Na tenhle rozhovor jsem se moc těšila. Pana Františka Štancla a jeho manželku Marii znám už přes třicet let. A protože jsem svého času trávila nemálo času v Rohovládově Bělé v rodině jeho sestry, znám ho nejen osobně, ale i z vyprávění blízkých členů rodiny. Jsem ráda, že mu rozhovor můžeme dát k narozeninám, i když to tentokrát nejsou žádné „kulatiny“. Pan Štancl oslaví 19. července 72. narozeniny.

Bratři Štanclové – to je legenda nejen východočeské ornitologie. Vy jste mladší ze slavné dvojice bratrů. Musíme ale začít nějak popořádku, protože já vím, že u vás doma ornitologie byla tématem, jímž žila celá rodina. Jak jste se s bratrem k ornitologii dostali?

  Já přes bráchu. A Láďa – ten se někdy ve 40. letech někde seznámil s Františkem Obhlídalem a hrabětem Kinským a začal s nimi chodit na ptáky. Mně s sebou začali brát když mi bylo asi devět let. Ale nemysli si, že to bylo z nějaké bratrské lásky, bylo to ze zcela zištných důvodů – oni využívali toho, že jsem měl malou ruku a tak jsem musel sahat do dutin a vytahovat jim mláďata. Tenkrát tady všude byly duté vrby a dudci a krutihlavi byli úplně normální ptáci. Po cestě k Trhoňce (rybník asi 2 km od RB) bylo třeba pět hnízd dudků.

To jste to ale vzal nějak zkrátka. Já jsem slyšela, že dokud jste byl příliš malý, musela mláďata z dutin tahat vaše sestra. A aby vaši starší sourozenci vůbec mohli na ptáky jít, museli vás brát s sebou a často vás nosili na zádech. Vzpomínáte si na to? A vůbec, celá široká rodina se prý účastnila výprav na ptáky.

   To je pravda. Když Láďa začal chodit na ptáky, byl jsem ještě moc malý – on byl o 9 let starší, než já. Tak zaměstnal naši sestru, která vyndávala mláďata z dutin a v baretu mu je podávala. Mně občas museli s sebou brát jako „přívažek“, aby mě hlídali. Sestru ale ornitologie neuchvátila a když jsem trochu povyrostl, tak s námi už nejezdila…. Zato když si pak přivedla manžela, tak jsme ho hned zapojili do práce a často s námi chodil. Někdy dokonce i jeho bratr a různí další lidé. Naši rodiče pro nás měli pochopení, dokonce náš tatínek pomáhal s kroužkováním, maminka někdy sama vytahovala ptáky ze sítě… A když jí to nešlo, tak vzala nůžky a vystřihla ptáky i s takovým velkým kolem sítě…

Taky vím, že jste chovali ptáky doma…

   No jéje! Doma jsme měli kdeco a všechno mělo jméno. Naši byli vůči zvířatům velmi tolerantní. Třeba stehlík Pepík. Měli jsme ho volně, bez klece. Když jsme obědvali, „pomáhal nám“ s jídlem. A Láďa mnu dával pít přímo z pusy. Jednou jsme šli s Láďou kolem Trhoňky, on šel přede mnou a najednou slyším, jak mi tak přes rameno říká: „je tam bukáček. Nedívej se na něj a chyť ho“. On už ho přešel a nemohl se vracet, to by ho vyplašil. Tak jsem šel, hrábl jsem rukou a chytil jsem bukáčka. Toho jsme pak taky měli doma. Dali jsme ho mezi okna, krmili jsme ho rybičkami pozorovali jme ho. Pak jsme ho pustili. Nebo jsme měli sedm let doma sýčka. Tehdy byli sýčci úplně všude. Ten zas pomáhal hrát karty – rád vytahoval karty z ruky. Taky jsme měli puštíka Pepinu, sovu pálenou, havrana Péťu a kavku … Dneska už by to nešlo dělat tak, jak jsme to dělali. Dneska jsou přísné zákony.

Vy jste vyrůstal v Rohovládově Bělé. Ale když jsem vás poznala, byl jste hajným ve Výprachticích a bydleli jste v hájovně Na Haldě. Jak jste se tam dostal?

