Pozorování hoholky lední (Clangula hyemalis) na rybníku Nový u Opatova

20091026OpatovHoholka lední (Clangula hyemalis) je monotypický druh s arktickým rozšířením a její areál na severu zasahuje až přes 82° s.š., na jih jen ojediněle do boreální zóny. Početnost v celé Evropě se v tomto století snižuje. Jedná se o tažný druh, který zimuje jižně od hranice ledu na mořských pobřežích, zřídka jižněji než 40° s.š. Zatoulaní jedinci byli zastiženi až po Azory, Madeiru, Pyrenejský poloostrov a ve Středomoří a v severní Indii. Českou republikou zřídka protahuje a stávají se případy, že přezimuje. V malém množství přilétá skoro každou zimu. Byla zjištěna ve všech částech ČR a SR, na podzim hlavně na rybnících, později na nezamrzajících řekách, kde jednotlivci i přezimují. Většinou je zjištěna jednotlivě, vzácně v malých hejnkách do 10 ex. (HUDEC a kol.,1994).

Při jedné ze svých podzimních návštěv opatovských rybníků jsem měl to štěstí, že jsem mohl pozorovat právě tento tažný druh. Stalo se tak 17.10.2009 na Novém rybníku u Opatova, když jsem kolem 13.hodiny poblíž skupinky poláků velkých (Aythya ferina) zahlédl 1 ex. hoholky lední při očistě peří a po celkové kontrole druhů na hladině jsem zahlédl ještě jednoho potápějícího se exempláře tohoto druhu. Příčinou výskytu vzácnějšího druhu mohlo být období po ustupující studené frontě, kdy teplota dosahovala asi 4° C. V průběhu více jak hodinového pozorování se jeden z exemplářů dvakrát ozval, prolétl se krátce nad hladinou, mimoto se hoholky často společně potápěly. O přítomnosti hoholek ledních jsem informoval ornitology v blízkém okolí a po chvíli jsem tuto lokalitu opustil. Druhého dne jsem se opět vypravil ke kontrole lokality, když hlavním důvodem bylo zdokumentování hoholek. Jednoho z exemplářů jsem opět zahlédl u skupinky poláků velkých, po provedené fotodokumentaci tento jedinec odlétl severovýchodním směrem. Začal jsem hledat druhou hoholku, která po chvíli vyplula z rákosin, poté vzlétla a následovala prvně odlétající. Dokumentaci výskytu hoholek jsem tak pořídil za minutu dvanáct a zbyly mě jen krásné vzpomínky.

Z dalších dostupných zpráv kdo pozoroval hoholku lední na Novém rybníku byl Moutelík Petr.

Hoholka lední je patrně nově zjištěným druhem na Opatovských rybnících. Ve své práci o výskytu a změnách početnosti ptáků na soustavě rybníků u Opatova uvedené v publikaci SYLVIA (2000) ji neuvádí ani F. JETMAR. Jsem rád, že tímto pozorováním mohou být hoholky zapsány do seznamu pozorovaných druhů na soustavě Opatovských rybníků.

Luboš Novák 

 

 

 

Za ptáky do zoologických zahrad 6 – ZOO Plzeň 1/2

20091020a Plzeň – Motivaci podívat se do plzeňské zoologické zahrady jsem měl už dlouho, protože jsem o ní slyšel pouze samé chvály. A tak jsem se jednoho dne do Plzně vypravil za společnosti členky rady Středoevropské asociace přátel zoo (CEAF) Bc. Evy Krásové a našich dvou společných kamarádek. Za pochodu jsme stačili navštívit teraristickou pobočku ZOO v centru města a pak jsme zamířili již do samotné ZOO.

Cestou okolo plotu ZOO můžete vidět již do některých expozic. První, čeho jsem si všiml, byl výběh vodních ptáků, a v něm mohutný houser husice kuří (Cereopsis novaehollandiae). Na bočním dvorku odpočívala husa labutí (Anser cygnoides) a nepříliš často chovaná husice vlnkovaná (Stictonetta naevosa). Před samotným vstupem do ZOO nás ještě pozdravilo odrostlé mládě pelikána bílého (Pelecanus onocrotalus), které posedávalo ve společnosti několika labutí zpěvných (Cygnus cygnus). Ale to už jsme byli téměř u brány. U vchodu nás přivítal Mgr. Martin Vobruba, tiskový mluvčí zoologické zahrady, který do nás asi tak v pěti minutách stačil nasypat telefonní seznam novinek, který nebyla moje mozková centrála schopna pojmout ani z pětiny. I mě poněkud vyvedl z míry jeho obrovský přehled o dění v českých zoologických zahradách. Když jsme se s ním rozloučili, museli jsme se rozhodnout, odkud začít.

