Pana Rudolfa Nevečeřala z Bítovan znám již desítky let a vždycky jsem ji ho velmi vážila. Chce to kus odvahy vydat se na setkání 70 nadšených ornitologů, vydržet na celé schůzi a přitom nic z toho, co se tam řeší neslyšet. Přesto je pan Nevečeřal věrným a pravidelným návštěvníkem většiny pobočkových schůzí, dokonce se navzdory svému omezení nejednoui sám aktivně zapojil do programu, promítal nám své fotografie, vyprávěl své ornitologické zážitky… Náš vitality plný kolega se 24. března 2009 dožil neuvěřitelných 65 let.

Pane Nevečeřale, jste zakládajícím členem pobočky a patříte k nejpravidelnějším návštěvníkům schůzí. Znám vás od dětství a připadá mi, že se vůbec neměníte a nestárnete. Vůbec bych vám nehádala tolik let. Cítíte se na svůj věk?

Věk? Cítím se někdy na 18 a 80 zároveň, jak kdy, to když něco začne "vrzat". Jistěže si i já Vás pamatuji jako školačku, s Vaší sestrou a hlavně Vaší maminkou, moc hodnou paní. K začátkům Pobočky se ještě vrátím.

Ornitologie je obor, který je pro většinu z nás neodmyslitelně spjatý se sluchem. Co vás, jako neslyšícího, vedlo k tomu, že jste se začal zabývat zrovna ptáky?

To musím vysvětlit. V ČR jsem asi jediný neslyšící ornitolog, a možná nejen u nás. Neslyším vůbec, ale až do 20 let jsem slyšel normálně. Narukoval jsem na vojnu jako "schopen bez vady " – a teprve tam jsem ve druhém roce služby ohluchl. Sloužil jsem na Šumavě, na "čáře", proto mne podezřívali ze simulace. Strávil jsem 3/4 roku ve vojenské nemocnici v Plzni. Sluch jsem ztratil zcela a přes páteř vypověděly také nohy, nechodil jsem. Pak cvičit, berle, hole – pomalu zlepšení, ale sluch byl ztracen nenávratně.
V té nemocnici mi byla dlouhá chvíle. Nechal jsem si poslat silonové nitě a „necoval“ jsem odchytové sítě. Tenkrát nebyly ke koupi. Sestřičky a další zdravotní personál se na mne chodily dívat. A to, že jsem se těšil na ptáky, až mne pustí domů, mi myslím dost pomohlo.

To jsem nevěděla, že jste kdysi slyšel. Máte tedy srovnání. Myslíte si, že jako neslyšící máte v ornitologii nějaké výhody proti slyšícím?

Výhody určitě ne – co nevidím, nevím. Dřív stačilo slyšet něco písknout a věděl jsem. Stále si ale pamatuji hlasy některých ptáků, stejně jako písničky a pod. (ale jen do roku 1964). "Výhoda" je snad jen ta, že pokud něco nechci vědět, stačí se podívat mimo a je klid.

Jak jste se tedy dostal k ornitologii? Měl jste nějakého učitele, někoho, kdo vás v tom směru ovlivnil?

Já jsem původem Chrudimák a ptáci a příroda jako celek mne zajímali už ve škole. Potom přišel myslivecký kroužek a přátelé myslivci. Asi ve čtrnácti letech jsem se začal učit ptáky preparovat a chtěl jsem se stát lesníkem. Nakonec jsem si ale místo flinty koupil fotoaparát. Pak jsme jednou s kamarádem na Bohdanečském rybníku potkali pana Františka Janalíka. Ten nás nasměroval na Přírodovědecký klub ZK Tesla Pardubice a tam jsem už zůstal. To mi bylo asi 16 let.
Učitelé také, ale především dobří přátelé: Dr. Obhlídal, manželé J. a H. Svobodovi, Štanclovi, Fr. Janalík a vlastně všichni ostatní, nejen v Pardubicích.

Pojďme se teď vrátit k pobočce. Říkali jsme už, že v ní jste od začátku. Dokonce jste dlouhá léta zastával důležitou „funkci“…

Od roku 1962 jsem členem ČSO a kroužkovatelem. Do pobočky jsem vstoupil při jejím vzniku a léta jsem pak pomáhal hlavně jako tiskař. Zhotovil jsem většinu pozvánek na schůze a plakátků k různým akcím, a to "bez požehnání shora". Nebylo to jednoduché.

Vždycky jsem obdivovala, že přes svůj handicap nejen, že jezdíte na schůze, ale dokonce se často aktivně zapojujete do diskuse. Jak to zvládáte?