   Já jsem vystudoval lesnickou školu ve Šluknově. A když jsem pak na Krajské správě lesů v Chrudimi sháněl místo hajného, jediné volné bylo ve Výprachticích. Šli jsme tam v roce 1959 a byli jsme tam skoro 50 let. To bylo něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý tady, v té rybničnaté rovině. Tam jsem chytil i 300 bramborníčků za rok!
Manželka podotýká: Jo, ale když jsi byl ve Výprachticích, říkal jsi, že ve Bělé jsi chytal víc!
F.Š.: Nojo, je to tu jiné. Tady když chytím 300 králíčků za rok, je to hodně. Tam jsem chytal i 500. Chřástal mi tam řval pod oknem… Chytat se ale dal jen v noci, přes den viděl síť.

Paní Štanclová, myslím, že se se svým mužem opravdu nenudíte. Věděla jste do čeho jdete, když jste se vdávala? A chodila jste také s manželem na ptáky?

   Ale jo, to jsem tušila, koho si beru. Já jsem ale s nimi nikdy nechodila. Jen doma jsem občas krmila, co tam muž měl, když nebyl doma. Pracovala jsem celý den v lese, tak ani nebyl čas.

A co jste měli doma?

   Na Haldě jsme měli tři výry. Přímo pod okny ložnice. Když houkali, byl to koncert. Ale nám to nevadilo, klidně jsme u toho spali. To byli handicapovaní ptáci. Já jsem tam měl v podstatě záchrannou stanici. Když jsem se stěhoval zpátky do Bělé, musel jsem dát výry pryč, tady ve vesnici by asi lidi pro jejich noční koncerty pochopení neměli.

Když zavzpomínám na schůze pobočky v mém mládí, tak jméno František Štancl mám spojené s bramborníčky hnědými a chřástaly polními.

   To jo, bramborníčků byly ve Výprachticích mraky. Hnízdili tam na mezi u kostela. Než manželka stihla nakoupit, měl jsem okroužkovaných pět hnízd. Už jsem říkal – až 300 ročně jsem jich kroužkoval. A chřástali – na ty jsme chodili taky hodně. Manželka s námi přece jen občas byla. Jednou byla s námi právě na chřástalech. To jsme v noci byli s Romanem Chaloupkem. Ona seděla v autě a čekala na nás. My jsme chytili jednoho, pak jsme slyšeli dalšího, šli jsme ho chytit, pak zas dalšího… My je chytáme na nahrávku a oni se postupně ozývají pořád další a další. A najednou jsme zjistili, že jsme zabloudili a že v tý tmě vůbec nevíme, kde je auto… Chřástaly jsem chytal ve Výprachticích a pak chvíli ještě i tady. Ještě před pěti lety jsem u Bohdanče měl šest kusů. Teď ale úplně zmizeli. Nejsou – tak jsem přešel na křepelky.

Do Rohovládovy Bělé jste se vrátil na penzi. Nechybí vám hory?

   Manželka: Mně ne. Já jsem si ve Bělé zvykla a líbí se mi tu. Pocházím z Filipova, to je u Hlinska. Ale hory mi nechybí. To manželovi jo, ten si tu nemůže zvyknout.
   F.Š.: No, ti bramborníčci a chřástali tu nejsou. Ale všude je něco. Prostě jsem se vrátil k rybníkům, kde jsem začínal. I tady občas chytnu pěkný věci. Mám na zahradě lapací voliéru. Jednou jsem třeba chytil najednou šest špačků. Nebo jsem tu měl na zahradě ťuhýka šedého, pěnici vlašskou… Ani by člověk nevěděl, co mu po zahradě lítá.

Ty rybníky už ale asi nejsou to, co bývaly. Změnilo se hodně za tu dobu, co jste tu nebyl?