Jako první jsme prošli okolo rybníku s vodním ptactvem, který jsme viděli skrz mříže. Zahlédl jsem několik dalších, běžně chovaných druhů vrubozobých – bernešky velké (Branta canadensis), husy indické (Anser indicus), husici egyptskou (Alopochen aegyptiacus), labutě černé (Cygnus atratus), ale taktéž velmi nevšední kachnu skvrnozobou (Anas poecilorhyncha). Bokem jsem si všiml malého domečku, ve kterém jsem našel expozici připravenou pro několik drobných druhů zpěvných ptáků, ale ještě neosazenou. V druhé vitríně seděl majestátní pár lelkounů sovích (Podargus strigoides). Tímto strategickým krokem jsme se geograficky dostali do Austrálie. O kus dále na nás v malé voliérce nevrle pohlíželi ledňáci obrovští (Dacelo novaeguinae) a v malých skleníčcích okolo jsem našel holuby bronzovokřídlé (Phaps chalcoptera) a čejky australské (Vanellus miles). Oba dva tyto druhy byly vsazeny více méně do botanických miniskleníčků, kterých je po zahradě na tucty. Bohužel některé jsou poměrně exponované sluníčku, tak si moc nedokážu představit, jak to funguje, když je venku pořádné vedro.

V kombinovaném starobylém zvířecím pavilonu, kde je možné najít opravdu zástupce všech základních živočišných skupin, jsem objevil ararauny (Ara ararauna). Společnost aguti černohřbetým (Dasyprocta prymnlolopha) měli dělat guani modrohrdlí (Pipile cumanensis), které jsem v jejich ubikaci ovšem nenašel. Venku jsem v přístavkových voliérkách zahlédl pár bažantů kalij (Lophura leucomelanos) a bažanta vietnamského (L. hatinhensis) a pak jsme zamířili k restauraci, protože děvčata měla poněkud hlad. Posadili jsme se k velké prosklené africké expozici želv ostruhatých (Geochelone sulcata), v jejíž stromových větvích v horní části se to jen hemžilo drobným zpěvným ptactvem. Objevil jsem zde 4 druhy snovačů, dále ještě vidu límcovou (Euplectes ardens), vrabce hnědohřbetého (Passer luteus) a určitě tam byly i další druhy. Opodál restaurace se nachází veliký centrální rybník s vodním ptactvem, kterému zjevně dominuje skupinka plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a chilských (P. chilensis). Opět zde následoval ubíjející telefonní seznam vrubozobých. Zastihl jsem zde celkem 7 druhů plovavých kachen, 4 druhy potápivých kachen, 2 druhy kachniček, 7 druhů husic a husy Rossovy (Chen rossi). Všem jim vévodily svérázné obrovské pižmovky ostruhaté (Plectropterus gambensis) a husice stračí (Anseranas semipalmata).

Protože se trochu znám s kolegy z chovatelského oddělení, poprosil jsem je, jestli bychom mohli navštívit jejich zázemní chovy. A právě u expozic vrubozobých se nás ujala kolegyňka Mirka Palacká a odvedla nás do krytého zázemí. Toto místo je takovým malým hangárem s nepřeberným množstvím klecí, ve kterých všude něco pípá a píská. Mají tu tolik druhů, že u některých z nich jsem se nechytal ani do čeledi, o druhu již ani nemluvě. Vypsat je sem všechny by asi nebyl problém, ale vznikl by zjevně další dlouhatánský telefonní seznam. Výjimečně vás tedy na své webové stránky odkážu v textu přímo – můžete se podívat sem.

Z celého zázemního chovu jsem si kromě výše zmíněného nedozírného druhového bohatství odnesl dva nejsilnější dojmy. Tím prvním bylo nedůvěřivé mládě dytíka skvrnitého (Burhinus capensis), které mi Mirka ukazovala s velkou pýchou. „Tohle je můj skutečný mazlík. Vždycky se na mě přijde podívat, když mu nesu něco dobrého,“ dodávala, když otevřela ptáčeti dvířka, aby mohl dojít až na práh. Poté na mě lišácky mrkla a povídá: „Chceš vidět stepokuřátko?“ Ani jsem jí nemusel odpovídat, zjevně stačil výraz mé tváře. V malé plastové bedýnce pípalo několik bažantích kuřátek a poskakovalo na dlouhých nohách a mezi nimi se jako malý plyšový medvídek kutálel malý stepokur hnědobřichý (Pterocles exustusa). Byl jsem z něj doslova na větvi, protože mládě stepokura jsem do té doby nikdy neměl možnost vidět a zde jsem měl možnost jej dokonce srovnat s mláďaty hrabavých ptáků. Strávili jsme v chovatelském zázemí dobrou hodinu, když děvčata začala významně pokukovat po hodinkách. Neodešel jsem ale odtamtud, dokud jsem s Mirkou neprošel 99,999% klecí a u každé se na něco nezeptal. Asi jsem v tomhle poměrně dost neudolatelný ornitoturista, ale nějak jsem si v té chvíli nemohl pomoct. Rozloučil jsem se s Mirkou, poděkoval jsem jí za její ochotu a ubrali jsme se dále. Venku jsme okouknuli nám dobře známé tučňáky Humboldtovy (Spheniscus humboldti) a zamířili směrem k malému stinnému lesíku na dravé ptáky. Cestou jsme potkali malý skleníček, ve kterém poskakoval jakýsi kardinál, ale vzhledem k absenci cedulky i mé nedostatečné fotografické rychlosti jsem se rozhodl jej zanechat v anonymitě v jeho křoví.

