic pilatek, ploskohřbetek nebo hřebenulí koncentrovat hnízdní výskyt až na hustotu 2 párů / ha a ze dvou snůšek odchovat až 16 mláďat v roce. Kořist loví nejčastěji na koncových větvích po obvodu celé koruny jehličnatých stromů. V případě nouze intenzivně prohledává i velmi husté smrčiny, kde vybírá nejrůznější hmyz z trouchnivějících pahýlů nebo větví na zemi. Při podzimních potulkách se s hejnky úhelníčků setkáme v celém prostoru lesa včetně hustě zatravněných biotopů nebo nejmladších kultur na pasekách. Je typickým a dominantním druhem rozlehlých jehličnatých lesů ve vyšších polohách.
Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) kromě budek využívá ke hnízdění často přirozených hnízdišť jako jsou velká hnízda po dravcích, holubech hřivnáčích, krkavcovitých ptácích nebo veverkách. Je obyvatelem jehličnatých lesů, méně často se usazuje ve smíšených porostech, kde ale téměř výhradně vybírá pro hnízdění jehličnaté ostrůvky. Zdejší budková populace se v tomto roce rozrostla o 30 % a tvořilo ji 40 párů usazených především v borových kulturách. I přes povzbudivý meziroční přírůstek její zastoupení ve společenstvu dutinových pěvců setrvalo na 5 %. Hlavní kořist parukářek tvoří housenky motýlů i housenice blanokřídlého hmyzu. V potravě této sýkory se také často objevují drobná vajíčka motýlů nebo značný podíl stromových druhů pavouků. V lesním prostředí intenzivně kontroluje prostor uvnitř koruny stromů a podél celého kmene až ke kořenovým náběhům. I když její populační hustoty ve zdejších lokalitách dosahují v průměru maximální hustoty 0,3 páru / ha lesa, výborně doplňuje predační tlak v místech, která ostatní pěvci opomíjejí. Je věrná svému teritoriu a ani při zimních potulkách se od něho příliš nevzdaluje. Zdejší populaci parukářek lze považovat za ustálenou, stabilizovanou a v porovnání s ostatními regiony relativně početnou.
Sýkora babka (Poecile palustris) je všeobecně řídkým druhem, který osídluje vlhké listnaté nebo smíšené porosty. V lokalitách s nízkou hnízdní nabídkou nebo silnou konkurencí zejména ze strany sýkory koňadry si jednotlivé páry ve starších porostech s oblibou upravují hnízdní dutinky samostatně v trouchnivých kmenech nebo silnějších větvích. Budky osídlují ve vhodných lokalitách s nižším věkovým stupněm porostu. V sezoně 2011 došlo k dalšímu zdvojnásobení počtu hnízdících párů v budkách a zahnízdění v 8 párech jen mírně převýšilo 1 % zastoupení v utvářejícím se společenstvu. Vzhledem k nízkému počátečnímu stavu této sýkory, lze narůstání početnosti ve zdejším prostředí považovat za úspěch. Pro podchycení a rozvoj populace této sýkory bude vhodné nadále zvyšovat počet budek hustě osídlených lokalitách a zejména v podmáčených listnatých porostech nebo podél vodních toků.
Brhlík lesní (Sitta europaea) je typickým obyvatelem starších listnatých i jehličnatých porostů, ale vytvořením hnízdní příležitosti se nechá přilákat i do mladých kultur. Ve zdejším prostředí se od roku 2009 podařilo jeho hnízdní výskyt zvýšit více než pětinásobně. V posledním roce se v budkách usadilo 38 párů, meziročně se tak zvýšil počet párů o 45 % a jeho podíl ve společenstvu dutinových pěvců stoupl na 5 %. Současný vývoj jeho místní populace slibuje další možný přírůstek a šíření do středně starých porostů. V lesním prostředí je nenahraditelným predátorem všech vývojových stadií hmyzu nalézajících se na kmenech nebo silnějších větvích stromů. Dokáže také intenzivně vyhledávat potravu ve velmi mladých porostech po provedených prořezávkách. Pomocí pevného zobáku dokáže odlupovat části kůry a vyhledávat řadu druhů kůrovců nebo se dobývat za hmyzem ukrytým v trouchnivých větvích nebo v puklinách kůry. Při podzimních a zimních potulkách se s brhlíky můžeme setkat ve společnosti všech druhů sýkor, šoupálků a strakapoudů i v zahoustlých tyčovinách, kde společně vyhledávají potravu. V lokalitách s napadenými dřevinami kůrovci pomáhá spolu se strakapoudy odlupováním kůry zpřístupnit tento podkorní hmyz úhelníčkům, kteří pak zlikvidují většinu larev, kukel nebo dospělých brouků.
