Kněžmost – Kosa černého (Turdus merula) zpravidla nenajdeme ve výčtu nezapomenutelných setkání terénních ornitologů – a kroužkovatelé, ti o něj ztratili zájem v 80. letech 20. století, kdy spolu s drozdem zpěvným (Turdus philomelos) nebyl „doporučen“ pro kroužkování. Druh od té doby prošel určitým vývojem, snad nejnápadnější je prohloubení jeho soužití s člověkem, související zřejmě také s trvale slábnoucí úderností zimy. A právě zajímavému případu zimování jsou věnovány následující řádky.
V Kněžmostě je kos černý pravidelně zimujícím druhem. Počty soustředěných jedinců však vykazují meziročně výrazné rozdíly. Zvláště zajímavý je výskyt samic, o kterých se soudí, že stále daleko častěji ještě odlétají spolu s mladými ptáky k jihu. Kolik „našich“ kosů opravdu dnes ještě odlétá do Středomoří, těžko odhadnout, obecně se však uvádí, že odlétají zejména „divocí“ lesní ptáci.
Přestože u tohoto druhu nejde v mém případě o žádný systematický výzkum, nemohl jsem si letos nevšimnout nápadně vysokého počtu ptáků, zimujících v místě mého bydliště. Soustředili se, ve skupině mnohdy přesahující dvě desítky ptáků, kolem tří domů, s porosty popínavého loubince (Parthenocissus) – přísavníku. Lákají je plody, barvou i velikostí podobné borůvkám, tradičně bohatě rozprostřené po fasádách domů i v přilehlých pergolách. Zejména při obírání loubí na stěnách působí robustní kosové neohrabaně až komicky, bočně přisedajíce či všemožně se zavěšujíce na zeď, kdy si k získání potřebné stability pomáhají vždy jedním z volných křídel. Málokdy se udrží v krkolomné pozici déle, aby mohli zobnout opakovaně, mnozí se však brzy naučili po způsobu brkoslavů trhat plody v letu. Protože potravy na fasádách s každým dnem očividně ubývá, lze říci, že si ptáci osvojili způsob, jak úrodu sklidit. Narozdíl od špačků obecných (Sturnus vulgaris), kteří v podzimu houfně nalétávali do pergol s liánami „psího vína“ pro ně připraveného, kosové se sklizní na stěnách domů nespěchají, konkurence žádná nehrozí.
Odchyty pro kroužkování byly vedeny snahou zjistit především věk ptáků a také jejich pohyb na zimovišti. Oproti představě však vůbec nebyly snadné. Silnější síť s většími oky ptáci brzy rozpoznali, z jemné velmi často vyskakovali. Zařízení mnohdy prozradila i námraza. Stejně tak se problémem ukázalo chycení páru strakapoudů velkých (Dendrocopos major), kteří pokřikem záměr nadlouho znemožnili.
Přestože se během dvou dnů podařilo odchytit pouze osm kosů, výsledek přinesl několik zajímavých zjištění. Mezi kroužkovanými ptáky tvořily samice celou polovinu, přestože poměrem k samcům jich je v zimující populaci slabá čtvrtina. Jakoby jablkům, rozvěšeným po stromech, dávaly přednost. Dvě z nich byly určeny jako loňská mláďata a lze se domnívat, že mohou být příslušníky severských populací. U další samice bylo prokázáno kontrolním odchytem opakované přezimování na hnízdišti (kroužek K 431367). Označena byla jako starý pták 20.11.2005, v dalších letech občas spatřena (podle kroužku) při hnízdění, kontrolována 14.5.2008 s hnízdní nažinou a nyní chycena opakovaně při akci 8.-9.1.2009. Podobně jako u samic, i v případě samců byli dva ptáci určeni jako loňská mláďata a tvořili polovinu z odchycených jedinců. Všichni kroužkovaní ptáci byli v dobré kondici.
K dalším odchytům již nedošlo zejména proto, že s ústupem silných mrazů (zhruba po týdnu) stav zimujících ptáků nápadně poklesl. V současnosti se v místě nepohybuje více než 5 ptáků, mezi nimiž (vyjma kontrolované místní samice) čerství kroužkovanci nejsou. Důvodem nápadného úbytku kosů může být i skutečnost, že plody loubince jsou již z velké části sklizeny.
Přestože počet označených zimujících kosů není veliký, určitou možnost sledování v dalších fázích roku či zimách následujících přeci jen nabízí.
Pavel Kverek