Ptačí zahrada. Vhodné hnízdní prostředí pro budníčka a pěnice je tvořeno nedosečenou stařinou pod keřem a trnitým dřišťálem. Foto – Miroslav Dusík.
Pro početnou skupinu ptáků je životním prostorem rozptýlená zeleň, která jim poskytuje vedle potravních zdrojů také hnízdní příležitosti, možnost úkrytu před nepřízní počasí, predátory a pod. Stav i rozloha stromového, keřového i bylinného patra zásadním způsobem ovlivňuje i osídlení jednotlivými druhy ptáků a jejich početnost. V současné krajině s narůstající výměrou zastavěných ploch a intenzivně udržovaných trávníků s minimem vysázených nebo nevhodných druhů keřů, o stromech ani nemluvě, se příliš ptačímu osazenstvu dařit nemůže. Chybí zde nejen pestrá potravní nabídka v podobě plynule se rozvíjejích společenstev hmyzu i ostatních bezobratlých živočichů, ale také postupně zrajících bylinných i travních semen.
Když projíždím zemědělskou krajinou nižších i středních poloh, stále více si uvědomuji úbytek vzrostlých stromů nejen v intravilánech obcí, ale také v krajině samotné. Narůstající automobilová doprava si vynucuje pravidelné kosení širokého pásu i kolem silnic nejnižších tříd a intenzita zemědělské výroby, podpořená dotační politikou stále citelněji zasahuje do liniových společenstev na souvratích, podél melioračních kanálů nebo na mezích, kde je mechanicky nebo i chemicky “ošetřována” vegetace. Negativní důsledky takových zásahů se kromě likvidace vhodného prostředí promítají do celého potravního řetězce a nejnápadněji se odráží právě na osídlení ptactvem. Za velmi smutný považuji fakt, že v posledních letech dochází ke stále častějšímu kácení stromů, vyřezávání keřového náletu nebo kosení bylinné vegetace, včetně rákosových porostů, i v otevřené krajině ve vegetační době, tedy v průběhu hnízdního období ptáků.
Ideální ptačí zákoutí by mělo být tvořeno vysokými i nízkými dřevinami. Foto – Miroslav Dusík.
Místy vznikající maloplošná refugia s náletem dřevin na cípech pozemků nevhodných pro obdělání současnou mechanizací často nenavazují na odpovídající biokoridory v krajině a i když mohou být významným útočištěm pro řadu živočichů včetně ptáků, nesou s sebou i jistá rizika. Fragmentace takových ploch v intenzivně využívané krajině může snižovat genetickou diverzitu zejména u místních populací méně početných krátkověkých druhů se silnou vazbou k hnízdnímu teritoriu a místu narození (bramborníčci, pěnice, rákosníci, konopky atd.) Pro zachování životaschopnosti takových populací je proto velmi důležité jejich vzájemné propojení.
Právě zachování přirozeného bylinného pokryvu bez zásahu v průběhu celého vegetačního období, ale i po něm, vytváří množství potravních zdrojů, úkrytů i hnízdních příležitostí pro celou řadu ptačích druhů. Je-li takový zelený pás například mezi polními plodinami tvořen vysokými ruderálními rostlinami jako je kopřiva, hluchavka, merlík, mrkvovité rostliny nebo vysokými druhy trav, včetně chrastice nebo rákosu, není to vůbec na závadu a je velmi vhodné jej doplnit také jednotlivou nebo skupinovou výsadbou keřů. Přitom je nutné volit domácí dřeviny, odpovídající nárokům na dané stanoviště a nejlépe splňující potřebu skutečné podpory ptactva z hlediska tvorby potravních zdrojů (hmyz, plody, semena), možnosti stavby hnízda (vidlice, přesleny), bezpečného úkrytu před predátory atd. Je až překvapivé, jak ptáci dokáží využít každé příležitosti i uprostřed zdánlivě nehostinné zemědělské krajiny a osídlit lokality, kde v minulosti zcela chyběli.
