Ing. Pavel Žďárek. Foto – Pawel Dolata.
Posledniho listopadu zemrel Pavel Zdarek a ja bych se s nim chtel rozloucit hrstkou vzpominek. Prispet k reakcim na jeho odchod, ktere prichazeji od lidi z mnoha mist „Ceskoslovenska“.
V minulem stoleti jsme byli sobe ornitologicky preci jen bliz, pozdeji spise na doslech. V zacatcich pro mne prekladal nemecke texty o slavicich a byl to on, kdo mne posunul od „objevovani“ objeveneho, k hledani nepoznaneho. Byl pro mne vzorem tim, ze ornitologii – stejne jako ja – nevystudoval. Ja byl kovar, on inzenyr od drahy. Dodavalo mi to sebevedomi, protoze jeho „amaterska ornitologie“ byla hutna a rezonovala. Navic, Pavel nebyl sobecky a ac nekdy s typickym podivem, o znalosti se rad rozdelil. Tak jsme z nej odcerpavali mnozi.
Nejinak tomu byvalo na VVT – Vikendovem vyzkumnem tabore (puvodni nazev), kde uz ale v koalici s ostatnimi vychodocechy, nebyval tak prisny. Jedenkrat preci! To kdyz jsme pri stare Metuji pod Jaromeri, u obce Stary Ples, chytili po ranu samicku slavika tmaveho – „uhra“ (jak druh nazyval), s hnizdni nazinou a nikdo z pritomnych nevzal s sebou fotak. Protahl bradu – jak to umel jen on – a zlobil se i sam na sebe.
Stali jsme se prateli. Nebylo otazky, na kterou by neznal ci vbrzku nezajistil spolehlivou odpoved. Videl, ze mne zajima pelichani slaviku a s postezovanim si, ze se malo pozornosti tematu venuje, s chuti mne cetnymi figly vybavil. Velmi jsem mu zato pral uspechy s vodousi kropenatymi a v case, kdy jsem provozoval odchyty bahnaku do vrsi na Cervenskem rybniku, mel jsem v nem oporu. Chvalil mnozstvi okrouzkovanych cirek z bahnite kosy a pocty zastrelu stanovil predem. A opravdu, slovitelnost drobnych kachnicek byla ve Stredomori otresna a prinosna zaroven.
Nebylo to mezi nami tak, ze bychom si psali v konci roku, psal jsem mu, kdyz jsem neco potreboval. Bylo na nej spolehnuti. Az jsem mel jednou prilezitost (kdo jej znali, neuveri), pristihnout jej v mirnem neporadku. Slibil mi totiz na schuzi udaje o „neletajicim“ rozpelichanem slaviku obecnem z odchytu na vychode Slovenska, kam za prateli jezdil. Pro mne by to byl v zacatcich zakladni kamen, od nehoz bych se odrazil. Pavel mi vsak brzy napsal, ze ac ma vsechny zapisnicky z vyprav v knihovne vyrovnany, ze zminene cesty mu chybi. Jakmile jej najde, posle. Nenasel. Udaju mi vsak uz neni treba. Davno jsem proces zdokumentoval a co tehdy volnym sdelenim o slaviku vypovedel, sedi do puntiku!
Pripomnely se nam ty chvile nedavno, koncem prazdnin. To kdyz jsem mu napsal o „uhrovi“, ze u nej ve vychodnich Cechach bylo ornitology prvne zjisteno jeho uzasne pelichani. Dodal jsem, ze mam objev tez podobny doma a poslal mu ty unikatni faze. Odepsal. Byl potesen vuli dojit tematem daleko, predpovedel pro oba „rysavce“ blizici se zmeny a kdyz v posledni vete dodal, ze na sva chytaci mista u studanek se uz nevypravi pro narocnost pripravy ulicek, netusil jsem, k cemu se schyluje.
Na aktivu v Kostelci jsem se od pratel dovedel, ze jej zdravi kvapem opousti. Zacal jsem tak nejak samovolne vzpominat a listovat v korespondenci. Ted, kdyz Pavel prohral, vyklopil jsem na stul vsechno. Nejsem vericim a neverim, ze se nekde potkame. Zaridim to jinak. Abychom dal spolu obcas „pobyli“, mam fotku, kterou k textu prikladam. Jsme tam veseli, jako casto. Spolecne s Pepou Galbavym. Pepa tahal site tehdy na Prasilce podivne od smrci do louky stranou, aby se mu ptaci nechytali, aby mel klid. Vyslo mu to dokonale a ja vecer pri „veselych kaliscich“ opsal situaci zvolanim: „Prisel Pepa Galbavy, co ho chytat nebavi!“ Byvali jsme veseli vespolek a prestoze cas se s nikym nemaze a nektere zidle za stolem uz nechava priklopene, jediny z tech kluku by nechtel, aby nasledna ohlizeni byla smutna. Byl takovy i Pavel – muj ucitel z vychodnich Cech.
Pavel Kverek
Pavla Zdarka si muzete pripomenout take v rozhovoru zde.
