Pardubice, Hradec Králové – Ve dnech 2. – 4. 1. 2010 proběhla zimní kroužkovací akce „Labutě 2010“. Jako v předešlých zimách, i tentokrát se kroužkovalo v Pardubicích na Bajkale a na Labi a v Hradci Králové na Labi. Úspěšnost každé akce záleží zejména na konkrétních tohoročních podmínkách. V lednu 2009 mrzlo a díky tomu byly ideální chytací podmínky na Bajkale a velmi špatné na Hradeckém Labi. V letošním roce to bylo zcela obráceně – zatímco na Bajkale bylo chytání téměř nemožné, v Hradci Králové byly tentokrát podmínky naprosto ideální. Rovněž počty labutí v obou městech se letos velmi lišily – zatímco na Labi v Hradci bylo 88 ex., na Bajkale bylo pouze 27 ex. a na Labi v Pardubicích dalších asi 30.
Sněhule severní – zimní host na přehradě Rozkoš
Mezi druhy , které pravidelně obohacují poněkud chudší zimní ptačí nabídku, patří ne příliš známý zpěvný pták – sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Tento obyvatel nejseverněji položených částí Evropy, Asie a Ameriky se u nás objevuje poměrně pravidelně počátkem listopadu, výjimečně již koncem října a opouští nás většinou do půlky března, zcela výjimečně o něco později. Sněhule severní je blízce příbuzná se strnady, se kterými vytváří společnou čeleď, ale vzhledem k některým odlišnostem je zoologicky řazena do samostatného rodu. Vytváří jediný druh, který se ještě dále dělí na několik zeměpisných poddruhů (subspecií). Ptáci se kterými se setkáváme u nás patří k poddruhu S. s. arktická (P. n. nivalis).
Zimní kroužkování labutí 2010
Den první sobota 2.1.2010
Pokud se letošní zimní labutí akce nezapíše do historie ničím jiným, zapíše se mezinárodní účastí. Jaké bylo moje podivení, když z jednoho z aut, kterými přijela polská výprava, vystoupil sympatický šikmooký Asiat. Byl mi představen jako Mongol Dovdon Murun. Naštěstí mluví dobře polsky (má v Polsku agenturu, která pořádá přírodovědné zájezdy do Mongolska), tak se s ním domluvím. Horší to pro mě je s hostem, kterého přivezl Petr Suvorov. Španělský profesionální ornitolog José mluví jen španělsky a anglicky, a to není nic pro mě. Celkem se nás dnes u Bajkalu sešlo 19 (6 Poláků, 1 Mongol, 1 Španěl a 11 Čechů). Z médií nás navštívily ČT1, TV Prima, ČR Hradec Králové, ČTK a Pardubický Zpravodaj (snad jsem na nikoho nezapomněla).
První pohled na Bajkal – chytání bude těžké, protože led není dost pevný, aby nás unesl a zbytková vodní plocha je v místě, kde se labutím jen obtížně vychází z vody.
Druhý pohled na Bajkal – k našemu překvapení se zde zdržuje „stará známá“ límcovaná labuť z Chorvatska (límec 55PA). Od tohoto ptáka máme již pěknou řádku odečtů z různých míst VČ (viz „Odečty jiných labutí“). Celkem bylo dnes na Bajkale 22 labutí.
Obavy z obtížného chytání se bohužel potvrdily. Po téměř dvouhodinovém snažení, během kterého si Kuba Vrána a Wojtek „Szakal“ stihli promáčet boty se podařilo chytit jen 3 labutě a další už se odmítaly přiblížit na chytací vzdálenost. Takže jsme se přesunuli na Labe.
V Pardubicích jsou na Labi labutě rozptýlené v rodinách a malých hejnech na dvoukilometrovém úseku. Takže žádné masové chytání, ale lapání pěkně po jedné. Břehy jsou dost vysoké, labutím se špatně vylézá ven, takže většina jich byla odlovena těsně při břehu, prakticky na vodě. Celkem se jich podařilo chytit 16. Nejvíc jich pochytal Michal Podhrázský, který se přijel naučit určovat pohlaví podle kloaky. Michalovi se také podařil husarský kousek, když ulovil obřího labuťáka – našeho loňského kroužkovance a suverénně nejtěžšího „zimního“ ptáka. Vloni vážil 12,74 kg, letos měl „jen“ 12,60. Ke svému hliníkovému kroužku z loňska dostal žlutý plastový. Tento labuťák se na Labi v Pardubicích zdržuje již druhý měsíc, využívá své fyzické převahy a je velmi agresivní vůči ostatním labutím. Výjimku ovšem tvoří jeho rovněž okroužkovaná manželka (tu se chytit nepodařilo), k níž se chová velmi něžně. Když jsme ho dnes vypustili, předvedl dojemnou scénu. Okamžitě doletěl do hejna labutí, kde našel „tu svou“ a oba chvíli předváděli „zásnubní tanec“. To jsme ještě nikdy dřív nepozorovali, oba partneři byli evidentně šťastní, že se zase v pořádku setkali.
S chytáním jsme skončili v 14.45 a pak jsme se ještě museli vracet pořádně daleko k autům. Řeknu vám…, teplota okolo nuly, od 9.00 do 15.15 nonstop venku… Teplo a pohodlí vypadá jinak. Skončili jsme hodinu před příletem havranů.
Část účastníků projevila zájem vidět přílet na nocoviště (ani jsem je moc neukecávala, fakt). Tak jsme šli na chvíli do pardubického AFI Paláce (dost hnusná stavba; ale teplo tam bylo a něco k jídlu taky). Prosklenou stěnou jsme pozorovali, jak se havrani začínají slétávat, tak se mnou bylo k nevydržení. Těsně po 16.00 už jsme zas vyráželi k nedalekému pozorovacímu mostu. Havrani k nadšení všech předvedli nádherné manévry nad našimi hlavami a pak všichni odletěli na shromaždiště kamsi na Závodu míru. Čekali jsme na mostě a čekali… a začalo sněžit… a byla zima… a bylo 16.30 a oni nikde a 16.35 a oni nikde a v 16.40 to kolegové v husté chumelenici vzdali a šli k autům. A v tu chvíli přilétli. O 15 min. později, než jsem čekala (v 16.48). Přes hustou chumelenici je skoro nebylo vidět. Ale myslím, že ti tři, kteří se mnou vydrželi do finále, nelitují.
Poté jsme se přesunuli do prostor pardubické AOPK, kde část účastníků spí. Tam si kolegové hodili los, kdo zůstane v Pardubicích a kdo odjede na noc do Nasavrk na správu CHKO a po čaji na zahřátí se odebrali do Bushmana na Pernštýnské nám. Tam už jsem je nedoprovázela.
První den bylo v Pardubicích chyceno a označeno 19 labutí (3 na Bajkale, 16 na Labi).
Den druhý
Neděle 3.1.2010
Druhý chytací den jsme zahájili znovu na Bajkale. Chorvatská labuť je stále na místě a dost ochotně vylézá na břeh. Jenže tu chytat zájem nemáme. Adeptek na kroužkování je tam dostatek, ale podmínky mizerné. Podařilo se zase chytit jen 3 labutě a víc už ani brko. Bály se a nešly ke břehu blíž, než na pro ně bezpečnou metrovou vzdálenost.
Tak jsme jeli do Hradce. Tam nás na Labi přivítala pestrobarevná směsice bílých i strakatých labutí, březňaček, lysek, sem tam nějaká chocholačka… Labutí bylo celkem tuším 86.
Tady jsou pro změnu letos podmínky zcela ideální a odchyt probíhal jak po másle. Prvních šest kousků kluci chytili během úvodních 10 minut a pak je vytahovali pěkně jednu po druhé, takže bylo pořád co dělat. Celkem jsme dnes v Hradci chytili 32 labutí. Nejúspěšnějšími lovci byli José a Michal, kteří shodně ulovili každý 9 kusů.