Dravé ptáky mají zde umístěné po sokolonicku pod širým nebem a ne ve voliérách, jak jsme na to běžně zvyklí, z čehož usuzuji, že se s nimi zřejmě více pracuje a že jsou zvyklí na kontakt s člověkem. Jejich sbírka je relativně veliká. Z orlů zde mají orla skalního (Aquila chrysaetos) a kamčatského (Haliaeetus pelagicus). Jeden z několika orlů mořských (H. albicilla) byl neuvěřitelně interaktivní a živě se o nás zajímal. Přiblížit jsem se k němu ale vzhledem k velikosti jeho zobáku netroufnul. Opodál jsem zahlédl raroha velkého (Falco cherrug) a káně lesní (Buteo buteo). Zbytek kolekce tvořily sovy – výr velký (Bubo bubo) a sova pálená (Tyto alba). Mě ale naprosto vyvedl z rovnováhy puštík bělavý (Strix uralensis), který k mému velkému překvapení v teplém letním počasí před mýma očima hupsnul bujaře do lavoru s vodou a začal se v něm koupat jako kachnička, dokud nebyl úplně celý mokrý a neměl urousaný i závoj okolo očí. A potom že sovy nemají rády vodu!

Při cestě byl madagaskarský pavilon, složený z noční a denní expozice. V noční ptáci nebyli. V denní jsem zastihl agapornise šedohlavé (Agapornis cana) a vazy velké (Coracopsis vasa), z nichž jeden měl hlavu úplně vyholenou na kůži. V expozici u vchodu se vystavoval jak na módní přehlídce kohoutek křepelky madagaskarské (Margaroperdix madagascarensis). Za ním se v houští mihnul černý stín. Chvíli jsem musel čekat a trošku hledat, než jsem zahlédl aspoň kousíček z malého chřástala žlutozobého (Amaurornis flavirostra). Celá čeleď chřástalovitých je bohužel z expozičního hlediska velmi nevděčnou skupinou ptáků, protože většina z nich se vzhledem k jejich kryptickému způsobu života příliš ráda před návštěvníky neukazuje. Proto je také v zoologických zahradách často nevidíte.

Když jsme vylezli ven, nebe vypadalo, jako by z něj měly „trakaře padat“ a já jsem jen čekal, kdy se spustí déšť. Obešli jsme pavilon a objevili jsme dvě hustě zarostlé voliéry. V jedné z nich se cosi hýbalo. Když jsem se sklonil, objevil jsem jeden z druhů, kvůli kterému jsem sem jel – jednoho ze dvou samců ibise madagaskarského (Lophotibis cristata), které dostala ZOO od ptačího parku ve Walsrode. Tento vzácný ibis se v zoologických zahradách v Německu již několikrát rozmnožil, ale v České republice je Plzeň zatím jediným místem, kde jej můžete vidět. Trošku mě zaráží, že jsem ho našel ve velmi nenápadné expozici, kde ho návštěvníci velmi snadno mohou přehlédnout. Okolo pavilonu gueréz a rozestavěného afrického panoramatu jsme se začali šplhat do kopce. Bokem jsem zahlédl ve skupině antilop slepici pštrosa dvouprstého (Struthio camelus). Před námi vyrostla veliká voliéra, jako stvořená pro dravé ptáky. Již z dálky nás pozoroval marabu africký (Leptoptilos crumeniferus), který dělal společnost několika supům bělohlavým (Gyps fulvus) a kapucínům (Necrosyrtes monachus). Kolekci voliéry dost nezvykle doplňovalo hejno jeřábů královských (Balearica regulorum).

Když jsme došli až k africkým stájím, čekala nás tam atrapa obrovského pštrosího vejce. Nechal jsem se zlákat, jaké to asi je být kuřetem, které se právě líhne. No a když jsem si ve skořápce dostatečně dlouho poseděl, vypravil jsem se ke dvěma bočním voliérovým výběhům, přistavěným k samotným stájím. V jedné se právě krmili zoborožci kaferští (Bucorvus leadbeateri). V druhé jsem objevil pouze suchý kmen a nic kolem. Ohnul jsem se a uvnitř kmenu seděl výr africký (Bubo africanus), který se moc se sluníčkem nekamarádil. A se  mnou ostatně taky ne, takže jsem pokračoval v naší pouti.

A vzhledem k tomu, že byla před námi ještě velmi dlouhá cesta, rozhodl jsem se pro tentokráte, že článek o plzeňské ZOO rozdělím na dva díly. Takže jestli se chcete dozvědět, co zajímavého jsem viděl ve Střední Americe, jaké tajemství skrýval severský dřevěný srub u pižmoňů, jaká je historie chovu nekřídlovaných pelikánů v České republice a proč jsem musel určovat všechny druhy ptáků, umístěné v japonské zahradě, počkejte si na další pokračování, které si budete moci přečíst za měsíc.

