Násada vajec poštolky obecné v polobudce. Foto – Miroslav Dusík.
Začátek tzv. „biologického potlačování populačních hustot drobných polních hlodavců pomocí dravců a sov“ se u nás datuje již do přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. V té době byla iniciativa vedena především snahou o omezení ztrát v populacích dravců a sov vlivem narůstajícího používání rodenticidů v ochraně zemědělských kultur. Bylo třeba posunout povědomí tehdejší veřejnosti a změnit nahlížení na jakékoli predátory jako na „škodnou“, a naopak naznačit cestu k jejich nutné ochraně a také možnému využití při tlumení gradací především hraboše polního (Microtus arvalis).
Hnízdní prostředí sýce rousného. Foto – Miroslav Dusík.
Jak už to tak bývá, tehdy navrhovaná metodika zapojení dravců a sov do ochrany rostlin v zemědělství našla své zarputilé odpůrce, stejně jako odhodlané příznivce. Velkou nevýhodou metody byla (a stále je) složitá průkaznost její účinnosti, která vyžaduje mnohonásobně více úsilí, času i prostředků, než samotná terénní práce s přilákáním a podporou predátorů. Také pochopení funkčnosti vztahu mezi predátorem a kořistí naráželo na zastaralé nebo zkreslené představy o výsledku, nemluvě o častých obavách z dopadu na necílové druhy živočichů (ptactvo, zvěř). Nad důsledky používání pesticidů se při tom nikdo příliš nezamýšlel.
Myšilovní dravci a sovy byli na pozemky se zvýšenými hustotami hlodavců přilákáni např. instalací tzv. „berliček“ – posedů ve tvaru T, které ptákům usnadňují lov, nebo prostřednictvím zimního přikrmování. Kromě toho se ale metoda opírala především o zavedení plošné hnízdní podpory dutinových dravců a sov. V otevřené zemědělské krajině šlo především o poštolku obecnou (Falco tinnunculus), kalouse ušatého (Asio otus), puštíka obecného (Strix aluco), ale také o sovu pálenou (Tyto alba) nebo sýčka obecného (Athene noctua).
Na Královéhradecku postupně parta nadšených ornitologů v letech 1979 – 1994 na ploše 536 km2 rozmístila kolem 1450 hnízdních budek. V letech gradace hrabošů v nich zahnízdilo až 730 párů poštolek, 69 párů puštíků, 16 párů kalousů a jednotlivé páry sovy pálené nebo i sýček obecný. K těmto ptákům je nutné také přičíst četné páry kání lesních (Buteo buteo) a v některých letech také zvýšený zimní výskyt káně rousné (Buteo lagopus), které byly přilákány instalovanými berličkami i na újedi. Zanedbatelná nebyla ani přítomnost šelem.
Vysoká reprodukční úspěšnost například u poštolky obecné (celková natalita až 87,8 %) a následná koncentrace lovících ptáků na víceletých pícninách, loukách i některých plodinách významně zasáhla do konečných hustot hraboše polního. Pravděpodobně právě intenzivní predační tlak v průběhu celého roku dokázal snížit konečné hustoty hrabošů ve vrcholech gradací z původních 1500 jedinců/ha (louky na počátku osmdesátých let) na 450 jedinců/ha (louky počátkem devadesátých let), tedy o celých 70 %. Nejvyšší predační tlak byl na populace hraboše polního vyvíjen v zimním období, kdy při nízkých hustotách (hodnoceno podle ON Mze 466021) byli zimující dravci schopni odebrat během 30 dní na ploše 10 km2 až 72 %, při střední hustotě až 36 %, při vysoké 24 % a při velmi vysoké 14 % jedinců. Nejnižší predace se naopak projevovala v září, kdy ptáci odlovili při nízké hustotě hrabošů 11 %, při střední 6 %, při vysoké 2 % a při velmi vysoké jen 0,5 % zvířat. Průběžný intenzivní odlov od počátku jarního období, kdy se přírůstek v populaci hrabošů téměř vyrovnal odběru, neumožnil dlouhodobě prudké zvyšování populačních hustot, stlačil je pod hranici ekonomické škodlivosti a zcela tak vyloučil potřebu použití rodenticidu.
Hnízdní prostředí puštíka obecného. Foto – Miroslav Dusík.
Jistou nevýhodou při využití predace ptáky je nutnost praktikování jejich hnízdní podpory na co největším území a nutnost přístupu ke krajině jako celku. Při takovém přístupu se snižuje nebezpečí, že lovící jedinci rychle opustí zájmový prostor, pokud se objeví nadbytek kořisti v širším okolí. Rovněž je tak umožněno přelévání hnízdních populací jednotlivých druhů predátorů do nejproduktivnějších lovišť, a tím udržení jejich trvale vysokých stavů. I když v letech s nízkou potravní nabídkou mezi nimi dochází k vyostření potravní konkurence, se všemi negativními dopady na průběh reprodukce, početnost dospělých ptáků v prostoru zůstává vysoká a s ní i predační tlak na hlavní kořist. Pokud by vedl dlouhodobý nedostatek potravy k úbytku jedinců, je pak taková populace schopna jej velmi rychle nahradit.
Podobně jako v zemědělské krajině, je možné využít zvýšení predačního tlaku na drobné zemní hlodavce také v lesním prostředí. Kupodivu se i tady uplatňuje interakce poštolky obecné s lesními druhy sov – puštíkem obecným a sýcem rousným (Aegolius funereus). Daleko intenzivnější je v tomto prostředí soupeření o limitované zdroje, ať už jde o potravu nebo o vhodná místa pro reprodukci (dutiny). Svou roli zde také více hrají šelmy (jako např. kuny – Martes spp.) a místy i výr velký (Bubo bubo). V lesích konkurenční tlak častěji přerůstá přes intenzivní vytlačování až k predaci slabších druhů (puštík → sýc, kuna → puštík nebo sýc, výr → puštík, kuna). Zejména tady je nutné hnízdní podporu realizovat v celém prostoru krajiny a využít vhodných lokalit k instalaci v odpovídajícím typu hnízdiště. Hnízdní konkurenci a následnou predaci mláďat lze omezit zvýšením hustoty umělých hnízdních příležitostí nebo jejich častějším přemístěním (např. u sýce rousného).
Od roku 1991 je tato podpora u nás prováděna na území Jizerských hor, Ještědského hřebene, Krkonoš a Orlických hor na celkové ploše kolem 1500 km2. I když se v tomto složitějším ekosystému neprojevuje účinnost predace drobných hlodavců tak přímočaře, jsou i zde její dopady patrné.
Miroslav Dusík
Kalous ušatý je jedním z druhů, kterého lze cíleně využít v ochraně zemědělských kultur. Foto – Miroslav Dusík