   Ubylo ptáků. Někteří skoro úplně zmizeli. Třeba čejky. Dřív to byl úplně běžný druh. Kdysi, když jsem ještě nemohl sám kroužkovat, tak jsem kroužkoval Láďovýma kroužkama. Našel jsem šest hnízd čejek, ale neměl jsem žádné kroužky H, tak jsem jim dal K. Přišel jsem domů a šťastně jsem se chlubil Láďovi. Ten se strašně rozlítil a poslal mě zpátky. Prý že musím ty mláďata najít, znova pochytat a překroužkovat! A představ si, že se mi to opravdu povedlo, a ještě jsem našel jedno hnízdo navíc, tak jich nakonec bylo okroužkovaných sedm hnízd. Tehdy měly čejky pokaždé čtyři mláďata, dnes už čtyři nacházím málokdy.

Nemrzí vás, že nemáte žádné následovníky? Kdo po vás převezme žezlo?

   Jak to, že nemám? Je pravda, že z rodiny z mladších generací nikdo v ornitologii nepokračuje. I když teď občas chodím chytat s vnukem a zatím ho to baví. Ale mám jiné odchovance – Romana Chaloupka, Aleše Hampla, Petra Synka, Martina Novotného… Je to málo?

Uznávám, že není. Už se těším, až budu zpovídat někoho z nich – jak mi budou vyprávět, co s vámi zažili.

   Zažili jsme toho dost. Někdy i nebezpečné chvíle. Třeba když jsem jednou zajel v broďákách – teda v takových těch gumových kalhotách – do strouhy do bláta. Začal jsem se bořit a propadal jsem se pořád hloub, vůbec jsem nemohl vytáhnout nohy. Pochopil jsem, že to, co bývá ve filmech, jak někdo zmizí v rašelině, se opravdu může stát. Nevím, co bych dělal, kdybych tam byl sám. Ale byli tam se mnou Aleš Hampl a Roman Chaloupek, tak mě zachránili.

Čas běží jak voda a vzpomínání nebere konce. Kdo by to řekl, že už tu jsme tři hodiny! Díváme se na videa z kroužkování – vidíme strakapouda prostředního a malého, kosa se zdeformovaným zobákem, kroužkování čápů černých (kde na strom leze Petr Synek), křepelku v ruce, slučku malou, mladou pěnici vlašskou… Moc zajímavé záběry, věřím, že se na některé z nich podíváme při některé následující schůzi.

V mládí jste s bratrem patřili k nejaktivnějším kroužkovatelům, vy stále pokračujete. Dost možná, že vás dodnes v počtu okroužkovaných ptáků nikdo nepřekonal. Ostatně počty ročně okroužkovaných králíčků, které jste tu zmínil, mluví samy za sebe. Dokážete to všechno na závěr nějak shrnout? 

   Jo, ono se řekne mládí… Ale ono to vůbec nebylo jednoduchý, nemysli! Sítě nebyly, kroužky nebyly… Sítě jsme si pletli – vzpomínám, jak jsem ve škole pod lavicí potají síťoval. A pak nám maminka do těch pracně udělaných sítí klidně dělala díry, když vystřihovala ptáky… Ale i kroužky jsme si vyráběli! Vždycky jsme přivezli z Prahy od Kadlece plech a čísla a razili jsme je doma. Něco jsme se jich nabouchali! Tehdy ale nebyly kroužky tak kvalitní jako dneska.

   Teď už to není, jak za mlada. Už musím dávat pozor, kdeco mě bolí, někdy ani do terénu nejdu. Život utekl. A rekapitulace života kroužkovatele? Inu více jak 110 000 ptáků dostalo kroužky a bylo to 120 různých druhů. Některé stojí za zmínku: budníček pruhohlavý, kos horský, celá rodina ostřížů.

Inu, co k tomuhle dodat… Teď ale už opravdu musíme jít. Děkujeme za rozhovor a paní Marušce za pohostinství a snad zas někdy nashledanou.

Pane Štancle, přejeme vám i nám všem, aby vám síly a zdraví ještě hodně dlouho vydržely a abyste ještě hodně dlouho mohl sbírat zajímavé ornitologické zážitky.

Rozhovor vznikl v Rohovládově Bělé v kuchyni u Štanclů 29.6.2009. Ptali se Svě a Vláďa Lemberk. Za poskytnutí historických fotografií děkujeme paní Zdeně Chodorové, sestře Františka Štancla.

{mxc}