Petr Suvorov

20091020b20091020c20091020d20091020e20091020f20091020g20091020h20091020i20091020j20091020k20091020l

Exkurze Východočeské pobočky ČSO – přehrada Rozkoš

20091021a   Česká Skalice, Rozkoš – Exkurze na známou ornitologickou lokalitu v regionu, vodní nádrž Rozkoš u České Skalice, byla naplánována na 17.října 2009. Počet účastníků negativně ovlivnilo nepříznivé počasí a termínový souběh s další významnou celostátní akcí. Řada členů pobočky – kroužkovatelů vyrazila do Klatov na Kroužkovatelský aktiv.

   Nevlídné počasí minulého týdne se nakonec právě na sobotní dopoledne poněkud umoudřilo. Umožnilo tak pěti účastníkům exkurse (třem členům pobočky a předsedovi s doprovodem) navštívit nejzajímavější části nádrže – přechodně chráněnou plochu, tzv. Domovskou zátoku a dělící hráz vodního díla pod obcí Spyta.

   Pravidelné podzimní odpouštění vody z nádrže odhaluje velké plochy bahnitého dna a zvyšuje členitost břehové linie. Nádrž je v tomto stavu velmi atraktivní pro protahující vodní ptactvo.

   Počty vodních ptáků na přehradě jsou letos na podzim spíše nižší, obdobně jako na většině stojatých vod v oblasti. Přesto jsme na Rozkoši zastihli několik zajímavých druhů. K těm nejatraktivnějším patřili: kajka mořska (Somateria mollissima) – 1 dospělý samec, morčák velký (Mergus merganser) – 9 ex, břehouš rudý (Limosa lapponica) – 1 ex., jespák křivozobý (Calidris ferruginea) – 1 ex., jespák obecný (Calidris alpina), kulík bledý (Pluvialis squatarola) – 5 ex., kulík písečný (Charadrius hiaticula) – 4 ex., husa velká (Anser anser) – 14 ex., husa polní (A. fabalis) – 130 ex a husa běločelá (A. albifrons) – 4 ex., mladý rybák obecný x dlouhoocasý (Sterna hirundo x paradisaea) – 1 ex., racek bělohlavý (Larus cachinnans) – 20 ex., racek bouřní (Larus canus) – min. 5 ex. a jeřáb popelavý (Grus grus) – 17 ex.

   Vedle pozorování ptáků jsme v komorním prostředí hovořili o aktivní účasti Východočeské pobočky ČSO při jednáních o změně statutu ochrany Domovské zátoky a také o podpoře aktuálních projektů revitalizace nádrže..

Václav Koza

20091021b20091021c20091021d

 

Tlak na táhnoucí ptáky ve Středomoří pokračuje ……

20091015a Středomoří – Lov táhnoucích ptáků v severní Africe a v zemích blízkého východu na pobřeží Středozemního moře je významnou kulturní a ekonomickou činností. Mezinárodní organizace Birdlife International (BI) ve spolupráci s dalšími partnery vytvořila v minulých letech projekt zaměřený na prosazování udržitelnějšího využívání přírodních zdrojů v souvislosti s lovem ptáků.

Velké množství ptactva hnízdícího v Evropě nebo ve střední a západní Asii přelétá každoročně Středozemní moře napříč nebo táhne podél jeho břehů. Někteří z ptáků zimují již na území severoafrických států, zpravidla při pobřeží,

jiní táhnou až do subsaharské Afriky. Ptáci používají v průběhu tahu různé strategie. Využívají vhodných lokalit (např. mokřin) podél svých migračních tras, čápi, pelikáni nebo dravci využívají vrstvy teplého vzduchu pro delší klouzavý let, jiní ptáci např. někteří pěvci využívají zastávek na ostrovech ve Středomoří pro doplnění energie potřebné k přeletu. Významné a notoricky známé jsou z tohoto pohledu rovněž úzké úžiny, kde dochází někdy k velkému shromáždění táhnoucích ptáků (Gibraltarský nebo Messinský průliv tzv. „Bottleneck sites“).

Vzhledem k tomu, že ptáci táhnou ve velkých počtech předvídatelnými místy, každoročně ve stejném období, jsou na místech svého výskytu již očekáváni místními, ale i zahraničními lovci. Lov táhnoucích ptáků je velkým problémem prakticky ve všech zemích na pobřeží Středozemního moře, a bohužel je nutné konstatovat, že přes veškeré proklamace a snahu, ani některé země Evropské unie (Itálie, Řecko) nelze z této skupiny vyjmout. U některých členů EU (Kypr, Malta) lze hovořit dokonce o nemožnosti oficiálního prosazení zásad EU ve vztahu k lovu táhnoucích ptáků. Obdobná je situace i v dalších zemích regionu, kde lze lov ptáků označit za důležitou společensko-hospodářskou aktivitu, které se navíc účastní stovky tisíc lidí, a to zejména ve venkovských oblastech. Postupnému rozšiřování nežádoucí aktivity napomáhá snadnější přístup ke zbraním, levnější střelivo nebo snazší dostupnost terénních vozidel.

