Výzkum slavíků – Zhruba čtyři měsíce mohu v našich podmínkách chytat a kroužkovat slavíky obecné (Luscinia megarhynchos). V čase od poloviny dubna do poloviny srpna musím zajistit nový studijní materiál, který po zbytek roku ze všech stran prohledávám a posuzuji. V čase „poodletového“ klidu také stanovuji úkoly příštího „slavičího roku“. Ten letošní ještě , stejně jako tři předchozí, patřil tajemnému procesu pelichání a s ním spojených příprav k odletu do zimovišť. Problematika je to natolik zajímavá, neprobádaná a vzrušující, že 28. rok specializace mne zcela jistě znovu ještě protáhne po zaječích stezkách letně žhnoucími trnkovými keři Mladoboleslavska, abych v jejich přítmí s motyčkou v ruce znovu nalíčil sklapovací síťové i pytlíkové pastičky. A často pak, ve chvíli ornitologického štěstí, znovu přepočítával rostoucí i chybějící letky tloustnoucích slavíků.
„Vtáčím rájom“ – několik ornitologických střípků z NPR Senné – rybníky
Navštívit rezervaci v Senném se rovná mému splněnému snu. Jako dvanáctiletý kluk jsem při prvním seznámení s knihou Fauna ČSSR nemohl nezaznamenat jméno známé ptačí rezervace na východním Slovensku, zejména v kapitolách, které se týkaly výskytu vodních druhů ptáků – a zvláště bahňáků. Ještě v roce 2004 jsem se zatajeným dechem pročítal znovu a znovu poutavý článek Pavla Žďárka v Panurusu o expedicích východočeských ornitologů na tuto lokalitu. Toužil jsem spatřit místa, kde se konaly proslulé „Erólie“ – čili kroužkovací akce, do té doby v této oblasti výzkumu neprobádané lokalitě. Okolnosti mi však dovolily stanout v těchto místech až po více než patnácti letech od prvních klukovských snů….
Jubilejní 20. ročník letní odchytové akce na Žehuňském rybníku
I přes organizační problémy proběhl nakonec jubilejní 20. odchyt v předem naplánovaném termínu ve dnech 9. až 15. srpna 2009. Po špatných zprávách o velmi malém množství chytaných ptáků na některých lokalitách na přelomu července a srpna jsme čekali jen nízký počet odchycených jedinců…
Co nového v přírodním parku Bohdalov-Hartinkov
Moravskotřebovsko – 1. listopadu loňského roku jsem na těchto stránkách publikoval svá ornitologická pozorování z hnízdní doby, která jsem zapsal v roce 2008 z území poměrně málo známé oblasti Moravskotřebovska. (Odkazuji se do tohoto příspěvku například na osvětlení přírodních poměrů a základních charakteristik území; článek si můžete připomenout zde). Po dvouletém toulání převážně lesnatou a kopcovitou krajinou na pomezí kraje se známým hradem Bouzovem jsem si myslel, že budu „o něco moudřejší". Spíše ale naopak. Mnohými výsledky z orientačního mapování zde hnízdícího ptactva jsem byl překvapen. Zároveň se ukázalo, jaké změny při dvouletém pohybu i ve stejných partiích parku se mohou nakonec ukázat.
Markantní tak byla „ztráta" nebo „objevení" ptačího druhu například u ledňáčka říčního (Alcedo atthis), koroptve polní (Perdix perdix), pěvušky modré (Prunella modullaris), cvrčilky zelené (Locustella naevia) – doloženi jen roce 2008 nebo skorce vodního (Cinclus cinclus), poláka chocholačky (Aythya fuligula), včelojeda lesního (Pernis apivorus), rorýse obecného (Apus apus), lindušky luční (Anthus pratensis) a ťuhýka šedého (Lanius excubitor) – výskyt naopak jen v roce 2009.