Měl jsem možnost sledovat obsazování nově vzniklé meze v polích nedaleko obce Hřibsko na Královéhradecku, kde se přirozenou sukcesí zachytilo a v průběhu sedmi let rozrostlo několik šípkových keřů, hlohu a bezu černého. Když jsem při sčítání obsazených hraboších nor poprvé v červnu 2003 tuto lokalitu navštívil, byl na 150 m dlouhém a 1 – 3 m širokém pásu travin, kopřiv, svízelů a malého ostrůvku ostružiníku jediný asi 1,5 m vysoký keř šípku. Už tehdy jsem pod ním nízko v travinách nalezl použité hnízdo strnada obecného (Emberiza citrinella). Po dvou letech se slibně rozrostly další jednotlivé keříky a také semenáčky hlohu a černého bezu dosáhly výšky kolem 1 m. V roce 2006 tu již vedle dvou párů strnadů obecných zahnízdila pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis) a také se tu trvale ozýval budníček menší (Phylloscopus collibita). V minulém roce k těmto druhům přibyl ještě ťuhýk obecný (Lanius collurio) a letos tu i za deštivých květnových dnů zpíval strnad luční (Embeziza calandra). V rozrůstající se monokultuře kopřiv nově také vyhnízdil pár rákosníků zpěvných (Acrocephalus palustris).
K začlenění zahradních staveb lze použít několika druhů přísavníků. Foto – Miroslav Dusík.
K výsadbě do podobných lokalit lze doporučit především husté a predátorům (kunám, kočkám, liškám) těžko přístupné keře, jako je růže rolní, hlohy, meruzalka, slivoň trnka, ostružiník, ptačí zob, líska, bez černý a stromy jako třešeň ptačí nebo jeřáb, případně staré ovocné odrůdy. Mezi jednotlivými dřevinami je také vhodné ponechávat dostatek prostoru pro rozvoj bylinného patra. Takové výsadby je samozřejmě vždy nutné dohodnout s vlastníky pozemků a upozornit je, že cílem je především vytvoření vhodných hnízdních i potravních podmínek pro trvalé usazení ptačího společenstva v průběhu řádově desítek let.
Jen těžko si lze představit, kolik takových možností pro výsadbu a rozvoj místních populací ptáků zemědělská krajina, hospodářské lesy a celá řada dalších prostředí kolem nás nabízí a je velká škoda, že se jich doposud nijak nevyužívá. Ochrana ptáků by se neměla zužovat pouze na ohrožené nebo zajímavé druhy – právě početnost běžných skupin ptáků je pro udržení diverzity v krajině nenahraditelná, nemluvě už o potřebě posilování ekosystémových služeb.
Doslova vyhrát si můžeme na zahradách v okolí rodinných domků, chat či chalup. Tvorbou nejrůznějších typů ptačích zákoutí i hnízdních příležitostí můžeme pomoci utvořit opravdu pestré společenstvo ptáků. Při volbě dřevin lze vhodně kombinovat stálezelené jehličnaté dřeviny s opadavými stromy nebo keři. Abychom vytvořili také dostatečnou nabídku hmyzu pro hmyzožravé pěvce, je třeba zachovat nejméně 50 % podíl listnáčů. Druhová skladba může být oproti volné přírodě, kam vysazujeme původní druhy, podle vlastního vkusu podstatně pestřejší. Důležité je dbát především na členitost budoucího reliéfu takové zahrady, se zachováváním dostatku prosluněných, travnatých a pokud možno ne příliš často kosených ploch. Rozhodneme-li se pro zabudovávání ptačího krmítka nebo napajedla, je vhodné je umístit tak, abychom mohli snadno pozorovat a sami přitom nebyli pozorováni. Také je nutno počítat, že údržbu zeleně – tedy případný sestřih a úpravu tvaru korun – bude třeba provádět v mimohnízdním období brzy na jaře a nebo od konce srpna.
Příkladem ideální zahrady je zahrada naší babičky k Jablonném nad Orlicí. Bezděky se jí podařilo kolem domku vytvořit opravdový ptačí ráj, kam velmi rád jezdím. Na relativně malé ploše (817 m2) se tu nachází řada vzrostlých jehličnatých i listnatých dřevin, bohatě podrostlých nejrůznějšími druhy opadavých i stálezelených keřů či stromků, které rozčleňují zahradu na malebná zákoutí a vytvářejí množství vhodných stanovišť i úkrytů pro drobné zpěvné ptáky. Nepravidelně tu hnízdí pěnkava obecná (Fringilla coelebs), zvonek zelený (Carduelis chloris) nebo konopka obecná (Carduelis cannabina) a pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), pravidelně pak zvonohlík zahradní (Serinus serinus), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), pěnice pokřovní (Sylvia curruca), budníček menší (Phylloscopus collibita), kos černý (Turdus merula) a hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Rozmístěné budky trvale obsazují 1 – 2 páry sýkory modřinky (Parus caeruleus), pár sýkory koňadry (Parus major) a těsně za plotem v budce u sousedů také lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) se špačkem obecným (Sturnus vulgaris).
Miroslav Dusík