Schůze, to je pojítko. Jednak být trochu v obraze, a hlavně potkat se s přáteli. Ti starší ubývají, ale dorůstají noví.
Po pravdě ale, z toho, co se projednává, moc nemám. Jen odezírám (to jsem se naučil asi za dva roky). Pomůže, když se mohu zeptat, případně napsaná věta, slovo… Chce to hodně si domýšlet a kombinovat, sledovat nejen rty, ale i gesta, mimiku. Při hovoru více lidí je to problém. Každý mluví jinak, někomu rozumím vše, jinému téměř nic. V tomto patří dík Pavlovi Žďárkovi. Ten na mne vždy pamatoval a co na schůzi četl, půjčil i mně, i zápisy z Prahy apod.

Řekla bych ale, že v minulosti jste na schůzích pobočky vystupoval častěji, ať už v diskusi nebo s vlastními příspěvky. Zdá se mi to jenom, nebo jste se opravdu trochu stáhnul?

Nezdá se Vám to. Nedá se říct "stáhnul", ale musím mít něco, co bude zajímat i ostatní. Možná někdy i mám, ale myslím si, že to ví každý a mlčím.

Máte nějaké oblíbené ptačí druhy, nebo oblast ornitologie, které se nejvíc věnujete?

Specializaci na oblast ani druhy nemám. To podle možností a situace.

A co oblíbená místa, kam se rád vracíte. Máte taková někde u nás nebo i v zahraničí?

Takových míst je dost, především u nás. V zahraničí už ani ne.

Je nějaké místo, kde jste nebyl a kam byste se ještě chtěl podívat? A nebo nějaký pták, kterého jste neviděl a kterého byste ještě chtěl vidět?

Takových míst je většina a už to tak asi zůstane. A ptačí druh? Uvítal bych každý, který jsem ve volnosti ještě neviděl. A není jich málo!

Vím o vás, že se zabýváte fotografováním. Proč své fotky více neukazujete? Třeba na schůzích pobočky, tady na webu a nebo třeba na vlastních webových stránkách?

Fotografie je moje třetí řemeslo a zároveň koníček. Fotil jsem kde co. Teď ale vidím, co mi v archivu chybí a na co naopak byla škoda filmů. O prezentaci, kterou zmiňujete, budu musit popřemýšlet. Uvidíme.

Tuším, že určitě máte i nějaké další koníčky…

No, těch mám celou stáj! Problém je, když se chcete na všech povozit. Takže: knihy, příroda jako celek, ptáci, les, myslivost a kynologie, tramping, motorismus, zahrádka… To vše dělat i fotit, a navíc devatero řemesel, která jsem musel zvládnout, když jsem vlastnoručně přestavoval a modernizoval domek kde bydlíme. Že bych se někdy nudil – nepamatuji.

Tak to je opravdu úctyhodný výčet. To znamená, že zdaleka nejste jen ornitolog.

Mimo ČOS a Východočeské pobočky jsem byl členem MOS, TISu, ČSOP, KCHLS (kynologie) a myslivecké Jednoty. Kromě toho jsem ale byl i spolupracovníkem ČSAV Brno a léta jsem spolupracoval jako konzervátor-zpravodaj státní ochrany přírody. A také jsem se angažoval v ochraně lesa s Východočeskými státními lesy.

Jak se k tolika vašim aktivitám staví vaše rodina? Máte doma podporu?

Ano, podporu, nebo alespoň velkorysou toleranci mám, a to už přes 40 let. Jinak by to ani nešlo.

Nemýlím-li se, jste už v důchodu, ale mohl byste nám ještě říct, kde jste pracoval?

Ano, jsem důchodce a "pracuji" už jen doma. Mám tři výuční listy (strojní zámečník, fotograf, tiskař) a Střední průmyslovou školu strojnickou, to vše v Transportě Chrudim, kde jsem pracoval do začátku 80. let. Potom jsem působil na odboru školství ONV – zase jako tiskař a fotograf. 

Rozhovor vznikl ve dnech 22.-2x.3.2009 pomocí mailové korespondence, ptala se Svě.

=====================================================================

Milý pane Nevečeřale, přejeme Vám – ale i nám všem – aby Vás Váš elán ješte dlouho neopouštěl. Těším se, že se třeba dočkáme nějaké té výstavy fotografií a dalšího Vašeho vyprávění…

    Milan Janoušek se narodil v roce 1968 ve Svitavách, kde také prožil většinu svého života. Po absolvování místního gymnázia a střední ekonomické školy v Pardubicích získal práci na ekonomickém úseku sociální péče ve Svitavách, přičemž Svitavy během času vyměnil za místo v Moravské Třebové ve stejném oboru (1992). V tomto období začal rovněž studium na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové. Po dokončení studií pracuje ve funkci zástupce ředitele v domově pro seniory v Moravské Třebové doposud. Jeho ornitologické začátky spadají na přelom 80. a 90. let minulého století. V současnosti působí Milan jako ornitolog zejména v oblasti Svitavska a rád vyráží nejen za ptáky i do jiných krajů.