Přestože kontrol po oba roky v terénu nebylo příliš – 13 (plus hlášená příležitostná pozorování od kolegů ze Svitav nebo M.Třebové), po některých druzích jsem pátral opakovaně v četných (navíc) příhodných biotopech záměrně, leč neúspěšně. Možná pro mě až nepochopitelně tak vyšlo naprázdno potvrzení křepelky polní (Coturnix coturnix), pěnice vlašské (Sylvia nisoria), strnada lučního (Emberiza calandra) nebo lejska malého (Ficedula parva) – ten mě mrzí nejvíce. Někdy jsem měl pocit, že sluch a zrak mi už neslouží. Jak jinak „omluvit" to, že jsem nezaznamenal šoupálka dlouhoprstého (Certhia familiaris), čížka lesního (Carduelis spinus) nebo sedmihláska hajního (Hippolais icterina). Také v případě sov mám pocit, že se mi řada z nich vyhýbala. Sýc rousný (Aegolus funereus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) i kalous ušatý (Asio otus) se prostě ani na reprodukovaný hlas „nechytil".
To jsou však samozřejmě zjednodušená konstatování. V řadě případů se absence mnohých druhů dá vysvětlit zcela zřetelně. Například lysku černou (Fulica atra), labuť velkou (Cygnus olor) nebo další vrubozobé tu prostě neuvidíte prostě proto, že park trpí prakticky absencí vhodných vodních ploch. V dalších případech zjistíte, že pro výskyt řady druhů tu skutečně chybí vhodné biotopy. Dobře si toho všimnete třeba podél regulovaného toku Třebůvky, kde chybí jinak typická pobřežní liniová stromová vegetace. Kde potom máte pozorovat strakapouda malého (Dendrocopos minor), sýkoru lužní (Poecile montanus) nebo sýkoru babku (Poecile palustris)? U jiných zase jistě zapůsobí mezidruhové konkurenční nebo predační vztahy, meziroční fluktuace v populaci, další ekologické faktory, způsob lidského obhospodařování krajiny nebo prostě jejich skrytý způsob života a moje nepříliš velké štěstí.
Mnohé poznatky by jistě doplnili místní lidé jako například myslivci nebo lesníci. Právě v lesích si myslím, že v tomto prostředí jedlobučin a dalších smíšených porostů můžeme počítat se značným potenciálem pro potvrzení dalších ptačích druhů, na které ani dvouletý orientační průzkum bez použití některých odborných a specifických mapovacích metod nestačí.
Přesto byl od Gruny, přes Bohdalov až po Vranovou Lhotu a říčky Věžnici či Nectavu prokázán v posledních dvou letech výskyt 97 ptačích druhů v době hnízdění (z toho 65 pěvců). Za zmínku stojí výskyt žluvy hajní (Oriolus oriolus), včelojeda lesního (Pernis apivorus), ostříže lesního (Falco subbuteo), početnou kolonii volavek popelavých (Ardea cinerea), hnízdění čápa bílého (Ciconia ciconia) a čápa černého (Ciconia nigra). Mezi určité typické zdejší druhy pak patří datel černý (Dryocopus martius), strakapoud velký (Dendrocopos major), holub hřivnáč (Columba palumbus) i holub doupňák (Columba oenas), ze sov pak výr velký (Bubo bubo) a puštík obecný (Strix aluco). Kromě dalších běžnějších druhů pěvců je to jistě ťuhýk obecný (Lanius collurio), skřivan polní (Alauda arvensis), cvrčilka říční (Locustella fluviatilis), linduška lesní (Anthus trivialis), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix) nebo krkavec velký (Corvus corax). Potěšitelná jsou i četná hnízdiště vlaštovek obecných (Hirundo rustica). Naopak díky roztroušenosti malých obcí v lesnaté krajině na jiřičky obecné (Delichon urbicum), hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) nebo i rorýse obecného (Apus apus) narazíte jen sporadicky. Mezi další druhy, které by se mohly „počítat na prstech jedné ruky" patří i oba u nás hnízdící bramborníčci (Saxicola sp.) nebo straka obecná (Pica pica).
Je tedy vidět, že pokud chceme zdejší avifaunu lépe poznat, je co dohánět. Máte-li dobrý důvod se do přírodního parku podívat, podělte se s námi potom o pozorování z tohoto poněkud zapomenutého koutu našeho kraje. Rádi budeme počty zde zjištěných ptačích druhů průběžně doplňovat.