Cílem projektu BI bylo redukovat nadměrný ilegální lov stěhovavých ptáků, podporovat více udržitelnou praxi a zvýšit účinnost mezinárodních dohod o ochraně migrujícího ptactva. Jako cílové země byly v rámci projektu vybrány Tunisko a Libanon. Získání přehledu o skutečném rozsahu ilegálního lovu nebylo z mnoha důvodů jednoduché. Výzkumníci tak odhadují např., že ve čtyřměsíčním období roku 2005 bylo jen na území Libanonu střeleno nebo chyceno na 1780 čápů, jeřábů a pelikánů a 3640 dravých ptáků. Jedním z problémů, se kterými se při potírání nelegální činnosti lovců ochranářské organizace a státní instituce potýkají, je často nejasná hranice mezi „zákonnými“ a ilegálními lovci. O tlaku na divokou přírodu svědčí i některé odhady počtu lovců ptáků – tak například v Tunisku je to 11.400 registrovaných lovců, v Maroku přes 40.000, v Alžírsku 92.000, v Libanonu 60.000, v Sýrii dokonce 500.000 (u toho asi 300.000 registrovaných) atp. Z různých zdrojů zjistili ochranáři rovněž, že Libanon je centrem pro nezákonný obchod s ptáky mezi Sýrií, Tureckem, Egyptem, Maltou a Kyprem.  Významný je mezinárodní nelegální lov – ve státech severní Afriky působí lovci ze států Perského zálivu, podobně španělští lovci střílejí koroptve v Maroku, francouzští nebo italští lovci střílejí drozdy v Tunisku a také v egyptských mokřadech působí lovci ze zemí EU i odjinud. „Turistický lov je významná aktivita v regionu“, říká Jonathan Barnard, jeden z realizátorů projektu. Při lovu využívají pytláci různé metody odchytu či zabíjení ptáků, nechybí ani používání moderních metod jako CD přehrávačů jakožto vábniček.

Výsledkem projektu bylo mimo jiné vytvoření řady směrnic pro politiky a instituce dotčených zemí a zásad pro zodpovědnější lov stěhovavých ptáků v oblasti. Tento materiál byl poté zveřejněn v angličtině a arabštině. Zvláštní zřetel byl v této souvislosti věnován mladým lidem a dětem, aby byla ovlivněna další generace potenciálních lovců. Doufejme, že vlády dotčených zemí společně s některými organizacemi lovců a dalšími institucemi podniknou alespoň částečné kroky ke zlepšení situace tak, aby evropští ptáci nenacházeli v oblasti Středomoří smrt v takové míře jako dosud.

Zdroj: www.birdlife.org, volně přeložil M. Janoušek

_________________________________________________________________

K problematice bych si dovolil uvést vlastní názor na nevymahatelnost dodržování předpisů, různých dohod či konvencí na ochranu migrujícího ptactva zejména v zemích EU. Zdá se mi, že mnoho dobrého, co bylo zamýšleno v této části tzv. „zelené politiky“ EU nepadlo na úrodnou zem a zůstává pouze na papíře, nadto se velmi málo využívá represí při porušování výše uváděných předpisů.  M.J.

20091015b20091015c

Poslední šance kolihy tenkozobé?

20091015   Koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris) je jedním z nejvzácnějších ptačích druhů Palearktu. Hnízdí ve stepích na dnešní Rusko-Kazašské hranici a k zimovištím v oblasti Středozemního a Rudého moře občas táhne přes střední Evropu –  tedy snad, v současné době už totiž žije zřejmě jen pár kolih tenkozobých, o jejichž způsobu života nevíme prakticky vůbec nic. Nastalou nelichotivou situaci se pokusí změnit právě startující projekt zaměřený na poznání a záchranu tohoto ohroženého bahňáka.

   Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Rapidní úbytek kolihy tenkozobé probíhal během 20. století ve 3 fázích. K prvnímu výraznému snížení počtu došlo zhruba

v letech 1890 – 1915 a jeho příčinou byla poměrně velká migrace Slovanů do Kazachstánu spojená s přetvářením stepí na obilná pole. Druhá etapa úbytku, zapříčiněná kolektivizací zemědělství začala v roce 1935 a pokračovala až do roku 1957. Poslední fáze potom přišla v letech 1970 – 1980 a na vině bylo zřejmě zničení zbytku stepí. Hlavní příčinou nynější situace je tedy nejspíš ztráta hnízdních biotopů. Svou roli však pravděpodobně sehrál také velký lov na zimovištích.

   Z poslední doby existuje jen pár pozorování (poslední jisté bylo učiněno 15. 4. 2001 v maďarském národním parku Kiskunság), pocházejících buď ze zimoviště nebo z tahových zastávek. Malou naději můžeme vidět ve skutečnosti, že oblast, kde koliha tenkozobá hnízdí, je stále z velké části neprobádaná a ona nám tak zůstává skryta. Právě to je ale i naším největším problémem při pokusech o její záchranu. Jak už jsem napsal, nevíme o ní skoro nic. Neznáme její přesné nároky na hnízdní biotop, preferovanou potravu, ani řadu dalších faktů potřebných k záchraně jakéhokoliv druhu. S pokusem o změnu této nelichotivé skutečnosti přichází skupina britských vědců, kteří rozjíždí již zmíněný záchranný projekt. Jehož součástí je mimo jiné (při pozorování): Zjišťování lovené potravy, přesné stanovení „mikrohabitátů“, ve kterých se zvíře pohybovalo a jeho činnost v nich (teoretické příklady: spí na bahně u rákosin; loví po kolena ve vodě). Velmi důležité samozřejmě bude i případné kroužkování, při němž by měla být chycenému jedinci na hřbet připevněna vysílačka. Součástí projektu je také vytvoření speciálního týmu odborníků, který by měl být v případě každého nálezu neprodleně informován.

