Lovy beze zbrani… Vzpominate na ten porad? Ovladacem tak kliknout na televizi, kde by par nadsencu vzpominalo na svoje cesty prirodou. Na zazitky. A nejlepe tak sedet u krbu s nimi – a kdyz uz, tak v case silvestrovskem! Pridat k tomu „hosta na telefonu“ a bezplatnou linku volajicim. Zatopili bychom hned po ranu a domu sli az vecer. Vedel bych, koho pozvat. Paralelne by porad bezel po rozhlasovych vlnach a neverim, ze bychom v sledovanosti ci poslechovosti propadli. Krajina by mela reklamu, ja bych zastupoval boleslavske Pojizeri. Zazitku mam dost.
Slavici pribeh, kdy otrhany priletel prvniho jara… Foto – Pavel Kverek.
Kolik jen bylo legrace treba kolem ornitologicke vychazky pro verejnost, kdyz jsem sponzorstvim oslovil mistniho uzenare Jardu. Veselo bylo uz odpoledne pred akci, kdyz venku chystal vsechny ty pytliky se svacinou, k niz melo regionalni radio pridat lahve s pivem. Kdyz jsem proviant nakladal, prostrcil plotem hlavu zmuchlany kocici bezenec a stosedesatikiloveho Jardu zatahal za srdce. Kdyz zvire zasilhalo i po sponzorskem stole, pribrzdil jsem jej komentarem: „Tak ses ty potvoro prisla zase nacpat?!“ K prekvapeni se od vrat ozvala jakasi zena se slovy: „Ja sem tady ale poprve…“. Nedorozumeni jsme vyjasnili, netusil jsem vsak, co s obcerstvenim dal zazijeme. Nez jsme totiz druheho dne v cili stacili detem rozdat vsechny obrazky, dva rybari od rozsvacenych pytliku z pod brehu uz vraceli prazdne pivni lahve. Pro ridice dodavky (v roli vydejce) byli zeleni vsichni stejne, a tak to neresil. Mne vsak dodnes hlava nebere myslenkove pochody tech nadpocetnych stravniku.
…a pro priste se v Africe uz dal dohromady. Foto – Pavel Kverek.
Jakmile bych sel znovu do vysilani, mluvil bych uz jenom o slavicich. Vzpomnel bych, jak jsem vloni pri chytani v lese nedoslapl fleku sucheho listi v lesnim pazitu, nastesti! Byl jim totiz zakryt vyvezeny obsah venkovske latriny. Pojednal bych tez o milencich z pred slavicich housti, vylicil tu trapnost pohnout se na zdrevenelych nohach. A podobne bych vypovedel o cyklistech, z prilehavych dresu v limitu se vetsinou stastne vysoukanych. Nebo o zabrzdivsim mercedesu na moste nade mnou a otrhanych „espezetkach“, po chvilce v nahon vrzenych. A treba o divce, na truc z domu prchle, taborici v slavicim lesiku v mrnavem stanu a podezrele obklopene sklenicemi kyselych okurek. O bezdomovci, z placku jineho a jeho verzi o zchudnuti. O chvilich, kdy clovek moji empatie je nad ostatni spise terennim psychologem.
Mnohdy neuveritelne byvaji zazitky z prostredi, ktere vetsinova spolecnost miji. Nektere az nevypoveditelne. Jak vyjevit touhu, kterou jsem pres koprivy vycetl na povalenem kmeni z oci malych liscat, kdyz nad jejich slechy zpival budnicek? Jak napsat o pocitu, ktery mne placal po rameni v case navratu slaviku do mist, jez jsem jednanim v podzimu pro ne zachoval?
Navrat otakarka ovocneho na Mladoboleslavsko. Foto – Pavel Kverek
Nejkrasnejsi pribehy pisi slavici krouzky. O zachranenych mladatech, zmacenych v hnizde jedovym postrikem kopriv. Po jednom vybiranych z cepice a oplachovanych v rybniku. O prostrednim z nich, ktere jsem po letech – co vyborneho zpevaka – kousek jinde vlakal do site a krouzek promluvil. O slavikovi, porazenem autem, ktery se namisto koncertovani musel skryvat v temnem mostnim propustku, odkud jsem ho vystaral, abych mu kridlo prohmatal. I tady krouzek dosvedcil, ze otcem pozdeji vyvadenych mladat je on. Ten, ktery priletel i v roce pristim.
Z klenotnice reky Jizery – achat. Foto – Pavel Kverek.
V poslednim vstupu bych zminil krajinu. Pruh zdejsi zeme, kterym treba chodit pomalu. A kdyz se i tak nic neukaze, mit odvahu k navratum. A ono to prijde. V rece vas najednou zastavi zablesk a vylovite kamen s letokruhy a teckami. A kdyz si ho pro osvezeni krasy znovu namacite, vidite dalsi. Je natolik zvlastni, ze jim lze prohlednout. Ted muzete slavit! Zacinate se v prirode divat, umite neprehlednout. Prichazi souzneni. A mozna uz zitra o kus dal poplujete loukou, co se prve z auta zdala obycejnou. Ted vam do ni posvitilo slunce, odspuntovalo palicky jetelu a hned vedle vyzlatilo stirovnik. K zlute se najednou primkla modra modrasku a fialova zabrzdila kridla jeste skvostnejsi. To vzacny otakarek se Polabim vraci do krajiny predku. A tak zakousite pravdu druhou: „Ve spravnou chvili, na spravnem miste“. To sedi. Jste znalejsimi. Mozna ten motyl, ze mohl pro fotku byt preci jen uhlednejsi. K pochlubeni na socialni siti nebo na kalendar. A preci nemohl! Otrhany je od tuhyku pro nutnost exhibovat na nejvyssich mistech krajiny. Cvakaji tam po jeho ostruhach s klamavymi ocky a jemu to vychazi. Krasu dal za preziti. A najednou tomu otrhanci zacinate fandit, i ta fotka vam uz „tak nejak staci“. Vyhrali jste docela! K vypravam se pridalo srdce. Zitra sem vytahnete zname. Jestli ovsem bude svitit slunce. Jestli louku kdosi mezitim nepokosi. Jestli budete mit stesti. Ano, korenim tech zazitku je obava a vy jste ten zvlastni strach pocitili. Strach o zazite. To neni spatny vysledek.
Krasne zazitky ve vasich krajinach preje z Knezmostu Pavel Kverek
I tak mohou vypadat slavici hnizdiste. Foto – Pavel Kverek.
Z klenotnice reky Jizery – kristal. Foto – Pavel Kverek.