Jiří Mach
{mxc}
Nebezpečné dráty na Lanškrounsku
Krasíkov – Krajina v okolí krasíkovské rozvodny je protkána hustou sítí elektrovodů. V údolní nivě Moravské Sázavy místní myslivci odedávna nacházeli pod dráty poraněné i mrtvé kachny, labutě, volavky i další ptáky. Niva byla pro ptáky atraktivní vždy a ještě zajímavější se stala po vybudování suchého poldru u obce Žichlínek. Na poldru je stálá zádrž vody na ploše přibližně 15 ha. V těsné blízkosti vybudovaných jezer vede linka vysokého napětí. K rozvodně je z poldru necelý kilometr vzdušnou čarou. Nebezpečí úrazu ptáků zvyšují v oblasti časté a dlouho trvající mlhy. Lokalita tak funguje nejen jako refugium pro tažné ptáky, ale i jako velmi efektivní ekologická past.
Letos 18. března jsem nalezl v oranici pod dráty vysokého napětí mezi žichlínským poldrem a rozvodnou Krasíkov labuť velkou (Cygnus olor). Pták byl imobilní, převezl jsem ho do záchranné stanice Zelené Vendolí. Zde byl ošetřován a 1. 4. 2009 jsem ptáka vypustil na poldru. Jeho rekonvalescence v přírodě trvala další měsíc. Příběh labutě Leonky byla story se šťastným koncem. Fatální následky měl ale kontakt s dráty na immaturního orla mořského 6. 6. 2009. Pták utrpěl po nárazu do drátu devastující poranění, kterým na místě podlehl. S odstupem času se domnívám, že 62 denní pobyt (v listopadu a prosinci 2008) potáplice severní na jezeře, které leží v těsné blízkosti linky vysokého napětí měl pravděpodobně také souvislost s dráty… Většina ptačích tragédií pochopitelně uniká pozornosti. Kadavery a poranění ptáci jsou promptně odstraněny mrchožrouty a predátory, a tak tento problém zdánlivě neexistuje.
Dnešní civilizace se bez gigantických rozvodů elektřiny neobejde, a tak vyvstává otázka, co se dá pro ohrožené ptactvo udělat. Samozřejmě je morální povinností lidí podporovat činnost záchranných stanic, které se snaží pomoci poraněným ptákům vrátit se zpátky do přírody. Dále je nutné přemýšlet o tom, jak zvýraznit dráty, a to pokud možno i za snížené viditelnosti, pro ptáky protahující nivou Moravské Sázavy v blízkosti krasíkovské rozvodny. K úrazům ptáků po kolizi s dráty bude docházet stále, ale fatalistický přístup není cestou k minimalizaci problému raněných a mrtvých ptáků pod elektrovody.
Petr Moutelík
{mxc}
Zrcadlo 2009
Letošní desátý jubilejní ročník proběhl v tradičním termínu, což je druhý srpnový týden, za účasti kroužkovatelů z východních, středních a severních Čech. Zároveň akci navštívilo mnoho návštěvníků z řad amatérských i profesionálních ornitologů.
Ubývá strakapoudů malých (Dendrocopos minor)
Mladoboleslavsko – Nejmenší z našich strakapoudů, stejně jako řada jiných dutinohnízdičů, to nemá v současnosti vůbec lehké. Doslova hitem doby se stalo v domácnostech topení dřevem a nevyhlášený „boj o polínko“ likviduje jeden „nebezpečný“ strom za druhým. Jako místní zastupitel a předseda Výboru pro životní prostředí vím, o čem mluvím. Oponujeme stále častěji útokům na stromořadí podél silnic i vodotečí, na místa, která jsou jedním z útočišť také pro strakapoudy malé.
I na Mladoboleslavsku jsou však ještě místa, kam pily nedorazily, šplhavci mají kde šplhat a hloubit v kmenech dutiny. A právě tam nalezneme i úsměvně „zmenšeného“ strakapouda. Kdo zná jeho hlas i „bubnování“, má hledání snazší. Obojí je zcela poplatné velikosti ptačího aktéra.
Z výprav za slavíky znám tento druh především od Jizery, z jejího záplavového území, kde stromy zatím nikomu nevadí a k vylačnělým kamnům je to přeci jen daleko. Jizera má – stejně jako Váh „Važiny“ nebo Labe „Labišťata“ – území, kde voda z jarních rozlivů vydrží po zbytek roku. Tyto „komáří líhně“ jsou pak rájem všeho živého. V bizarní spleti lián psího vína a chmele, šplhajícího do výšek po mnohdy dávno mrtvých tělech listnáčů, objevíme nejednoho „stráčka“- jak se strakapoudu malému přezdívá. Budeme-li pozorní, najdeme jich zde hned několik, zejména pak v čase námluv, kdy plápolavým letem provázejí vyhlédnutou samičku. V zimním období je zase nalezneme na stvolech pelyňku, kde hledají larvy hmyzu, zavrtané v dužnině. Přijdeme-li na místo pozdě, upoutají naší pozornost už jen rozštípané stvoly a prázdné chodbičky škůdců.