   Nejde odhadnout jestli všechny tyto rozvíjející se snahy přinesou nějaký úspěch. Stejně jako nejde odhadnout ani blízká budoucnost kolihy tenkozobé. V obou případech nám zbývá jedno – Snažit se a doufat. 

   Více informací včetně nahrávky hlasu najdete zde.

   Video nahrávku kolihy tenkozobé potom zde (pozor kolihy tenkozobé jsou pouze ti první ptáci, pak následují kolihy malá a velká).

Jakub Vrána

Budování ornitologického parku Josefovské louky slavnostně zahájeno

20091011i    Starý Ples – Slavnostním zahájením, které se konalo minulý čtvrtek nedaleko obce Starý Ples na Náchodsku, byla odstartována výstavba ornitologického parku Josefovské louky. Krátce po 14. hodině uvítal asi 50 přítomných lidí z řad ornitologů, ochranářů, státní správy a samospráv pan ing. Jiří Kult ze Zemědělské vodohospodářské správy Oblastního povodí Labe. V úvodním proslovu přivítal přítomné a krátce poreferoval o stavu a cílech projektu. Poté si vzal slovo místopředseda České společnosti ornitologické a úřadující tajemník pan Mgr. Zdeněk Vermouzek, který zúčastněné seznámil s přehledem co vše bylo pro vznik ptačího parku již vykonáno a co ho v první fázi budování ještě čeká. Závěrem vyzval všechny přítomné, aby společnými silami vztyčili za pomocí lana umělou hnízdní podložku pro čápa bílého.

   Dřevěný stožár v podobě trojbokého hranolu se asi po 10 minutách podařilo úspěšně postavit a ukotvit. Prvním návštěvníkem umně upleteného čapího hnízda byl dřevěný balabán čápa bílého, který však při silném poryvu větru hnízdo rychle opustil a „slétl“ na zem. Závěrečným slovem projektu požehnal kazatel Církve bratrské pan Mgr. Pavel Světlík. Program zahájení byl ukončen volnou prohlídkou lokality.

   Tento u nás ojedinělý projekt má za cíl vytvořit vhodné prostředí pro výskyt a hnízdění mokřadních druhů ptáků na rozloze zhruba 80 hektarů. Lokalita, kde tato první soukromá ptačí rezervace vzniká, je situována do nivy dolního toku řeky Metuje východně od Jaroměře. V minulosti byla niva řeky často zaplavována a fungoval zde systém zavodňovacích kanálů. S odvedením vody z území v posledních desetiletích vymizely i mokřadní druhy ptáků a snížil se stav obojživelníků.

   V první fázi výstavby parku bude nákladem okolo 3 miliónů korun vybudováno 8 jezírek pro ptáky a obojživelníky a následně bude opraven i zavodňovací systém. Náklady z části pokryje Evropská unie a výrazně přispěje i Německá spolková nadace pro životní prostředí a Česká společnost ornitologická.

   Vedoucím projektu a správcem vznikající ptačího parku je východočeský ornitolog pan Miloslav Hromádko z Hradce Králové.

   Videoreportáž ze zahájení naleznete zde.

 

 

20091011g20091011b20091011a20091011c20091011h20091011d20091011e20091011f

 

Ubývá čírek obecných (Anas crecca)?

20091001a    Mladoboleslavsko – Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jsem na Červenském rybníku u Dolního Bousova (SV Mladoboleslavsko) vyzkoušel při letních a podzimních odchytech bahňáků i chytání čírek. Rybník, který se řadí k největším v regionu (asi 45 ha), byl v tom čase zanášen splachy z polí natolik intenzivně, že v místech zaústění Kdanického potoka poblíž osady Šlejferna vznikala velmi rychle táhlá hlinitopísčitá výspa. A protože široko daleko na okolí jiné takové místo nebylo, stala se tato „kosa“ frekventovaným zastávkovým místem mnoha ptačích druhů, dříve nevídaných.

   Jak zazemňování postupovalo, vzdaloval se současně cíp náplavy okraji rybníka. Za mohutnou oponou splachem hnojiv dobře živeného rákosí dostávalo místo ještě další „hvězdičku“ komfortnosti, potřebný klid.

   Každoročně, již od začátku letních školních prázdnin se v místě objevovali první bahňáci a některé druhy kachen, především kachna divoká (Anas platyrhynchos). První čírky, a to v naprosté většině čírky obecné (Anas crecca), na rybník přilétaly až po půli srpna, v čase, kdy začínaly hony na kachny.

   Čírky jsem chytal do vrše na bahňáky, chřástalích klícek s plůtky a po západu slunce též do pevné sítě, přehrazující zátoku. Okroužkováno jich bylo téměř padesát.