Z místních Hradečáků nám přišlo pomoci 6 lidí. Kdo nechytal nebo nekrmil, měl čestný úkol hlídat chycené ptáky, aby se neporanili. K jednomu drobnému zranění při úderu křídla o kámen došlo (malá odřenina) a dvě labutě byly se zraněním chyceny (jedna měla na zobáku hojící se rýhu po zaříznutém rybářském vlasci, druhá měla hojící se jizvu na noze). Úlohy veterinárního ošetřovatele se ochotně a zručně ujal přítomný pan MUDr.
Akce probíhala za velikého zájmu veřejnosti a nezbývá mi, než ocenit práci médií. Není sice nic příjemného dávat rozhovor za rozhovorem novinám, rádiům, televizím…, ale účel světí prostředky. Nutno říci, že naprostá většina okoloprocházejích lidí věděla, co děláme, protože to slyšeli/četli/viděli…
V 15.00 jsem musela zavelet konec akce – i když by se určitě dalo chytat ještě dál. Jenže už nám zbylo jen 6 plastových kroužků a zítra mají do HK zase přijít média. Musíme mít něco, co budeme moci ukázat redaktorům… Ale i když nám ten čas utekl jak voda, skončili jsme rádi. Přeci jen jsme byli zas od 9 rána venku… Přivítali jsme nabídku Pepíčka Hotového a šli se umýt do budovy muzea. A pak už hurá domů.
Po skončení nás opustily čtyři zdatné posily – Tara, Michal, Kuba a Petr Z. Zítra budeme oslabeni.
S Petrem S. jsme zvládli ještě havrany v Pardubicích a pak již zbytek účastníků začal odpočívat na AOPK (posléze v hospodě) a já jela domů…
Celkem jsme dnes v Pardubicích a Hradci okroužkovali 35 labutí, i se včerejškem to je již 54 ptáků.
Den třetí
pondělí 4.1.2010
Zase Hradec Králové, tentokrát na úvod s médii. Čekala nás televize RTV, MD Dnes a Hradecký Deník. Karel Bejček s Honzou Svěceným byli na místě s předstihem a nezaháleli. V momentě kdy jsem přicházela na nábřeží, Honza právě táhnul čerstvě ulovenou labuť, kterou následně za živého zájmu novinářů s Karlem spoutali. Oba byli na svůj samostatný úlovek po právu hrdí. Labuť byla neuvěřitelná. Předvedla novinářům, jak „moc“ jsou ptáci odchytem stresovaní… Ještě když s ní kluci zápasili a podvazovali jí křídla, hodil před ni Karel trochu chleba. A ona bez váhání začala chleba žrát, vůbec jí nevadilo, že jí po zádech rajtuje Honza.
Dnes bylo chytání mnohem, mnohem těžší. Labutě sice na břeh vycházely docela ochotně, jenže ty okroužkované. Ty bez kroužků byly opatrné a buď vůbec z vody nešly, nebo jen na bezpečnou vzdálenost od vody. S velkou námahou se povedlo chytit šest kusů – právě tolik, kolik nám zůstalo žlutých plastových kroužků. Hliníkových ovšem zbývalo dost a dost…
Po vypuštění poslední žlutě označené labutě jsme zjistili, že na protějším břehu vylezlo z vody šest ptáků, z toho pět bez kroužků. Tak jsme se přesunuli na druhý břeh. Tam se dvakrát podařilo vylákat na břeh celou skupinku, kterou se díky rovné náplavce podařilo obstoupit a chytit všechny labutě, které byly na břehu. Během dvou takových zátahů bylo ve chvilce chyceno dalších 9 ptáků, takže konečná dnešní bilance skončila na 15 úlovcích.
Mezi odchycenými se ocitla i „stará známá“ německá labuť, která v Hradci zimuje již nejméně druhou zimu. Udělala zajímavou tečku za celou akcí, protože ačkoliv to je celkem malá samice, svou aktivitou a agresivitou strčila všechny ostatní labutě hravě do kapsy. Ihned byla pojmenována „Agresivní Němka“. Mariusze, který ji celou dobu hlídal, neustále klovala do ruky, do bundy, tahala si za tkaničku na zádech a bezpochyby by se jí brzy povedlo si ji rozvázat, syčela, sekala zobákem… Mně osobně byla sympatická, velmi výrazně vybočovala z řady svých apaticky ležících, případně navzdory svázání chleba žeroucích soudružek.
Jelikož naprostá většina účastníků dnes odjížděla domů, skončili jsme s odchytem krátce po 12. hodině. Znovu jsme využili zázemí v muzeu k umytí se po práci (kromě toho patří naše díky muzeu i za to, že nám díky Pepíčkovi Hotovému umožnili parkování na dvoře muzea a ušetřili nám tak nemalé částky za parkovné na nábřeží). Pak už Natalia, Dawid, Wojtek, Włodek a Murun vyrazili směr Polsko, Vašek Klejch směr Polička a Petr Kafka směr Olomouc, vstříc zítřejší zkoušce z taxonomie. Se zbytečkem výpravy (Pawłem, Mariuszem, Josém a Petrem S.) jsme udělali krátkou procházku po městě a vyrazili jsme směr písník Oplatil, kde Petr toužil vidět nějaké zajímavé druhy.
Oplatil byl sice zamrzlý, ale přeci jen se tam udrželo malé oko vody a Petrova houževnatost, s níž přesvědčeně tvrdil, že má cenu se tu zdržovat, se nakonec přeci jen vyplatila. Kromě 240 lysek a 66 kachen divokých tam byl také 4 poláci chocholačky a 4 potápky roháči. Ale to, co vzbudilo Petrovo (ale i naše, přiznávám) nadšení byli 3 morčáci velcí a hlavně 4 turpani hnědí. Pro Josého to byl rovněž zážitek, během svého krátkého pobytu v Čechách viděl několik druhů, které vůbec neznal (např. havrana viděl prvně v životě, morčáky a turpany rovněž). On měl ovšem zážitků více – např. nadšeně fotil stopy zvířat ve sněhu a radoval se z toho poprašku, co tu máme: viděl totiž sníh podruhé v životě.
Akce „Labutě 2010“ skončila. Celkem bylo za tři dny chyceno 69 labutí, z toho 68 bylo označeno alespoň jedním kroužkem, 1 německá byla pouze kontrolována. Podrobnější výsledky kroužkování naleznete v aktualitě, která vyjde zde na webu 7. ledna.
Akce se zúčastnili za polskou výpravu:
Paweł T. Dolata, Włodek Kania, Natalia Kantecka, Mariusz Kępiński, David Niedbala, Wojtek Szukalski a Dovdon Murun
Za českou stranu akce alespoň části akce účastnili:
František Bárta, Karel Bejček, Jiří Česák s manželkou, Martin Fejfar, Radek Hampl se slečnou Lenkou, Zdeněk Hastaš, Josef Hotový, Katka Hotová-Svádová, Petr Kafka, Vašek Klejch, Blanka Mikátová, Michal Podhrázský, Petr Suvorov, Honza Svěcený, Tara Takadžjan, Jakub Vrána, Světlana Vránová, Jiří Zajíc, Petr Zobač a José Luis Del Valle.
Ubytovací zázemí poskytla Agentura ochrany přírody – středisko Pardubice a správa CHKO Nasavrky. Hygienické a parkovací zázemí v Hradci Králové zajistilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Pečivo pro krmení labutí sponzorsky poskytla pekárna „Kurzawska i Kosiewicz” z Ostrowa Wielkopolskiego.
Všem jmenovaným osobám a institucím velmi děkujeme za pomoc, bez níž by akce nemohla proběhnout tak, jak proběhla.
Neskončila jen akce „Labutě 2010“, ale skončila celá kroužkovací část projektu „Labutě 2008-2010“. Projekt bude samozřejmě pokračovat dále, budeme sbírat a vyhodnocovat data o „našich“ labutích a publikovat výsledky. Kroužkování ale již skončilo.