Protože tito ptáci nikam daleko v krajině necestují, můžeme si nejlépe právě v zimě udělat představu, kolik stráčků v oblasti přežívá.
Likvidace starých sadů, alejí podél cest i dnes nepochopených větrolamů, připravily krajinu Polabí nejen o kdysi zcela běžného sýčka. Smutnou cestu k záhubě v tichosti nastoupil i náš nejmenší strakapoud. A nezachrání jej ani mediálně vděčné „odpustky“ v podobě „náhradních výsadeb“ dřevin, často nevhodných, hlavně však dlouhodobě prostých jakýchkoliv možností hnízdění či jen přespávání našich šplhavců.
Pavel Kverek
Za ptáky do zoologických zahrad 4 – ZOO Dvůr Králové
ZOOLOGICKÁ ZAHRADA DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM
ZOO Dvůr Králové se mi během posledních tří let podařilo navštívit celkem třikrát – v květnu 2007 jsem se tam vypravil na vlastní průzkumnickou exkurzi sám. V říjnu 2008 jsme se rozhodli pro hromadný výlet poté, co sem přesunula své působiště jedna z našich nezapomenutelných kolegyň ze ZOO Praha (takže spíš „srdeční záležitost“). V lednu letošního roku jsem dostal pozvánku na seminář Nové metody v chovu exotických zvířat, o kterých jsem zde na webu psal článek 28. března 2009 (naleznete jej zde).
Z hlediska druhové diverzity budí Dvůr Králové dojem velmi dobré zakonzervovanosti, zejména u kopytnatých skupin savců. Sbírka ptáků je velmi slušná, bohužel k mé velké nelibosti se ZOO tváří, že v blízké budoucnosti dojde k její redukci.
Park má tři části – klasickou ZOO, savanovou expozici africké divočiny a safari. V rámci safari moc ptáků neuvidíte – co mi paměť sahá, na některých rybníčcích je možné vidět pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), kadeřavé (Pelecanus crispus) a údajně i husy velké (Anser anser). V rámci rozlehlých antilopích výběhů africké savanové části jsem v centrálním výběhu zahlédl čápa sedlatého (Ephippiorhynchus senegalensis), marabu afrického (Leptoptilos crumeniferus) a husici nilskou (Alopochen aegyptiacus). Savanová část je zakončená velikým rybníkem, propojeným s rozlehlou travnatou plochou. Tuto expozici obývá kromě kopytníků chovné hejno jeřábů královských (Balearica regulorum). V roce 2007 měli celkem 9 ex – nejsem si jist, jestli to dokonce není největší chovná skupina v ČR. Pozornost zasluhují tři druhy pelikánů – již zmíněný pelikán kadeřavý, africký pelikán rudohřbetý (Pelecanus rufescens) a asijský pelikán skvrnozobý (Pelecanus philippensis). Navzdory odlišnému areálu rozšíření jsou všechny tři druhy poměrně podobné, takže je úplně nejlepší si vzít dalekohled a určovat si, který je který. S úspěchem se mi podařilo determinovat všechny dospělé ptáky do druhu, s odrostlými nedovybarvenými jedinci jsem měl ale problém. Návštěvník laik si možná pelikánů skvrnozobých ani nevšimne, což je možná škoda, protože se jedná o druh, který mají v Evropě pouze tři zoologické zahrady (kromě DK je to ještě Berlín a park Lignano Sabbiadoro v Itálii).
Bokem tohoto výběhu leží zarostlá klidná expozice, ve které byl ještě v roce 2007 umístěn pár čápů černých (Ciconia nigra). V jednom výběhu pro kopytníky i na safari jsem viděl i čápa bílého (Ciconia ciconia) a několik volavek popelavých (Ardea cinerea), ale tato zvířata velmi pravděpodobně pocházela z divoce žijících populací z okolí.
