Jiří MACH
Elba – ostrov racků. Foto – Jiří Mach.
V roce 2003 jsem se rozhodl využít nabídky katedry ekologie Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze, která na přelomu března a dubna pořádala přírodovědnou exkurzi do oblasti italského Toskánska. Cílem poznání nejen studentů, ale i dalších 7 ornitologů (mezi nimi i členů naší pobočky), se měla stát zejména středomořská fauna a flóra ostrova Elba.
NP Orbetello – pohled na laguny. Foto – Jiří Mach.
Hned první den po příjezdu na pobřeží Tyrrhénského moře jsme zavítali do národního parku Orbetello. Jeho většinovou část tvoří 2 laguny s brakickou vodou, které se nacházejí mezi pevninou Apeninského poloostrova a vrchem Monte Argentario, vyčnívající asi 2 km od pevniny. Oblast je známá především výskytem vodních druhů ptáků, kteří zde zimují nebo se tu zastavují při tahu. Poznali jsme zde však i druhy rostlin a živočichů, které vyhledávají i slunná a suchá stanoviště stepního charakteru. Na pastvině při vstupu do NP jsme se zaměřili na 5 volavek rusohlavých (Bulbucus ibis) a sledovali velmi časté přelety vran šedých (Corvus cornix). Hlavním cílem návštěvy však byly ornitologické pozorovatelny v blízkosti jezírek a lagun. Z nich jsme na poměrně rozsáhlé ploše zaznamenali například přítomnost plameňáků růžových (Phoenicopterus ruber), husic liščích (Tadorna tadorna), lžičáků pestrých (Anas clypeata), tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta), kulíků bledých (Pluvialis squatarola), jespáků bojovných (Philomachus pugnax), jespáků šedých (Calidris temminckii), kolih velkých (Numenius arquata) a dalších kachen a bahňáků. V pobřežních porostech vysoké trestě rákosovité se seznamuje s prvním druhem pro nás exotické pěnice – pěnicí bělohrdlou (Sylvia melanocephala). Na krátký okamžik se zde mihla i cetie jižní (Cettia cetti), jejíž hlas nás upoutal na větší vzdálenost. Společnost nám na zpáteční cestě k autobusu dělal dudek chocholatý (Upupa epops), strnadi luční (Emberiza calandra), slavíci obecní (Luscinia megarhynchos) nebo chocholouši obecní (Galerida cristata).
Na ostrov Elbu jsme se přepravovali z průmyslového městečka Piombino asi hodinovou cestou trajektem. Poměrně brzy se po tradičním „připojení“ racků bělohlavých (Larus cachinnans) „zařadil“ za trajekt na několik minut i buřňák šedý (Calonectris diomedea), kterého jsme si dokonale prohlédli. Připluli jsme do hlavního města Portoferráia a naším autobusem docestovali do Marina di Campo, které se na 6 dní stalo místem, kde jsme měli trávit noci klidným spánkem. Studenti nám však vždy téměř do 4.hodiny ranní svým zpěvem připomínali naše bujaré mládí.
Elba je nejrozlehlejším ostrovem Toskánského souostroví, které bylo vyhlášeno za největší přímořský park v Evropě. Plocha ostrova je 224 km2, na délku měří 27 km a šířku má asi 18 km. Severní část má mírnější klima, a také se zde zachovaly i původní dřevinné porosty kaštanovníků. V jižní části se pak vyskytuje převážně typická středomořská květena a fauna suchých a výslunných lokalit na suťovitých a řídce porostlých stráních. Proniknout však někam mimo schůdnější cestu je pro nás nemožné nejen pro náročnost terénu, ale na řadě míst i díky hustým křovinatým porostům – tzv. macchiím.
Z pohledu zoologa je ostrov zajímavý především výskytem endemických druhů – měkkýši břichonožci, motýl okáč, některé druhy žab – např. ropušky, poddruh ještěrky zední, poddruh zmije jurské, poddruh zvonohlíka citronového nebo sokola stěhovavého (Falco peregrinus brookei). Ostrov však také už od dob Etrusků přitahuje pozornost svojí mineralogickou „nabídkou“ (azurit, malachit, hematit, pyrit, beryl, turmalín a další) a poměrně pestrou geologickou skladbou (žula, porfyr, jíly, pískovce, vápence).