Tvorba Vojtěcha Volfa
nnn
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik
Tuto básničku jsem měl umístěnou za plexisklem na krmítku, které jsem po několik zimních sezon měl v Městském parku v Dobrušce. Měla za úkol inspirovat spoluobčany ke spoluúčasti na krmení. Byl to dobrý počin, lidé k mé velké radosti reagovali. Vloni koncem listopadu mi vandalové krmítko poničili, tak jsem ho opravil a věnoval jedné mateřské školce. Tam je splněn veledůležitý aspekt – je to za plotem. Básnička mi tak zůstala nevyužitá, a proto jsem se rozhodl se s vámi o ni podělit.
Vojta Volf
LOUDIVÁ
MY PTÁČCI ZPĚVÁČCI
TRPÍME HLADY
POMOZ NÁM OBČANE –
ČEKÁME TADY
NA JAŘE I V LÉTĚ
VŠECHNO TI SPLATÍME,
SVÝM ZPĚVEM OBČANE –
VŽDYŤ SE TAK SNAŽÍME!
OD RÁNA DO NOCI
BUDEME ZPÍVAT,
TAKÉ HMYZ ŠKODLIVÝ –
BUDEME SBÍRAT
ZASYP NÁM OBČANE
KDYŽ UŽ JSME TADY,
SLITUJ SE NAD NÁMI –
AŤ NEMŘEM HLADY!
V.V.
——————————————————————————————————
TŘINÁCTÉHO V NEDĚLI
Vojtěch VOLF
Je neděle třináctého prosince. Dnes mi končí dvouletý výzkum kopce Chlum. Nálada je nostalgická, ve vzduchu jsou již cítit Vánoce. Manželka jela do Brna hlídat vnoučata, jsem sám doma a venku krásně svítí slunce. Ráno spím do růžova, potom pohodově snídám a dívám se na PC, co je nového na Pidikonferenci, kam pilní kolegové ukládají své poznatky z přírody. Dávám kávičku a okolo desáté vyrážím do přírody.
Jdu polní cestou k polnímu lesíku Kamínek, kde rád chytávám a kroužkuji ptáky, a potom se okolo zarostlé strouhy vydávám k silnici mezi Dobruškou a Opočnem. Rychle ji přecházím a polní cestou směřuji k lokalitě zvané Vaňátův důl. Je to stráň s malým lesíkem a množstvím keřů, kde je k vidění dostatek ptactva i v zimě. Nejsem zklamán ani dnes. Pokračuji zvolna okolo Broumaru a dále podél náhonu k Semechnickému rybníku. Ten je napuštěn, dívám se po hladině, ale nic zajímavého nevidím. Pokračuji po cestě doleva a ubírám se směrem ke zmíněnému kopci Chlum, kam vstupuji v místě staroslovanského pohřebiště. Prohlížím si nenápadné mohyly žárových hrobů z halštatského období a jako vždy nechávám pracovat svou fantazii. Jsem duše romantická, zavírám tedy oči a hned vidím okolo pobíhat spoustu našich předků, malých postavou a spoře do kožešin zahalených. Jeden z nich utíká s klackem směrem ke mně. Fuj, to jsem se lekl! Raději zanechám bláznivého snění a po cestě pokračuji k vrcholu, kde je přes celý kopec hřebenová cesta. Výzkumům se nevěnuji, závěrečná zpráva je již napsána, a tak jen tiše vzpomínám na přemnohé zážitky, které jsem zde získal.
Když dorazím na hřebenovou cestu na vrcholu, vím, že po ní musím pokračovat asi 200 m, zahnout doprava k bývalé hájovně, potom do Mělčan a domů. Takový je můj plán. Ale co to? U odbočky k hájovně se motají dva chlapi. Nevěnuji jim příliš pozornosti, za ty roky jsem zde potkal lidí spousty. Když jsem k nim došel, oba způsobně pozdravili. Způsobně jsem jim tedy odpověděl. Okamžitě jsem poznal, že nejsou Češi. Odbočil jsem jak jsem měl v plánu, ale najednou se situace změnila. Ten větší se postavil za mne, ten menší po mé pravé ruce a už mne vedou po cestě k hájovně. Beze slůvka vysvětlení pomalu kráčíme a pohodová předvánoční atmosféra mizí jak mávnutím kouzelným proutkem. Nastupuje realita. Co mají ti chlapi za lubem? Vnímám, že se nenápadně dorozumívají posunky. Na krku mám dalekohled a na řemínku brašnu s fotoaparátem. Že by se konalo loupežné přepadení? Stále nepadlo jediné slovo, atmosféra by se dala krájet. Horečně vzpomínám na výcvik, který jsem absolvoval během Základní vojenské služby. Zde jsme mimo jiné boj zblízka a boj muže proti muži cvičili způsobem nezapomenutelným a až do zblbnutí celých 26 měsíců. Bohužel, od té doby uplynulo propastných více jak 40 roků!
Netvrdím, že mi bylo do smíchu, ale podařilo se mi zachovat si chladnou hlavu. V levé ruce si pohrávám s okovanou bambusovou holí, pravou ruku mám významně zastrčenou v pravé kapse. Předstírám, že zde mám pistoli, i když ve skutečnosti mám v kapse jen sáček s trochou toaletního papíru, který by mi nepomohl, ani kdyby byl použitý. Pravidelně otáčím hlavou ze strany na stranu, abych měl toho zadního chlapa alespoň v periferním vidění. Takto jsme společně ušli asi 300 m a dostali jsme se až na dohled zmíněné bývalé hájovny, nyní osídlené rodinou drvaře. Napadlo mne, že mám napůl vyhráno. Přece mne nebudou lynčovat a okrádat nedaleko lidského sídla!
Pánové náhle změnili taktiku. Ten, co šel za mnou, se na pokyn toho, co šel vedle mne, přesunul na jeho pravý bok a předešli mne asi o 2 metry. Aha, říkám si, tak už je tady přece jen finále? Hoši však se mnou začali hlučně komunikovat a výrazně gestikulovat. Že by to byl nový taktický manévr a oni měli někde nedaleko ještě dalšího kumpána? Nerozuměl jsem jim ani slovo. Postupně se ale orientuji, a zjišťuji, že ten menší je Rus a ten větší, co šel za mnou, je Rumun. Sestava pro procházku opuštěným lesem jako malovaná.Vyrozuměl jsem, že chtějí hlavně vědět, jestli jsem myslivec. Opakovaně ukazovali, jak se drží ručnice a dělali bum, bum, bum. Abych se neprovinil na slovanské pospolitosti a nevypadal jako nějaký nerudný a nemluvný dědek, prozradil jsem na sebe, že jsem ornitolog. Chápavější Rus radostně a opakovaně zvolal: „Pticy, pticy, pticy!“ Atmosféra se uvolnila, ale nedůvěra u mne přetrvávala. Když jsme došli na konec lesa, rozhodl jsem se k ráznému kroku. Hlasitě jsem pronesl: „Zdravstvujtě druzjá, ja idů tudá!“ Prudce jsem odbočil vlevo podél lesa. Jim nezbylo než pokračovat po cestě k Mělčanům. Sledovali mne pohledem, ale naštěstí po cestě odcházeli.
