Na sklonku zimního období se zejména teritoriální druhy zimujících ptáků nápadně rychle rozptýlí od navštěvovaných krmítek do okolí. Konzumace slunečnice nebo jiných krmiv na počátku vegetačního období zcela závisí na klimatických podmínkách, tedy přítomnosti a aktivitě hmyzu. Proto jsou značné rozdíly v odběru krmiva mezi lokalitami i sezonami. V lesním prostředí Jizerských hor v nadmořských výškách kolem 800 m zpravidla odběr předkládaného slunečnicového semene postupně ustává již od poslední březnové dekády a je zimujícími hmyzožravými pěvci zcela ukončen až v druhé půli května (období hnízdění). Pouze za velmi chladných deštivých dnů občas zalétnou sýkory uhelníčci (Parus ater) nebo brhlíci lesní (Sitta europaea).
Počátkem června se v těchto podmínkách častěji na slunečnici nechají přilákat pěnkavy obecné (Fringilla coelebs), křivky obecné (Loxia curvirostra), skupinky čížků lesních (Carduelis spinus) a zcela pravidelně zalétají jednotlivé páry hýlů obecných (Pyrrhula pyrrhula) často i s prvními vyvedenými mláďaty. Vzácností nejsou ani nahodilé návštěvy sojek obecných (Garrulus glandarius) nebo ořešníků kropenatých (Nucifraga cariocatactes). Četnost návštěv však není nijak vysoká a předkládané krmivo je zjevně jen doplňkem k přirozené potravě.
Sýkory patří k nejčastějším návštěvníkům krmítek jak v zimním, tak v hnízdním odbdobí. Sýkora koňadra. Foto – Lucyna Ciesielska
Při pokusném předkládání hmyzu (larev potemníků Tenebrio molitor a Zoophobas morio, cvrčků Grillus assimilis nebo nymf i dospělců sarančí Locusta migratoria) do klasického stříškového krmítka jsme byli překvapeni velmi rozdílnou reakcí drobných hmyzožravých pěvců (především sýkor) na tuto neznámou kořist. Po rozptýlení posledních párů sýkor zalétajících na krmítko uprostřed horských lesních porostů počátkem května jsme začali nabízet ke zbytkům slunečnice také výše zmíněné červy v samostatných plastových miskách. Zpočátku si k našemu překvapení jednotlivě zalétající sýkory této potravy vůbec nevšímaly a spokojeně mezi červíky vybíraly poslední slunečnicová semínka. Teprve po týdnu začali první uhelníčci za teplého počasí ojediněle odebírat menší 1–2 cm dlouhé moučné červy, kteří se neochotně pohybovali, zatímco velcí červi zoophobas o velikosti 4–5 cm zůstávali vzhledem k nízké teplotě prostředí nehybní. Konzumace předkládané potravy však nebyla nijak intenzivní a budila dojem spíše náhodného zalétnutí. Návštěvnost krmítka se nezvýšila ani v období vyvádění mláďat z prvního hnízdění počátkem června, kdy se staří i mladí uhelníčci s koňadrami hnízdícími v okolí krmítka intenzivně věnovali sběru potravy v korunách stromů.
Sýkory patří k nejčastějším návštěvníkům krmítek jak v zimním, tak v hnízdním odbdobí. Sýkora modřinka. Foto – Lucyna Ciesielska.
Teprve na konci června se jeden z dospělých párů uhelníčků začal na krmítku objevovat zcela pravidelně a po celý den. Nebylo těžké vypozorovat, ke které budce zalétá a staví hnízdo pro druhou snůšku, kde samička později zasedla na 8 vajec a v druhé půli července úspěšně vyvedla 7 mláďat (1 vejce se nevylíhlo). V průběhu výchovy na hnízdě je rodiče krmili jak předloženými larvami – zpočátku pouze moučnými a později také velkými zoophobas – tak také přirozenou potravou. Protože v té době to byli prakticky jediní návštěvníci krmítka, dalo se podle spotřeby odhadnout, že uměle předkládaný hmyz tvořil přibližně 30-50 % donášené potravy na hnízdo. Po vyvedení z budky však mladí uhelníčci krmítko nenavštěvovali. Naopak dospělý pár využíval krmítka i nadále a ve stejné budce založil třetí snůšku 5 vajec, ze které úspěšně vyvedl počátkem září další 4 mláďata. V té době již žádný hnízdnící pár sýkor v oblasti nebyl zjištěn. Podle pozorování byla mláďata třetího hnízdění krmena převážně nabídnutými larvami obou druhů potemníků. Rodičovský pár uhelníčků však při sběru potravy zcela opomíjel nepravidelně předkládané cvrčky různé velikosti i nymfy sarančí, ty se naopak zejména po odskočení z misek stávaly kořistí výhradně mladých sýkor koňader (Parus major). Je pravděpodobné, že třetí hnízdění bylo v tomto případě u uhelníčků vyprovokováno nepřetržitým dostatkem snadné kořisti, na kterou si postupně navykli. Zajímavé bylo opomíjení předkládaného hmyzu ze strany trvale přítomného kosa černého (Turdus merula), brhlíka lesního (Sitta europaea) nebo i strakapouda velkého (Dendrocopos major), kteří se v blízkosti krmítka často pohybovali, ale na neznámou potravu nereagovali. Svědčí to o značné preferenci přirozené kořisti, resp. návyku na určitý druh kořisti, který ptáci dobře znají, trvale vyhledávají a pokud je jí dostatek, nejsou nuceni pátrat po náhradních zdrojích.