My jsme nejdříve zavítali do největšího města Elby Portoferária (nechyběla samozřejmě prohlídka místa zdejšího pobytu Napoleona) a do severovýchodní části ostrova, kde jsme procházeli macchie vrchu Monte Grosso. Zde Jirka Zajíc spatřil orlíka krátkoprstého (Circaetus gallicus). Celou trasu nás pak doprovázely zejména hlasy pěnic bělohrdlých, stehlíků a zvonohlíků. Ve městě Cavo si ještě kolega Milan Janoušek v porostech u silnice všiml křížence vrabce domácího a pokřovního (Passer hispaniolensis x italiae), kterého Italové považují za samostatný druh – vrabec italský.
Elba – nejvyšší vrch Monte Capanne. Foto – Jiří Mach.
Další den se vydáváme z Marciany pěší turistikou na nejvyšší vrch Elby Monte Capanne (1019 m n.m.). Původním porostem kaštanovníků (zpívají zde pěnice černohlavé, střízlíci a červenky) stoupáme do porostů macchie. Přitom nás doslova předbíhají italští školáci s muzikou ve sluchátkách. My se těšíme zejména na nejvyšší polohy vrchu, neboť v těchto místech očekáváme přítomnost dosud pro nás „neobjevených“ druhů ptáků. Předpověď se vcelku solidně vyplňuje, protože v místech kamenných sutí a skal s porosty keříků hlodáše evropského (Ulex europaeus) registrujeme na skalních výčnělcích typicky vyhlížející skalníky modré (Monticola solitarius) a bělořita okrového (Oenanthe hispanica). Jistou odměnou za výstup je mi na zpáteční cestě zpěv a pozorování v zakrslých borovicích pěnic kaštanových (Sylvia undata) a asi nejvzácnějšího zdejšího ptačího obyvatele, kterého jsem chtěl vidět pěnice tmavé-sardinské (Sylvia sarda). Při návratu do Marina di Campo objíždíme autobusem celou západní a jižní část ostrova, kterou tvoří místy i velmi příkré skalnaté svahy. Na jedné ze zastávek, kterou jsme udělali i pro nádherné výhledy, jsem na malý okamžik spatřil mezi racky bělohlavými i racka zelenonohého (Larus audouinii).
Následující den, 2.dubna jsme se vydáváme do jihovýchodní části ostrova. Z města Capoliveri jsme po vrstevnici prošli asi 3km v jižním kamenitém svahu. Jako nejzajímavější bylo sledování dvou orebic rudých (Alectoris rufa), které se nám i ozvaly, zpěv samců strnada cvrčivého (Emberiza cirlus) a opakované pozorování pěnic bělohrdlých a kaštanových. Při návratu do města jsme měli štěstí na výskyt pěnice vousaté (Sylvia cantillans). Zbytek dne jsme pak trávili na pobřeží u Porto Azzura.
V dalších dnech zavládlo větrnější počasí, které pročistilo vzduch. Měli jsme tak možnost dohlédnout i na okolní ostrovy Capraia, Pianosa, Montecristo, Giglio a na Korsiku. Část naší výpravy se vydala znovu do oblasti skalnatého pobřeží jižních svahů mezi vesničkami Fetovaia až do Marina di Campo. Pěkná vycházka se vyplatila, protože při pobřeží někteří z nás měli štěstí na průlet racka zelenonohého. Při silnici v korunách borovic se nám podařilo zahlédnout i zvonohlíky citrónové (Serinus citrinella citrinella). Prakticky na okraji Marina di Campo jsme ještě byli potěšeni pozorováním cistovníka rákosníkovitého (Cisticola juncidis), který před námi typicky poletoval. Byl to však jeden z mála ptačích druhů, který jsme si konečně mohli pořádně prohlédnout. Ten den jsme evidovali i větší početnost jistě i do naší domoviny mířících jiřiček a prolétající rorýse velké (Apus melba).
NP Orbetello – přehled kachen na infotabuli. Foto – Jiří Mach.
Poslední den jsme se nakonec v přístavu Portoferráia dočkali i rybáka severního (Sterna sandvicensis), o kterém jsme do této doby slyšeli jen z úst ostatních kolegů. Celkem jsme pak zaznamenali na Elbě přítomnost 54 druhů ptáků.
Exkurze byla vítaným přínosem a zpestřením nejen z pohledu ornitologického, ale Elba – to je především jarní vzduch, azurové moře, šumící pobřeží, vonící keřovité a skalnaté stráně a v nich všudypřítomné ještěrky a řada drobnějších ptačích pěvců.
Elba – kamenité jižní svahy s typickou vegetací. Foto – Jiří Mach.
Strnad luční (Emberiza calandra). Foto – Jiří Mach.