Když jsem ušel nějakých 400 m, přešel jsem louku také směrem k Mělčanům. Přišel jsem ke stodole známých lidí, kam jsem chodívával kroužkovat vlaštovky. Paní domu mne poznala a vyšla z domu ven i se svou kamarádkou, v jejíž usedlosti jsem shodou okolností také kroužkoval. Hned jsem byl dotázán, co zde pohledávám. Tak jsem jim svůj příběh zčerstva vylíčil. Věděli okamžitě, o co se jedná: „To známe, to jsou řidiči kamiónů a máme z nich strach. V pátek či v sobotu přijedou k nejmenované firmě a v pondělí odjedou. Mezi tím se courají po vsi nebo po lese. Bojíme se! “
Příběh plný otazníků končí. Chtěli mě opravdu okrást? Zabránila jim v tom snad moje finta s pistolí? Nebo šlo o něco úplně jiného a já jsem byl jenom v nepravý čas na nepravém místě? Co když jsem nic netuše mohl vidět něco, co jsem vidět nesměl? Nebyli nějaká hlídka a neměl jsem vlastně štěstí, že jsem chtěl odbočit? Čím víc o tom přemýšlím, tím více mi připadá, že mne ti chlapi nekompromisně eskortovali z nějakého místa činu. Že by pytláctví? Nebo něco jiného? Co by se dělo, kdybych nic netuše chtěl po hřebenové cestě pokračovat bez odbočení? Jak by se zachovali? To se už naštěstí nikdy nedozvím. Jsem rád, že to skončilo alespoň takto a že jsem o zkušenost bohatší.
Jo, jo, přátelé, ani v lese už není tak bezpečno, jako dříve. Nezbývá než pohotově reagovat:
Do nového roku – s pepřákem v kapse!
Sup bělohlavý (Gyps fulvus) zraněný větrnou elektrárnou – pokračování příběhu
Problémy spojené se stále se rozmáhající výstavbou větrných elektráren kazí spánek mnoha lidem v Evropě. Stejné je to i v Řecku, kde (stejně jako v jiných zemích) nejednou byly zaznamenané případy – nejčastěji smrtelné – srážky ptáka s lopatkami větrníku. Větrná energie vzbuzuje mnoho diskusí a rozděluje lidi na její zasánce a odpůrce i ty, kteří se snaží v té otázce nalézt nějaké rozumné řešení. Zajímavou prezentaci na toto téma v souvislosti s bezpečností ptáků představil nedávno Dr. Przemysław Chylarecki na setkání Stołecznego Towarzystwa Ochrony Ptaków (= společnost pro ochranu ptáků hlavního města) ve Warszawie 15. 12. 2009. Text v polštině, týkající se tohoto problému je možné číst na straně OTOP zde a samotná prezentace ve formě pdf je je přístupná zde.
V zemi jako je Řecko se hodně mluví o spolupráci ornitologů s firmami, které budují nebo mají záměr budovat větrné elektrárny. Sama znám člověka z řecké ochrany přírody, jehož úkolem bylo po několik měsíců dvakrát denně (brzy ráno a odpoledne) několik hodin sledovat a zaznamenávat všechny druhy ptáků, které se vyskytly v místě plánované výstavby nové větrné elektrárny. Cílem takových záznamů je shromáždění materiálů pro určení podmínek k vydání stavebního povolení. Ve výsledku je ale těžké říci, do jaké míry firmy v praxi berou v úvahu shromážděné údaje a informace. Zároveň je třeba si také uvědomit, že dokonce i tehdy, když všechno proběhne v souladu s právními předpisy, nedá se říci s jistotou, že je tu záruka, že se nikdy nestane další nehoda na lopatkách větrníku.
Mnozí z nás jistě viděli drastické fotografie mrtvých ptáků, rozsekaných vrtulí elektrárny. Ovšem to není jediný aspekt tohoto problému. Špatně umístěné větrné farmy mohou mít negativní vliv jak na populace ptáků, tak rovněž na jejich migrační cesty.
Odkaz na svého druhu jedinečný amatérský film, zachycující střet kroužícího supa bělohlavého (Gyps fulvus)
s lopatkami vrtule větrné elektrárny, který je na internetu dostupný asi dva měsíce, obrazně řečeno obletěl polovinu světa. Ostatně jej máte umístěn i zde na stránkách VČP ČSO, stejně jako je na mnoha dalších ornitologiských stránkách a fórech v celé Evropě. Těm, kteří jej přesto dosud neviděli, doporučuji jeho shlédnutí jako důležitou dokumentaci.
Bohužel tento film není fotomontáží v duchu „boje s donkichotskými větrnými mlýny”, ale je smutnou skutečností. Tato smutná událost se stala v Řecku na Krétě v horách Asterousia dne 27. října 2009. Video bylo natočeno zcela náhodou lidmi, kteří se zabývají paraglidingem. Stejní lidé trochu nešikovně, ale nejlépe jak uměli, sebrali ptáka a dopravili ho do odborné péče specialistů.
Dne 28. října byl větrníkem zraněný, ale naštěstí živý dvouletý sup bělohlavý odeslán na ostrov Aigina (čti Egina) do Řecké stanice rehabilitace divokých zvířat (EKPAZ). Pták byl ochrnutý a měl zlámané křídlo (zápěstí). Ze strany EKPAZ mu byla poskytnuta všemožná péče, ale zejména v prvních dnech bylo ohledně jeho dalšího osudu těžké cokoliv předvídat. Později (přibližně po třech týdnech) již byly zprávy poměrně pozitivní. Pták již nebyl na intenzivní terapii, ale byl přemístěn do rekonvalescenční voliéry, jeho stav byl dobrý a teprve nyní bylo možné začít chovat naději, že se po dlouhém čase rekonvalescence zcela uzdraví.
Nejnovější informace z 27. prosince 2009, tedy přesně dva měsíce po úrazu, jsou rovněž dobré. Stav supa je uspokojivý: pták je ve stádiu přirozené terapie a nedávno byl umístěn do společnosti jiných pacientů EKPAZ do velké rozletové voliéry, v níž má možnost trénovat křídla a připravovat se k létání na svobodě. Je naděje, že pokud jeho uzdravování bude probíhat tak, jako doposud, bude moci být na jaře 2010 vypuštěn na svobodu. Ovšem ošetřovatelé záchranné stanice přesto upozorňují, že jak zlámané kosti, tak proces rekonvalescence nejsou v tomto případě jednoduchou záležitostí a může se stát, že navzdory dobrým prognózám pták na svobodu vypuštěn moci být nebude (informace od Stavrose Kalpakise – EKPAZ). Čas ukáže, co bude dál, bude-li se sup moci vrátit do přírody… Kéž by se mu návrat do lůna přírody podařil!
Bohužel to určitě není poslední pták, který v souvislosti s kolizí s vrtulí elektrárny utrpěl úraz. Nové větrné elektrárny se budou stavět, na tom nic nezměníme. Je tedy dobré alespoň dodat, že záběry, ukazující střet supa s lopatkami eletrárny jsou momentálně silným argumentem v rukou řeckých ochranářů – důkazem, že každý takový projekt je třeba vážně posuzovat co se lokalizace týká. Film pádně podporuje snahy ochranářských organizací o vyvinutí účinného tlaku na projektanty a stavitele větrných elektráren, aby konečně přestali pouze hovořit a začali se zabývat skutečným hledáním opatření, která by zajistila ptákům bezpečí a aby nová opatření co nejrychleji uváděli do praxe.
Informace na dané téma je možné v angličtině nalézt na straně EKPAZ zde:
Eva Stets
překlad z polštiny: Svě
Eva Stets je Polka žijící v Řecku. Je členkou naší partnerské organizace PwG OTOP, řecké ornitologické organizace HOS-Hellas a dobrovolnou spolupracovnicí záchranné stanice EKPAZ. Na našem webu jste se již několikrát mohli setkat s jejími fotografiemi (naposledy např. v aktualitě o nocování strak). Osudy zraněného supa bude nadále sledovat a bude nás o nich informovat.