   Úděsným zjištěním byl pro mne počet zpětných zahraničních hlášení, velmi brzy vypovídajících o tom, kterak drobná kachnička nemá v středomořských zimovištích a na západním pobřeží Atlantiku pobyt jednoduchý. Pozabíjeno jich bylo průkazně devět z desíti hlášených, jediná byla kontrolována v Brabantsku holandskými ornitology.

   Až dojemná byla setkání s dvěma samečky, v čase chycení ještě s částečnou hnědozelenou maskou, kteří měli jemné plovací blány děravé od drobných broků nejspíše italských, anebo francouzských střelců.

   Večery na Červenském rybníku, provázené krátkým zafrčením křídel s lehounkým plesknutím dosedajících čírek na hladinu, dokreslené typickým voláním, měly nezapomenutelnou atmosféru. Stejně jako chvíle kroužkování, kdy kroužek musel být tvarem podřízen oválné noze a v spoji řádně porovnán. Poté následovalo přátelské poplácání drobné kachničky po hřbetě, lehké nadhození s přáním potřebného štěstí, čírčin kolmý start a ztrácející se pták v dáli. To bývala setkání!

   Později, kdy v místě vrcholil příliv odpadků a stokou přiváděné zkažené vody od Sobotky, začal v zátokách zabíjet botulin. Podle zelených zrcátek v rozkládajících se křídlech jsem bezpečně vyčetl, že ani čírky nezůstaly pohromy ušetřeny.

   Namísto odchytů, které pozbyly smysl, jsem začal křičet v místních zpravodajích, rádiích a novinách a věrně komentovat hrůzné divadlo každého sklonku léta. Soumrak kachních životů tehdy docela nepřišel, předběhlo jej setmění režimu, čističky a cesta k lepšímu.

   Přestože dnes patří botulismus na Červenském rybníku opravdu minulosti, čírek nepřibylo, je tomu právě naopak. Čí je to vinou? Je to intenzivním pronásledováním člověkem či snad úbytkem hnízdních možností, zapříčiněným třeba předimenzovanou rybí obsádkou? Nebo snad něco úplně jiného? – Ať tak či onak – čírek i „pravých“ divokých kachen na dávném zastávkovém místě v oblasti „Červenské kosy“ značně ubylo.

Pavel Kverek

20091002a20091002b20091001b

 

Tradičně netradiční festival

20091006

Svitavsko – Mnozí z nás už asi mají první říjnový víkend neodmyslitelně spojený s ptačím festivalem, který se může střídavě pyšnit přídavky Světový a Evropský. Nejinak tomu bylo i na Svitavsku, kde se již řadu let pravidelně vydáváme na opatovské rybníky Mušlový, Nový a Hvězda (49°50’28.347″N, 16°29’33.051″). Letošní rok však přinesl změnu. Nepodařilo se nám včas nahlásit termín akce na centrále ČSO, a tak to dlouho vypadalo, že se podzimní vycházka pro všechny milovníky přírody na Svitavsku tentokrát vůbec konat nebude. Nakonec jsme ale zmobilizovali všechny své síly a doslova za pět minut dvanáct uspořádali vlastní akci nazvanou „Ptáci v barvách podzimu.“

Krátce před půl desátou se na železniční zastávce Semanín sešlo celkem 36 lidí (většinou se jednalo o děti z MOP Spongilit Choceň), kteří nejprve vyrazili na rybník Mušlový, kde jsme se rozhodli, ukázat dětem barevnými kroužky označené labutě velké (Cygnus olor). Nevím, jestli se někdy metoda odečet za bonbón uplatní mezi dospělými ornitology, ale na děti zabírá perfektně – celá labutí rodinka byla v mžiku odečtena a my se mohli vydat dál na Nový rybník. Zde si nejmenší účastníci zapozorovali stativovým dalekohledem, pojedli vydatnou svačinu a na závěr také vyzkoušeli své znalosti v malé soutěži. Poslední zastávkou naší, díky přítomnosti jedné Slovenky opravdu mezinárodní, výpravy byl rybník Hvězda. Tady nás  „Choceňští“ opustili a spěchali na vlak. Bohužel tak přišli o svého vysněného ledňáčka říčního (Alcedo atthis), který se objevil chvíli po jejich odchodu. Přesto si myslím, že byli spokojeni stejně jako my.

Zbývá jen dodat, že mezi 40 pozorovanými druhy vynikli především orel mořský (Haliaeetus albicilla), bekasina otavní (Gallinago gallinago), chřástal vodní (Rallus aquaticus) a čírka obecná (Anas crecca).

Popravdě nevím, jestli se ještě někdy dočkáme dalšího ročníku této akce, ale myslím, že se za ni, i kdyby se už nikdy neměla opakovat, rozhodně nemusíme stydět.

Poděkování
Za ZO ČSOP Rybák Svitavy děkuji Luboši a Marii Novákovým za koupi a přípravu občerstvení, Lence Svobodové, Kristýně Vránové, Danovi a Martinu Šrajbrovým za pomoc při pořádání soutěže pro dětí.