Naopak v intravilánu obce Předměřice nad Labem na Královéhradecku, tedy ve výškovém pásmu kolem 240 m n. m. reagovala řada ptačích druhů na předkládanou hmyzí potravu v období hnízdění (V.–VI. měsíc) velmi rychle. Například po nabídnutí zváženého vzorku larev potemníka moučného do otevřeného krmítka pod ořešákem s hnízdící sýkorou modřinkou (v budce s devíti čtrnáctidenními denními mláďaty) dospělí ptáci reagovali téměř okamžitě – již během 10 minut misku obhlíželi a po zkonzumování několika prvních červů začali krmit mláďata. V průběhu čtyř hodin odnesli 50 g larev. V té chvíli byla tato kořist asi jedinou vyhledávanou potravou. V následujících pěti dnech (až do vyvedení mláďat) denně zkonzumovali 15 – 50 g této potravy, ale lovili současně i v korunách okolních stromů. Po vylétnutí mladých se v prvních třech dnech pohybovala spotřeba do 12 g denně a po pěti dnech ji modřinky přestaly přijímat úplně. Zato byl tento zdroj potravy objeven hejnem vrabců domácích (Passer domesticus) i vrabců polních (Passer montanus), kteří byli schopni konzumovat červy v množství daleko větším než malém.
Brhlíci lesní jsou další vděční celoroční návštěvníci krmítek. Foto – Teresa Paździor.
Podobná nenasytnost se ukázala vlastní také špačkům obecným (Sturnus vulgaris), konzumujících s oblibou velké larvy zoophobas morio přímo z beden položených do trávy (krmítko již bylo pro potřebné množství krmiva i zaletujících ptáků tísnivé). Nedaleko hnízdící ptáci během několika minut objevili zdroj potravy a obratem červy donášeli mláďatům. Často se sami nacpali natolik, že nemohli vzlétnout a při vyrušení jen zmateně pobíhali po trávníku. Hlasová komunikace ve společenstvu špačků způsobila, že se v krátké době (během 2–3 hodin) k místu přikrmování slétlo několik desítek ptáků a intenzivně roznášeli potravu do všech směrů. Potravní zdroj také rychle odhalila rodinka straky obecné (Pica pica), pár sojek obecných (Garrulus glandarius), v okolí hnízdící kosi černí (Turdus merula) i několik drozdů kvíčal (Turdus pilaris), kteří vedle červů také s oblibou lovili předkládané cvrčky a saranče stěhovavé všech velikostí. Tak se stalo, že denní spotřeba hmyzu v místě přikrmování vystoupala na 5-7 kg, což by za normálních okolností bylo značně nákladné a dlouhodobě neúnosné.
Mimořádnou schopnost ptáků úspěšně vyhledávat již známou kořist jsem kdysi ocenil v odchovně krmného hmyzu, kde i přes veškerou opatrnost při manipulaci došlo občas k úniku chovaných hmyzíků do prostor odchovny s tendencí se následně rozptylovat do okolí. Za vraty manipulační haly bylo trvale v pohotovosti hejnko vrabců domácích, které každé imágo nebo larvu opouštějící „povolený“ prostor okamžitě ulovilo. Větracími otvory přímo do haly s uzavřenými prosklenými insektárii pravidelně zaletovali rehci domácí (Phoenicurus ochruros) se sýkorou koňadrou (Parus major), nepravidelně červenka obecná (Erithacus rubecula) a zastihl jsem i střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes), hbitě se pohybujícího mezi prázdnými přepravkami a lovícího ukryté cvrčky. Časem se usadil také pár vlaštovek obecných (Hirundo rustica), který tu pravidelně 2x až 3x v roce vyváděl mladé a sbíral přitom cvrčky ze svislých stěn či stropu trvale osvětlené místnosti často i v nočních hodinách. Tato kombinovaná a účinná asanační aktivita ptáků zcela znemožnila šíření chovaného hmyzu mimo objekt.
Přikrmováním v hnízdním období nepohrdnou ani vrabci polní. Foto – Lucyna Ciesielska.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že ptáci na předkládané krmivo reagují rozdílně podle aktuální nabídky přirozené potravy v okolním prostředí. Zejména teritoriální druhy na takovém krmítku nemohou být v době rozmnožování zastoupeny početně, naopak druhy schopné hnízdit skupinově nebo v koloniích v místě dostatku potravy vytvářejí početné skupiny, schopné konzumovat značné množství krmiva. U některých druhů by trvalé přikrmování v hnízdní sezoně pravděpodobně vedle hnízdní úspěšnosti zvýšilo i početnost místní populace.
Miroslav Dusík
Vrabci domácí a špaček obecný na krmítku na jaře. Foto – Eva Stets
Straky obecné patří na krmítkách k méně častným druhům, ale objeví-li na nich chutnou stravu, mohou se naučit ji využívat pravidelně. Foto – Lucyna Ciesielska.