Kubánský deník – 6. část
26.1.2008
Ráno balíme věci, loučíme se s rodinou Gustáva , ještě se zastavujeme pro Lojzu a pak již vyrážíme směr Havana. Cesta plyne celkem nerušeně, pouze na jednom místě poblíž Cienfuegos náhle na okraji silnice zaregistrujeme dva dravce, živící se na nějaké mršině. Není pochyb – jsou to karančové chocholatí (Caracara cheriway). Okamžitě brzdíme, bereme fotoaparáty a hrabeme se z auta. Než se nám to podaří, karančové se již vznášejí někde v dáli. No, alespoň si můžeme připsat nový druh. Před Havanou zastavujeme na jedné z pláží Playas del Este a poklidný Karibik, měníme za mnohem bouřlivější Atlantik. Docela příjemná změna. Pak již bez jediného zaváhání přijíždíme do Havany k paní Heleně. Všichni, až na Lojzu jdeme na večeři do jedné pouliční pizzérie. Lojza má svůj program. Teprve druhý den se ke svému úžasu dozvídám, že Lojza navštívil místní kino, kde prý dávali nějaký španělský film, pochopitelně ve španělštině. Kolik toho z filmu Lojza měl, ví jen on sám, protože na mé dotazy na děj, odpovídal dost neurčitě.
Hromadné nocování straky obecné
Hromadné nocování je charakteristickým znakem mnoha druhů krkavcovitých (Corvidae) ptáků. Předpokládá se, že společná nocoviště představují určité výhody pro přežívání. Ptáci tráví studenější noci se zobákem strčeným pod křídlem či v peří na hrudi. Tato pozice jim na jednu stranu přináší termostatické výhody, na druhou je ale handicapuje při útoku predátora. V průběhu noci se musí spoléhat více na sluch než zrak, protože většina nocovišť je umístěna v husté vegetaci, kde je viditelnost silně redukovaná. Pokud spí ptáci pohromadě, je pravděpodobnější, že šramotícího predátora některý z nich uslyší a vzbudí ostatní. Již dříve jsme zde na webu psali o nocovišti kavek obecných (Corvus monedula) a o nocovišti havranů polních (Corvus frugilegus) v Pardubicích. Třetí druh z čeledi krkavcovitých, který k nocování využívá hromadných nocovišť je straka obecná (Pica pica).
Nocovišťě různých krkavcovitých vykazují některé společné znaky, v dalších se ale odlišují. Všichni krkavcovití dodržují velmi přesně hodiny příletu na nocoviště. Zatímco havrani a kavky přilétají na nocoviště hromadně ve velkých hejnech a odhadnout jejich počet je velmi obtížné, straky přilétají buď jednotlivě nebo po párech, případně v malých skupinách, takže jejich počet na nocovišti lze zjistit s velkou přesností. Po příletu na nocoviště se všechny tři druhy nejprve usadí v nejvyšších korunách stromů a až po úplném setmění pak sestupují do nižších partií. Havrani a kavky nocují na stromech, jen se z nejvyšších částí koruny přemístí poněkud níže, straky potmě slétají z korun vysokých stromů dolů a nocují v hustých křovinách.
Počty krkavcovitých na nocovištích se mění v závislosti na ročním období a na velikosti místní populace jednotlivých druhů. V českých podmínkách na nocovištích kavek v hnízdním období bývají desítky, někdy stovky ptáků a na zimních nocovištích havranů a kavek se shromažďují desetitisíce nocležníků. Údajů o nocovištích strak není mnoho. Na nocoviště strak v Pardubicích se slétává okolo 80 ptáků. Největší evropské nocoviště strak bylo zjištěna na Ukrajině ve Lvově, kde bylo zaznamenáno až 1700 strak. Druhé největší se nachází v bulharské Sofii, kde se v prosinci 2007 na noc shromažďovalo až 1405 ex., další velká nocoviště jsou v polských městech Świętochłowice (1012 ex.), Lublin (998 ex.) a Zielona Góra (915 ex.).
V roce 2009 byla publikovaná zajímavá bulharská studie „Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria“ (Početnost a příletová dynamika na společném nocovišti straky obecné (Pica pica) v dendrologickém parku Lesnické univerzity v Sofii v Bulharsku). Průzkum probíhal od února 2007 do února 2008. Bulharští kolegové nejen že popsali druhé největší v současnosti známé evropské zimní nocoviště strak, ale na rozdíl od jiných podobných studií, prováděných na různých místech v Evropě zjistili, že straky využívaly společné nocoviště celoročně. Maximální množství nocujících ptáků bylo zjištěno v zimních měsících (prosinec – únor), ale rovněž na podzim v dendrologickém parku nocovalo více než 800 strak. Na začátku hnízdního období (konec března – začátek dubna) počet ptáků na nocovišti poklesnul, protože straky nocovaly ve svém hnízdním teritoriu. Tento předpoklad byl ověřen kontrolou několika obsazených hnízd, kdy bylo potvrzeno, že samec obvykle nocoval poblíž hnízda s inkubující samicí. Minimální počet ptáků byl na nocovišti zjištěn v letním období (137 ex. v červenci 2007). Průměrný počet ptáků spících na nocovišti v průběhu léta činil pouze 32,33% počtu zimního období. Straky, které využívaly nocoviště ve hnízdním a letním období byly pravděpodobně nehnízdící ptáci a ptáci, jejichž hnízdní teritorium zasahovalo do oblasti nocoviště.
Popsaný způsob využívání nocoviště strakami v hnízdním i zimním období je zajímavý, protože podle autorů studie nebyl na jiných místech dosud popsán. Velmi podobné chování ale známe v Pardubicích u kavek a havranů. Kavky od jara do podzimu využívají společné nocoviště, na němž se zřejmě shromažďují nehnízdící páry a někteří hnízdící samci. Na podzim se pak k domácím kavkám připojí zimní hejna havranů a kavek, aby společně po několik týdnů využívali kavčí nocoviště, dokud se všichni nepřemístí na jiné místo v blízkém okolí. Na jaře po odletu zimních hejn se pardubické kavky znovu vracejí na své tradiční nocoviště.
Ačkoliv jsou krkavcovití ptáci velice nápadní, mnohé z jejich životů nám stále zůstává skryto. Jednou z oblastí, která neustále přináší nové poznatky, jsou právě společná nocoviště.
Světlana Vránová a Petr Suvorov
Použité materiály:
Biaduń W., 2005: Synurbijne populace Corvidae w Lublinie. In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.
Czechowski P., Jerzak L, 2005: Magpie Pica pica communal roosting in an urban environment (Zielona Góra, W Poland). In: Jerzak L., Kavanagh B. P., Tryjanowski P. (red): Ptaki krukowate Polski. Bogucki Wyd. Nauk. Poznań.
Georgiev K. a Iliev M., 2009: Numbers and arrival dynamics of communally roosting Magpies (Pica pica) in the Dendrological Park of the University of Forestry – Sofia, Bulgaria. Biotechnol. & Biotechnol. Eq. 23: 250 – 253. Special Edition/On-line.
Krmit ptáky – ale jak ?
„Krmit ptáky – ale správně“ – Na knížku s tímto jménem od prof. Petera Bertholda jsem narazil v Mnichově. Práce, kterou napsal s životní partnerkou Gabrielou Mohr, se vloni stala v Německu podzimním bestsellerem. Stostránková brožura se 126 barevnými fotografiemi a řadou grafů vychází z terénních poznatků a měření stanice na Radollfzellu. Navazuje na dlouholetou praxi britských ochranářských skupin – krmení ptáků po celý rok. Autor zdůranuje potřebu minimálně dlouhodobého zimního krmení, se kterým je třeba začít již v září, nejpozději v říjnu. Významný pak je také časový překryv kritického období předjaří. Přikrmování je důležité ještě i v době hnízdění – v březnu, dubnu i v květnu.
Na základě terénních výzkumů Bertold přesvědčivě vyvrací přehnaná tvrzení o nebezpečí jarního a letního krmení a prokazuje opak: rodiče svá mláďata krmí „moudře“ přírodními zdroji, jen výjimečně přidají i něco z krmítka. Sami se však živí z nabídnuté potravy a mají tak více času a energie pro hledání přírodních zdrojů pro své potomky a zvládají větší potravní teritorium. Bylo prokázáno, že přikrmovaní ptáci začínají dříve hnízdit, a to o 1-25 dnů. Sama snůška u takových ptáků se zvyšuje až o 20 %, zrychluje se též frekvence kladeni vajec. Potvrdilo se rovněž dřívější vylétnutí mladých z hnízda. Díky všem těmto okolnostem se zvyšují šance pro druhé hnízdění. Mladí jedinci jsou lépe vybaveni pro nadcházející zimu.