Šoupálek dlouhoprstý (Cerhia familiaris) od obnovení hnízdní podpory během 4 let sice svůj hnízdní výskyt v budkách zdvojnásobil, ale nepatří ke druhům osídlujícím klasické sýkorníky. Usazením 4 párů v budkách se jeho zastoupení ve společenstvu budkové populace udrželo na 0,5 %. V současnosti drtivá většina místní populace šoupálků hnízdí v nejrůznějších prasklinách, za odchlípenou kůrou souší nebo v senících a jeslích pro přikrmování zvěře. Jeho hnízdní výskyt je ve zdejším prostředí značně ostrůvkovitý, což vyplývá z omezené nabídky přirozených hnízdních možností. Speciální budky budou pro tento druh instalovány v příštích letech. Zvýšení početnosti šoupálků do budoucna zůstává důležitým úkolem cílené biologické prevence už jen pro to, že jsou to ptáci s vysokou spotřebou převážně měkkého hmyzu, který vyhledávají výhradně na kmenech a silných větvích všech druhů dřevin. Zejména v průběhu zimního období likvidují velká množství nakladených vajíček řady druhů motýlů, která sbírají na kmenech nebo vybírají tenkým zobákem ze štěrbin kůry (např. bekyně velkohlavé a bekyně mnišky). Stejně intenzivně se také podílejí na likvidaci podkorního hmyzu. Proto jsou tito nenápadní ptáci, šplhající po kmenech ve spirálách vzhůru zejména v rozsáhlých jehličnatých monokulturách velmi cenným druhem.
Rehek zahradní. Foto M. Dusík
Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je tažným dutinovým druhem, který osídluje starší prořídlé porosty a jejich okraje, nebo vyhledává blízkost prosluněných mýtin a širokých cest. Tady obratně loví veškerý létající nebo lezoucí hmyz po větvích stromů či po zemi. Díky cílené hnízdní podpoře ve vhodných lokalitách se podařilo během uplynulých tří hnízdních sezon jeho výskyt ztrojnásobit. V roce 2012 zahnízdilo 29 párů s meziročním přírůstkem 10 %. Jeho populační hustota se zvyšuje poněkud pomaleji než je tomu např. u sýkor. Proto zastoupení ve společenstvu usazovaných pěvců u tohoto druhu pokleslo na necelá 4 %. Příčinou mohou být zvýšené ztráty mladých ptáků na tahových cestách nebo na Afrických zimovištích. Do zdejšího prostředí se navrací v průběhu dubna, tedy v období, kdy ostatní druhy zimujících dutinohnízdošů mají již obsazené budky a zasedají na snůšky. Značná hnízdní konkurence tak omezuje možnosti obsazení výhodných lokalit a ztěžuje rehkům úspěšnost reprodukce. Proto je v hustě osídlovaných lokalitách zvyšována hnízdní nabídka ještě při kontrolách v druhé polovině dubna. Kořistí rehků zahradních se stávájí především dospělci létajícího hmyzu nebo hmyzu pohybujícího se po větvích stromů či po zemi při okrajích lesních mýtin a širokých cest. Úlovek konzumují ptáci v celku a jsou schopni spolknout i brouky velikosti tesaříků obecných nebo kovaříky. S oblibou loví veškerý měkký okřídlený hmyz včetně značného množství ploskohřbetek, pilatek, hřebenulí nebo motýlů. Zvyšování hustoty populace tohoto dutinového druhu je spojeno s citlivým doplňováním hnízdní nabídky ve vhodných lokalitách. Stav lesního prostředí s množstvím mýtin po větrné kalamitě vytváří množství vhodných biotopů pro usazení tohoto druhu a nabízí možnost podstatného zvýšení jeho početnosti.
Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) patřil ještě před 30 lety k častým obyvatelům rozsáhlejších listnatých porostů. V současnosti ze zdejších lokalit zcela vymizel a zbytky místní populace se nacházejí pouze na Jihozápadě komplexu zdejších lesů. V roce 2009 bylo zaznamenáno jedno rozestavěné hnízdo a zpívající samec na Letecké střelnici, v letech 2011 a 2012 zpívající samec v PP Haltýře. Existuje tedy možnost zachycení tohoto druhu v instalovaných budkách a opětovné rozšíření do vhodných biotopů. Podmínkou pro obnovu jeho populací je dostatečná hnízdní nabídka v listnatých nebo smíšených porostech, která umožní vyhledání volných dutinek po příletu ze zimoviště na sklonku dubna. Po zachycení prvních hnízdících párů do budek je při podchycení vysoké hnízdní úspěšnosti velmi reálná možnost jeho populaci plošně rozšířit a stabilizovat.
Špaček obecný (Sturnus vulgaris) je typickým druhem okrajů lesních celků sousedící se zemědělskou krajinou všude tam, kde nachází dostatek hnízdních dutin odpovídající velikosti. Méně často se usadí v okolí velkých zatravněných mýtin nebo v prosvětlených starých listnatých porostech uvnitř lesa. Není sice příkladem typicky lesního druhu dutinohnízdoše, ale pro doplnění společenstva a případná další pozorování bylo pro něho ve vhodných lokalitách umístěno 20 budek. V roce 2012 zahnízdily 4 páry tvořící 0,5 % společenstva budkové populace dutinových pěvců. Hlavní kořistí špačků jsou červy a veškerý drobný hmyz, jeho larvy nebo kukly, které nachází na zemi v bylinném porostu nebo při okrajích cest. V případě přemnožení některých motýlů velmi obratně loví létající dospělce a nebo za letu sbírá z vrcholových větví jejich housenky. Ve velkém také likviduje brouky chroustů obecných nebo drobnějších druhů chroustků, kterými také krmí svá mláďata. Hnízdící páry pátrají po kořisti samostatně, zatímco nehnízdící jedinci se shlukují často do početných hejn, ve kterých společně vyhledávají vhodná loviště. Poněvadž špačci denně skonzumují velké množství potravy, jsou v lokalitách s chronickým výskytem hmyzu velmi prospěšní.
Foto L. Kadava
Závěr
Obnova populací jednotlivých živočišných druhů v lesním prostředí má velmi pozitivní dopad na stabilitu lesního ekosystému. Ve vztahu k lesnickému hospodaření a ochraně lesa lze hovořit o prevenci a tvorbě pojistky proti přemnožování ekonomicky i ekologicky závažných skupin hmyzu. Kromě přímého hospodářského efektu je postupně zvyšována atraktivita prostředí ML pro veřejnost i zájmové skupiny naplňováním enviromentalistiky, rozšiřováním možností pro výchovu školní mládeže, specializovaného výzkumu, výuky i dalších společenských funkcí.
Ochranářský význam spočívá především ve zvyšování populačních hustot běžných druhů pěvců, vytváří podmínky pro zachycení a přežívání nejvýše postavených predátorů v potravním řetězci, jako jsou například lesní druhy sov – puštík obecný, sýc rousný a kulíšek nejmenší. Jde o nepřímou podporu volně žijících živočichů zvláště chráněných nejen zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a vyhlášky č. 395/1992 Sb., v platném znění, ale také legislativou Evropských společenství (ES), jmenovitě směrnicí č. 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků (směrnice o ptácích).
Miroslav Dusík
Projekt je realizován S PODPOROU MĚSTA HRADEC KRÁLOVÉ