 Jak ses k ornitologii vlastně dostal?

Za to nejspíš vděčím svým rodičům, s nimiž jsem od dětství chodíval na vycházky do lesů poblíž našeho bydliště, při jedné z vycházek jsem byl poučen o volavce, jindy o čejce (to ještě hnízdili na místech, kde je dnes člověk ani neuvidí), nahlédl jsem doma do malého kapesního atlasu a zájem byl na světě.

Začínal jsi na Svitavsku jako jeden z prvních. Jaké to tehdy na začátku bylo? A co se od té doby všechno změnilo?

Ono to „tehdy“ se vztahuje tak k rokům 1982-1984. Pro mne to není tak dávno, ale ty jsi tehdy, tuším, ještě nebyl na světě, viď ? Ve Svitavách jsem dokonce možná začínal jako první a co se změnilo ? Mnoho věcí, dnes je ornitologie nebo pozorování ptáků určitě rozšířenější, existuje lepší vybavenost pro práci v terénu, lepší atlasy, přesto ta doba byla v lecčems hezčí, snad romantičtější ……

Potkal jsi za tu dobu celou řadu lidí. Ovlivnil tě nějak někdo z nich?

To určitě. Nevím, jestli je všechny vyjmenovávat, ale společné chvíle u rybníků prožité kupříkladu s Filipem Jetmarem, Jirkou Machem nebo Mariánem Polákem jsou určitě nezapomenutelné. A kdo mě hodně ovlivnil ? Řekl bych, že podobně jako další kolegy guru ornitologů Svitavska Lubor Urbánek, dnes s odstupem času hlavně svým realistickým pohledem na přírodu kolem nás.

Někdy mi přijde, že postupem času se u některých lidí ornitologie stává víc zvykem a řekněme, způsobem života, než koníčkem. Jak se na to, ze svého úhlu pohledu, díváš ty?

Myslím, že způsob života zaměřený pouze na ornitologii nebo pozorování ptáků není právě nejšťastnější, je to trochu filozofická otázka, ale dle mého je třeba se na svět okolo nás dívat v širších souvislostech, vždyť nakonec i ornitologie je pouze jedním z biologických odvětví. Myslím, že jsi to u mne poznal, kupříkladu při svých cestách se zajímám i o kulturu nebo historii. Kdysi mi někdo řekl, že je dobré být alespoň v jednom odvětví odborník, ale mít znalosti i z jiných oborů, zkrátka takový ten obecný přehled. Ale to jsem trochu odbočil, k tvé otázce: určitě je dobře, že někteří lidé objevili ornitologii a pozorování ptáků a pokud ho využijí hlavně k ochraně přírody nebo alespoň uvědomování si jejích hodnot, pak to není marné.

Kromě ornitologie máš ještě celou řadu dalších zájmů, viď?

Je jich hodně. Kromě cestování a geografie bych připomněl třebas mykologii.

Na milovníka přírody máš poměrně netypické povolání. Jak jsi se k němu dostal?

Asi jako většina lidí ke svému povolání, náhodou.

Vím, že většinu času děláš úředničinu, ale přesto se zeptám: Zažil jsi v domově pro seniory něco, co tě opravdu takříkajíc chytlo za srdce?

Chytlo za srdce – to se nedá říct. Snad si častěji člověk uvědomí, že mladí nejsme napořád.

Tak mě napadá, čím jsi vlastně chtěl být jako malý?

Cestovatelem, později rentiérem (to mi ostatně zůstalo dodneška).

Myslím, že můžeme prozradit, že čekáš potomka. Jak chceš skloubit ornitologii a své další zájmy se starostí o něj?

Mám tolerantní a milou ženu, leccos pochopí (doufám).

Jednou jsi mi říkal, že sis kdysi přál vidět ptačí druhy z celého světa. Pak jsi ustoupil na to, mít je alespoň všechny v knížkách. Co by sis ornitologicky přál dnes?

Víš, že dnes už žádné soukromé ornitologické přání nemám ? Vlastně ano, velmi mi vadí celosvětový úbytek biodiverzity, což se týká i ptáků, těch asi nejvíc, protože jsou v přírodě velmi nápadní, ztrátu některých druhů hmyzu běžní lidé nepostřehnou, ale až nebudou skřivani, konipasi ani ledňáčci……. Takže mým přáním je heslo organizace Birdlife International „společně pro ptáky a lidi“.
Ptal se Jakub Vrána.