Jakub Vrána


20091006a20091006b



Veselský rybník – významná tahová zastávka na Vysočině

20090930a
   Nové Veselí
– Možná, že málokdo z nás – pozorovatelů ptáků si uvědomuje, že jižně od Žďáru nad Sázavou a Nového Města na Moravě směrem až k dálnici D1, se nachází jedna z největších soustav rybníků v těsném sousedství východních Čech. Je pravdou, že mnoho pozorování z této severovýchodní partie Českomoravské vrchoviny doposud mezi nás neproniklo. Jistá znatelná změna však nastala na podzim loňského roku, kdy se zejména o Veselský a Matějovský rybník (rozlohou největší rybníky) začali zajímat nejen ornitologové, ale i příznivci birdwatcheringu. Však také řada Východočechů na tyto lokality už „zabrousila“.

   Veselský rybník leží u obce Nové Veselí v CHKO Žďárské vrchy, nedaleko Žďáru nad Sázavou v oblasti tzv. Veselské sníženiny. Svou rozlohou 87 ha patří v rámci CHKO Žďárské vrchy mezi největší vodní plochy a slouží jako chovný rybník s polointenzivním způsobem rybářského hospodaření. V posledních letech byl Veselský rybník místem výskytu celé řady ptáků, které lze na Vysočině zaznamenat a pozorovat jen velice vzácně. Již druhým rokem se z důvodu opravy havarijního stavu hráze rybníka udržuje stav vody na minimální hladině a rybník se tak stal atraktivní pro mnoho migrujících druhů ptactva. Za poslední 2 roky zde bylo ornitology během jarního a podzimního tahu zaznamenáno 25 druhů bahňáků, kteří se zde na svém tahu přes Českomoravskou vysočinu zastavili.

   Kromě běžnějších druhů jako jsou jespák malý (Calidris minuta), jespák obecný (Calidris alpina) nebo jespák bojovný (Philomachus pugnax), zde byl pozorován jespák písečný (Calidris alba), jespák šedý (Calidris temminckii), jespák křivozobý (Calidris ferruginea) a jespák rezavý (Calidris canutus).

   Obnažené břehy s kamenitým a písčitým podkladem hojně využívá k hnízdění kulík říční (Charadrius dubius) – v roce 2009 zde hnízdilo odhadem 10-12 párů, dále byl pozorován kulík zlatý (Pluvialis apricaria), kulík písečný (Charadrius hiaticula) a pravidelně také kulík bledý (Pluvialis squatarola). Pravidelně se zde objevuje na tahu pisík obecný (Actitis hypoleucos).

   Mezi letošní vzácná pozorování v této lokalitě patří jarní výskyt (2009) pisil čáponohých (Himantopus himantopus), břehoušů černoocasých (Limosa limosa) a tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta), dále pak 1 ex. kolihy malé (Numenius phaeopus) a kameňáčka pestrého (Arenaria interpres).

   Z vodoušů bylo na Veselském rybníku zaznamenáno 5 druhů: vodouš bahenní (Tringa glareola), vodouš šedý (Tringa nebularia), vodouš rudonohý (Tringa totanus), vodouš kropenatý (Tringa ochropus) a vodouš tmavý (Tringa erythropus).

   V podmáčených loukách v okolí Veselského rybníku dosud hnízdí čejky chocholaté (Vanellus vanellus) a bekasiny otavní (Gallinago gallinago). Pravidelně využívají rybník při svém jarním a podzimním tahu i kolihy velké (Numenius arquata).

   Z dalších vzácnějších druhů zde při troše štěstí můžeme spatřit orlovce říční (Pandion haliaetus), orly mořské (Haliaeetus albicilla), v poslední době také ostříže lesní (Falco subbuteo) a sokola stěhovavého (Falco peregrinus). Z vrubozobých stojí za zmínku hoholka lední (Clangula hyemalis) – 1 samice se v lokalitě zdržuje již druhým rokem, dále husice egyptská (Alopochen aegyptiacus), husice liščí (Tadorna tadorna), polák malý (Aythya nyroca), hohol severní (Bucephala clangula) nebo lžičák pestrý (Anas clypeata).

   Jak je vidět, jedná se o lokalitu jistě velmi zajímavou a hodnou dalšího sledování. Pokud patříte mezi vášnivé pozorovatele ptactva, rozhodně stojí zato se při návštěvě Žďárských vrchů u Veselského rybníku zastavit.

RNDr. Petr Mückstein, zoolog CHKO Žďárské vrchy (za malého přispění J. Macha)

 

20090930c 20090930aaa 20090930d 20090930e 20090930f 20090930g20090930b 2009093020090930aa

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další fotografie Petra Mücksteina naleznete na jeho webových stránkách.

Co jsou podzimní lovy ptactva ?

20090925   Pokaždé, když se od konce léta začíná ozývat v krajině střelba od rybníků, přeji ptákům mnoho štěstí při kličkování mezi broky našich myslivců. Každoročně mám pocit, že se vracíme o několik století nazpět. Zastánci halali jistě budou tuto kratochvíli a touhu vystřelit si na živý terč vyvracet tisíciletou mysliveckou „tradicí a kulturou“. K tomu má ale sloužit sportovní střelba na oficiálních střelnicích.

Celý článek →