U hotelu Safari v klasické části ZOO se nachází malá voliérka se snovači zahradními (Ploceus cucullatus). Vedle pavilonu opic leží expozice antilop sitatung (Tragelaphus spekeii), kterou obývá další část skupiny jeřábů královských, čápi sedlatí a zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). Ve vedlejším výběhu jsem našel spolu s kudu (Tragelaphus strepsiceros) a žirafami Rothschildovými (Giraffa camelopardalis rothschildi) pár hadilovů písařů (Sagittarius serpentarius), které ovšem díky jejich přirozené plachosti asi neuvidíte na kratší vzdálenost jak 30 metrů.
Ve velké voliéře pod budovou ředitelství sdílí hejno plameňáků karibských (Phoenicopterus ruber) a starosvětských (Phoenicopterus roseus) prostor společně s pižmovkami hřebenatými (Sarkidiornis melanotos), nesyty africkými (Mycteria ibis) a třemi druhy husiček rodu Dendrocygna. V roce 2007 jsem zde ještě zastihl perličky chocholaté (Guttera pucherani), které byly posléze přesunuty do průchozí ptačí voliéry u Pavilonu tropických bažin. Naproti této voliéře byla otevřena během roku 2008 průchozí voliéra s pelikány. V době naší loňské návštěvy ji obývali pelikáni rudohřbetí. Průchozí expozice pro pelikány jsou jistě nesmírně atraktivní. V České republice ji jako první zřídili právě ve Dvoře Králové. V zahraničí jsem viděl průchozí výběh s křídlovanými pelikány bílými v ZOO Hannoveru. Osobně si ale myslím, že opatrnosti není nikdy dost, především v případě menších dětí. Pelikán je totiž pták, který občas poněkud se svým zobákem neumí zacházet a vzhledem ke jeho přirozené zvědavosti to může skončit i nějakým škrábancem. Stal jsem se zde dokonce svědkem humorné scény, kdy na předvstupní komoře do voliéry seděl jeden pelikán, který vždy, když chtěl pod ním někdo projít, klapl zobákem dolů a bylo vidět, že ho to očividně baví. Jeden z návštěvníků (podotýkám, dospělý muž okolo čtyřicítky) při představě průchodu pod sedícím ptákem téměř omdlel a utekl z voliéry opačným směrem. Ve mně vzbuzovalo pelikánovo nadšení pouze úsměv nad jeho škodolibostí.
Do pavilonu Ptačí svět jsem měl tu možnost se podívat již krátce po jeho otevření v devadesátých letech. Tenkrát jsem byl naprosto unešen atmosférou expozic. V první ze dvou hal jsou ve vnitřních voliérách ptáci od návštěvníků odděleni ne mřížemi, ale dlouhými ocelovými vlasci, které při fotografování neruší. Navzdory tomu, že jsou tyto vlasce poměrně blízko u sebe, se již některým chovancům prý podařilo udělat si výlet po návštěvnických prostorách haly tak, jak to bývalo v hale druhé dobrým zvykem. Tam byli ptáci puštěni volně. Při mé návštěvě v roce 2007 mě poněkud zklamal stav zeleně vnitřních prostor pavilonu. Na zhoršení stavu vegetace mají evidentně zásluhu chovanci pavilonu. Ze zkušeností ze ZOO Praha vím, že je občas téměř nereálné dávat živé rostliny do expozice některých druhů živočichů. Týká se to hlavně „zvídavých“ skupin zvířat, jako jsou poloopice, opice, kopytníci, papoušci atp., které jsou schopné prakticky veškerou vegetaci velmi rychle zlikvidovat. Nenapadlo mě ale, že by i relativně drobné ptactvo na tom mohlo mít záslužný podíl. Z druhů jsem zastihl pár pávů konžských (Afropavo congensis), trubače agami (Psophia crepitans) a čejky australské (Vanellus miles). V letošním roce je bohužel tato hala v kompletní přestavbě, protože se ji vedení rozhodlo z části věnovat chovu primátů. Malá expozice na primáty vznikla i v první hale.