Celoročně krmení ptáci jsou tedy jednoznačně úspěšnější, silnější a zdravější. Díky této metodě se stabilizovaly a dokonce zvýšily lokální populace některých druhů (např.vrabců, stehlíků a pod.). To je jen několik údajů z knihy, která nás velmi povzbudila.
V naší práci A Rocha jsme začali tuto praxi více studovat i ověřovat. Nová, většinou souhlasná data získáváme také od britské skupiny A Rocha. Rovněž řada českých ornitologů a biologů nám potvrdila správnost této cesty. Např. Míla Hromádko nám napsal o zajímavé zkušenosti, jak letní návštěvníci jeho krmítka reagují na počasí. V příznivých dnech, kdy je dostatek hmyzu se krmítku téměř vyhýbají. Ale když hmyz chybí, přijdou doplnit chybějící rezervy.
Rádi bychom otevřeli k tomuto tématu širokou diskuzi. Napište nám své pohledy. Přečtěte však také přesvědčivou Bertoldovu knihu.
Nu a aktuální úkol nakonec. V nastalé zimě, zejména v čase plíživé inverze a tuhých mrazů, přiložme ruku k dílu. Naše krmítko se může proměnit v nejlepší přírodovědnou učebnici nebo pozorovatelnu, v obrazovku s dobrodružným filmem. Olejnatá semena, zejména slunečnice nebo kousek loje poskytnou vynikající potravní zdroj a doplní v ptačím těle rychle se zmenšující energetické zásoby.
Tahle naše malá služba může plnit i jakési vyšší poslání. Vždyť již starozákonní kniha žalmů v písni 104 popisuje nebeského hospodáře Hospodina, který pečuje o své stvoření. Říká, že k Němu vzhlíží veškeré tvorstvo. Doslova: „To vše s nadějí vzhlíží k tobě, že jim dáš v pravý čas pokrm. Rozdáváš jim a oni si berou, otevřeš ruku a nasytí se dobrým..“
Není to vskutku krásný úkol? Můžeme přijmout poslání Stvořitele, stát se Jeho prodlouženou rukou – nejen vůči potřebným lidem, ale také ve vztahu k němé tváři. Otevřeme proto i my své ruce i srdce. Určitě zažijeme překvapující radost. Dávat a rozdávat je více, než brát. Tisíce let stará zkušenost se potvrzuje – i u ptačího krmítka.
Pavel Světlík, A Rocha – Christians in conservation
Literatura: Berthold P., 2008: Vögel füttern – aber richtig. KOSMOS.
Chytačovy chvíle předvánoční…
Mladoboleslavsko – Chytával jsem dříve i v čase Vánoc. Dobře jsem věděl o skorcích, ledňáčcích, zimujících červenkách, střízlících i hýlech. Vyčkával jsem pravidelných průletů družných mlynaříků, pod jabloněmi chytal kvíčaly… A což teprve, když i náš kraj konečně poctili návštěvou vzácní brkoslavi! To býval fofr! Na rumištích jsem v pelyňkových hájích chytal do nízkých sítí konopky i našeho nejmenšího strakapouda, který tam zaletoval bušit do stvolů, v jednom divném prosinci v síti dokonce uvízl skřivan se zvonohlíkem a v nejspodnější kapse ještě pěvuška.
Času se však stále víc nedostávalo, ale obava, že přijde „absťák“, v němž roztřesenou rukou budu marmeládová očka lineckých koleček vykrajovat kroužkem na kalouse a kleštěmi zdobit perníčky, se taky nenaplnila. Dostavilo se jisté vychladnutí.
Dnes, kdy chytám pouhou třetinu roku a téměř výhradně jen slavíky, je mnohé jinak. Ne že bych si už nedovedl představit drátěná bludiště „polského typu“, plná bahňáků, klícky s hbitě pobíhajícími chřástaly, po stovkách v rákosí nocující a o překot křičící vlaštovky či žluté konipasy na prázdninové Klenici, jak zvolna poskakují k jihu. Nezbývá čas.
Krajinu a ornitologii jsem však ani pro zbytek roku neopustil, více dnes o ní mluvím k posluchačům a čtenářům, častěji brouzdám v mojí Velké knize slavíků, uložené v kabinetu a také žiji ze vzpomínek. Ty jsou jistotou ze všech nejjistější a podle mého vůbec nestárnou. Se slavíky tak zůstávám po celý rok. A když chci mít příběhy trojrozměrné, vyjedu si klidně i v adventním čase na jejich plácky. Mám těch slavičích domovů v péči na padesát a mohu si vybírat. Každý je tak trochu jiný, každý ukrývá jiný příběh. Není-li sníh, nacházím ještě i v tomto čase slavičí hnízda. Tužka v ruce začíná kmitat, jak rychle hodnotí umístění stavby v prostředí, použitý materiál či usazení hnízda. Plácky jsou v tu dobu přehledné, je vidět do křoví i na stromy. Současně shledávám i to, že ležení bezdomovců jsou už opuštěná. I po nich pod opadanými větvemi zůstal příběh. Na planých jabloních září stále ještě strakatá jablka, také obří pneumatiky jsou na svých místech, do křoví je kdysi vyhnala zřejmě „perestrojka“, kdy těžké stroje, hltající pohonné hmoty vířením v nádrži, nešlo v novém povětří již dál uživit.
Náhle nacházím slavičí hnízdo v hromádce starých plechovek. Všechny jsou půvabně rezavé jako slavíci. Dívám se na mohutné větve zdivočelých stromů, rozlámaných k bezmezné radosti šoupálků poslední vichřicí. Zkypřená zem pod keři, kde zjara číhaly slavičí sklopky, je stále ještě syrová. Dívám se do těch míst, opona letí pod strop a příběh z chytačova zápisníku v momentě ožívá. Po pár metrech jich je nakonec tolik, že se nechce odejít.
Jsem šťasten, že tato místa pro mne stále mají tolik úžasu, poznání i odpočinku. Rozmlouvají se mnou, jsou přátelská v každé době a dnes snad konečně již ve vší pokoře mohu prohlásit, že jim rozumím. Srostl jsem se statečnou krajinou a nebude už jinak, abych se nepostavil za její roští, nehájil je před člověkem, jenž ničeho nepoznal, neviděl, nezažil, nechtěl…
V čase, kdy na železném svícnu před domem zapaluji skauty čerstvě přineseným Betlémským světlem poslední ze čtyř svící, mám dobrou zprávu, pro slavíky i pro lidi přírodě blízké: „slavičí roští Boleslavska stále ještě žije!“
Pavel Kverek
Za ptáky do zoologických zahrad 8 – ZOO Ohrada Hluboká nad Vltavou
ZOOLOGICKÁ ZAHRADA OHRADA – HLUBOKÁ NAD VLTAVOU
V posledních čtyřech letech jsem byl v jedné z našich nejmenších ZOO celkem třikrát – na jaře roku 2006 jsem se sem vydal s kamarádem, o rok později jsem rychle prolétl ZOO, když jsem jel zpracovávat terénní data na Šumavu. V únoru letošního roku jsem se zúčastnil konference Jihočeské university v Českých Budějovicích, která měla pokračování právě zde.
