Kněžmost, Laponsko – Podzimní povětří přivádí každoročně ke Kněžmostu (Mladoboleslavsko) mnoho dravých ptáků a mají-li pole co nabídnout, hosté pod jihozápadní hranicí Českého ráje cestu Evropou přibrzdí, nebo se zde rovnou ubytují. Ve dne i v noci pak nad vojtěškovými strništi slídí zraky, sklízející „úrodu“ hlodavců.
Pro nás je to příležitost k úplně jinému „sklopkaření“, než nabízejí slavíci. Červy vystřídají hlodavci, v batohu přibudou rukavice…
Snad nejkrásnější příběh přineslo setkání s kání rousnou (Buteo lagopus). Přilétla k nám zkraje prosince a pravidelně lovila ze stromů u silnice. Zima byla mírná, s nočním popraškem sněhu. Na první kontrolu jsem vzal s sebou syna, tehdy velmi mladého. S dravcem z tundry jsem už jednu zkušenost měl. Věřil jsem si a na slávu v polích jsem nechtěl být sám. Převážně bílý dravec však dál vysedával na stromě, bez zájmu o nás i okolí. Splašili jsme jej tedy a sledovali, jak líně přelétá lán strniště. Ještě jsme v dálce viděli, jak změnil směr a najednou zamířil do míst, kde ležela naše sklopka. Po chvilce zrychlujícího letu zaútočil. I přes značnou vzdálenost jsme viděli, jak se v síťovém stanu pohybuje tmavý bod – káně! Když jsme ji později okroužkovali a vyfotili, položili jsme ji hřbetem do strniště a pobaveni nad mohutnými pařáty s štíhlejšími drápy, připravenými k obraně, jsme poodešli stranou. Dravec se brzy vzpamatoval, odrazil z místa a mohutnými údery křídel stoupal k obloze. Brzy z něj zbyla malá tečka a zmizel nám z očí…
Vyprávěl jsem pak synovi o káni i nespravedlivém pronásledování mnohými lovci za to, že se nedrží pouze lovu hrabošů. Snad proto jsem tehdy dodal, že přežije-li zimu, bude mít štěstí. Vysvětlil jsem mu i odkud přilétá a vzrušující příběh chladnul až u stolu nad mapou.
Pět let se do Kněžmostu loudal podzim v němž přišlo z Prahy hlášení. Údaj na kartičce překvapil a potěšil zároveň. „Naši“ káni totiž kontrolním odchytem na hnízdišti odečetl finský zoolog v Laponsku u polárního kruhu, poté co si v dalekohledu povšiml značky na noze. Potvrdil určení káního samečka a dopsal 20. červenec 2003. Protože my jsme kroužek pod péřové rousy zavřeli ještě v minulém století, v čase kontroly šlo již o velmi zkušeného lovce.
A protože na začátku i na konci tohoto příběhu stáli lidé, kteří ptákům vstupují do života vedeni touhou, v co nejkratším možném čase poznat, pochopit a následně chránit, v poznámce hlášení stálo ono nejkrásnější – pták kontrolován a puštěn.
Pavel Kverek