První hala je toho času věnovaná několika expozicím různých světadílů. V největší voliéře afrického kontinentu jsem v roce 2007 viděl ostnáka afrického (Actophilornis africanus). V křoví jsem našel samici čírky modrozobé (Anas versicolor) s houfem kachňat. Těm se kromě matky věnoval osamocený kohout páva konžského, který s nimi údajně chodil i do vody (viz moje reportáž z chovatelského semináře). Na jaře roku 2009 jsem toho samého kohouta viděl v zázemí již bez čírky a v africké voliéře byl umístěn pár pávů z druhé haly. V druhé africké voliéře zůstali doposud kulíci nilští (Pluvianus aegyptius), dále dudek chocholatý (Upupa epops), čejky běločelé (Vanellus armatus) a vousák červenožlutý (Trachyphonus erythrocephalus). V australské voliéře u vchodu jsem v první chvíli musel hledat kryptické lelkouny soví (Podargus strigoides), zato kystráček modrolící (Entomyzon cyanotis) se přehlédnout rozhodně nedal, stejně jako již zmíněné čejky australské. Voliéra naproti této expozici je věnována druhům Jižní a Střední Ameriky, ze které bych jmenoval tukana vrubozobého (Ramphastos vitellinus). O to víc mě překvapila přítomnost vzácné žluvy černošíjné (Oriolus chinensis), chované v Evropě mimo DK pouze v ZOO v Plzni, Walsrode a Budapešti. O zázemních chovech dalších pěvců jsem již psal v recenzi o chovatelském semináři, takže se k nim již vracet nebudu.
Ptačí svět má i několik venkovních voliér. Ty obývá pár arů hyacintových (Anodorhynchus hyacinthinus), krásný samec zoborožce hnědavého (Buceros hydrocorax), výše zmíněné čejky běločelé a kolpíci afričtí (Platalea alba). V roce 2007 jsem tam ještě zastihl dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus), ibise hagedaš (Bostrychia hagedash) a kladivouše takatra (Scopus umbretta). Poslední dva zmíněné druhy jsou v současnosti k vidění v prostupné ptačí voliéře.
Velká průchozí voliéra blízko návštěvnického vchodu je posledním velkým ptačím komplexem. Na konci loňského roku bylo návštěvníkům zpřístupněno zimoviště, nazvané Pavilon tropických bažin. Je to taková místní oáza klidu, kam nechodí tolik návštěvníků, takže si tam lze na chvíli odpočinout od okolního ruchu. Kromě zmíněných kladivoušů takatra, ibisů hagedaš a perliček chocholatých zde sídlí kolonie kolpíků růžových (Platalea ajaja) a ibisů rudých (Eudocimus ruber). Z dalších brodivých nelze opomenout pár excelentních volavek červených (Ardea purpurea).
Z vrubozobých ptáků jsem zde zastihl zrzohlávky rudozobé (Netta rufina), hohola severního (Bucephala clangula), čírky modrozobé (Anas versicolor), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), poláky kaholky (Aythya marila). Cedulka uvádí ještě poláka proužkovaného (Aythya collaris), ale toho jsem dodnes neměl šanci vidět, což mě vcelku mrzí, protože tento druh zde i úspěšně odchovali. Vždy jsem zde zastihl pouze jednu z páru poštolek pestrých (Falco sparverius). Kolekci brodivých a vrubozobých doplňují ještě bahňáci – několik vodoušů rudonohých (Tringa totanus), čejky australské a chocholaté (Vanellus vanellus). V roce 2007 tu měli ještě poslední pisilu čáponohou (Himantopus himantopus) a tenkozobce opačné (Recurvirostra avosetta), podle letošních zpráv již tyto druhy nechovají.
Vnitřní prostory Pavilonu tropických bažin pak doplňují především kolekci brodivých o volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), volavčíky člunozobé (Cochlearius cochlearius), čápy simbily (Ciconia abdimii) a volavku proměnlivou (Butorides striatus), na kterou jsem bohužel dodnes neměl štěstí.
Navzdory hlavní orientaci ZOO směrem k savcům zůstává ve Dvoře Králové pořád velmi mnoho zajímavých druhů. Nebylo v mých silách vylíčit všechno, takže pokud budete mít zájem, zanechávám zde linky na jednotlivé exkurze do Dvora. Třeba vás to bude motivovat do té míry, že se tam zajedete sami podívat. Konec konců, pro Východočechy by to měla být zoologická zahrada číslo 1. Příjemnou zábavu!
Petr Suvorov, ZOO Praha
Kompletní fotoreportáž z návštěvy ZOO Dvůr Králové v září 2007 naleznete zde.
