Detail zobáku strakapouda velkého, pozorovaného na Rozkoši. Foto – Jaroslav Vaněk.
Kromě vzácných ptačích druhů, které dokážou každého ornitologa příjemně překvapit a potěšit, se člověk v terénu občas setká i s druhem běžným, který jej přesto dokáže pořádně překvapit svým zjevem.
Různé deformace některých částí ptačího těla, asi nejčastěji zobáků, jsou relativně časté a většinou postiženému jedinci výrazněji nebrání v běžném životě, hlavně v příjmu potravy. Občas je však možné se setkat s takovým druhem deformace, kdy je opravdovou záhadou, jak pták dokáže v přírodě obstát.
S jedním takovým případem deformovaného zobáku jsem se setkal u strakapouda velkého (Dendrocopos major) v loňském roce na lokalitě, kterou pravidelně sleduji, tj. na přehradě Rozkoš u České Skalice.
Strakapoudův zobák připomínal zobák kolihy. Foto – Jaroslav Vaněk.
Dne 11.5.2008 v dopoledních hodinách, jsme s kolegou Petrem Švejdou procházeli lužní les ve východní části lokality, kde jsme věnovali pozornost zejména druhům hnízdícím v těchto místech. K těmto druhům pravidelně patří i několik párů strakapouda velkého, takže se s jedinci tohoto druhu na lokalitě běžně setkávám. Zmíněného dne však setkání s uvedeným druhem mezi ta běžná rozhodně zařadit nelze.
Prakticky z ničeho nic jsem oba s kolegou zaznamenali ve své blízkosti pohyb letícího ptáka a vzápětí na kmeni asi čtyři metry vzdáleného topolu přistálo něco, co nás na chvíli přivedlo do rozpaků. Musím se přiznat k tomu, že přestože zbarvení ptáka jasně ukazovalo na jeho druhovou příslušnost, pohled na jeho zobák ve mně v první chvíli vyvolal otázku : „Co je to za divnou kolihu a co dělá na stromě ?“
Příčinou takového prvního dojmu byl tvar zobáku, jehož horní čelist byla neuvěřitelně dlouhá a tvořila oblouk jako u kolih, zatímco spodní čelist, která byla rovná a výrazně kratší, vybočovala do strany. Moment překvapení způsobil to, že jsme oba svorně zapomněli na své fotoaparáty a jen jsme zírali v němém úžasu. Z toho nás probral až další pohyb strakapouda, který po několika vteřinách patrně zaznamenal naši přítomnost a přeletěl na jiný strom, vzdálený asi dvacet metrů. Teprve tehdy nastala překotná příprava fotoaparátů, která se nám v té chvíli zdála nekonečná. Objekt našeho zájmu se naštěstí věnoval poklidnému šplhání po kmeni stromu a pátral ve škvírách po nějaké potravě. Vždy, když nalezl nějakou potravu, tak v různých úhlech natáčel hlavu, aby se k ní dostal spodní čelistí, ale stejně zůstává záhadou, jak ji dále dokázal dopravit do dutiny ústní. Během fotografování jsem stačil zaznamenat, že horní čelist zobáku, je u svého kořene velice volná, takže se v různých úhlech odklání o spodní čelisti. Z toho plyne, že pro uchopení potravy byla tato horní čelist zcela nepoužitelná, i když k prohledávání mezer v kůře ji strakapoud využíval. Toto pozorování jsem prováděl současného intenzívního fotografování, které však pod klenbou korun stromů bylo vzhledem k nedostatku světla velmi složité a na záběrech je to pochopitelně hodně znát. Během asi dvou minut, které nám strakapoud poskytl, jsem stačil zaznamenat, že se jedná o samce a jeho postižení na něm zanechalo známky v podobě matného odstínu barev, špatně upraveného peří a v porovnání s ostatními příslušníky druhy poněkud menší velikosti.
Strakapoud při vyhledávání potravy. Foto – Jaroslav Vaněk.
Po chvíli strakapoud opustil svůj strom a odlétl z našeho dohledu směrem k přehradě. K našemu nemalému překvapení se nám jej znovu po chvíli podařilo objevit, asi 200 metrů od místa prvního setkání. Podmínky pro fotografování však ani v těchto místech nebyly o nic lepší, takže po chvíli jsme se strakapoudem rozloučili definitivně.
Protože jsem tohoto jedince nikdy na lokalitě nepozoroval, domníval jsem se, že se zde objevil čistě náhodou a popsané setkání bude první a zároveň poslední.
Jak se ukázalo o tři týdny později, tak jsem se naštěstí mýlil. Dne 2.6. téhož roku, jsem procházel po východním břehu přehrady v místě vzdáleném asi jeden kilometr od místa prvního pozorování, jsem zahlédl v koruně stromu strakapouda. Již první pohled dalekohledem mi signalizoval, že jsem objevil starého známého. Ten aktivně pátral po potravě a velmi často přeletoval ze stromu na strom, takže mi nezbývalo jej následovat a stále znovu po něm pátrat. Vynaložená námaha se mi však vyplatila, protože se mi podařilo, ne sice příliš kvalitně, ale přesto dostatečně, zadokumentovat tuto raritu.
Od té doby velice pečlivě prohlížím každého strakapouda, který se na této lokalitě objeví a stále ještě doufám, že předchozí setkání nebylo poslední. Rychle plynoucí čas a zejména minulá zima však tuto naději zmenšují na minimum.
Jaroslav Vaněk
Dolní čelist je výrazně kratší, než přerostlá horní. Foto – Jaroslav Vaněk.
Další fotografie tohoto strakapouda je možné si prohlédnout na stránkách Petra Švejdy zde.