Když jsem se zde byl podívat jako malý kluk, většina zvířecího osazenstva ZOO byla tvořena evropskou faunou. Je to z toho důvodu, že toto místo bylo založeno již na konci 30. let 20. století s účelem dotvořit kolekci muzea sousedního Loveckého zámku živými zvířaty z naší přírody. Do ZOO se zároveň dostávají i hendikepovaná zvířata, což sbírku rozšiřuje. Dodnes si pamatuji, že tu vždycky mívali obrovské huňaté hnědé medvědy (Ursus arctos). Za posledních několik let je silně vidět, jak šla úroveň ZOO nahoru. Vyrostla zde australská expozice, nový krásný bazén pro vydry říční (Lutra lutra) a posledním hitem je nádherné restaurační zařízení s přepychovým designem interiéru (a že na design mám trošku nos nahoru!), který je doplněn o vkusné mořské akvárium. Velmi se mi také líbilo jejich osvětářské centrum. Je vidět, že ZOO má do budoucna velké plány. Ale pěkně po pořádku…
První, co při cestě v areálu potkáte, je australská expozice. Bokem u Munického rybníka je stylové malé občerstvení, v jehož prostorách jsem objevil malou voliérku s divokou formou papoušků vlnkovaných (Melopsittacus undulatus). Naproti výběhu klokanů rudokrkých (Macropus rufogriseus) je malá noční expozice a voliéry s australskou avifaunou. V ní mě kromě několika druhů běžných druhů papoušků zaujal šedobílý holub, který se vyhříval ve slunečních paprscích. Tehdy jsem k němu nenašel u expozice žádnou cedulku a až s dlouhým odstupem doby jsem se dozvěděl, že se jedná o velmi vzácného holuba wonga (Leucosarcia melanoleuca), který byl do České republiky dovezen až v roce 1998. ZOO Ohrada jej dovezla až o čtyři roky později a s ročním odstupem se jim podařilo ptáky odchovat.
Za australskou částí následují expozice věnované Jižní Americe. Prostornou klec za malou kolonií psounů prériových obývá hejno papoušků patagonských (Cyanoliseus patagonus), pod nimi jsem z dálky zahlédl křepela virginského (Colinus virginianus). V malé boční voliérce jsem našel velikého kohouta hoka žlutozobého (Crax fasciolata), který se vzhledem ke své zimomřivosti musí na zimu dávat do tepla, takže v zimních měsících ho venku neuvidíte.
Z exotického Nového světa se vchází do prostorného patia s původními klecovými expozicemi staré podoby ZOO. Ač budí tyto klece spíše prehistorický dojem, nebudou zde stát zjevně dlouho, protože vedení ZOO chce tuto část přebudovat. Po levé straně by měl vyrůst malý pavilon rozšiřující kolekci americké fauny a na straně pravé menší africká expozice. Přesto by možná stálo za to některé z klecí zakonzervovat čistě z výchovných důvodů, aby budoucí generace věděly, jak to dříve vypadalo v zoologických zahradách. V současné době jsou v levé lineárce umístěny zbytky malých evropských šelem, napravo bylo možno vidět běžné krkavcovité ptáky a sovy – straku obecnou (Pica pica), sojku obecnou (Garrulus glandarius), krkavce velkého (Corvus corax), sovici sněžnou (Bubo scandiacus) a sýčka obecného (Athene noctua). V poslední kleci seděl výstavní kohout bažanta obecného (Phasianus colchicus) se samičkou a nad ním ve smrkových větvičkách cupoval mrtvou myš ťuhýk šedý (Lanius excubitor). Podle posledního aktualizovaného seznamu některé tyto druhy již ZOO nemá. Z druhé strany patia je prostorná voliéra, obývaná motáky pochopy (Circus aeruginosus) a supy mrchožravými (Neophron percnopterus). Celou pravou polovinu patia vyplňuje rybníček, kde skupině želv nádherných (Trachemys scripta) dělají společnost husy císařské (Chen canagicus). Prošel jsem okolo expozice s rysy ostrovidy (Lynx lynx), abych se octl u další lineárky voliér, tentokráte už větších. V nich jsem našel několik druhů hrabavých – pár tetřevů hlušců (Tetrao urogallus), kohouta satyra Temminckova (Tragopan temminckii) a pár bažantů královských (Syrmaticus reevesii). Ten asi úplně nejvzácnější z hrabavých, krásný kohout velekura himalájského (Tetraogallus himalayensis) mě čekal až v úplně poslední kleci. Chov lesních severských hrabavých je v podmínkách zoologických zahrad dost náročný. Mnoho z nich velmi špatně snáší podmínky chovu ex situ (tj. mimo jejich přirozená stanoviště) a podléhá různým chorobám, nejčastěji útokům ze strany parazitů. Není tedy asi příliš překvapivé, že velekur je v Evropě chován pouze v šesti zoologických zařízeních. Když jsem viděl kohouta letos na jaře, měl sice přerostlý zobák, ale vypadal spokojeně. Každý z hrabavých ptáků měl za společníky různé druhy sojkovců, svérázných a nesnášenlivých zpěvných ptáků. Od konce loňského roku přijala ZOO od kolegů z Chlebů dva odchované jeřáby panenské (Anthropoides virgo), kteří jsou zde take umístěni.
Podél kočkodaní expozice jsme vylezli směrem k Munickému rybníku, do jehož prostor zasahují expozice vodních ptáků. Ty jsou opravdu velmi bohaté. V komplexu několika rybníčků jsem měl možnost pozorovat oba dva druhy našich čápů (Ciconia ciconia a C. nigra), volavky popelavé (Ardea cinerea), kormorány velké (Phalacrocorax carbo) a četné zástupce evropských druhů kachen, husic i husí. Z těch neevropských jsem objevil pouze labutě černé (Cygnus atratus), morčáky chocholaté (Lophodytes cucullatus), čírky dvouskvrnné (Anas formosa) a žlutozobé syn. kropenaté (Anas flavirostris). Podle aktuálního seznamu by měla být tato kolekce obohacena o dva velmi svérázné druhy, husici stračí (Anseranas semipalmata) a pižmovku ostruhatou (Plectropterus gambensis). ZOO Praha sem trvale deponovala samce volavky bílé (Egretta alba), ke kterému přibyla samička. Ač ve volné přírodě je to druh velmi často viditelný, evropské ZOO ho příliš nechovají. Na druhé straně v prostorném výběhu, zarostlém hustou trávou, jsem si již v roce 2006 všiml agresivního samce jeřába popelavého (Grus grus), který pečlivě hlídal svoji družku sedící na vejcích (přiložit objektiv blíže k mříži výběhu se rovnalo vzhledem k délce zobáku a velikosti ok mříží téměř jisté ztrátě skla okuláru). O rok později jsem mohl obdivovat výsledek jejich snažení – dvě odrostlá kuřata. Jedno z nich bylo pak nějakou dobu možné vidět v ZOO v Praze.
Za soustavou rybníčků jsme vešli do síťové voliéry, která zasahuje svojí plochou do rybníka. Tato expoziční část je věnovaná chovnému hejnu plameňáků starosvětských (Phoenicopterus roseus) a jestli mi paměť dobře sahá, tak jsem zde zahlédl letos v lednu cedulku na onu pižmovku ostruhatou (dá se předpokládat, že za tuhých zim bude tento pták umístěn do teplého zázemí). Voliérou se prochází do expozice mořského pobřeží. Zde jsou umístěni ibisové hnědí (Plegadis falcinellus), volavky rusovlasé (Bubulcus ibis), tenkozobci opační (Recurvirostra avosetta), dytíci úhorní (Burhinus oedicnemus) a ústřičníci velcí (Haematopus ostralegus). Podle webových stránek chová ZOO i pelikány bílé (Pelecanus onocrotalus), ale při žádné z mých dosavadních návštěv jsem je nikde neviděl.
Kousek od východu z pobřežní voliéry je tzv. „Soví les“. Snad v žádné ZOO jsem neviděl takhle přepychovou sbírku evropských sov pohromadě, obsahující všechny druhy u nás žijících sov. Za pozornost určitě stojí tři hendikepovaní kalousi pustovky (Asio flammeus). V roce 2006 zde měli umístěné krahujce obecné (Accipiter nisus) a v lednu letošního roku jsem v jedné voliérce objevil pár koroptví polních (Perdix perdix), které byly přesunuty ze starého patia.