Fotoreportáž ze druhé návštěvy Královédvorské ZOO v říjnu 2008 naleznete zde.
Fotoreportáž ze semináře konaného v ZOO Dvůr Králové v březnu 2009 naleznete zde.
Seznam chovaných druhů ptáků královédvorská ZOO neuvádí, ale můžete se podívat na její oficiální stránky (zde). U jednotlivých pavilónů jsou tam uvedené druhy, chované v těch konkrétních prostorách.
{mxc}
Letní kroužkování labutí 2009
Labutí léto 2009 – značení labutích rodin a nehnízdících ptáků
Akce proběhla ve dvou etapách pod záštitou dvou českých kroužkovatelů. Ve dnech 25. – 27. byly kroužkovány labutě na Náchodsku, Broumovsku, Rychnovsku a Trutnovsku. Akci za českou stranu zaštiťoval Tomáš Diviš. Ve dnech 27.8. – 1. 9. probíhá druhá část na Hradecku a v Pardubickém kraji pod záštitou Světlany Vránové. Labutě jsou tentokrát kromě hliníkových značeny i žlutými odečitatelnými plastovými kroužky. |
Část první – okres Náchod a okolí Ve dnech 25. až 27. 8. 2009 byl skupinou devíti polských ornitologů vedenou Pawłem Dolatou a členy VČ pobočky ČSO při VČ muzeu Pardubice T. Divišem a P. Žďárkem proveden odchyt a kroužkování ptáků. Ptáci byli na levé noze označeni hliníkovým kroužkem NM Praha a na pravé noze žlutým plastovým odečítacím kroužkem s kódem tvořeným dvojčíslím 01 až 46 (čísla 05 a 45 v sérii scházela) a velkými písmeny HC. Retrapům byl na pravou nohu doplněn plastový odečítací kroužek.Tomáš Diviš
|
Část druhá – Hradecko a Pardubický kraj
Čtvrtek 27. 8. 2009 |
Pátek 28. 8. 2009
Zámrsk – pár s neuvěřitelnými 9 mláďaty, z toho 4 byla bílá. Místní občanka nám prozradila, že 9 mladých zde labutě vychovaly i vloni. Chytání nebyla žádná legrace a výsledek Paweł považuje za neúspěch: z celkového počtu 11 přítomných labutí se po více než hodinovém snažení povedlo chytit pouze 4 mláďata (2 hnědá, 2 immutabilis). Mláďata byla v mimořádně dobré kondici, pěkně vykrmená. Je vidět, že žabincem zarostlý rybník a přikrmování místními lidmi jim svědčí. Domoradice – pár se 6 mladými. Oba rodiče mají naše kroužky z ledna 2009. Podařilo se chytit samici a všechna mláďata. Pán se psem na nás jen o fous nezavolal policii (naštěstí se nejdřív přišel podívat, co že se tam děje), zato paní a děda, pod jejichž okny se akce odehrávala, byli spokojení, že labutě značíme a paní nám vychvalovala dědu, že to on nám je tam odchoval. Štěnec – pár se 6 mladými. Jediný rybník, kde labutě snadno a rychle skoro všechny vylezly na břeh. Podařilo se chytit oba rodiče a čtyři mláďata, dvě mláďata odolala. Na protilehlé straně rybníka se koupalo několik lidí a Paweł s Vojtkem – Šakalem věnovali nějaký čas sledování slečen dalekohledem. Kromě slečen jsme měli možnost pozorovat v „komínu“ kroužících 7 kání lesních.
|
Sobota 29. 8. 2009 Odpočinkový den. Poláci vyrazili na výlet do Kutné Hory a další turisticky zajímavá místa. |
Neděle 30. 8. 2009 Na srazu ve Svitavách nás čekalo příjemné překvapení. Místo očekávaných tří kolegů ze Svitav na nás očekávalo hned osm pomocníků! Kuba Vrána dokázal zmobilizovat síly pobočkové i mimopobočkové. Kromě Jakuba byli s námi Luboš Novák (člen VČP ČSO), Vašek Klejch, Honza Richtr, pan Pěnička, Martin Šrajbr a Milan Janoušek (člen VČP ČSO) s Josefem Zedníkem, kteří se k nám připojili až u rybníka Černý.Rybník Černý, Opatovec – pár a čtyři mláďata. Zde se povedla přímo excelentní akce. Velmi rychle se nám podařilo celou labutí rodinu nalákat k lesu a posléze do přítokového kanálu. Když všechny byly v kanálu, několik kolegů jim zahradilo cestu zpět do rybníka a pak se velmi rychle a pokojně podařilo všechny chytit. Celá akce od okamžiku našeho příjezdu do chvíle, kdy všech šest labutí leželo na břehu trvala ne déle, než půl hodiny. Rybník Mušlový, Opatov – samec a šest mláďat, z toho 3 immutabilis. Snažili jsme se labutě dostat k betonové hrázi, odkud se po nich pánové chystali skočit. Labuťák vdovec – samoživitel ale své děti hlídal velmi pečlivě a vždy, když už se zdálo, že nastala správná chvíle, odvolal je zpět. Nastoupil proto plán B. Začali jsme labutě lákat na konec rybníka k lesu, šest kolegovů skočilo do vody a začali labutě tlačit ke břehu. Celá rodina zaplula do rákosového cípu. Chlapi rákosinu obstoupili. Samec utekl. Mláďata se semkla k sobě a nechala se pokojně vytlačit až z vody na kraj lesa. Tam byla všechna mláďata chycena a o chvíli později byl lapen i statečný otec, který je přispěchal bránit. Samec již několik let nosí kroužek našeho kolegy Lubora Urbánka. K Luborově kroužku dostal na druhou nohu ještě kroužek plastový. |
Pondělí 31. 8. 2009 Poláci stráví den výletem do Železných hor a Chrudimi, večer navštíví koncert skupiny Čechomor v Chrudimi. Poslední noc na české půdě stráví na AOPK ČR v Pardubicích a v úterý ráno odjedou domů.Shrnutí: Za celou dobu akce bylo na 17 lokalitách označeno celkem 92 labutí, z toho 56 mláďat, 21 rodičů a 15 nehnízdících ptáků. Někteří z odchycených dospělých ptáků již byli okroužkovaní (v naprosté většině se jednalo o labutě kroužkované na zimovištích v Hradci Králové a v Pardubicích při lednovém kroužkování v letech 2008 a 2009). Těmto ptákům byl na pravou nohu přidán odečítačí plastový kroužek. Poděkování: Polskou výpravu tvořili kolegové Paweł T. Dolata, Janina i Jerzy Bartuzi, Natalia Kantecka, Dawid Nedbala, Wojtek Kaźmierczyk, Wojtek „Szakal“ Szukalski, Włodek Kania a Zbyszek Hudzia. Za českou stranu akci zajišťovali kroužkovatelé Tomáš Diviš a Světlana Vránová, za vydatnou pomoc při chytání děkujeme Pavlu Žďárkovi, Karlovi Bejčkovi, Jakubovi Vránovi, Luboši Novákovi, Václavu Klejchovi, Honzovi Richtrovi, Milanu Janouškovi, Martinovi Šrajbrovi, Jiřímu Pěničkovi a Josefovi Zedníkovi. Díky náleží ale zejména všem, kdo před akcí zmapovali rybníky a nahlásili výskyt labutích rodin. Bez rozvětvené sítě informátorů by akce neměla šanci na úspěch! V neposlední řadě je třeba také poděkovat Agentuře ochrany přírody, která poskytla bezplatné ubytování polské výpravě. Většinu nocí Poláci strávili na správě CHKO Železné hory v Nasavrkách, poslední na středisku AOPK v Pardubicích. Svě
|
Chaluhy – krotcí návštěvníci našich vod
Přehrada Rozkoš, Česká Skalice – Chaluhy (Stercorariidae) tvoří druhově nepočetnou čeleď ptáků, kterou řadíme společně s racky a rybáky do řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). V České republice se občas setkáváme se čtyřmi druhy těchto ptáků. Nejvzácněji se u nás vyskytuje chaluha velká (Stercorarius skua), častěji se můžeme setkat s chaluhou příživnou (Stercorarius parasiticus), chaluhou pomořanskou (Stercorarius pomarinus) a chaluhou malou (Stercorarius longicaudus). Protože jsou chaluhy typickými ptáky mořského pobřeží, patři setkání s nimi ve vnitrozemí k mimořádným ornitologickým zážitkům.