V roce 2007 ZOO otevřela novou velikou expozici, výstižně nazvanou „Český les“. Lze zde zahlédnout mnoho druhů evropských ptáků – hrdličky divoké (Streptopelia turtur), dlasky tlustozobé (Coccothraustes coccothraustes), stehlíky obecné (Carduelis carduelis), drozdy kvíčaly (Turdus pilaris), hýly obecné (Pyrrhula pyrrhula) či špačky obecné (Sturnus vulgaris). Speciálně vidět poslední druh sedící ve sněhu ve mně vyvolalo úsměv. Uprostřed tohoto osazenstva působil až nepřirozeně exotický sojkovec kropenatý (Garrulax ocellatus), jehož přítomnost mě vzhledem k raubířské povaze sojkovců poněkud vyvedla z míry. Podle slov Romana Kössla, zástupce ředitele ZOO, se ale sojkovec chová k ostatním druhům velmi mírně a ve voliéře při jeho přítomnosti loni někteří chovanci bez problem vyhnízdili.
V bočních přilehlých voliérkách jsem nalezl hejno dlasků a další zajímavé druhy. V první zvědavě poskakovala čečetka zimní (Carduelis flammea). V druhé dělalo veverce obecné (Sciurus vulgaris) společnost několik šplhavců. Tato skupina je taktéž na chov v zajetí poměrně dost nevděčná (jakožto většina hmyzožravých druhů ptáků), takže přítomnost jejích zástupců v zoologických zahradách sleduji vždy s určitou satisfakcí. Hendikepovaní strakapoudi velcí (Dendrocopos major) mě sice potěšili, ale s těmi zajímavějšími chovanci jsem se musel trošku nahánět, protože se jim příliš nechtělo z teplého zázemí. Konečně jsme přesvědčili velikého samce datla černého (Dryocopus martius), aby vyletěl. Za ním ostýchavě vykoukla z prostor vnitřní ubikace samička žluny šedé (Picus canus). Vidět strakapoudy s datlem a žlunou pohromadě v jedné voliéře mě aspoň přimělo k velikostnímu srovnání těchto druhů. Z datla jsem měl obrovskou radost. Po hodinách honění se po lese za datlím pískáním, kdy odměnou mi byl stín, který se míhal v korunách stromů, jsem ho konečně mohl vidět v celé jeho kráse. Žlunu šedou jsem taktéž viděl poprvé. Ji i čečetku zimní měla v té době ZOO jako jediná v Evropě, datla černého jako jedna ze čtyř. Nejsem si jist, že je mají dodnes. V zázemí mi potom kolega ukázal ještě dudky chocholaté (Upupa epops).
Vedle budovy osvěty jsem zaregistroval ještě jednu prostornou voliéru, která nebyla přístupná z návštěvnického prostoru, ale od osvětářského centra k ní vedla cestička. A protože jsem od přírody zvědavý a vlezu všude, neodolal jsem ani v tomto případě. Hejno zrzohlávek rudozobých (Netta rufina) spolu s poláky peposaka (Netta peposaca) bylo sice pěkné, ale oba dva druhy již důvěrně znám. Stejně tak mě neuhranula ani chovná skupina kolpíků bílých (Platalea leucorodia) a kvakošů nočních (Nycticorax nycticorax). Nohy se mi podlomily až v momentě, kdy jsem na hladině rybníčku zahlédl asi jako menší husu velkého šedivého ptáka. Poznal jsem ho okamžitě, ale to už jsem s třesoucí se rukou sahal po fotoaparátu, zaostřoval a sekal jednu fotografii za druhou. Konečně jsem si mohl vychutnat příslušníka ptačího řádu, na který se ve volné přírodě chystám již několik let, potáplici malou (Gavia stellata). Jednalo se prý o ptáka, kterému se podařilo před Vánoci loňského roku přistát namísto vodní hladiny na asfaltové silnici. K těmto poněkud nevšedním nehodám dochází z toho důvodu, kdy asfalt odrazí polarizované světlo, takže se leskne stejně jako vodní hladina a některé druhy živočichů na něm pak přistanou (či v případě hmyzu dokonce kladou vejce!). Potáplice bohužel patří k těm druhům, kteří narozdíl od velkých vrubozobých nedokáží v naprosté většině případů odstartovat z pevného podkladu, takže v případě přistání mimo vodní hladinu je prakticky bezmocná. Ivan Kubát sepsal o chování potáplice krátký článek do výroční zprávy zoo, jehož výtažek uvádím: “Poté, co k nám byla 20. 12. 2008 donesena, jsme ji umístili v boxu 1 x 3 m s bazénkem. Byla vyčerpaná, vyhublá a vzhledem ke způsobu a místu přistání i silně odřená, s poraněnýma nohama a křídly. V tomto malém, uzavřeném prostoru byla silně stresovaná, a tak jsme ji po základním nezbytném ošetření vypustili do nově vybudované voliéry s rybníčkem o ploše 200 m2. Nové umístění se jí viditelně zamlouvalo víc, zvláště když jsme tam ještě vypustili i několik metrických centů naší drobné bílé ryby, kterou začala hned lovit.” Pták se v expozici adaptoval a vypadal, že bude prosperovat. Jak jsem se ale posléze dozvěděl, na jaře došlo k jeho úhynu. Konzultoval jsem celou záležitost s Romanem Kösslem, který tvrdí, že potáplice jsou citlivé zejména na čistotu vody. V zimních měsících se jí proto dařilo, ale na jaře voda v nádrži postupně zezelenala (nezabralo prý ani silné provzdušňování) a pták uhynul. Výsledky pitvy bohužel nejsou známé, takže se mi je nepodařilo zjistit. Po dotazu, jaký efektivní management chovu by se tedy pro potáplice měl zvolit, mi Roman Kössl nastínil, že by stálo za to zkusit chov ve filtrovaném, chlazeném bazénu (něco na způsob expozic pro tučňáky). Určitě by stálo za to se nad chovem potáplic zamyslet, protože je to další ze zástupců celého řádu, byť pouze malého, který se v zoologických zahradách nechová.
Ač mě to velmi mrzí, zůstali mi skryti dva atraktivní příslušníci evropské avifauny – dřemlík tundrový (Falco columbarius) a chřástal vodní (Rallus aquaticus – ne že by mě spojení se slovem “skrytý” u tohoto druhu příliš překvapovalo). Nicméně i tak jsem zde za poslední tři návštěvy viděl maximum. Kdybych měl charakterizovat celkový pocit ze ZOO, je velmi pozitivní a hřeje mě, že ZOO prochází svojí růstovou epochou. Na druhou stranu mě také ale trochu mrzí, že rozšiřuje kolekci o exotické druhy a nedrží se původní politiky evropské fauny. Ať tak či tak, na svých pár čtverečních metrech ve mně toto místo vzbudilo silný ornitocentrický zájem a vřele doporučuji všem fandům do ptáků, aby sem alespoň jednou zavítali.
Petr Suvorov
Fotoalbum z jarních návštěv ZOO v letech 2006 + 2007 naleznete zde.
A zde jsou fotografie ze zimní návštěvy v roce 2009.
Seznam všech chovaných druhů ptáků naleznete na oficiálních stránkách ZOO Ohrada zde.
______________________________
Milí čtenáři, kteří jste zatím trpělivě došli až k sedmému dílu o mých putováních po zoologických zahradách, přeji Vám krásné Svátky vánoční, plné pohody a klidu a v novém roce co nejvíce ptáčkařských úspěchů. Loňská krásná bílá zima byla pro mě tady v Praze na pražském zimovišti ptáků jako malé safari, tak si říkám, že asi napíšu Ježíškovi o pořádný pytel sněhu 🙂
V příštím roce se budu těšit nashledanou!
Petr Suvorov
______________________________________________________